Irové dokáží s pýchou vyprávět o tom, jak často u nich prší. Když se ale přidá nadmořská výška, pokles teploty a navíc zafouká studený vítr, dokáže být deštík ve zdejší kopcovité krajině hodně nepříjemný. Štěstí ale někdy chodí po lidech a mně se Carrauntoohil, vysoký 3414 stop, představil zalitý sluncem. Vody jezera Gouragh přímo pod stěnou Carrauntoohilu byly dokonce příjemným, chladivým osvěžením. A ta zeleň. Snad ještě zelenější než jinde, začínal jsem mít pocit, že tato barva musela dostat jméno právě na irském venkově. Na ostrovech bývá ale počasí pro obyvatele kontinentů nezvykle proměnlivé a Irsko je toho důkazem. Ať jsem se rozhlédl na jakoukoli stranu, nikde jsem neviděl stejný obrázek. Nad jedním kopcem se zvedala přes azurové nebe barevná duha, nad druhým se rozevíraly mraky v hustý déšť, a stačilo se ohlédnout, abych spatřil slunce a slabě ucítil v obličeji jeho paprsky. A za pár okamžiků to bylo docela opačně. I Carrauntoohil mi přichystal svou nevlídnou tvář. Poté, co jsem se vydrápal po prudkém srázu trefně nazvaném Ďáblův žebřík a byl konečně těsně pod vrcholem, nebe ztemnělo, přišlo mrholení a vzápětí déšť a chlad. Není divu, tady v Macgillycud­dy's Reeks prší i 300 dní v roce.

¨
Štěstí ale někdy chodí po lidech a mně se Carrauntoohil, vysoký 3414 stop, představil zalitý sluncem

Kudy prošel sv. Patrick

I na vrcholu nejvyšší irské hory stojí kříž. Sv. Patrick, který se stal patronem Irů, šířil křesťanství v těchto krajích již v první polovině 5. století. Když zemřel, zanechal za sebou jedinečné dílo – celý ostrov byl christianizován. Jeden ze symbolů Irska, zelený trojlístek, prý pochází právě z doby svatého Patricka. Podle starých příběhů kdysi vysvětloval domorodcům boží trojjedinost a na důkaz utrhl trojlístek se slovy: „Jsou tři a přece jeden". Nad zátokou Clew se tyčí kopec Croagh Patrick. Zde se prý sv. Patrick 40 dní postil a bojoval s pohanskými bohy. Croagh Patrick se stal významným poutním místem a poslední červencovou neděli vystupují na jeho vrchol tisíce poutníků a věřících. Že křesťanství na ostrově od doby sv. Patricka doslova rozkvétalo, dokazují zbytky mnoha starých klášterů a opatství.

Jeden z následovníků sv. Patricka, sv. Cirián, postavil nad řekou Shannon, nejdelší ze všech irských řek, někdy po roce 545 první kostel. V průběhu několika staletí se pod jménem Clonmacnoise stal duchovní i kulturní baštou irských mnichů. V době, kdy se Evropa vzpamatovávala z nájezdů barbarů, kteří rozvrátili staletý řád římské říše, se o Irsku mluvilo jako o ostrově moudrosti a vzdělávat se sem jezdili mniši z celého kontinentu. Pro Iry, stejně jako velkou část Evropy omývané vodami Atlantiku, však také přišla doba zla v podobě vikingských nájezdů a Clonmacnoise byl mnohokráte přepaden a vypleněn. Druhý nejvýznamější klášter Glendalough leží v údolí poeticky pojmenovaném „irské Delfy" pod svahy Wicklow Mountains, krásného pohoří zdobeného barevným vřesem a protkaného rašeliništi a půdou, která se nečekaně pohupuje pod nohama. Glendalough založil kolem roku 600 sv. Kevin a podobně jako Clonmacnoise hrál významnou úlohu v životě ostrovanů jako poutní místo a středisko vzdělanosti. Pro Evropu netypicky silné náboženské cítění zůstalo v Irech dodnes. Kolem 95 procent z více než tří milionů obyvatel se hlásí k římskokatolické církvi.


Glendalough založil kolem roku 600 sv. Kevin

Náboje ve sklenici piva

Nebyl v Irsku ten, kdo neochutnal zdejší stout. Černé dublinské pivo Guinness, vyráběné od roku 1759, se stalo mimořádně úspěšným vývozním artiklem a v licenci ho vyrábí i v zemích střední Afriky. Ale přece jen, není nad klasické světlé a tak jsem v útulných hospůdkách irských měst a vesnic volil raději méně známé pivo téhož pivovaru – Harp (harfa). Právě u sklenice harpu mi jeden irský vlastenec vášnivě vysvětloval, že nejen Vikingové vypalovali irské kláštery a vyvražďovali mnichy. V jejich stopách, jen o několik století později, kráčela anglická armáda, která má na svědomí i oba jmenované kláštery. A podíl Angličanů na strašlivém hladomoru, který zasáhl Irsko v polovině devatenáctého století, také nebude ve zdejších krajích jen tak zapomenut. Ani v nejhorší situaci tehdy anglická vláda nepodala hladovějícímu národu pomocnou ruku. Odhaduje se, že během pěti let zemřelo kolem milionu Irů a další milion vyhledal útočiště v cizině, především na americkém kontinentě. Pomalu se do mě vkrádal pocit, že si můj společník brzy do svého piva nasype náboje a začne je míchat hlavní revolveru podle příběhu z knihy spisovatele J. G. Farrella, který popisoval diskuse rozvášněných studentů na téma války Irů o nezávislost (jen jsem si místo kávy dosadil pivo). Posezení v živém hospodském prostředí se tak stalo připomínkou skutečnosti, že politická situace na ostrově je stále nestabilizovaná. I texty irských písní jsou o politice, nesvobodě, boji proti útlaku. Asi málokterý muzikant se zde vyhýbá podobným textům: „Právě teď, v zemi nedaleko odsud, jsou muži ve vězení, protože mluvili, a nešlo o barvu jejich kůže, přidáš se na jejich stranu? Ne, tebe se to netýká, ty je necháš zemřít, jen nechápu, jak dokážeš v noci usnout" (Levellers). Po staletí trvající anglický tlak se projevuje I ve skutečnosti, že většina Irů neumí irsky. Podle odhadů se asi jen třetina národa domluví vlastním jazykem, který se vyvinul ze staré gaelštiny a který v praxi téměř nikdo neužívá.


Nebyl v Irsku ten, kdo neochutnal zdejší stout – černé dublinské pivo Guinness

V baru nad Mohérskými útesy

Až do výšky dvou set metrů se vypínají vlnami bičované mohérské útesy. Procházka přímo na útesech někdy jen pár metrů od smrtonosných srázů byla dramatickým zážitkem, zvláště když se mi cesta ztrácela v mlze a stěně vody za krátké, ale prudké průtrže mračen. Nezbývalo, než se usušit v jedné z mnoha hospod, které jsou ale doslova přeplněny návštěvníky z celého světa a kde je obtížné probít se k výčepnímu pultu. Už proto se mi zdá zdejší zvyk chodit si pro každé pivo k baru poněkud nepochopitelný. I v hospodách je však znát, že symbolem Irů je kromě zelené barvy také harfa. Jakousi směsí všech žánrů nabitá irská hudba si získala v posledních letech nesmírnou popularitu a i u nás má mnoho příznivců. Každoroční oslavy Dne sv. Patricka 17. března jsou i v Česku vyvrcholením vzájemných kulturních akcí spojených s koncerty irských kapel. Svátek svého patrona totiž Irové nezapomenou hlasitě oslavit ani daleko od domova. Irskou hudbu lze ale zaslechnout nejen na koncertech a v barech. Centra irských měst jsou velmi živá a pouliční muzikanti jsou všedním obrázkem. Na každém kroku je vidět a slyšet jedinec či dvojice s harfou, tahací harmonikou, dudami, píšťalou a také s nezbytným kloboukem čekajícím na zaslouženou odměnu.

Irsko je přesně takové, jaké si ho Středoevropan představuje. Barevné, zelené, duhové, plné hravých muzikantů a hrdých, po svobodě toužících lidí. Irsko láká k posezení u výborného piva, jak to známe ze své domoviny. Irsko je zemí křížů a hor, starých hradů i vypálených klášterů. Nelze nezůstat Irskem fascinován. Tento ostrov, zdánlivě opuštěný někde v koutě Evropy a ztracený ve vlnách Atlantiku, je ve skutečnosti ještě barevnější, zelenější a duhovější. Ještě irštější.