Autobusové nádraží v Demre se příliš neliší od jiných autobusových nádraží v malých městech jižního Turecka. Snad jen zde stojí více taxíků, neboť necelé dva kilometry odtud je archeologický areál starověkého města Myra. Z průvodce Lonely Planet jsem informován, že mi taxikáři budou nabízet svezení. Taxikáři se ale do práce nijak nehrnou, posedávají v autě, popíjejí kafíčko nebo konverzují s příchozími a s dědou, který naproti vede veřejné záchodky. Cizinec, který míří ke skalním hrobkám, jakoby nebyl (že by se až sem rozkřiklo, jak strašně jsem se pohádal s jejich athénským kolegou?). A tak si odpustím zdlouhavé orientální smlouvání kvůli několika minutám jízdy a vykročil jsem do Myry pěšky. Přes ulice vlály červené turecké vlajky s bílým půlměsícem, potkal jsem nějaký ten obchod s koberci, mešitu se dvěma minarety, několik krámků a dílen, kde lidé spěchali podobně jako taxikáři. Netrvalo to déle než 20 minut a stál jsem před vchodem. Bez zájmu jsem minul několik stánků se suvenýry přizpůsobené ruskému vkusu (Myra je pro ruské turisty poutním místem neboť zde působil a zemřel sv. Mikuláš) a nechal jsem si vymačkat několik pomerančů od prodavače džusu.


Myra – archeologický areál


Skalní hrobky z 5. stol. př. n. l.

Myra, to je běh časem zpět o 2500 let. Ve skále jsou vytesány desítky starověkých hrobek a na první pohled je patrné, že byly kdysi dávno násilně otevřeny a vykradeny. Fasády těch nejhonosnějších matou, jakoby to nebyly hroby, ale řecké chrámy. V hrobkách spočinuly ostatky těch bohatších, pro chudáky byla taková paráda nedostupná. Hrobky vlastnily nejpřednější rodiny města, stály v nich sarkofágy, barevně vymalované stěny zdobily reliéfy, nechyběly oltáře plné darů do posmrtného života. Barvy ze zdí zmizely, ale britský archeolog Charles Fellows, který se v roce 1838 vydal prozkoumat ruiny starověké Lýkie, vyprávěl, že našel hrobky modře, červeně i žlutě vymalované. Vstup do skalních hrobek mohl být zatarasen i posuvnými kamennými dveřmi – na pohřebišti u městečka Pinara byly ve skalách objeveny zářezy, které snad sloužily k tomuto účelu.

Staré egyptské i chetitské prameny vyprávějí, že lýkijské jednotky bojovaly v bitvě u Kadeše na straně Chetitů. O starověké Lýkii se zmiňovali Homér, Hérodotos, Strabón, Plinius Starší. Homér popisuje, že lýkijské oddíly pod vedením udatného Sarpédóna bránily Tróju. Sarpédón, syn samotného Dia, válčení pod trojskými hradbami nepřežil, padl rukou Patrokla. V polovině 6. století př. n. l. dobyla Lýkii vojska zakladatele perské říše Kýra Velikého – Hérodotos popsal, jak se po zdrcující porážce lýkijské armády nedaleko města Xanthos poslední přeživší vojáci stáhli za městské hradby a podpálili město, v němž uhořeli se svými ženami a dětmi. Do dění na lýkijském území zasahovali i Athéňané a Sparťané, ale když Xerxova armáda vtrhla do Řecka, lýkijští vojáci (na 50 lodích) bojovali proti Řekům. Z dob perské nadvlády je i známý Xanthijský obelisk, popsaný nejdelším známým nápisem v lýkijském jazyce. A pak se prohnal Persií Alexandr Veliký a po jeho smrti ovlivňovali dění na lýkijském území jeho vojevůdci Ptolemaios, Lýsimachos, Seleukos a Antigonus.

. .
Římské divadlo

Lýkijská liga se objevila na scéně ve 2. stol. před n. l. Mimochodem, v Listech federalistů je několikrát zmíněna jako jeden ze vzorů ústavy USA. Šest nejvýznamnějších měst Xanthos, Patara, Pinara, Olympos, Tlos a Myra mělo při hlasování po 3 hlasech, menší města po dvou nebo po jednom hlase. Za Římanů Myra bohatla, z jejího přístavu Andriake se obchodovalo po celém Středomoří a chrám bohyně Artemis, jehož podoba je známa z nalezených mincí, byl považován za nejkrásnější budovu v celé Lýkii (dle legend to byl biskup sv. Mikuláš, kdo nařídil zničit pohanský chrám). Myra je zmíněna i v Bibli ve Skutcích apoštolů 27.5: „a propluli jsme otevřeným mořem podél Kylikie a Pamfylie a dostali se do přístavu v Myře v Lýkii“. V roce 131 se v Myře zastavil na svých cestách po impériu i císař Hadrián. Myru zničilo devastující zemětřesení v roce 141 (další velké zemětřesení přišlo o sto let později), byla ale opět vystavěna včetně divadla z 35 řadami, které později upravili tak, aby se v jeho aréně mohly konat zápasy gladiátorů. Z nejvyšších řad divadla je dnes výhled na Demre, jeho minarety, skleníky a moře. Starověkou Lýkii pak stíhala jedna krutá rána za druhou. Morové epidemie, děsuplná zemětřesení, od 7. století nájezdy pirátů i rabujících arabských nájezdníků sjednocených pod praporem islámu. Antické obchodní cesty přestaly existovat, lidé prchali z pobřežních oblastí.

Od poloviny 18. století objevovali Lýkii a její historii především britští cestovatelé. T. A. B. Spratt a Edward Forbes vydali v roce 1847 dva svazky o putování Lýkií „Travels in Lycia, Milyas, and the Cibyratis“. Takto popisují návštěvu kostela sv. Mikuláše: „K západu slunce jsme byli pozváni na večerní mši. Kostelní zvony mlčely, Turci je zakázali používat a tak věřící svolával chlapec, který vydával tlumené monotónní zvuky bušením na dřevěné prkno.“ Sv. Mikuláš působil v Myře jako biskup a v kostele, který nese jeho jméno, byl pohřben. Na konci bouřlivého 11. století, kdy na byzantskou říši útočily vlny seldžuckých Turků, přepadli Myru italští námořníci z Bari, ostatky sv. Mikuláše vyzvedli ze sarkofágu a odvezli do Bari, kde odpočívají v bazilice sv. Mikuláše dodnes. Sv. Mikuláš je uctíván především v Rusku a jeho kostel v Myře je cílem poutí ruských věřících.

Další články z jižního Turecka:
Toulky starověkou Lýkií 1 aneb V dunách panenské pláže Patara
V troskách měst Xanthos a Letoon
Ostrov Kekova: Starověká Simena aneb Málem trosečníkem v potopeném městě

Adresy, které se mohou hodit
www.lycianturkey.com
www.allaboutturkey.com