Nejznámější peruánský spisovatel Mario Vargas Llosa vystihuje na postavě Američanky bez oddechu pracující na záchraně peruánské přírody naivitu západních návštěvníků jeho země, jejich přesvědčení, že jim se přece nemůže nic stát, oni přece nemají s politikou nic společného, naopak, pomáhají peruánskému lidu: „Jste figurka třídního nepřítele, jste nástrojem imperialismu a navíc si zakládáte na svém čistém svědomí, připadáte si jako kdovíjaká milosrdná sestra celého Peru. Jste typický příklad intelektuála, který zrazuje svůj lid“, slyšela těsně před smrtí ukamenováním (z knihy Smrt v Andách).

Guzmán hodlal předělat peruánskou společnost a prohlašoval, že bude potřeba vyhladit desetinu národa, aby svého cíle dosáhl. A zbytek zastrašit. Ve své knize Smrt v Andách popisuje Vargas Llosa způsoby vyčištění společnosti: „Lidé ze stezky obsadili vesnici, a zatímco probíhaly soudy, pomalovali zdi hesly, jako Ať žije ozbrojený boj, válka lidu!, Pryč se zrádci a přisluhovači protidělnického režimu, Leninismus – vedoucí ideologie předsedy Gonzala! Zazpívali španělsky i kečujsky hymny proletářské revoluce, čímž dali na vědomí, že lid si strhává okovy. Protože venkované neznali slova, vmísili se mezi ně, nutili je opakovat verše. Potom byl zahájen soud se špatnými občany, špatnými manželi, nehodnými manželkami, společenskými parazity, děvkami, teplouši, černými ovcemi, s těmi odumřelými buňkami společnosti, které podněcuje kapitalisticko-feudální režim za podpory amerického imperialismu a sovětského revizionismu, aby ukolébal bojového ducha mas."

Guzmán měl svého času velkou podporu i na univerzitách mezi mladými studenty, kteří viděli v pohybu revolučních mas jediný lék na problémy země. Ve městě Ayacucho, kde býval Guzmán profesorem, kdysi nedobytné tvrzi Světlé stezky, se pořádaly pravé komunistické parády, včetně 1. máje. Po ústupu z pozic se Světlá stezka po mrtvých letech opět probouzí k životu a médii v posledních několika letech proběhly zprávy o nových útocích. Organizace dnes ale stojí méně na ideologii a více na obchodu s drogami.

I v Limě Peruánci rádi slaví

Nejen Světlá stezka hrozí v Peru. Možná si mnozí vzpomenou, že minulý rok média rozvířila zprávu z Peru o vyrábění kosmetiky z lidského tuku. Kolik na zprávách bylo pravdy, nevím, ale v Peru má tradici postava zvaná „pishtak“. Dejme ještě jednou slovo M. V. Llosovi: „Pishtak čekává u cest, schovanej za balvany číhá na osamělé poutníky. To už má nachystanej ten svůj prášek z umrlčích hnátů a v nestřeženém okamžiku jim ho foukne do očí. Teď jim může vysát sádlo. Pak je nechá, ať si jdou svou cestou; zubožení, kost a kůže, dny nebo možná hodiny už maj sečtený. Tohle jsou ti mírnější. Ti horší svoji oběť podříznou, ale mimoto ji ještě rozporcujou jako dobytče a pak ji snědí. A krví se opijou. Tomuhle honáci věří.“

Když člověk nepotká Světlou stezku ani pishtaka, má napůl vyhráno. Měl by si dát pozor na kapesní krádeže, zbytečně se po soumraku netoulat ulicemi, dobře vybírat pití, vyhnout se hadům a komárům, necestovat v horách v období dešťů, kdy může být nebezpečná sesouvající se půda, ještě mít štěstí a neprožít na vlastní kůži zemětřesení či výbuch sopky. Takže odpověď na otázku v titulku zni: Vzhůru do Peru.