Tak popisuje jihočeský hrad Zvíkov Řivnáčův průvodce po království českém z roku 1882. V těch časech žil v nedalekém Písku plodný básník Adolf Heyduk, který o milovaném Zvíkovu psal verše, z nichž jsem si vypůjčil titulek článku:
„Z Šumaviných bílých ňader
dvě se řeky taví,
nad řekami dvěma stojí
Zvíkov, pomník slávy…
klekl jsem na dlaždice
s orlíky a draky,
zašeptal jsem: Pomoz Bože,
a ty, svatý, taky!…

Přístup do hradu je z jižní strany (pokud nepřiplujete lodí) tzv. Píseckou branou, za níž se tyčí k nebi 32 metrů vysoká obranná věž Hláska. Původně zde byl padací most. Nejzáhadnější z věží zvíkovského hradu je Hlízová, z níž je, jak psal Řivnáč, poutavý výhled na spojující se proudy Vltavy a Otavy (Řivnáčův výhled byl dramatičtější, neboť tehdy nebylo hluboké údolí pod Zvíkovem zaplavené vodami přehrady). Ale ta brčálově zelená je děsivá, bylo mi líto těch, kteří se plaví na vodách Orlíku v obyčejných loďkách i drahých člunech a nemohou ze zdravotních důvodů seskočit a zaplavat si. Přesto mají zalesněné skalnaté břehy přehrady své kouzlo. Ale zpět k Hlízové věži. Dvacet metrů vysoká věž čtvercového půdorysu byla postavena pravděpodobně kolem roku 1230 a je nejstarší částí hradu. V knize Paměti zvíkovské od Františka Tyla z roku 1888 (knihu lze objevit v antikvariátech, stojí kolem 2000 Kč) se dočítáme: „O věži této kolují mezi lidem mnohé báje, a mezi učenými mnohé spory o původu jejím, věž sama má podobu hradebních věží Pompejských, jakož i věží římských, které se nalézají v Německu jižním v Mostu na Litavě v Rakousech, z čehož mnozí římský původ její odvozují.“ A mnohé báje mezi lidem kolují o věži, které se říká Markomanka, dodnes, vždyť na webových portálech záhadologů jí patří přední stránky. Hlízová věž připomíná Černou věž v Chebu, kterou kdysi Goethe považoval za dílo Římanů, díky její podobnosti s římskou věží v Regensburgu (Heidenturm). Na kamenných kvádrech Markomanky jsou viditelné vytesané značky, které vyvolávají tolik otázek a dohadů. Odborníci je považují za kamenické značky řemeslníků místní stavební hutě, duše prahnoucí po tajemstvích za runové písmo, což by znamenalo, že Markomanku postavili Markomané pod vedením krále Marobuda, kteří se na začátku našeho letopočtu usadili v oblasti dnešních středních Čech (germánský futhark – nejstarší runové písmo – ale Markomané v 1. století pravděpodobně neznali).


Vstupní brána do hradu Zvíkov a Hláska

„Runovými“ značkami záhady Zvíkova nekončí. Na zdi vlevo od Markomanky u vstupu do Královského paláce zanechali stavitelé nápis, který varuje před duchem: „Léta 1597 já Jan Antonín Vlach, saused v městě Milívsku projednal jsem zde na zámku Zvíkově od urozeného p. p. Jana Jiřího z Švanberka na Ronšperku, Boru a Vorlíku, Jeho Milosti Císařské rady na tu obmítku okolo vašeho zámku, též i uvnitř v zámku, a to dílo Boží pomocí všechno jsem urovnal, přejinačil pomocí čeládky mojí. K tomuž pondělí na auterý, před narozením Panny Marie, v noci věřte jistě p. m. pokušení jsem měl od zlého ducha takové, že mocí pode mnou tažen, tak hrubě užasl, až sem ven z komory utéci musel. Pán Bůh všemohoucí račiž nás sám všechny od takového ducha ostříhati. Amen.“ To zřejmě proslulý zvíkovský rarášek prováděl své kousky, některé bývají neškodné, jindy ale mohou způsobit závažné nepříjemnosti. V Korunní síni v Hlízové věži bývaly prý krátce uchovávány české korunovační klenoty, než byla dokončena výstavba Karlštejna. Citlivější lidé prý cítí v síni proudění energie stoupající prostředkem věže a rozhodně se nedoporučuje zde přenocovat. Také baterie v kamerách a fotoaparátech se prý za pár minut vybijí. Já jsem pro jistotu focení Markomanky a v Markomance ponechal až na závěr výletu (baterie vydržely).


Markomanka


Výhled z Markomanky na soutok Otavy a Vltavy


Věže Zvíkova v zelené hladině

Hrad na skalnatém ostrohu nad soutokem dvou řek založil pravděpodobně Přemysl Otakar I., v postupném budování hradu pokračovali jeho nástupci Václav I. a Přemysl Otakar II. Václav I. prý na Zvíkově rád pobýval a přijal zde i posly svého vzbouřeného syna a české šlechty. Po vymření Přemyslovců se v zástavním držení královského hradu vystřídali mocní Rožmberkové a jejich dědici, páni ze Švamberka. Hrad byl důmyslně opevněn a poprvé se jeho posádka vzdala obrovské přesile dobyvatelů až v roce 1622 nedlouho po bitvě na Bílé hoře. Císařská vojska poté hrad vyrabovala a ten postupně pustl.

Kaple sv. Václava se dochovala v podobě, jakou měla ve 13. století, malby na jejích stěnách jsou ale asi o 200 let mladší. Na zdech jsou zobrazeni apoštolové včetně sv. Šimona s knihou a pilou, kterou byl rozřezán pohany, vidím sv. Jana Křtitele s beránkem, sv. Dorotu s rozkvétajícím růžovým keřem a sv. Jakuba s poustevnickou holí a mezi nimi Marii, pomocnici křesťanů, klanění tří králů i sv. Markétu s drakem a strašlivé martyrium deseti tisíc rytířů. Ještě na počátku minulého století byly na podlaze kaple původní dlaždice ze 13. století, které si dnes můžete prohlédnout ve vitrínách. Na některých dlaždicích je zobrazen gryf, bájný okřídlený tvor se lvím trupem, na dalších německé texty: „Lvem mě nazývají, králové české země mě nosívají, to mi jest velice k libosti, král plný jesti zdoby a ctnosti.“ Nahlížím do Erbovní síně, obnovené během rekonstrukčních prací v 19. století, malby byly obnoveny podle popisu z roku 1616, který se zachoval v rajhradském klášteře. Ze zdí shlíží z erbů nejen labuť, ale i kančí tlama s obřími tesáky nebo černý býk s krví podlitýma očima.


Chodby Zvíkova


Fresky v kapli sv. Václava

Mikuláš Dačický z Heslova, 30 let stár, posedával na zvíkovském hradě s Kryštofem ze Švamberka a vzpomínali na staré časy „když jsme v Uhřích Turky honili, ty co rotmajstr a já tvůj kornet… Výborné to víno, Přísám bůh, moji předkové, dobré paměti, byli moudří páni, že přidrželi se religionu pod obojí. Chléb a víno – toť moudrý religion!“ Tak hodnotí víno pan Dačický ve hře Zvíkovský rarášek od Ladislava Stroupežnického, kterou zde v rámci Zvíkovského divadelního léta hraje Divadelní spolek Prácheňská scéna. Nikoli vínu, ale pivu se v současnosti daří na Zvíkově. Na hradě býval v dávných časech pivovar, dnes je nejbližší sotva kilometr od hradu. Pivovarský dvůr Zvíkov má ve svém znaku labuť podobně jako kdysi páni ze Švamberka. A kvasnicový světlý ležák Zlatá labuť je vlajkovou lodí pivovaru. Marketing je marketing a tak si můžete v pivovaru koupit nejen pivo, ale i sklenice se znakem, trička, ponožky, dokonce i dámské kalhotky s nápisem Zlatá labuť. Pivovar vyrábí i 26 stupňové pivo Královská Zlatá labuť (obsah alkoholu přes 12 %), bývá označováno za portské mezi pivy a nabízeno jako aperitiv. Dalším známým místním pivem je Zvíkovský rarášek, který má i svou malinovou variantu.

Na hradě probíhá do konce října výstava „Zemětřesení na starých rytinách“, kterou připravil Geofyzikální ústav AV ČR. Reprodukce představují někdy méně, někdy více realistické podoby sopečných erupcí, zemětřesení a vln tsunami. Na reprodukcích uvidíte zničení Lisabonu v roce 1755, bouřící sopku Stromboli, zemětřesení na jihu Itálie z roku 1783 a rozpadající se město Messina i tsunami, která udeřila na město Arica v dnešním Chile.


Zelená je voda


Soutok Otavy a Lomnice

Několik kilometrů na jih od Zvíkova stojí nad Otavou kaplička sv. Anny. Postavena byla za Jindřicha ze Švamberka v polovině 16. století, prý za 81 kop grošů. Tradiční každoroční poutě a bohoslužby se zde konají v neděli po svátku sv. Anny koncem července. Legenda vypráví, že sem ze Zvíkova vede podzemní chodba. Jen pár kroků od kaple směrem k nádrži je malý památník „na památku vorařům, převozníkům, rybářům, mlynářům a všem lidem kolem vody, tichá vzpomínka na lidi, kteří žili kolem řeky v dobách, kdy byla ještě nespoutaná a dravá. Lidé museli opustit své domy, svá pole i hroby svých předků.“ Dnes nejsou vody dravé, stěží lze rozeznat, kterým směrem proud teče. Vybudováním Orlické přehrady se zvedla hladina vod až o 35 metrů. Zanikla spousta usedlostí, hájenek, mlýnů, pil, stezek, převozů. Hluboké vody se uzavřely i nad místy odboje proti nacistické okupaci, kolem soutoku stávalo několik partyzánských krytů a z vesnice Oslov sem vede NS Partyzánská (např. celá rodina hajného Bártíka byla popravena v roce 1944). Kaňonovité údolí Otavy a Vltavy lemované skalními srázy a lesy bylo vyhlášeno na ploše více než 18 hektarů za oblast ochrany ptactva, neboť zde hnízdí výr velký a kulíšek nejmenší. Oblast je součástí evropské soustavy chráněných území Natura 2000. Dalších několik kilometrů na jih od kaple sv. Anny se do Otavy vlévá Lomnice. Přímo před námi je kamenný ostroh, zaplavat si na druhou stranu je ale v téhle sinicové zeleni zdraví nebezpečné.

www.lodnidopravaorlikslapy.cz/orlik.html – lodní doprava na Zvíkov (funguje pravidelně v letní sezoně, od září do 17. října pouze o víkendech).
www.hrad-zvikov.eu