Nejkrásnějším úsekem Doubravky je údolí mezí Bílkem a Horním Mlýnem. Stezka vede lesem podél řeky, přes kořeny a balvany, stačí uklouznutí či krok do strany a člověk se máchá v ledovém proudu. Sluneční paprsky na dno kaňonu ne vždy proniknou, kam ale dosáhnou, tam rozehrají okouzlující hru světel a stínů. Leckde vody Doubravky mizely v temném zákoutí, jinde se bouřlivě valily přes balvany a třpytily ve slunci. Přestože nebylo nejtepleji, posedávali jsme na kamenech a vstřebávali paprsky, které prosvětlovaly ú­dolí.

Takto popisoval milovanou řeku v 19. století J. V. Neudoerfl v knížečce Doubravka, obraz cestopisný: „Břehy spadají namnoze kolmo k řečišti, zvyšují se, rostou, sestupují se tísníce řeku, opět prchají od ní, odkloňují se, aby ji za krátko znova stěsnaly v úzké koryto. Řečiště má všudy značný spád, místy vrývá se voda hluboko pod skalní stěnu, tvoříc hluboké tůně a víry, jinde ostře se zatáčejíc naráží na ohromné balvany a ječíc rozbijí se o ně v marném vzteku. Tu zas jako neviňátko plyne klidně, tiše, ale sotva se obezřeš, bouří opět, skáče přes kameny, tvoří vysoké vlny, bublá hněvivě, vyplňuje celý úval, jako by chtěla ukázati, že ona jedinou jest tu paní, jedinou vládkyní.“

.
V kaňonu Doubravky

Čertův stolek, Sokolohrad, Mikšova jáma – především k těmto třem místům v údolí Doubravky se váží staré pověsti. Asi po kilometru chůze z Bílku přicházíme nejprve k Mikšově jámě – Doubravka zde vytváří tůňku a ostrůvek. Tenhle Mikeš či Mikuláš byl lotr a násilník, který vládl na hrádku Sokolov. Přepadával se svými kumpány pocestné i obchodníky v širokém okolí. Až se jednoho dne doslechl o jeho prostopášnostech sám král a to byl začátek Mikšova pádu. Když vojáci smrtelně zraněného Mikšu dopadli, prozradil, že své uloupené poklady skrývá v jeskyni nad řečištěm Doubravky. V jeskyni byly opravdu nalezeny kupy drahocenností a místo nich zde vojáci zanechali Mikšovu mrtvolu. Časem se klenba jeskyně propadla, vody Doubravky ji zaplavily a vytvořily dnešní tůňku.

Doubravka je divočejší a divočejší, její další úsek mezi skalami se jmenuje Koryto. Řeka zde má nejužší tok a během 1340 metrů klesá o 55 metrů. Doubravka tady bouří, přelévá se přes balvany, vrhá se ze skal a vytváří malé vodopády, nechce se věřit, že před pár stovkami metrů tak líně tekla lesem. V Korytě leží napadané stromy a obrovské balvany odlomené tisíciletým působením dravých vod. V knížečce Tam, kde teče Doubravka píší autoři Marie Hrušková a Jaroslav Turek, že toto místo má své kouzlo i v zimě: „Tady nikdy voda nezamrzá, nedá se – tak je živá. Jen okraje zmáčených kamenů přizdobuje něžnými křišťálovými cingrlátky…Uchycený sníh a ledové ozdoby mění okolí do pohádkové podoby, kresba větví je mnohem výraznější a prozrazuje každou zajímavost, jindy ukrytou za listy. Není zde ani tehdy smutno, třebaže tu nebývají lidé – alespoň ne tolik jako v létě.“

. .
V kaňonu Doubravky

Když Doubravka proteče Korytem, zase se zklidní a naopak skály se vytahují k nebi. A hned dvě proti sobě. Na pravém břehu stával Sokolohrad, z hrádku ale již nic neuvidíte, jeho poslední zbytky byly strženy někdy v 19. století. Prý mnozí loupeživí darebáci se zde schovávali v těžce přístupných skalách a lesích. Ale žádné sídlo není zcela nedobytné, za husitských válek byl již hrádek pobořen a pustý. Cesta nahoru je chráněna zábradlím, bohužel vysoké stromy brání výhledům dolů na Doubravku i na protější skalisko Čertův stolek. Jak již jméno napovídá, vypráví se o této skále pověst o rohatci. Kdysi zde žil v jeskyni skromným bohulibým životem poustevník. Musel však každodenně odolávat pekelným svodům čerta, který zde pořádal hody na kamenném stolci a poustevníka lákal na nejvybranější lahůdky. Kdo pomohl zoufalému poustevníkovi, se dočteme v knížečce Doubravka, obraz cestopisný: „Dobrý farář, jemuž se poustevník zpovídal, slíbil, že ho čerta sprostí a že zbaví zároveň celou krajinu potvorného obyvatele. Když spálil na bílou sobotu svaté oleje, čemuž lid říká pálení Jidáše, sebral posvěcený uhel, odebral se k poustevně a udělal na místě, kde čert sedával, tři kříže… sotva zasedl čert na obvyklé místo a dotknul se uhelných křížů, vyletěl jako spružina, zařval až se skály chvěly, vysoptil z úst hromadu ohně a kouře a zmizel na vždy zanechav po sobě zápach, který se ani dosti málo nepodobal vůni růží a fialek. Od té doby měl poustevník pokoj a jen Čertův stolek připomínal mu pokušení, jež mu bylo vytrpěti.“ Nuže, čerta s vypáleným křížem na zadku jistě nepotkáte, z Čertova stolku je dnes hezká vyhlídka na zalesněný kaňon (asi 100 metrů nad Doubravkou).

Před námi je ještě kamenné moře, Točitý vír, soutok Kamenného potoka s Doubravkou a konečně Horní Mlýn, kde se narodil spisovatel Ignát Herrmann, autor zfilmovaných románů U snědeného krámu, Tchán Kondelík a zeť Vejvara, Artur a Leontýnka. Horní Mlýn ale dávno shořel. Máme odtud před sebou poslední čtyři kilometry do Libice nad Doubravou. Tam se můžete občerstvit v hostinci U Bambuchů přímo proti kostelu sv. Jiljí. Dvanáctka, kterou vaří v nedaleké Chotěboři sládek Záruba, je vskutku znamenitá, však si na nedostatek ocenění nemůže stěžovat. A večer, když v devět hodin pan domácí Bambuch skončí v kuchyni, kdo ví, třeba ho přátelský panák slivovice povzbudí, aby zavzpomínal na kariéru operního pěvce a sedl za klavír a zazpíval. A možná bude i nigerijská lidová. Mimochodem, v jedné libické hospodě řádil kdysi Jaroslav Hašek, nezkrotný bohém a autor Švejka. V knize Tam, kde teče Doubravka na něj vzpomíná jeden chotěbořský rodák: „když se jednoho pondělního rána vracel se svým chotěbořským kumpánem ze vsi Libice, kde se účastnili pouťové veselice tak živě, že je oba musel hostinský Neuvirt vybídnout k odchodu způsobem poněkud razantnějším…“


V kaňonu Doubravky

Nechť je tento text pozváním do kraje na březích Doubravky, pod malebně oblé zelené kopce Železných hor, do vesniček Libice nad Doubravou, Libická Lhota nebo Lány se 700 let starou památnou lípou. Tímto půvabně zapadlým krajem se do 13. století táhla Liběcká stezka (via Lubetina, Libická stezka) prosekaná hlubokými lesy a spojující země Čechů a Moravanů. Historie regionu ale sahá ještě hlouběji, vždyť nedaleko Chotěboře byly nalezeny římské a řecké mince.

Několik informací na závěr:
Doubrava pramení v rašeliništích nedaleko Radostína ve Žďárských vrších a její celková délka je 89,5 km. Na jejím toku je jediná přehrada – u Pařížova, dokončená v roce 1913. Možná nejhezčí přehrada v Čechách byla postavena po sérii povodní v letech 1885, 1888 a 1897 a dnes je zajímavou technickou památkou, která rozhodně stojí za výlet. Přírodní rezervace Údolí Doubravky má rozlohu 92,1 ha. Nesmí se zde sbírat lesní plody a houby ani vstupovat mimo vyznačené stezky (houbařů jsme ale potkali dost a dost). V kaňonu žije dle oficiálních údajů 82 obratlovců a 330 druhů rostlin. Zahlédnout můžete ledňáčka, datla nebo vzácný lišejník Biatora Lucida, který barví skály do sytě žluté. Na některé skalní stěny jsou povoleny výstupy, ovšem pouze pro registrované lezce.