Co člověk nejvíce potřebuje k tomu, aby vyrazil pěšky s batohem na zádech na pouť dlouhou tisíce kilometrů? Víru? Odvahu? Schopnost překonávat bolest?
Naprosto nejdůležitější je vnitřní impuls, že člověk má někam jít. To, že jsem se vydal pěšky na trasu dlouhou přes 3000 km do Santiaga de Compostela a poté ještě dále na mys Fisterra, bylo ale také umožněno tím, že jsem najednou měl spoustu času, protože mě poslali do důchodu z vězeňské služby, kde jsem pracoval. Co já tady vlastně na té faře budu dělat, napadlo mě, vždyť mši svatou sloužím jen v neděli. A tak jsem si začal dělat pořádek v knihách, kdybych četl 40 roků od rána do večera, nepřečetl bych je všechny. Říkal jsem si, že potřebuji peníze pro chudé, pro bezdomovce se kterými pracuji, plánoval jsem prodat část knih v antikvariátu. A najednou jsem objevil knihu, která popisovala pouť do Santiaga de Compostela. Já jsem jezuita, naším zakladatelem byl sv. Ignác, který pochází ze Španělska z Baskicka, a já jsem ve Španělsku nikdy nebyl, a už jsem měl chuť jít do té krásné země, kde rostou pomeranče.
Měsíc na to jsem byl v Praze a přespával u jezuitů, to je povinnost, když je někdo členem tovaryšstva a putuje po světě, dle pravidel řádu musí přespat v jezuitském sídle, abychom nebyli např. pokoušeni světskými záležitostmi. Navíc je to pohodlné, jezuita se může i v cizině zadarmo najíst a vyspat. A najednou mám telefon a volá mi Veronika z Moskvy. Ona kdysi studovala v Brně v době, kdy já tam působil jako kněz, a právě byla v Praze a zvala mě na setkání a na oběd do restaurace. Vyprávěla, jak bylo za Sovětského svazu lépe atd., to jsem ji varoval, ať přede mnou takto nemluví, mě komunisté věznili. Nakonec mi dala tašku s dárkem a rozloučila se. A když jsem dárek rozbalil, byla to kniha „Poutník“ od Paula Coelha, kde autor popisoval svou cestu do Santiaga de Compostela. Když na tom byl Coelho v životě nejhůř, tahle pouť mu pomohla. Tak to byl druhý impuls.
A další týden jsem jel do Moravské Třebové a šel tam člověk podél silnice a já jsem mu zastavil, zda nechce svést. Krosnu hodil dozadu a povídal, že si ji byl půjčit. Ptám se, kam vyráží, a on, že do Španělska. Nějak jsem hned věděl, že až se zeptám kam přesně, že odpověď bude Santiago de Compostela. Byla. A to byl třetí impuls, který nešlo ignorovat. Prý četl Coelha a vyrazí z Lourd, ale nebyl katolík, říkal, že je hledající. A já jsem mu řekl, jdi, já půjdu také. Ale to víte, že mě napadlo, že na té cestě mohu umřít, ale když umře poutník na poutní cestě, je to vlastně hezká smrt. Postaví mu tam pomníček a všichni příští poutníci se zastaví, pomodlí se tam za něj. To jsem si představoval a až na cestě jsem zjistil, že tomu tak skutečně je, viděl jsem několik pomníčků těch, kteří na cestě zemřeli. Jeden pomníček mě docela vystrašil – byl to Japonec, který zemřel vysílením asi 800 km před cílem, byl stejně starý jako já. I takovéhle otázky se mi tedy honily v hlavě před tím, než jsem udělal první krok do Santiaga de Compostela.


Kostelík ve Vyšehorkách

Vy jste jezuita a v severním Španělsku jste kráčel nedaleko rodiště sv. Ignáce, zakladatele řádu. Napadlo Vás to? Neměl jste nějaká cukání krátce odbočit a podívat se do Loyoly?
Na svatého Ignáce jsem cestou myslel a šel jsem v jeho stopách. Odbočit do Loyoly jsem nemohl, byl jsem na pouti do Santiaga a šel jsem každý den. Ovšem v nejednom místě jsem narazil na přítomnost sv. Ignáce. Např. v Pamploně, krátce po překonání francouzsko-španělské hranice. Pamplona je nádherné město, zaujaly mě dlažební kostky, to nejsou kostky jako u nás, to je nádherná barevná mozaika. Když jsem vstoupil do města, bylo přeplněné lidmi, netušil jsem, že je tam festival, během něhož se vypouští do ulic býci. Všechny obchody byly zavřené, jen putyky a bary otevřené. Ráno tam pouštějí býky do ulic a vážení muži před nimi utíkají, padají, bylo to dost nebezpečné. Hledal jsem v Pamploně jezuity, v Pamploně jsou jezuité, tady byl totiž v bitvě zraněn sv. Ignác dělovou koulí. Procházel jsem městem a najednou jsem objevil sousoší, kde sv. Ignác leží na lehátku, jedna ruka mu visí dolů, myslím, že ji olizuje pes, a čtyři muži ho nesou do Loyoly. Kolem chodili lidé a vůbec ten pomník nevnímali, protože zatímco já byl poutník, oni sem přijeli za zábavou. Však i jezuité, u nichž jsem v Pamploně spal, se hned ráno dívali v televizi na běh s býky, asi celé Španělsko bylo v tu chvíli u televize.
Několik dní poté jsem přišel do starobylého města Najera. Vyhledal jsem příbytek, kde odpočívají poutníci a tam se mi dostal do rukou prospekt, že právě zde žil před svým obrácením svatý Ignác, odtud se vydal do Pamplony, aby bojoval proti francouzským dobyvatelům. Byl tam kostel starší než sv. Ignác a tak jsem věděl, že on ho též viděl, a když jsem pak odcházel z města, díval jsem se na kopce kolem a věděl jsem, že on je také vídával, když se rozhlédl. Mimochodem, dal jsem se do řeči s jednou dívkou, která mě hned upozorňovala, že není poutník, že je Bask a že nenávidí Opus Dei, a že také nenávidí jezuity, to jsem jí říkal, to je v pořádku, jak jinak, to se samozřejmě musí, nenáviděla i dominikány, se kterými my jezuité máme ideologické spory, ale nenáviděla i františkány, kteří jsou takoví dobří. Vzal jsem si její adresu, abych ji napsal, a napsal jsem ji ze Santiaga de Compostela.


Pouť severním Španělskem

Jezuitské misie jsou proslulé, Vy jste nezatoužil po daleké cestě? Ve stopách Františka Xaverského?
Jezuité odcházeli do ciziny už po Bílé Hoře, během rekatolizace totiž dostali úkol přivést protestanty do katolické církve a mnozí věděli, že to není dobré, nutit někoho ke změně víry – já to tak cítím. A vynikli i jako cestovatelé, třeba v Jižní Americe, v Asii. František Xaverský, to byl jiný případ, on byl přítel sv. Ignáce ze začátků tovaryšstva. Nakonec tam daleko zemřel, na hranicích Číny, v osamění v chalupě a díval se do nebe, kde viděl Krista. Když se podíváte na sochy sv. Ignáce, on se tak také dívá, nahoru, do nebe a vidí tam Krista. Sv. Ignác nás vede k tomu, abychom očima viděli Krista, ušima slyšeli Krista, nosem abychom cítili Krista a jazykem abychom se dotýkali Krista. Když máme těžké pokušení nebo smutek, máme vstát a uvědomit si, že tato země je krásná, protože na ní stál Kristus. Takové věci mě napadají na pouti, na ně myslím. Zpět k otázce, ano, v minulosti jsem toužil po cestě do Afriky, a když jsem se v roce 1969 dostal do Velké Británie, tehdy jsem ještě neuměl pořádně anglicky, představený jezuita mi nabízel, abych odjel do Afriky, do tehdejší Rhodesie. Tam bych pracoval jako misionář a možná vytrval až do smrti.

Samota je nepochybně součást poutí. Na druhé straně potkáváte množství dalších poutníků, především na frekventovaných trasách do Santiaga de Compostela.
Já putoval na všech cestách sám, pro mě je to nezbytná podmínka skutečné poutě, která má hlubší smysl. Mlčení patří k pouti, neumím si představit, že bych šel v nějaké skupině, kde by se neustále debatovalo. Nejsem ale proti tomu, aby lidé šli ve skupině. Mohou přece jít mlčky, pomodlit se, na nějaké úseky se rozdělit a jít o samotě.


Ubytovna pro chudé poutníky

Jak se ráno vstává, když vás bolesti nenechají spát a navíc víte, že máte před sebou do večera 30 kilometrů a pak dalších 1000? Vy jste taková trápení nejednou zažil.
Na nejdelší cestě do Santiaga jsem šel 106 dní, aniž bych udělal jedinou přestávku, víte, každý krok je vlastně modlitba. Někdy jsem uléhal opravdu utahaný, vždyť terén byl dosti náročný, zvláště ve Švýcarsku, kde se na krátkém úseku stoupá ze 600 do 1225 metrů a jde se i po schůdkách, držíte se lan abyste nespadli. A pak náročný sestup dolů. V noci jsem se probouzel, protože mě tlačil nějaký kámen. A ráno jsem vstával a těšil se, že pokračuji dál, neměl jsem žádné pochybnosti, zda pokračovat. Když mě nejvíce bolelo tělo, povzbuzoval jsem se, že přece za nějaký ten den dojdu do Santiaga de Compostela. Že dojdu do kostela, kde jsem nikdy nebyl, a tam si sednu a budu celý den plakat, že jsem došel. Bohužel, když jsem v tom kostele v Santiagu nakonec opravdu seděl, neměl jsem ten očekávaný hluboký prožitek, protože kostel byl plný lidí, kteří mě rušili hovorem. Chuť přerušit cestu a skončit jsem neměl nikdy. Nejvážnější krizi jsem prožíval na cestě do Chersones. Byl jsem asi 800 km od cíle a měl jsem velké bolesti v noze, bál jsem se, že to je něco vážného, zašel jsem do nemocnice a strašně se mi ulevilo, když doktor povídal – vam nado oddychať. Dva dny jsem tehdy odpočíval, nohu rozchodil, a s menšími bolestmi došel až do Chersones.

V ulicích ukrajinských měst a vesnic jste tehdy viděl rudé vlajky, sochy Lenina, jednou dokonce tabulku s označením „Leninova ulice“ přímo na kostele. Vás, bývalého vězně režimu, jak Vás tohle trápilo?
To je pro Ukrajinu naprosto typické. Když přijdete do střední části Ukrajiny, nenajdete žádné náboženské symboly, neuvidíte kapličku. Ať přijdete do jakéhokoli města, městečka, vždy je tam ulice Lenina, jsou tam sochy Lenina. A když dojdete na Krym, uvidíte hesla „Sovětský svaz, naše rodina“ a existují tam tendence vrátit se do ruské náruče. Naopak na Zakarpatské Ukrajině uvidíte sochy Bandery. Proti zbytku Ukrajiny je to nádherná země, čisté potůčky, plno lesů, pasou se ovečky, tam dále směrem na jih a na Krym jsou pustiny, stepi, žádné stromy tam nerostou. Jen ty sochy Lenina.


Fatima – procesí

Z Vašich zápisků nijak nevyplývá, že byste trasu dopředu studoval, kupoval mapy atd.
Podíval jsem se na mapu Evropy – důležité bylo, jít co nejkratší cestou. Tak jsem si vzal tužku a spojil jsem Svatou Horu v Příbrami s hraničním přechodem Železná Ruda. A dále jsem věděl, že jižním Německem protéká Dunaj a že teče od švýcarských hranic. A tak jsem musel najít Dunaj a najednou koukám, že je tam stezka Donauweg a tak jsem po ní šel. Nemusel jsem se příliš starat o orientaci, protože řeka mě vedla ke švýcarským hranicím. A pak jsem vkročil do Švýcarska a hned vidím ceduli s nápisem Jakobsweg. A tak jsem od nejvýchodnějšího cípu Švýcarska šel až do Santiaga de Compostela po značené cestě. Když dáváte trochu pozor, nelze se ztratit. Cedule jsou označené mušlemi, to byl dříve symbol poutníků, jakási ochranná známka člověka, který jde přes Evropu na pouť, to platilo již ve středověku, a kdo se poutníka dotkl, dopouštěl se těžkého hříchu. Mušlí se ve středověku nabírala a pila voda. Už v Německu mě oslovovali lidé, kteří si všimli mé mušle, jé, vy jdete do Santiaga, ptali se.
Strastiplné bylo putování Ukrajinou, žádná poutnická cesta tam nevede, alespoň já žádnou nenašel. Šel jsem většinou podle mapy z města do nejbližšího města po silnici. Kdybych šel vesnicemi, přírodou, bylo by snadné zabloudit. Cesta ale byla namáhavá, každý den kolem mě projely stovky aut. Silniční úseky jsou tam rovné jako přímka a oni jezdí šíleně rychle, bývají i opilí, bohužel je tam množství pomníčků podél silnic. Takže, měl jsem mapy a vždy když mapa končila, dal jsem ji pryč, každá věc něco váží a časem se vám to vytříbí a nesete jen a jen praktické věci. Žádná značená poutnická cesta není ani na jih do Sieny a do Říma, nesledoval jsem žádnou bývalou středověkou trasu. Šel jsem podél frekventovaných silnic a všichni se na mě dívali jako na podivína, jak to, že nejedu autem. Nebývá tam ani mnoho míst na odpočinek, každý prostor je privátní. Bohužel jsem se nesetkal s žádným člověkem, který by mi projevil nějaké sympatie. Až před Sienou jsem potkal dva poutníky ze Španělska. Měli i mušle.

Jací lidé chodí na tak dlouhou pouť jako je ta do Santiaga de Compostela? Na pouť nepochybně vyráží mnoho lidí nikoli z náboženských důvodů, ale kvůli životním krizím.
Ptával jsem se lidí, zda jsou katolíci, ale ne, církev mě nezajímá, zněla odpověď. Lidé hledají duchovní prožitek, hledají Ježíše, jdou, protože cítí, že mají někam jít. Setkal jsem se například s jedním německým poutníkem, pocházel z bývalé NDR, stal se z něj úspěšný manažer, má krásnou ženu, dvě dcery, ale celé dny prožívají v supermarketu a u televize, zjišťoval, že si se ženou nerozumí a cítil, že má jít. Takových lidí je na poutích hodně, katolíků jsem potkal málo. Potkal jsem buddhisty a dokonce i zvláštní dvojici – staršího otce s devatenáctiletým synem, který mu nesl batoh. Kolik devatenáctiletých synů je ochotných vyrazit na dlouhou pouť s otcem? Žehnal jsem jim. Lidé hledají zakotvení, rozpadají se jim vztahy, přehodnocují své životy. Když jsem se ptal, proč jdou do Santiaga, někteří odpovídali, že sv. Jakub vyprosí všechno, nějaké mladé dívky toužily po ženichovi.

Není španělská trasa již zahlcena byznysem? Sám popisujete, že i na ubrouscích u večeře jste měl natištěné, kolik kilometrů zbývá do Santiaga de Compostela.
Vůbec. Musíte počítat s tím, že na trase, kde chodí tisíce poutníků, využijí místní možnosti něco vydělat, ale není to nic násilného. Když jdete přes vesnice, všude jsou automaty, kde si máte možnost koupit coca-colu nebo nějaký jiný nápoj. Ale lidé v severním Španělsku se nechovali k poutníkům přívětivě, zdálo se mi, že jsou přívalem poutníků otráveni. Santiago de Compostela je samozřejmě obchod vedle obchodu, sošky sv. Jakuba prodávají všude. Tady na stole mám jednu, poslal mi ji člověk, kterého inspirovala má kniha, a měl ji sebou a pomohla mu dojít až do cíle. Koupil tam tu sošku a z vděčnosti mi ji poslal. Jsem rád, že lidi inspirovala moje cesta do Santiaga, přitom jsem původně vůbec neměl v úmyslu své deníky vydat, dva roky ležely tady ve skříni. Nakonec to dopadlo tak, že jsem vydal již čtvrtou knihu o pouti do Sieny a Říma za sv. Kateřinou Sienskou.


Sarkofág sv. Kateřiny Sienské v Římě

Máte zase chuť, náladu, čas a zdraví vyrazit na pouť?
Když jsem byl na mysu Fisterra, lehl jsem si na skálu, ne proto, že bych byl nějaký asketa, ale byla vyhřátá sluncem, začalo se stmívat a najednou se objevily hvězdy, to nebyly hvězdy, to byly lucerny, přelétávalo nade mnou světlo z majáku a zespodu jsem cítil, jak na ty skály narážejí vlny. Přespal jsem tam, byl to mystický zážitek. Už kvůli tomu stojí za to jít na pouť. Když přijdete do Santiaga de Compostela, musíte tam znovu, já šel podruhé z portugalské Fatimy. A pak jsem šel na Krym na mys Chersones, spojený s věrozvěsty Cyrilem a Metodějem a jakoby jsem propojil západ a východ Evropy. Na té pouti jsem se uzdravil, doktor mi říkal, že na operaci je již příliš pozdě, a nyní jsem zdráv. Poté jsem šel do Sieny a Říma, a abych udělal pomyslný kříž přes Evropu, příští rok, pokud budu zdráv, bych rád na sever, do Uppsaly, do míst spojených se životem sv. Brigity, současnice sv. Kateřiny Sienské. Mám hrozně rád Kateřinu Sienskou, ona mně určitě vyprosí nebe. Ona viděla, za jakých veder jsem putoval do Sieny a do Říma, jak jsem se potil, jak jsem šel i v časech siesty v poledne, všichni v tu dobu odpočívali, všechny obchody byly zavřené. Umřu uprostřed parného léta, mezi jedenáctou až třetí hodinou odpolední, sv. Kateřina bude spát, a najednou ji vzbudí anděl a přinese ji tu zprávu, že jsem tam a ona vyskočí a obejme mě – konečně jsi tady.

Páter František Lízna (1941)
Za komunistického režimu z politických důvodů několikrát vězněn, podepsal Chartu 77, kněžské povolání mohl vykonávat až po roce 1989; nositel Řádu T. G. Masaryka za zásluhy o demokracii a lidská práva; působil mj. jako vězeňský duchovní, administrátor ve Vyšehorkách, zaměřuje se na práci s vězni, bezdomovci a Romy. O svých poutích vydal knihy:
Musím jít dál
Šel jsem však vytrvale
Vstávám a pokračuji v cestě
Pouť za sv. Kateřinou Sienskou