V Egyptě se říká, že kdo se napije vody z Nilu, dozajista se na jeho břehy někdy vrátí. Tys byl v Egyptě nejednou, tedy – pravděpodobně ses napil nilských vod…
Waltariho Egypťan Sinuhet říká, že „kdokoliv pil jednou vodu Nilu, touží jej opět spatřit, protože jeho žízeň žádná jiná řeka neuhasí“. Z Nilu jsem se ale určitě nenapil; naopak jednou z prvních nezbytností po příletu do Káhiry bylo nakoupit si velkou zásobu balené vody, a doporučili mi nepít ani z vodovodu, což je asi upravená nilská voda, a také si vzít nějaký tvrdý špiritus na desinfekci zažívání. Zato se mi vryla do paměti zvláštní, těžko popsatelná směsice nesčetných vůní i pachů, a když si na ni vzpomenu, zatoužím se opět ocitnout na tom magickém rozhraní údolí a pouště. Takže bych pro sebe to přísloví změnil na nezapomenutelnou vůni Egypta, která láká člověka k návratu.

Koupou se místní v Nilu? Jeho vody mají být zamořeny parazitem způsobujícím bilharziózu, na což doplatili i francouzští vojáci za Napoleonova egyptského tažení. Předpokládám, že v dnešních časech turistického ruchu je na Nilu řádný provoz. Má ještě Nil nádech romantiky?
Sám jsem nikoho při koupeli v řece neviděl, ale obyvatelé vesnic na Nilu se prý někde koupou a bilharzie je pak častou příčinou jejich smrti, neboť poškozování organismu probíhá dlouho a plíživě a souvislost s říční vodou není tak očividná. Také nedostatečná osvěta a lékařská péče si vybírá svou daň. Řeka je samozřejmě plná plavidel všech druhů a velikostí, od obrovských a luxusních výletních lodí až po malé čluny jako z doby faraonů. Rozhodně je to zvláštní a magický pocit shlížet z paluby lodi na veletok, který pamatuje tak velkolepou historii, a v některých chvílích si člověk může připadat, že se za ta tisíciletí až tak mnoho nezměnilo.


Večerní atmosféra na Nilu

Kolik je vlastně v Egyptě pyramid, počítáme-li i ony již téměř rozpadlé pahorky? Nepletu-li se, jen na pyramidovém poli u Sakkáry jich je 16. Předpokládám, k většině bude přístup zapovězený, alespoň budu-li se toulat Egyptem sám.
Podle asi nejnovějšího a nejspolehlivějšího zdroje, knihy „Pyramidy“ od profesora Miroslava Vernera, je jich popsáno a zdokumentováno zhruba 75. Mezi ně ovšem spadají i malé satelitní pyramidy královských manželek, princů a princezen, některé pyramidy, z nichž se zachoval jen půdorys, hromada trosek nebo jáma v zemi, a některé stavby, které snad pyramidami být měly, ale nebyly dokončeny, případně prošly nějakou stavební úpravou. Pyramidové pole u Sakkáry má podle Encyklopedie egyptologického ústavu asi 17 pyramid, jedna z nich je ale spíše mastabou a některé ještě čekají na své odkrytí. Většina z nich není přístupných, nebo leží daleko v poušti. Nejstarší Džóserova stupňovitá pyramida a její areál nebo pozdější Tetiho pyramida s pohřební komorou pokrytou texty pyramid však návštěvníka bohatě odmění.

Kým bys býval v mládí raději – J. F. Champollion, G. B. Belzoni, H. Carter, W. F. Petrie, či někdo další?
Dobrodružné příběhy těchto badatelů jsem jako kluk hltal s nadšením, ale nejvíce mne fascinoval příběh Howarda Cartera a jeho neoblomné víry v nalezení hrobky faraona, jejíž i jehož existenci mnozí jeho současníci zpochybňovali. Proto jsem také Tutanchamonovu hrobku v Údolí králů navštívil, navzdory mimořádnému vstupnému a upozornění, že na rozdíl od hrobek Ramessů a Thutmosů tam nic moc zajímavého neuvidím. To byla pravda, hrobka je maličká a výzdoba má malý rozsah. Ale stanout na tom čarovném místě, popovídat si se strážcem hrobky o faraonově rodu, pohlédnout zblízka do tváře legendárního Zlatého faraona a tiše jej pozdravit, to byl životní zážitek.


Uvnitř pyramidy v Dahšúru

Karnak – jak na člověka s otevřenýma očima padá monumentalita sloupů? Zvláště, uvědomíš-li si, že „čtyřicet století na Tebe hledí“.
Karnak ve svém největším rozmachu je zhruba o tisíc let mladší než pyramidy v Gíze, z nichž hledělo „čtyřicet století“ na Napoleonovy vojáky. Je však neméně ohromný, monumentální a nepostižitelný ve své rozlehlosti. Možná jsem si jej neměl nechávat na konec, už jsem jej po prohlídce Medínit Habu, Ramessea, Luxorského chrámu, ptolemaiovského chrámu v Dér-el Medíně a Hatšepsutina chrámu neměl sílu vstřebat tak, jak by si byl býval zasloužil. Stále zde probíhají archeologické práce, je zde celé pole fragmentů, druhotně použitých a určených k poskládání. Člověk neví, zda si to ve svém omezeném čase má systematicky procházet podle plánku nebo jen na sebe nechat volně působit ducha dávnověku, stále těkajícího mezi neskutečné ohromnými sloupy a sochami. Více pozornosti jsem alespoň věnoval částem z ptolemaiovské doby, abych měl podklady pro knihu Ptolemaiovci. Ale pevně doufám, že si Karnak ještě někdy projdu znovu.

Tajemná sfinga je symbol starého Egypta. G. B. Shaw umístil úvod své hry o Caesarovi a Kleopatře přímo k nohám sfingy. Geneviève Bujold působila ve filmovém zpracování hry v roli Kleopatry spíše jako rozpustilá slečna proti výrazně ženštější Elizabeth Taylor v mnohem slavnějším velkofilmu. Ale Egypt není jen Kleopatra, ale i Nefertiti a Amiai…
Velká sfinga a celá Gíza jsou ohromným zážitkem, navzdory obležení návštěvníky, průvodci a prodejci. Samozřejmě, kdo chce poklidnější a nerušenější dialog s pyramidami, může zvolit například Dahšúr. Za 100 liber (v roce 2007 cca 400 Kč) se dal absolvovat půldenní výlet taxíkem z Káhiry včetně čekání taxikáře, odbočky do Mitrahiny (starobylé Memfidy) s open-air muzeem a nezbytného bakšiše. Co se Kleopatry týče, pro mne už navždy bude mít tvář Liz Taylor, stejně jako Vinnetou bude vždy Pierre Brice nebo inspektor Clouseau Peter Sellers a nikdo je už nikdy nevytěsní. Fascinujících dámských osobností, spojených se starým Egyptem, je ale víc, například královna Chentkaus ze Staré říše nebo královna Hatšepsut. Připomněl bych ovšem jednu polozapomenutou paní velmi bouřlivého a tragického života, ptolemaiovskou královnu Kleopatru Theu, což byla vlastně prateta slavné Kleopatry VII. Tato egyptská princezna, dcera Ptolemaia VI., se stala postupně manželkou tří králů a matkou devíti dětí, a z její krve pocházeli všichni pozdní Seleukovci, vládnoucí v Sýrii. Někdo by měl o jejím rozporuplném životě napsat knihu.

„Smlouvání na suku je divadlo a Arabové, kteří jdou na trh, předem vědí, že to divadlo budou hrát“, říkal mi v rozhovoru syrský nakladatel Charif Bahbouh. My, Evropané, to již víme také, ale přesto se těm poznámkám typu: „vy jste moji nejlepší přátelé, tenhle tepaný talíř je vzácná rodinná památka po prapradědečkovi“ rádi vyhneme. Jak se vyhýbáš dlouhým divadelním kusům?
Když mne to zboží nezajímá, poděkuji a jdu dál. Jinak lze opravdu usmlouvat zajímavé částky, navíc mi egyptologové poradili některé orientační ceny, abych měl představu. Jeden Egypťan v Luxoru mne ale opravdu obelstil. Prodával takové z kamene vytesané skarabey, kteří se mi moc nelíbili, ale on prý že mi jednoho dá jako dárek, protože má rád Čechy. Nechtěl jsem ho urazit, a tím se mi ocitl v ruce. První chyba. On ho nechtěl zaplatit, ale chtěl ode mne taky nějaký dárek, tedy bakšiš. Měl jsem bohužel jen větší bankovku, ale on tvrdil, že mi dá nazpátek. Druhá chyba. Když mi nazpátek vracel strašně pomaloučku po zmuchlaných piastrech, které lovil odevšad ze své galabíje se ztrápeným výrazem, až jsem jich měl plné obě dlaně, tak už jsem to nevydržel, nasypal mu je zpět a řekl jsem OK. Prostě se mu to povedlo, byl dobrý a zasloužil si vítězství.


V hospůdce ve starém Luxoru

Co sis oblíbil (a co bys doporučil) z egyptské kuchyně? Ochutnals velblouda?
Přímo na pracovišti v Abúsíru připravoval obědy pan Saíd – osmažené placičky tamíja, nasekaná cibule, vejce na tvrdo, pálivé papriky, slaný sýr, orestovaný baklažán a chlebové placky. Tato jednoduchá „pouštní“ strava se servírovala na novinách dírou ve zdi a jedlo se hromadně rukama. K pití byl strašlivě silný a strašlivě sladký čaj. Bylo to ovšem vynikající a moc jsem se na ty obědy těšil. Pak jsem si párkrát dal pálivé košárí z cizrny, čočky, rýže, cibule, různé zeleniny a koření. Mnoho jsem do arabské kuchyně nepronikl, ale co jsem jedl, to mi velmi chutnalo. Velblouda jsem neochutnal, ale stažení osli tam visí před každým řeznictvím.

A pivo? Pivo se vařilo ve starém Egyptě ve velkém, prý ho dokonce řemeslníci fasovali. Prý byly i pokusy vyrobit pivo dle návodu z více než 4000 let starého papyru. Hrdinové Tvé knihy Právo azylu se scházívali v hostinci U krále Alexandra v Alexandrii. Scházívali se docela často, tak trochu po česku…
Staroegyptské pivo bylo asi dost jiné než dnešní pivo. Vyrábělo se zkvašením obilí nebo chlebového těsta, různě se kořenilo a sladilo datlovou šťávou, bylo nejspíše husté, s různým obsahem alkoholu podle druhu a velmi výživné. Skladovali je v keramických nádobách, jaké se zhusta nalézají v hrobkách, a patřilo k základním potravinám širokých vrstev. Určitě se tedy pilo i v hostinci „U krále Alexandra“ v ptolemaiovské Alexandrii, kde asi měli mnoho různých speciálních druhů ovlivněných recepturami z jiných zemí, jako byla celá tehdejší mnohotvárná doba. Dokážu si živě představit Korrhaga Euméla, Gedeona, Paiónia a další druhy plkající pod stinným přístřeškem zahrady u pohárů piva o hudbě, politice a ženách v určitém stupni alkoholického povznesení – to se za těch třiadvacet století určitě nezměnilo.

Turistický ruch v Egyptě, to jsou vojáci na každém kroku, především od strašného masakru v Luxoru, kde teroristé postříleli asi 60 lidí. Uvědomoval sis u chrámu Hatšepsut, co se tam odehrálo?
Nemyslel jsem na to. Je pravdou, že vojáci byli k vidění všude, a tak se člověk mohl cítit bezpečněji. Dalo se s nimi dobře mluvit a byli ochotní. Když se mi u Ramessea rozbil zámek u bicyklu, kterým jsem jej (asi zbytečně, odchován českými poměry) přivazoval ke sloupku, vzali zámek útokem a bicykl osvobodili. Očividně měli mezi obyvatelstvem velký respekt. Asi jsem v méně bezpečných oblastech nebyl, ale ohrožen jsem se necítil.


Na vykopávkách v Abúsíru

Z Tvé knihy Právo azylu – „v Egyptě se již dávno říkávalo: Faraone, nevěř Židu, prodá i Tvou pyramidu.“ Skutečně se to říkávalo ve starém Egyptě? A rýmovalo se to jako v češtině? Z Bible nemám pocit, že by Židé byli významnými finančníky oněch časů.
To přísloví v románu je fabulace, ale je pravdou, že židovská populace za Ptolemaiovců v Alexandrii zažívala velký rozmach a Židé měli velký vliv na politické dění, zejména za Ptolemaia VI. Filométora, který poskytl azyl utečencům ze seleukovské Sýrie, kde je brutálně pronásledoval Antiochos Epifanés. Ale už za prvního Ptolemaia přicházelo po bitvě u Gazy do Egypta mnoho Židů. Za vlády Filométora obdrželi významná privilegia a prosluli jako učenci, politici i vojevůdci. Jako finančníci samozřejmě také, v tom byli nejspíše vždy nepřekonatelní.

Pracoval jsi v Abúsíru s českými egyptology na čele s M. Vernerem. Jak na tom bývá takový egyptolog jazykově – předpokládám nejen dnešní arabština, ale také pár mrtvých jazyků, démotština, stará egyptština, koptština?
Myslím, že většina egyptologů tyto jazyky ovládá, arabštinu určitě, to je nutnost, protože ne každý Egypťan umí anglicky. Určitě všichni čtou perfektně hieroglyfické nápisy. U staré egyptštiny ale není přesně známa její výslovnost, takže její znění je pouze hypotetické. Pro zajímavost, v roce 2007 u nás vyšla kniha „Jak číst egyptské hieroglyfy“ pro samouky, přeložená našimi egyptology z anglického originálu.

Nedávno jsem na hradě Buchlov viděl mumii, kterou kdysi přivezl z Alexandrie pro hradní paní její bratr jako svatební dar. Taková byla móda v českých krajích. A rozhodně to není mumie jediná.
Není. Kromě této mumie velmože Nefersobeka z Pozdní doby je například na zámku Kynžvart mumie Kenamona, strážce pečeti krále Amenhotepa II. z 18. dynastie a dalšího Egypťana Pentahutrese. V muzeu v Moravské Třebové se nachází mumie princezny Hereret. Některé mumie má Náprstkovo muzeum. Tam právě nyní probíhá výstava, kde je bude možné spatřit.

Česká egyptologie má v Egyptě prestižní postavení, alespoň se to u nás běžně tvrdí. V Egyptě samotném, projevuje se nějak tato prestiž?
Určitě. Když jsem se někde na své cestě okolo památek zmínil, že jsem z Čech, nezřídka ti Egypťané znali jména našich předních egyptologů a hned s úctou říkali, jak se s nimi znají, a že je mám pozdravovat. A také připomínali Československo. Nemohu samozřejmě srovnávat s badateli z jiných zemí, ale česká egyptologie tam má hodně dobrou pověst.

Luděk Wellner se účastnil prací českého egyptologického ústavu na egyptských vykopávkách. Je autorem knih s egyptskou tématikou, v roce 1997 mu vyšla v nakladatelství Argo historická freska Právo azylu, příběh o osudech helénistického zpěváka na pozadí válek o dědictví Alexandra Velikého. Současnou novinkou je mysticko-detektivní příběh z doby 18. dynastie Poslední z faraónovy družiny. Paralelně s románovou tvorbou vznikla faktografická kniha Ptolemaiovci – Z makedonských hor na trůn faraonů, rovněž nyní na knihkupeckých pultech.


Více na http://ludekwellner.blogspot.com

Fotografie poskytl Luděk Wellner.

Články Luďka Wellnera z Egypta pro www.cestomila.cz:
http://www.cestomila.cz/clanky/zeme/72-egypt