A jaký přítel. Když z Mekky vyhnaný prorok dorazil na velbloudu do Medíny, ubytoval se právě v domu Ajjúba, jednoho z prvních a nejvěrnějších muslimů, a zůstal v jeho domě sedm měsíců. Právě pro tuto blízkost k samotnému Muhammadovi je dnes čtvrť obklopující Eyüpovu mešitu nejortodoxnější v celém Istanbulu a právě tady potkáte nejvíce zahalených žen. Ale i v Eyüpu se časy mění. Když jsem byl před asi 15 lety u Ajjúbovy hrobky poprvé, lidé před ní klečeli, někteří dokonce leželi na zemi a plakali nad dávnou smrtí jednoho z prvních vůdců islámu. Vůbec jsem si netroufl vytáhnout z kapsy fotoaparát. Dnes? Nic takového, přestože se Ajjúbovu hrobu nadále dostává úcty, v době mobilních telefonů se zde turečtí poutníci běžně fotí. Islámská zbožnost se omezuje na lehkou úklonu a opouštění hrobky pozadu, čelem k Ajjúbovým ostatkům.

Ajjúb al-Ansari byl nejen prorokovým blízkým druhem, ale také velkým islámským válečníkem a vlajkonošem. Arabská tradice vypráví, že „se účastnil všech bitev od dob Muhammada až k panování Mu´áviji a pokud v nějaké chyběl, tedy jen proto, že ve stejnou dobu bojoval v jiné“. V roce 674 nechyběl mezi arabskými bojovníky při útoku na Konstantinopol, jejíž pád do rukou muslimů sám prorok předpověděl (předpověď se naplnila až o téměř 800 let později). Ajjúb al-Ansari byl již velmi starý muž, podle některých květnatých arabských pramenů téměř stoletý. Během útoku byl buď zraněn, nebo zeslábl natolik, že si byl vědom blízkosti smrti. Těsně předtím, než vydechl naposledy, prý požádal své druhy, aby pronikli co nejhlouběji k branám města a tam ho pohřbili. Muslimští vojáci jeho přání vyplnili, zatlačili obránce Konstantinopole a Ajjúba pochovali pod hradbami. Opustíme-li arabské prameny a vydáme-li se do čtvrti Eyüp, jednoduše poznáme, že od istanbulských (pardon, konstantinopol­ských) hradeb je to k hrobce Ajjúba al-Ansariho ještě pěkný kus cesty.


Rituální očista před vstupem do chrámu Božího


Vcházíme do hrobky prorokova vlajkonoše

Na téměř osm staletí byl Ajjúbův hrob zapomenut. Objevil ho až během tureckého obléhání Konstantinopole roku 1453 rádce sultána Mehmeda Dobyvatele šejk Ak Şemsettin, kterému se prý ve snu zjevila na jeho místě mešita. Po pádu Konstantinopole nechal sultán na místě hrobu mešitu opravdu postavit. Postupně kolem vyrostly lázně, škola, vývařovna pro chudé, jak už to u mešit bývá. Hrobka se stala svatým a poutním místem, rozšířily se dokonce zvěsti, že je v mešitě kámen se stopou proroka Muhammada. Dnešní svatyně ale není původní z časů Mehmeda Dobyvatele, neboť ta byla zničena zemětřesením. Současnou mešitu dal v roce 1800 postavit sultán Selim III. Na hřbitově v Ajjúbově blízkosti si brzy přáli být pohřbeni mnozí z významných mužů osmanské říše. Stojí za to projít si tento rozsáhlý hřbitov s nádhernými staletí starými náhrobky. Vesnice Eyüp ale v dalších staletích ztrácela svou duchovnost, stavěly se zde i továrny, např. na šití fezů pro osmanskou armádu. Dnes je z kdysi zaostalé čtvrti na okraji Istanbulu hezké centrum se stovkami holubů. V okolí svatyně stojí spousta stánků, kde se prodávají především náboženské předměty, modlitební korálky, islámské knihy, zasklené citáty z koránu atd. Jsou zde nové restaurace a obchody, v parku posedávají rodiny s dětmi. Dnes se prý do čtvrti Eyüp stěhuje více a více konzervativních rodin a zároveň odtud mizí bary a restaurace, kde byste si mohli dát pivo.

Mešita bývala místem tradičních ceremonií a rituálů a je jím i dnes. V časech Osmanské říše zde býval opásáván nastupující sultán mečem zakladatele impéria Osmana. Dnes zde věřící slaví obřízku svých synů. Malí kluci kolem sedmi let v bílých šatech zde ve svůj významný den, symbolizující přijetí mezi muže, pózují s nepříliš nadšenými výrazy před fotoaparáty svých bližních. Oslava je ale skromná, žádný průvod, žádné široké příbuzenstvo, jen nejbližší dorazili autem. Obřízka je v islámu povinná, přesně ji určuje jeden z prorokových výroků (hadís): „Pětice náleží k přirozenosti: obřízka, holení ohanbí, stříhání nehtů, vytrhávání chlupů v podpaží a zkracování kníru“. V areálu Eyüpovy mešity se slaví i „Íd al-adhá“, turecky „kurban bayrami“, neboli „svátek oběti“, během něhož jsou na paměť proroka Ibrahima (Abrahám) obětována zvířata, nejčastěji ovce a kozy.


Za pozlacenou mříží odpočívá Ajjúb al-Ansari


V Eyüpově mešitě

Do čtvrti Eyüp se z centra dostanete levně autobusem. Ze zastávky je to k mešitě jen pár kroků. Máme trochu hlad a tak si sedneme do první restaurace. Číšník je nadšený naším příchodem a vyptává se, cizinci se v jeho podniku asi neobjeví každý den. Možná se touží vypovídat ze svého hüzünu, jakési istanbulské melancholie, o které píše nejslavnější současný turecký spisovatel Orhan Pamuk ve své knize Istanbul – Vzpomínky na město (o hüzünu a Istanbulu v rozhovoru s překladatelem O. Pamuka Petrem Kučerou). O Eyüpu svého mládí píše Orhan Pamuk jako o idylické vesničce: „živoucí ztělesnění do sebe zahleděného, tajemného, nábožného, malebného a mystického Východu… působila jako něčí sen, jako nějaký turecký orientální muslimský Disneyland naroubovaný na okraj města… Proto tohle místo tak miloval Pierre Loti, nakonec si tam koupil dům a odstěhoval se tam natrvalo – protože představovalo krásný, nezkažený a dokonalý obraz Východu.“ Po Pierru Lotim, důstojníkovi francouzského námořnictva, je pojmenována kavárna na kopci nad hřbitovem. Byl jedním z romantiků, o nichž napsal Orhan Pamuk: „mnozí evropští umělci a cestovatelé shledávali okouzlujícím, že lidé v Istanbulu žijí svůj každodenní život mezi ruinami.“


Konstantinopolské hradby

Cestou zpět do centra se zastavujeme u konstantino­polských hradeb. S jejich stavbou se začalo na začátku 5. století za císaře Theodosia II. Nejpropracovanější obranný systém ve starověkém světě měl od útoku na město odradit i hordy obávaných Hunů. Hradby, které naplánoval prefekt Flavius Anthemius, jsou až deset metrů vysoké a pět metrů široké. Původně měly 96 věží vysokých 20 metrů a několik linií obrany včetně vodního příkopu. V roce 447 sice byly hradby silně poškozeny zemětřesením a řada věží ležela v troskách, ale Byzantinci je urychleně opravili. Dalších tisíc let chránily tyto hradby Konstantinopol. Před Huny, Araby, Rusy. Tisíc let… ale nyní jsou většinou v rozvalinách a stranou turistického zájmu. Turecký literát Yahya Kemal o nich básnil, že „jejich věže a cimbuří se táhnou, kam až oko dohlédne“. Armádě Mehmeda Dobyvatele ale ani mohutné Theodosiovy hradby neodolaly, snad stojí za připomenutí, že to, čemu v Evropě říkáme „pád Konstantinopole“, to se v Turecku nazývá „dobytí Istanbulu“.

Modrá mešita se šesti minarety, bývalý křesťanský stavitelský zázrak Hagia Sofia, Sülejmanova mešita, připomínající nejmocnějšího ze všech sultánů – ani jedné z nejkrásnějších istanbulských mešit se ta Eyüpova se dvěma minarety zdaleka nevyrovná. Přesto se o ní dočtete, že je čtvrtým nejvýznamnějším místem islámu po Mekce, Medíně a Jeruzalému (dovolím si být trošku neuctivý – mám pocit, že těch čtvrtých míst má islám nejméně několik desítek).

Citáty z knihy: Orhan Pamuk – Istanbul Vzpomínky na město, překlad Klára Kolínská