Moulay Idriss, prapravnuk Alího, zetě proroka Muhammada, od něhož se odvozuje šíítská větev islámu, se tady, na samém západě rozšiřujícího se muslimského impéria, usadil v roce 788 a stal se imámem kmene Awraba. Během tří let stačil založit města Moulay Idriss a Fez a dát svému kmeni potomka, z něhož vyrostl Idriss II. a tím založil dynastii, která po staletí vládla Maroku. V roce 791 byl Moulay Idriss otráven abbásovskými vrahy, kteří si nepřestávali vyřizovat účty se svými umájjovskými soupeři a předchůdci. Jeho hrob je nemuslimům přísně zapovězen.

Ještě na začátku 20. století nesměla noha nevěřícího do posvátného města Moulay Idriss vstoupit. V dnešní otevřenější marocké společnosti žádný takový zákaz neplatí, přesto se však ještě v nedávných letech tradovalo, že v Moulay Idriss nesmí bezvěrec zůstat přes noc (to již neplatí, na přímý popud úřadů v roce 2005 zde byly otevřeny první hotely pro cizince, mrkněte na tyto sympatické stránky: http://www.hotelelkasaba.com, kde majitelé rodinného hotelu nabízí pravou orientální atmosféru včetně kurzů marocké kuchyně pro své hosty). A tak jsme si nebyli vůbec jisti, zda jsme v tomto posvátném městě vítáni (je to již nějaký ten rok, co se uskutečnila naše pouť Marokem).


Moulay Idriss

I náhle se zjevil na silnici kmet jedoucí na oslu a my mu ukazujeme k městu, zda smíme vstoupit. Stařík se přes odrbaný zevnějšek nesl na oslu jako kdyby královského rodu a já si vzpomněl na popis jízdy na oslu v knize „Abdulláhovy nohy“ od Hafiza Bouazzy, napůl Holanďana, napůl Maročana: „Stejně jako každý muž z vyšších vrstev jsem i já dával přednost samici, nejlépe skvrnité, dobře živené, se špičatýma ušima, zapletenou hřívou i oháňkou a bubnovitým zadkem. Postroj pak musel mít šabrak z brokátu, nebo rozhodně protkaný leskem zlatých nitek. S vodnatýma očima a rukou věčně zdviženou měli prašiví žebráci vzhlížet ke zlaté hedvábné uzdě a třmenu jako k blaženosti posmrtného života. Na mule bylo třeba sedět s oběma nohama přehozenýma přes levý bok, lehce jimi od kolen dolů pohupovat, s pláštěm složeným do hladkých záhybů a chodidly obutými v sametových botách se zahnutou špičkou. Držet uzdu s předstíranou znuděností mezi palcem a pyšným malíkem, přitom nanejvýš elegantně řídit osedlané zvíře, to bylo umění…“

Nuže ptáme se dědy francouzsky, jestli ho můžeme doprovodit, téměř si nás nevšímal, žebráky zdáli jsme se být, nezdálo se, že by něco pronesl, to ledabylé gesto, kterým pohodil rukou, zřejmě znamenalo, že by nebyl nadšen z přítomnosti těch bílých tváří ve svém Idrissově městě. Jenže jsme v Maroku a není cizinec nikdy dlouho sám (spíše o ty chvilky samoty bojuje) a už jsou tu první dva teenageři. Tak jak – zažijeme nevlídná gesta a pokřikování? Nebo tradiční nabízení doprovodu a žádost o dirhamy? Když uslyšíme tradiční „Bonžůr“ a vzápětí „ helou“, víme, že budeme mít průvodce a bude nás to něco stát. Jaké něco? Dirhamy. Triků, jak dostávají marocké děti a teenageři z cizinců peníze je na tisíc a nepropadne jen ten nejotrlejší turista. Nuže, proč nezaplatit za doprovod, však sám Alláh přikázal věřícím rozdávat almužny. Jenže – slyšíme asi desáté slovo, snad pět z nich bylo dirham. Dnešní žebrání rozhodně nemá slovník plný výřečnosti, která slovem i gestem ovlivní myšlenky bohatého, který původně nechtěl chudáka obšťastnit nějakým drobným dirhamem. Bohužel se omezuje na opakování onoho „dirham“. Což je pravděpodobně také následek jazykové bariéry, kdyby na nás nějaký ten básník ulice spustil bohatou arabštinou, asi bychom jen krčili rameny. Když řekne „dirham“, je jasno. A tak jednomu nabízíme pár dirhamů a máme průvodce. Aby nedošlo k omylu, vysvětlím pro méně zkušené: průvodce bychom měli, i kdybychom ho nenajali. Zní to sice nesmyslně, ale nalepilo by se na nás několik dětí a nedaly by pokoj. Chodily by s námi, žadonily jednoslovně a nakonec požadovaly obnos za průvodcovské služby. Že jsme o těch službách nevěděli? Naše smůla, buďme rádi, že jsme díky nim nezbloudili, vždyť jak je snadné ztratit se v marockých medínách.


Nuže, proč nezaplatit drobák za doprovod, však sám Alláh přikázal rozdávat almužny

Hodlali jsme plně respektovat náboženské cítění obyvatel Moulay Idriss a nehrnout se do posvátné mešity (již nápisy každého upozorní, že tam opravdu NE), byli přeopatrní při focení, prohlédli jsme si ojedinělý popsaný cylindrický minaret (prý jediný v Maroku), hlavní náměstí s bíle zářícími domy, kde všude prodávají svíčky a nugátové cukroví, a odebrali se dále, mezi méně zbožné. Nejdříve ale na piknik mezi agáve a olivovníky s výhledem na bělobu města a hradby, spousta oliv, kebab a pita, meloun, fíky, mandle, rajčata – paráda. Moulay Idriss je poutním místem, nejvýznamnějším v Maroku, sedm poutí do Moulay Idriss se prý vyrovná pouti do Mekky. Jenže jiný tvrdil, že jich stačí pět, každopádně nevěřím ani jedné informaci, v Koránu se o tom nepíše, Mekka je Mekka, povinná je pouť do Mekky a basta. Tak si to neulehčujte nebo skončíte v pekle.

Citáty z knihy Abdulláhovy nohy – Hafiz Bouazza (překlad Veronika Havlíková)