Do medíny ve Fezu se člověk musí ponořit, všechny evropské zvyklosti a měřítka nechat před branami, zahodit mapy a představy, co bude za hodinu či dvě. Prostě – ztratit se, toulat se, být na krátký čas středověkým poutníkem. A že si smysly opravdu užijí. Fez budete vnímat nejen očima, ale i nosem a ušima. Oči uvidí všechno to, co si dosud nedokázaly představit, nos bude hltat pachy koření z pouličních vývařoven, ale také pachy skládek, oslů a barvíren kůže a uši zažijí pravé orientální chaotično.


V Medině ve Fezu se nejdříve srazíte s oslem

Nejdříve se srazíte s oslem. Pak do vás nějaký osel vrazí podruhé a pak se naučíte uhýbat. Uličky v medíně, pokud je lze zvát uličkami, jsou mnohdy uzoučké, těžko se vyhýbat člověku a takový osel má na hřbetě pořádný náklad a jeho chuť dávat pozor na evropské turisty se opravdu rovná nule. Pokud je někde jen malý prostůrek, prohánějí tam caparti míč. Většinou ovšem místa nepřebývá, to ale neznamená, že se tam fotbal, marockými dětmi hra milovaná, nehraje. Když děti nekopou, makají. Proč ten údiv, samozřejmě, že v Maroku děti pracují. Šestileté či desetileté drobné postavičky uvidíte otevřenými prastarými dveřmi v dílničce nebo na dvorku, kde něco kutají, uvidíte je na poli, popohánět naložené oslíky nebo provádět turisty, které předtím svou opakovanou žádostí „dirham“ a hrajícíma plačícíma očima přinutily něco zaplatit. Ženy jsou i tady v medíně většinou nezahalené, možná pro Evropana tím méně atraktivní, vždyť právě ona zahalenost dodává orientu jakési zakázané kouzlo. Navíc – silně namalované oči zpoza černého zahalení se zdaleka ne vždy vyhýbají kontaktu. Ona se na mě dívala! Jak vzrušující překročit zahalená orientální pravidla. A muži? Vyrábějí, obchodují, překřikují se, aby vás na sebe upozornili. Hrnčíři, výrobci zbraní, kuchaři, řezníci, prodejci koření, lamp (kdo ví, zda je mezi nimi pravá Aladinova). A v nějakém malém podníčku si můžeme dát šálek mátového čaje., ale po několika dnech v Maroku na něj již přestávám mít chuť. A především, neboť Fez je městem kůže, zastavit se v obchůdku či dílně s kůží, všude spousty druhů tašek, bund, opasků i peněženek. A domácí obuvi, tzv. babouches, z nichž snad pochází český výraz papuče.


A pak to ucítíte, takto to zde páchne tisíciletí

A pak to konečně uvidíte. A ucítíte. Citlivějším se doporučuje rozžmoulat v prstech lístky máty a přivonět, protože puch šířící se z těch barevných kádí uprostřed města je odporný. Není divu, užívá se zde holubí trus, rostlinné třísloviny, různé louhy. Barvířské dílny, které se nezměnily po tisíciletí, ačkoli možná již nejsou barvy vždy přírodního původu. Napadá mě, že je něco špatně na tom, že celé tisíciletí se něco produkuje stále stejným, neměnným způsobem. Ale alespoň máme představu, jak to ve středověku vypadalo. Muži stojí v kádích, máchají kusy kůže v barevném roztoku, v jiném odstraňují z kůží chlupy, takhle tedy pracují po stovky let. Jen – před půltisíciletím bylo podobných dílen po medíně na dvě stovky. Jakých rozkoší si musely nosy fezských paní a pánů užít. Kůže z fezu bývala v arabském i evropském světě pojmem. Jedním z nejznámějších druhů je kordován. Název pochází z andaluského města Cordoba, odkud po dovršení reconquisty a odchodu Maurů zpět do Afriky, přinesli technologii výroby i do Fezu. Používal se na výrobu šlechtické obuvi, především červené barvy (u nás známé kordovánky). Používá se i černohnědá kůže zdobená krabatěním, jejíž původ prozrazuje název – marokén.

A co se zastavit na oběd? A dát si Tajine, dušené maso se zeleninou a olivami, nebo kuskus se zeleninou, zapít to džusem, který vám vymačkají podobně jako jinde v orientu z pomerančů přímo před vámi, nebo jehněčí kebab, nebo luštěninovou polévku zvanou Harira, nebo přesladký dezert. A nejvíce se zde pije mátový čaj, v malých skleničkách s lístky máty a hojností cukru.


A teď zajdeme na oběd, co si dát třeba Tajine?

Medína ve Fezu rozhodně nevypadá, že by byla vystavěna podle pravidelných plánů. Ošuntělé, někdy zdánlivě polorozbořené domky, když se rodina rozroste a chybí prostor, přistaví se patro, každopádně nedivím se, že se spřádají plány na revitalizaci starého Fezu. Návrhy počítají s vyčištěním řeky, vytvořením veřejných prostranství, pěších zón (zřejmě bez oslů, auta zde přece nejezdí). Počítá se i s úpravami koželužen. Na medíně je na první pohled vidět, že ji opustila početná židovská komunita, která po vzniku Izraele většinou odešla buď do své země zaslíbené, nebo do zámoří. Místo nich přišli maročtí venkované, kteří se vzděláním a odborností svým předchůdcům nevyrovnali. Medína má sice kouzlo islámského orientu, ale bydlet bych zde rozhodně nechtěl. A bohatí šejkové, přes zmiňované orientální kouzlo, také ne.

Fez byl založen roku 789 Moulayem Idrissem, umájjovským uprchlíkem a prapravnukem Alího, dodnes asi nejposvátnějším mužem marockých dějin. Protože byl Moulay Idriss již po dvou letech otráven, začalo město vzkvétat až za jeho následovníka Idrisse II. Ten v 17 letech položil základní kámen mešity, jedné z nejstarších v Maroku, která nese jeho jméno a kde je pohřben. Vládci Fezu se střídali – Almorávidé, Almohadé, Marínovci, Vattásovci, Saadové, Alawité. Fez byl nejednou dobyt, vláda se přesouvala do Marakéše a zpět a zase do Marakéše. Za francouzské vlády se stavěla nová čtvrť Ville Nouvelle a dnes je Fez třetím největším marockým městem. Mimochodem, Fez dal pravděpodobně jméno typické pokrývce hlavy v osmanské říši, kdysi nekompromisně zakázané Atatürkem.