Do Sintry jsme přijeli vlakem (pěkně počmáraným, jako vlaky u nás), z Lisabonu je to asi 45 minut. Bylo již odpoledne a tudíž bez meškání spěcháme vzhůru na Castelo dos Mouros. Přestože k hradu jezdí autobusy, stoupáme pěšky nejprve ke kostelu Santa Maria a odtud klikatící se stezkou dále nahoru. Maurští panovníci si dokázali vybrat kouzelnou krajinu pro své paláce, pod námi jsou čarovné rokle, mystické zelené lesy, je zde chladněji než v rozpáleném Lisabonu, není divu, že po dobytí křesťany byla Sintra půl tisíciletí letním sídlem portugalských králů. Mezi kopci protéká mlha, podvečerní nálada je opravdu romantická, připadáme si jako v pohádce. A pak se stmívá a za kopce Sintry zapadá slunce. Nepopsatelné, jakoby člověk vstupoval z hradeb rovnou do slunečních bran.


Castelo dos Mouros

Jako na dlani je pod námi městečko Sintra a Palácio Nacional de Sintra se svými nepřehlédnutelnými kónickými komíny. Z hradeb je za jasného počasí nádherný výhled směrem k moři na Parque Natural de Sintra-Cascais. Do národního parku patří nejen kopce Serra de Sintra (nejvyšší vrchol 529 metrů), ale také Cabo da Roca, nejzápadnější bod Evropy a několik populárních pláží – Praia de Guincho, kde se pořádají závody windsurfingu, nebo Praia de Magoito. Na vedlejším pahorku se tyčí pohádkovou atmosféru vyzdvihující Palácio Nacional da Pena, který popsal historik Jan Klíma jako „kuriozní propojení všech možných architektonických stylových reminiscencí“. Tenhle zámek z poloviny 19. století se zrodil v hlavě Ferdinanda II. – manžela královny Marie II. – pocházejícího ze Sasko-Kobursko-Gothajské dynastie (Sachsen-Coburg-Gotha). Ferdinand II. zároveň poručil restaurovat hradby kdysi maurského hradu, jak již bylo tehdy zvykem, v romantickém duchu.


Nad Castelo dos Mouros zapadá slunce, vlevo Palácio Nacional da Pena


Palácio Nacional da Pena


Palácio Nacional de Sintra

Ve 12. století se islámská moc nad Sintrou zhroutila. Nejprve hrad dobyl norský král Sigurd I., který v roce 1107 vyrazil jako první evropský panovník na křížovou výpravu do Svaté země. Bylo mu tehdy pouhých 17 let. Na šedesát norských lodí připlulo před Sintru a křižáci nenechali naživu nikoho, kdo bez váhání neopustil muslimskou víru. Definitivně se stala Sintra součástí rodícího se portugalského státu v roce 1147, kdy za vydatné pomoci křižáckých rytířů dobylo křesťanské vojsko krále Alfonse Henriquese Lisabon. Posádka Sintry se poté vzdala bez boje.

Řecký geograf a astronom Klaudios Ptolemaios nazval Sintru „Měsíční pohoří“, andaluský historik a filozof Al-Bakrī ji popsal jako „trvale ponořenou do nerozptylujících se mlh“. A největší portugalský básník Luís de Camões o ní napsal, že je „nejkrásnějším rozloučením s Evropou“ – to v heroických časech portugalských námořních výprav. Od roku 1995 je Sintra na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

http://pnsintra.imc-ip.pt
www.portugalvirtual.pt
www.golisbon.com