Alentejo, nejrozsáhlejší provincie Portugalska je zpomalený kraj, kde zdánlivě nikdo a nic nespěchá. Portugalci na účet místních vtipkují, že znají pouze tři rychlosti – pomalu, ještě pomaleji a stop. V Alenteju na člověka zapůsobí prázdnota, prostor, strohost, drsnost. Protože žádný přímý autobus z Lisabonu do Marvaa nejezdí, návštěvníci dorazí nejdříve do 10 kilometrů vzdáleného Castela de Vide. Ale tady už si začnou připadat jako v pohádce. Z hradeb kdysi mocného hradu je okouzlující pohled na Castelo de Vide dokonale posazené mezi kopci a na jednom z nich se v dálce ve výšce téměř 900 metrů tyčí Marvao. Jako nedobytná pevnost se ztrácí v oblacích, kde létají orli a supy. Nedobytná pro ty, kteří sem v minulosti přišli plenit a loupit. A jak se k té pohádkové skále dostat? Dnes si člověk nevezme raneček buchet přes rameno a nevyrazí po svých jako pohádkový Honza, ale sedne na náměstí v Castelu de Vide do taxíku, který ho k vstupní bráně Porta de Rodao doveze. A tam, uprostřed hradeb a dokonalého opevnění, stojí bílé domky v uzoučkých uličkách plných květin a klícek se zpívajícími ptáky. A na zápražích před dveřmi s okénky posedávají babičky zabrané v sousedském popovídání. Asi „Honzovi“ nenabídnou další buchty, ale zvědavě ho okouknou a možná se zeptají, zda již byl na hradě. A při toulání Marvaem začne člověk jako ve snách očekávat, že hned za chvilku se odněkud vynoří průvod samotného Ibn Marwana, zakladatele města.


Výhled z hradu v Castello de Vide, vlevo vzadu na skále Marvao

Ibn Marwan, celým jménem Abd al-Rahman ibn Muhammad Ibn Marwan Ibn Yunus al-Yilligi al-Maridi, je známý jako „syn Galicie“, neboť jeho rodina, která pod tlakem Maurů přijala islám, pocházela ze severní části Pyrenejského poloostrova. Ibn Marwan povstal s vojskem mozárabů (křesťané pod muslimskou vládou, kteří jako nemuslimové platili těžké daně) a muladíů (konvertité k islámu) proti kordobskému emírovi. Ve válečném tažení mu svými oddíly pomohl i asturský a leonský král Alfonso III. Těžké boje s Muhammadem I. z Cordoby skončily čestnou mírovou smlouvou, podle níž měl Ibn Marwan právo založit město v blízkosti dnešních portugalských hranic. Tak vznikl Badajoz, jehož obyvatele tvořili převážně muladíové. Ibn Marwan se nakonec usmířil s potomky kordobského emíra a ti mu pomohli z Badajozu vytvořit opevněné islámské sídlo s lázněmi a mešitami. V samotném Marvau, které prý nebylo nikdy vojensky dobyto, se z arabské kultury kromě architektonických prvků nic nezachovalo. Nepřipomíná své islámské kořeny zjemnělým ornamentalismem a ani Alláhovo jméno zde není slyšet. Dokonce jsem postrádal i známé modré kachlíky – azulejos – nejoblíbenější portugalské dekorativní umění, jehož kořeny sahají taktéž do maurských časů. V Marvau vládne bílá. A ještě květiny a čerstvě vyprané prádlo. Visí z oken, voní a dodává domům vřelejší domácí atmosféru. Na počest založení se v září 2006 v Marvau – společně s Badajozem – konal první ročník Arabského festivalu. Dny plné trhů, hudebních i divadelních představení, břišních tanečnic, lovících sokolů či představení hadů.


Uličky v Marvau

Jez jeho jídla a pij jeho vína“ – psával Karel Čapek o cestách k cizím národům. A protože západy slunce jsou v Serra de Sao Mamede neopakovatelné, doporučuji si sednout s lahví místního vína třeba na hotelovou terasu či hradby a zpomalit životní rytmus. Jen pozor – Borba, Reguengos, Redondo a další vína z Alenteja mívají i 14 procent. A ráno v záři teplého slunce je skvělé galao, sklenice horkého mléka s kávou. A později k obědu místní specialita – vepřové s mušlemi a la Alentejana. Nebo bacalhau – treska, mezi Portugalci tolik populární, že se říká, že ji dokáží připravit každý den v roce jiným způsobem.

Gurmánským požitkem je v Marvau druhý listopadový víkend, kdy se již čtvrtstoletí koná Festival kaštanu, největší slavnost tohoto druhu v Portugalsku. Protože se právě zde rodí ty nejlepší kaštany, klidné městečko se na dva dny stane cílem tisíců Portugalců. Na svatého Martina, který u nás přijíždí na bílém koni, bývá v Portugalsku tradičně slunečné počasí a po celé zemi se prodávají pečené kaštany. Nejen v Marvau vyrostou v uličkách vozíky, z nichž je kolemjdoucí váben vůní pečených kaštanů. Kornout stojí nejméně dvě eura a i v obchodech jsou kaštany dražší než většina ovoce. Místní kuchaři jsou kreativní a v restauracích je možné ochutnat bezpočet kaštanových specialit od koláčů až po polévky.


Středověká cesta dolů do Portagem

Strže, ovce, olivovníky, kaštany, korkové duby, menhiry a golfové hřiště – to je Marvao a jeho okolí. Z Marvaa vede okouzlující středověká dlážděná cesta dolů do vesnice Portagem s mostem římského původu. Dva kilometry mezi ořezanými korkovými duby, pasoucími se ovcemi, mohutnými agávemi a opunciemi. Po sestupu pod žulový masiv se otevře dech beroucí pohled na hrad na skále. A vedle vesnice si milovníci golfu mohou užít jediné golfové hřiště v Alenteju. V kamenitém okolí Marvaa a Castela de Vide se tyčí desítky megalitických památek včetně osm metrů vysokého menhiru Meada, prý nejvyššího na Pyrenejském poloostrově.

V Castelu de Vide stojí synagoga ze 13. století, nejstarší v Portugalsku. Od nízkých sousedních domků je ale k nerozeznání. Počet Židů v Marvau a v Castelu de Vide stoupl v dramatických dobách 15. a 16. století po vyhnání španělských Židů katolickými panovníky. Portugalský král jim nabídl – samozřejmě za lichvářský poplatek – nový domov. Tolerance ale neměla dlouhého trvání a Židé dostali na výběr křest nebo emigraci. Mnozí odešli (převážně do Amsterdamu), konvertité bývali vyšetřováni inkvizičním tribunálem a tisíce skončily na mučidlech a hranicích.

Marvao se svou takřka středověkou atmosférou a západy slunce člověka snadno uchvátí. Kdyby se kdokoli chtěl tady v Serra de Sao Mamede usadit, popíjet víno a hrát golf, žádný problém, na spoustě domků a farem hlásají nápisy „vende se“ – prodává se.