Těmito slovy popsal své milované město kutnohorský učitel Alois Horáček v roce 1913 v publikaci Kutná Hora s okolím. Za těch téměř sto let se mnohé v Kutné Hoře změnilo a mnohé zůstalo při starém. Chcete-li dnes, podobně jako před 100 lety, dokráčet z vlakové stanice „Kutná Hora město“ pěšky do centra, zahněte vlevo a pak ulicemi Sokolská a Tylova doprava do kopce na Palackého náměstí. Projděte doleva kratičkou uličkou a jste před kostelem sv. Jakuba a Vlašským dvorem. V samém srdci historie Kutné Hory s jejími nesmrtelnými výtvory.

„Že Čechové již od nepamětných dob drahých kovů stříbra a zlata, jichžto lůno země české v sobě chovalo, pilně dobývali, jest nade vši pochybnost…“ píše kutnohorský kronikář Petr Miloslav Veselský ve svém díle Královské horní město Hora Kutná. A nejen Čechové. Když ke konci 13. století vypukla v Hoře Kutné stříbrná horečka, přijížděli sem odborníci i dobrodruzi toužící po zbohatnutí především z Německa. Král Václav II. udělil osadám, kterým se v té době říkalo Mons Cuthna, horní zákoník, který vypracoval právník Gozzo z Orvieta. V počátcích postačovala pro získávání stříbra povrchová těžba, postupně se horníci museli prokopávat hlouběji a hlouběji. Procházíte-li se dnes uličkami města, pravděpodobně jsou pod vámi doly a zatopené štoly. V polovině 14. století měla Kutná Hora asi 15 tisíc obyvatel a denně se těžilo 55 kg stříbra – jednoduchým výpočtem to vychází na 1,3 kg kovu na osobu za rok. Do kutnohorského podzemí se můžete vydat s průvodcem – součástí jednoho z prohlídkových okruhů Českého muzea stříbra je i návštěva autentického středověkého dolu na tzv. oselském rudním pásmu. Obléknou vás do tradičních obleků středověkých havířů a s lampami sestoupíte na 250 metrů dlouhou pouť podzemím. Že nebylo středověké hornictví právě bezpečným řemeslem, není těžké si představit. Smrtící byly časté průvaly vody, nedostatek vzduchu, propadnutí stropů štol – hornických vdov bylo plné město. Každodenní blízkost smrti dávala vzkvétat kostelům a pivovarům, horníci byli dbalí ve víře i v pití.


Jak vypadal Vlašský dvůr na konci 19. století, můžete vidět na historické fotografii, kterou mi k článku poskytlo České muzeum stříbra


Vlašský dvůr ve 21. století

Pijáků bylo v Horách Kutných jistě nemálo, ale nepochybně nejpopulárnějším z nich je Mikuláš Dačický z Heslova. Netuším, zda skutečně vedl tolik bohémský život milovníka žen a pití, jak nám napovídají hry a filmy posledních dvou staletí, ale kronikářem své doby a svého města byl. Psal nejen satirické básně, sepsané do sbírky Prostopravda, ale také Paměti, v níž se dovídáme o věcech více i méně vážných (kroniku sepisovali již jeho předkové). Tak např. v létě roku 1494 „Václav Prennar zastihl Alžbětu ženu svou v cizoložství se panem Samuelem.,“ nebo že „vstoupili v stav manželský: Zachariáš Freisichselbst z Jihlavy s zjevnou vdovou, pozůstalou po Jeronymusovi Pejskarovi, Němci, havéři, v outerej den památky sv. Marie Magdalenské.“ Že bylo divoko na Horách Kutných: „Havéř řečený Opat mluvil z opilství, že pan Michal z Vrchovišť, hofmistr horní na Horách Kutných, zrádně a nešlechetně činí při těch horách, pročež vzat jest do vězení na rozkaz pánuov šepmistruov. Na den pak Narození Panny Marie sebrali jsú se havéři a šli na rathauz ku pánuom, aby jim Opata havéře pustili z vězení; pakli nepustí, že ho mocí vezmou… a bylo jich na čtyry sta; a tu sobě spisovali některé artikule o nepravostech, kteréž že jse dějí na Horách Kutných.“ A jak to dopadlo? „A na ten čas jsú ukroceni skrze kněze Svatomíra, a koupili jim páni několik sudův piva.“ Rodný dům Mikuláše Dačického patří k těm, které by potřebovaly rozsáhlou rekonstrukci. Nedaleko je pivnice pojmenovaná po renesančním bouřlivákovi, kde můžete ochutnat pivo jménem – jak jinak – Dačický. Ze sklenic se na vás bude dívat poněkud zachmuřená vousatá tvář s okružím kolem krku.


Chrám sv. Barbory a jezuitská kolej

Vlašský dvůr, založený jako královská mincovna koncem 13. století Václavem II., dostal jméno na paměť toskánských mistrů, kteří zde razili mince. Od roku 1300 se zde razily Pražské groše, které byly po celé střední Evropě uznávaným platidlem. Kutná Hora se stávala finančním centrem státu. Byly postaveny první měšťanské domy, lázně, špitál, mohutné zděné hradby nahradily původní dřevěné opevnění, místo dřevěných kaplí vyrostly kostely (např. dochovaný sv. Jakuba). Roku 1346 se král Karel IV. vyslovil ve svém zákoníku Majestatis Carolina: „Poctivá a výborná města království našeho českého jsou: Praha, Vratislav, Budišín a Hora Kutná, naší královské milosti nejmilejší…“ A Václav IV. udělil Kutnohorským výsadu, že silnice od Čáslavi ke Kolínu a dále ku Praze musí vésti přes Kutnou Horu a kdo by se jinou cestou dal, zboží jeho aby Kutnohorským propadlo. A tak Kutnohorští vybírali cla, např. „od sudu piva Pražského, Svidnického, Freiburského, Žitavského nebo od jiných k těm podobných – 1 groš; od dvou krav – 1 peníz; od kopy kaprův – 1 groš“ atd. (Královské horní město Hora Kutná – Petr Miloslav Veselský). Kutnou Horu ale v dalších staletích čekaly i zlé časy, husitské války těžce dopadly na místní německý patriciát i německé horníky, na desítky let se důlní těžba přerušila. Obnovila se až v závěru vlády Jiřího z Poděbrad. V roce 1471 se právě ve Vlašském dvoře konal sněm, na němž si čeští páni zvolili českým králem Vladislava, pocházejícího z litevského velkoknížecího rodu Jagellonců. Za jejich panování důlní a mincovní produkce zaznamenaly nevídaný rozkvět a bohatství, které přinášelo zisky nejen koruně, ale i místním podnikatelům a finančníkům. Jen na horníky se příliš nedostávalo a sociální napětí vypuklo v masivní hornické bouře (1494–1496). A ložisek ubývalo, horníci těžili ve stále větších hloubkách a některé doly se zavíraly. V roce 1547 ukončila mincovna ražbu pražského groše a celé 16. století bylo ve znamení postupného obratu k horšímu. A bylo hůře, porážka na Bílé hoře, rekatolizace, příchod jezuitů, vpády Švédů, opuštěné a zdevastované domy, uzavření mincovny v roce 1727. Až umělci národního obrození se svým vlasteneckým romantismem zachránili Kutnou Horu před pozvolným rozpadem. Narodil se zde J. K. Tyl (autor hry Kutnohorští havíři, jeho rodný dům stojí v Tylově ulici), K. H. Borovský zde vydával časopis Slovan, básník J. Vrchlický byl okouzlen říčkou Vrchlice natolik, že podle ní přijal pseudonym. Jenže obraz, který v té době skýtal chátrající Vlašský dvůr, byl smutný. Některé části hrozily zhroucením, ale naštěstí se neprosadily názory celý objekt zbourat.


Kamenný dům 1856 – vídeňský fotograf Andreas Groll, fotografii k článku poskytlo České muzeum stříbra

Měšťanský dům se všemi nej, to je v Kutné Hoře tzv. Kamenný dům. Pozoruhodné průčelí vytvořil na konci 15. století stavitelský mistr Brikcí (Briccius Gauske) u kterého si rekonstrukci svého patricijského sídla objednal Prokop Kroupa. Nad sochami zdobeným výrazným arkýřem se tyčí trojúhelníkový štít a na něm madona s dítětem, nazí Adam a Eva, rytíři na koních i znak havířského cechu. O tomto Prokopovi Kroupovi, prvním šepmistru, se dočteme v pamětech M. Dačického, že se pln nervozity při uklidňování bouřících se horníků přeřekl a místo „však vám páni nic zlého nepřejí“ pronesl „však vám páni nic dobrého nepřejí“. Dnes je v tomto unikátu měšťanské gotické architektury muzeum, které vás seznámí se životem měšťanstva v horním městě.
V Kutné Hoře je mnohé k vidění, na prvním místě chrám sv. Barbory (stavěný v letech 1388–1558). Navštivte kostel sv. Jana Nepomuckého, kamennou kašnu z 15. století na Rejskově náměstí postavenou právě Matějem Rejskem (stavěl i chrám sv. Barbory), kapli Božího těla i Sedlecký klášter s chrámem Nanebevzetí panny Marie, kam vede pohodlná cesta podél Vrchlice. Od kostela sv. Jakuba se projděte romantickou kamennou uličkou Ruthardka, z níž je hezký výhled na chrám sv. Barbory a jezuitskou kolej. Dvanáct zkamenělých jezuitských světců zdobí cestu před kolejí, mezi nimi i zakladatel řádu Ignác z Loyoly a patron zámořských misií František Xaverský. Dnes je v koleji Galerie Středočeského kraje.


Kamenná kašna na Rejskově náměstí


Ruthardka a výhled na chrám sv. Barbory a jezuitskou kolej

Historie Kutné Hory dýchá ze všech ulic i z podzemí. Kdysi stálo tohle stříbrné město hned za královskou Prahou. Třeba se Vám přihodí něco podobného jako mnichovi cisterciáckého kláštera někdy v 1. pol. 13. stol. Kronikář Jan Kořínek ve spise Staré paměti Kutnohorské z roku 1675 píše: „Kněz Antonín, jdouc na procházku do lesů v okolí Sedlckém, oblíbil sobě před horkem slunečním odpočinouti. Tu posedě, až usnul. Když se prospal, uzřel, že skrze mech skály před ním tři prutové stříbrní vyrostli.“ (Kořínek ale neuvádí žádný zdroj své legendy, která se v dílech jiných dějepisců neobjevuje.)

A na závěr verše kutnohorského rodáka Jiřího Ortena:
Náměstí, lůžko plné bryček,
vzdychá si do dálky,
do dálky, do snu, do uliček…
(Mé město)

Více informací o současnosti i minulosti Kutné Hory na:
www.cms-kh.cz
www.kutnahora.cz
www.zmizelakutnahora.cz

Co si přečíst o Kutné Hoře:
Královské horní město Hora Kutná (Petr Miroslav Veselský)
Zmizelá Kutná Hora (Aleš Pospíšil)
Antiqua Cuthna 1 – Kutná Hora v době baroka

Tip na výlet z Kutné Hory: Ruiny hradu Sion, kam vede stezka malebným údolím říčky Vrchlice, na jejíž březích stojí rozvaliny starých mlýnů.