Celník mi předal zelený papír v arabštině, pro mne nečitelný, ale sedl si vedle a pomohl mi ho vyplnit. Ani bakšiš nežádal. Začalo to fajn, ale to, co následovalo, bylo únavných pět hodin byrokracie. Celnici byli sice příjemní, ale podávali si mě jako míč a každý hrál roli toho nejdůležitějšího, který drží v ruce to hlavní razítko. Kdybych neměl jen jediné z těch osmi razítek, do Libye se nedostanu. A na řadu přišla i motorka a vše se opakovalo. Musel jsem do jakési „černé garáže“, jak tomu říkali. A potom další hodina v traffic office a když jsem se vrátil do garáže a naivně se začal připravovat na odjezd, další oficír mě opět přivítal v Libyi a jen tak mimochodem mi oznámil, že musím ještě kvůli nějaké formalitě do plant office. A tak jsem strávil další dvě hodiny čekáním na spícího úředníka a výměnu stovky dolarů za strašně nevýhodný kurz. Měli to dobře spočítané, protože jsem tam tu stovku za libyjskou značku a všechny poplatky nechal až do posledního libyjského dináru. Byl jsem z té mnohahodinové byrokracie unavený, ale byl jsem na to psychicky připravený a nakonec jsem se skoro smál, že sem vůbec lezu. Hůře dopadl jeden Němec, který tam se svou ufňukanou novomanželkou dřepěl již dva dny, protože mu chyběl nějaký papír od land roveru a ještě se mu nechtělo platit za ten bordel, jak mně později povídal.

Konečně jsem namontoval značku, kterou jsem neuměl přečíst a vyrazil pln očekávání do… Libye. Asi po 60 km jsem přijel do roztomilého městečka Zuara, plného zvědavých lidí, kteří okamžitě obklopili mě a motorku. Zvali mě domů, na posezení a jídlo, ale potřeboval jsem si po náročném dni odpočinout a ubytoval jsem se za tři dolary v hotelu. Nakonec jsem mezi nové kamarády přece jen zavítal a pomalu se začal seznamovat s libyjskými lidmi a jejich příjemnějším, klidnějším a čestnějším charakterem ve srovnání s Tunisany. Cítil jsem se lépe a bezpečněji.

A bylo ráno a vydal jsem se stovky kilometrů na jih do Ghadamesu. Rovná silnice bez chyby, kvalitní asfalt, kochal jsem se krásnou písečnou krajinou. Jen občas jsem míjel auto nebo kamion. Na křižovatkách byla po každých přibližně 70 km policejní stanice, kde mi zkontrolovali pas a ukázali správný směr. Někdy jsem se zdržel a popil s policisty čaj. Vždy se mě ptali odkud jsem a když jsem říkal Slouvaánija nebo občas z Čiki, což znamenalo z Čech, ubezpečovali mě, že obě země patří k přátelům Libye. Nekazil jsem jim iluze. Silnice vedla přes kouzelné pohoří, pode mnou se prostíraly zelené oázy, míjel jsem velbloudy. Když jsem potkal auto, většinou zastavilo, lidé se mne ptali, zda mám dostatek vody, ta je zde důležitější než cokoli jiného. Samozřejmě mluvili v arabštině, ale měl jsem slovník a brzy jsem pochopil, že „maja“ znamená voda.


Podle cedulí u silnic byla orientace přetěžká

Přibližně po 200 km jsem narazil na menší oázu, jen několik domků a pumpa. Naplnil jsem nádrž a vzal ještě dalších 10 litrů do kanystru. Snad nikdy jsem neplatil s větší radostí, věděl jsem, že to nebude stát více než 2,5 dolarů. Kilometry utíkaly rychle, ale bylo příšerné vedro i když slunce pomalu zapadalo.To znamenalo zastavit v první vesnici. Vzdálenosti jsou ale v Libyi obrovské, z jedné oázy do druhé může být i přes 400 km. V oázách jsem vždy měnil zbývající vodu za čerstvou, tankoval, přespával. Hotelů po cestě mnoho nebylo, ale já dával přednost spánku v soukromí. Před Ghadamesem jsem se seznámil s mladými lidmi, kteří mi nabídli nocleh. Připravili večeři, představili ostatní členy rodiny a do pozdního večera se snažili komunikovat. Anglicky neuměli, ale pomáhal jsem arabsko-českým slovníkem. Byli oddáni Kaddáfímu, měli jeho fotky nejen v peněžence, ale i v hodinkách. Neustále opakovali „Kaddáfí is the best“. Celý večer jsme si povídali tuto větu, anglicky více nezvládali. Jednou jsem to nevydržel a pronesl „No the best“, hned se na mě podívali udiveně. A tak jsem dodal „The best on the World“ a začali mě objímat a tleskat. Jeden z nich, kterému jsem slíbil české maskáče, mě hladil celý večer po nohou. Příjemné to nebylo, ale asi tím nic nemyslel, jen naznačoval kamarádství, často jsem i na ulici viděl dva kámoše, jak se drží za ruce.

Ghadames je zajímavé město uprostřed pouště s několika hotely. Alžírská hranice je odtud pouhé dva kilometry, proto i policejní kontroly jsou zde časté. Doplnil jsem nádrž a pořádně se najedl. Objednání jídla praktikuji ve většině zemí stále stejně, naučil jsem se to v Íránu a Pákistánu. Prostě pozdravím salam alejkum, pohladím se po břichu, že mám hlad (ukazovat rukou do pusy, to nepochopí). Začínají mi vysvětlovat, co mají, já jim nerozumím, krčím ramenama a očima naznačuji, zda můžu do kuchyně. Tam to prozkoumám, domluvím cenu a čekám na opravdu výtečné jídlo.


Libyjská poušť

Ráno mám před sebou náročnou zkoušku, stovky kilometrů pouště po šotolině. Jedu pomalu, vím, že mě čeká celý den, možná dva dny trápení. Poprvé jsem musel použit GPS, protože jsem několikrát ztratil orientaci. „Silnice“ byla občas široká snad i několik kilometrů, byly vidět pouze vyjeté koleje. Někde daleko jsem sem tam zahlédl oblaka prachu, to projíždělo auto. Několik jsem jich potkal i na mé trase, vždy jsme zastavili, poptali se, zda má ten druhý dostatek vody. A pak to přišlo – písečné závěje. To jsem obvykle motorku složil a musel jsem všechna zavazadla vyložit, zvednout těžký stroj, dojet na první pevnou půdu a vracet se i 200 metrů pro bagáž. Ještě horší bylo, když se mi motorka při startu zabořila až po motor a já ji musel kopáním bot vyprostit. Bylo vedro, studená voda v termosce došla, zůstala jen horká v kanystru. Pozdě večer jsem se špinavý, zničený a utahaný doplácal do cíle. Přespal jsem opět u jedné roztomilé rodinky, kde jako obvykle nikdo neuměl ani několik vět anglicky. A stejně jako všude v Libyi jsem se bavil jen s chlapama. Se ženou jsem naposledy mluvil u pokladny trajektu v Itálii.

Město Sabha je jedno z největších měst jižní Libye. A nejošklivějších, všude mě napadalo jediné slovo – bordel. Na ulici osli, krávy, auta zralá rovnou na vrakoviště, odpadky, smrad. Žádné centrum. Lidé tady na jihu jsou o pár odstínů tmavší než na severu a nejsou tak příjemní. Děti závodily, kdo hodí větší kámen po cizinci, kterého určitě vyslala jeho západní vláda na špionáž krást informace o jejich strategických budovách. Byl jsem už trochu unaven z lidí kolem mě a z věčných stejných dotazů a odpovědí. Hledal jsem hotel, ale v těch tady bych nenechal přespat ani svého psa. Ovšem kam jinam jít spát, aby to zase neznamenalo se seznamovat. Nejsem přece rozmazlený, říkám si, spal jsem již v horších podmínkách. Prostě na mě padla nějaká krize. A najednou slyším za zády: „Hello, Čiki, can I help you?“ Byl to Mr. Amir a ten mi tu noc poskytl azyl. Zůstal jsem pak dva dni v jeho rodině, samozřejmě opět bez ženské společnosti. Ale Amir alespoň uměl anglicky a vypadal inteligentně a vzdělaně. Kdysi prý dělal pilota v libyjských aerolinkách. A mluvil se mnou hodně otevřeně. „Víš, Igore, tady jsi po několika letech první člověk, ke kterému můžu být otevřený a postěžovat si na náš systém a na vůdce.“ Vážil jsem si toho a povídali jsme si dlouho do noci před domem. Za jeho pozemkem nekonečná prázdná Sahara, až k daleké čadské hranici a dále, mnohem dále. Amir nakonec dodal: „Víš, my nejsme země třetího světa, jak se o nás povídá. My jsme čtvrtý svět!“ Chápal jsem, že je z toho smutný a on věděl, že mu nemůžu pomoci. Vysvětlil jsem mu, jaké potíže jsem měl se zvacím dopisem z Libye, než mi dali vízum, a domluvili jsme se, že jeho kontakt předám případnému zájemci o návštěvu Libye.


Pozvání domů – jen pro pánskou společnost

Probudil jsem se opět plný elánu poznávat svět a po snídaní jsem vyrazil k čadské hranici. Přede mnou 550 km mezi písečnými dunami, pravá saharská příroda. Ale až k hranicím jsem nemířil a brzy obrátil k severovýchodu. Dosud jsem se držel hlavních cest, ale nyní jsem si krátil cestu přes poušť. Podmínky náročné, ale nebyl tady hluboký písek. A pak jsem narazil na beduína ve stařičké toyotě. Ptal jsem se na směr a on ukazoval na opačnou stranu. „You no GPS?“ divil se. Jenže GPS mi přestala před pár dny fungovat. Doporučoval, ať se obrátím, že se tady ztratím, že je to 200 kilometrů a nedopadlo by to dobře. Poslechl jsem ho a jel jsem za ním do míst, kde jsem byl před třemi hodinami. Párkrát jsem sebou sekl o zem a on mi vždy ochotně pomáhal zvednout těžkou motorku. Přijeli jsme až k němu domů, bydlel s rodinou a kozami nějaký ten kilometr za vesnicí v poušti pod stanem. Postavil jsem svůj stan, dostal občerstvení – kozí mléko a arabský chléb. Elektřinu neměli, vodu čerpali ze země, žádné civilizační vymoženosti. Zajezdil jsem si odpoledne na velbloudu, čehož jsem si vážil, neboť se za to všude obvykle platí. Večer byl úchvatný, cítil jsem se s pastevci jako doma. Byli velice chudí, ale působili spokojeně. Druhý den, než jsme se rozloučili, jsem jim u pumpy dal alespoň na plnou nádrž benzínu.


Někde v Libyi

Ten den jsem měl v plánu najet 800–1000 km. Ale překvapila mě prudká písečná bouře. Kupy písku létaly vzduchem a já jel maximálně 80 km/h s motorkou nahnutou proti směru větru. Krajina byla pustá, počasí nepříznivé, a písek jsem měl všude. V obličeji, pod kombinézou, v botách, v zavazadlech a nedovedl jsem si představit, kolik ho mám ve filtrech, v ložiskách. Delší přestávku jsem si udělal ve vesničce Zilla, kde mě chlapi schovaní pod obrovským stanem pozvali k sobě. A dali najíst a napít. Někteří dokonce mluvili slušnou angličtinou, zvláště jeden, prý ředitel místní libyjské televize, který mě přemlouval, ať s ním jedu do Tripolisu natočil reportáž. O to jsem nestál, měl jsem svou trasu. Jeden chlapík mluvil chorvatsky, protože studoval v Záhřebu. Vzal mě domů na nocleh a tam jsem konečně mohl mluvit s ženami. Dovolil mi to ale až poté, co jsem jeho mámě dal léky proti bolestem. Oblíbil jsem si jeho sympatickou dceru, která mi neustále posílala polibky, ale její angličtina vázla. Bohužel, nebo bohudík, těžko říct, jak by to mužská populace snesla, kdybychom navazovali i jiné než slovní vztahy.

Ráno jsem prolezl pouštní vesnici, kde každý pěstuje datle a chová zvířata. V Zille končil asfalt, respektive byl, ale byly v něm takové díry, že se vyplatilo jet po písku vedle silnice. Vyfouknul jsem pneumatiky, a motorka jenom plavala na povrchu pisku, a jelo se mi lépe. Měl jsem před sebou asi 290 km takové jízdy. Trvalo mi to celý den, než jsem se k večeru dostal na normální silnici. Rozhodl jsem se, že pojedu dlouho do noci. Měl jsem obavy, protože na rozžhavený asfalt chodí velbloudi s oblibou přenocovat. Nestalo se nic, a v brzkých ranních hodinách jsem byl v Benghází. Zbytek noci jsem se prospal v hotelu a ráno si dal na cizinecké policii prodloužit pobyt. Mířím až do Káhiry, ale to je ještě pořádný kus cesty. Na severním pobřeží jsem zastavoval každé 2 hodiny a vykoupal se v nádherném moři. Pláže byly netknuté, čisťounké a nikde nikdo. A tak to bylo až do Tobruku, kde jsem přespal u policajtů. Večer jsem si opět užil moře, voda i vzduch byly nádherně teplé. Po osvěžení jsem uvařil policajtům polévku. A povídali jsme si, o čem jiném, než o jejich vůdci. Zase byl nejlepší.

Libye mě mile překvapila. Cítil jsem se bezpečně a v pohodě. Lidé byli vstřícní a milí. Kromě poplatků na celnici jsem utrácel pouze za palivo, dvakrát za hotel a občas za jídlo, dohromady kolem 50 dolarů. Je to krásná země, sice bez zeleně, ale užíval jsem si písečných pustin a pouštních západů a východů slunce. Věděl jsem, že Egypt bude jiný, že tam mě čeká věčné smlouvání a rozhodně nezažiji tolik setkání s prostými lidmi.

Igor Brezovar pochází ze Slovinska, ale žije a podniká v Praze.
Více z cest Igora Brezovara na http://mototour.cz.