Přijeli jsme do Évory autobusem z Lisabonu. Z autobusového nádraží je to pár set metrů k Porta de Alconchel, jedné z bran do starého města. Těch několik dní v Évoře jsme bydleli kousek za branou v Residencial O Alentejo, z oken jsme se dívali na běžící život v Rua Serpa Pinto a do centra na Praça do Giraldo jsme měli jen 200 metrů. Byl listopad, ale slunce přesto hřálo. Na svatého Martina, který u nás přijíždí na bílém koni, bývá v Portugalsku tradičně slunečné počasí a po celé zemi se prodávají pečené kaštany. Nejinak na Praça do Giraldo, pán v lehkém svetříku vykouzlil vozík, kouří se z něj a kolemjdoucí jsou vábeni vůní pečených kaštanů. Kornout stojí nejméně dvě eura a i v obchodech jsou kaštany dražší než většina ovoce.

Náměstí Praça do Giraldo je pojmenované po hrdinovi, který v roce 1167 uzmul město Maurům. Arabští kronikáři pro Geralda Sem-Pavor (Nebojácný) stěží nacházejí hezký výraz (plížil se zloděj pod rouškou noci) a také v Gótské kronice je jeho armáda nazývána bandou loupežníků (Dějiny Portugalska v datech, Jan Klíma). Největší portugalský básník Luís de Camões ho ale ve svém nesmrtelném díle Os Lusíadas (Lusovci) opěvuje: „nebojácný Gerald: v levé ruce hlavy dvou strážců, v pravé zvedá meč, brána je otevřená…“ A co píše o Giraldovi Jan Burian v knize Výlet do Portugalska aneb Poetický průvodce na cestu tam a zpět: „Giraldo přezdívaný Nebojsa údajně ve dvanáctém století přelstil maurskou obranu a na dvacet let vypudil vládu mohamedánů z města. Navíc stačil nechat popravit jejich krále i s dcerou, která byla podle zřejmě dost vylepšené legendy Nebojsovou milenkou, a dostal se tak spolu s oběma useknutými hlavami do znaku města. Nejspíš se Nebojsa nebál ani svého svědomí, když nechal popravit své děvče, ale to víte, křesťané ve dvanáctém století nebyli žádní detailisté a dcerám pohanských králů neodpouštěli. Na náměstí se pak v šestnáctém století upalovalo a v sedmdesátých letech dvacátého století znárodňovalo. Naštěstí tu pro klidné a líné časy, jak se jeví ty dnešní, nechali postavit krásnou renesanční kašnu ze špinavého žlutého mramoru, na níž se dá sedět a okounět. Vyzkoušel jsem to.“ Že se v Evoře upalovalo ve velkém, potvrzuje i historik Jan Klíma v knize Dějiny Portugalska: „Rozvoj svobodného myšlení se však střetl s protireformačními proudy, bojovně prosazovanými zejména jezuity. Univerzita v Évoře založená roku 1559 se stala známou jako bašta inkvizice.“


Aqueduto da Água de Prata


Máte chuť na pečené kaštany?

Na Praça do Giraldo původně končil Aqueduto da Água de Prata. Tenhle akvadukt nepostavili Římané, ale v 16. století Francisco de Arruda, který se proslavil stavbou Belémské věže v Lisabonu. Když přijdete z centra města po Rua do Cano k akvaduktu, začíná nenápadně jako nízká zídka napojená na obyčejný bílý domek. Akvadukt není výrazně vyšší než já, ale ulička se postupně svažuje a akvadukt roste do takové výšky, že domy jsou zasazené přímo do jeho oblouků. Před jedním domem obcházíme starou valchu, rozvěšené prádlo, středověkou atmosféru kazí jen vedle stojící moderní volkswagen. A vkročíme do dveří, za nimiž tušíme tradiční venkovskou putyku. A popíjíme pivo sagres ve společnosti starších vážených mužů, žen v hospodě není. A přece, jedna babička si zašla popovídat z vedlejšího domu a zdálo se, že domlouvá tomu svému dědečkovi, že čas jít domů opravdu nastal. Akvadukt pokračuje dále mimo staré město za hradby, jejichž nejstarší části pocházejí ze 14. století (stojí ale na základech staršího římského opevnění).

Proti římské moci v dnešním Portugalsku se bouřili především Lusitánové, usazení mezi řekami Tejo a Douro. Jejich vůdcem byl Viriatus, původně pastýř, který pásl ovce v Serra de Estrela. Guerillová taktika byla úspěšná a římský senát s Viriatem dokonce uzavřel mírovou smlouvu a nazval ho přítelem římského lidu. Nakonec byl ale Viriatus zavražděn a romanizaci již nkdo nezastavil. Z římských dob se v Évoře dochoval nádherný chrám se 14 korintskými sloupy, který byl pravděpodobně postaven na počest prvního císaře Augusta. Chrám, snad zasvěcený bohyni Dianě, je jednou z nejzachovalejších antických památek v Portugalsku, neboť byl ve středověku zazděn a objeven až v 19. století. V roce 1987 byly pod radnicí odhaleny zbytky římských lázní s krásně zachovalým kruhovým bazénem o průměru 9 metrů. Toulat uličkami starého města Évory se dá několik dní. Člověk si připadá, jakoby zabloudil do jiného věku, když vstupuje do katedrály (Sé de Évora), kterou stavěli od roku 1186 nebo do kostela sv. Františka s kostnicí (Igreja São Francisco a Capela dos Ossos).


Aqueduto da Água de Prata

Po Římanech se dnešním Portugalskem prohnaly tlupy Vandalů, Svébů, Alanů. Hispanorománské obyvatelstvo požádalo o pomoc proti germánským kmenům již romanizací zasažené Vizigóty. Ti postupně ovládli celý poloostrov, přijali křesťanství a krutě pronásledovali Židy. Vizigótské vojsko rozdrtili muslimové sjednocení pod praporem islámu a v roce 714 Abd al-Aziz ibn Músa dobyl Évoru. Chaim Potok v knize Putování (o dějinách židovského národa) naznačuje, že půdu pro maurský vpád do Španělska připravili Židé: „Pronásledovaní španělští Židé představovali kotel kypící nespokojeností. Kolovaly pověsti o jejich tajném spojenectví s obávanými muslimy v severní Africe…Předběžný přepad provedený roku 710 několika stovkami vojáků přinesl bohatý lup. Invaze podniknutá následujícího roku je nemyslitelná bez tajných ujednání a dohod se španělsko-římským obyvatelstvem nespokojeným s vizigótskými pány… Účastnili se Židé tajných dohod? Neexistují pro to žádné doklady. Vzhledem k jejich situaci by nicméně působilo neuvěřitelně, kdyby na nich podíl neměli.“