Cestování do Libye v těchto dnech a týdnech asi nelze doporučit. Ale za nějaký ten čas, na co bych se měl těšit, až poletím do Libye? Co si v Libyi zamiluji?
Oázy. Gaberoun a další oázy. Jsou nepopsatelné. Když tam jedete, doprava doleva nahoru dolu, nikde žádný život, jen modré nebe a všude kolem žlutá poušť. Dva tři dny vidíte jen žlutou. A pak se najednou před vámi vynoří zelená oáza a začnete milovat zelenou barvu – přestože my Libyjci ji neměli moc rádi, to byla Kaddáfího barva. Ty oázy si zamilujete. Ti lidé tam jsou čistokrevní beduíni, je nevytvořil turistický ruch, naopak, oni ani nepředpokládají, že by do jejich domova turisté přijeli. To není jako v Tunisku nebo Egyptě, tam jsou v oázách kluci, kteří studovali ve Francii turistickou školu a pak se vrátili a předvádějí beduíny. Ti opravdoví beduíni na turisty moc zvědaví nejsou, když přijede nějaká skupina, vyhrne se z aut a začne fotit, urazí je to. Ale pokud pojedete jejich krajem, třeba na jih do N´Djameny v Čadu a zastavíte se v oáze, s respektem a slušností, přijmou vás. Já sám jsem byl na poušti u beduínů až během vojenské služby v devatenácti letech, protože pocházím ze severu a v mé rodině se dědí z generace na generaci nikoli láska k poušti, ale k moři. Tehdy nás během výcviku vysadili helikoptérou daleko v poušti a vraťte se, jak umíte. Já nejsem beduín, nejsem Tuareg, abych se vyznal v poušti, abych dokázal najít vodu. Rád vzpomínám, jak srdečně nás vojáky tehdy beduíni přijali. Víte, když jedete do pouště, je nejlepší mít tam přátele, kteří vás pozvali a očekávají vás. Taková přátelství se uzavírají např. během studií v Tripolisu, kde studují i kluci z dalekého jihu. Když se s nimi spřátelíme, oni nás pozvou do pouště, třeba i na lov, a když už někoho pozvou, pak kamaráda pohostí, jak nejlépe dovedou. V mladším věku libyjští rodiče své děti do pouště nepustí. V Libyi se nejezdí na dětské tábory do přírody jako v Česku. Kdyby se třeba vedení školy rozhodlo, že pojedou s dětmi na výlet do města Sabha uprostřed pouště asi 700 km od Tripolisu, rodiče řeknou „jo, ať jedou, ale ty zůstaneš doma“. A tak to řeknou rodiče všech dětí.

Libye byla nejen pro české občany nesnadno dostupná, pokud ji chtěl někdo navštívit, musel vždy s cestovní kanceláří, víza jednotlivcům se nevydávala. Předpokládáte brzké změny a jednodušší pravidla?
Libye zatím není turistický stát a v nejbližší době asi ani nebude, takže bych neočekával okamžité změny. Libyi chybí infrastruktura, pokud vyrazíte jako jednotlivci, asi se tam dostanete, ale představte si, že početné skupiny po čtyřiceti padesáti turistech přijíždějí do oáz, o kterých jsem vyprávěl, a budou spát v přírodě. Za dva roky budou oázy zničené. Musí se např. připravit zákony pro agentury, které tam budou turisty vozit. Aby to nevypadalo, že jsem proti turistice, nikoli, jsem pro větší otevřenost Libye, jen nesmí být neomezená. My Libyjci máme nejhezčí saharské gazely. Ty gazely žijí napříč pouští od Egypta až po Mauritánii, ale každý Libyjec řekne, že u nás jsou nejkrásnější. Když se na jejich stáda přijedou podívat v omezeném počtu cizinci, bude se o nich ve světě více mluvit, což přispěje k jejich ochraně.


Oáza Umm Al-Maa

Jaká byla v minulém režimu ochrana gazel? Četl jsem povídku „Gazely“ od nejslavnějšího libyjského spisovatele Al-Kauního, který žije ve Švýcarsku. Je o tom, že vláda sice nařídila ochranu gazel, ale samotní strážci rezervace gazely lovili ve velkém pro vysoce postavené důstojníky armády a policie. Stříleli je i z aut samopaly.
Početná stáda gazel byla na Sahaře ještě na konci 70. let, pak začala mizet. Zákony na ochranu přírody existovaly, ale platily pro mě a další obyčejné Libyjce. Kaddáfího lidé tam jezdili lovit, stříleli gazely pro zábavu, dokonce i samopaly, nerespektovali ani dobu páření. Kaddáfí uzavřel Libyi natolik, že o ní nikdo neměl žádné informace, ani ochránci zvířat, samozřejmě ani ochránci lidských práv. Co Kaddáfí chtěl ukázat a ukázal, to svět věděl, pozadí nikdo neviděl. Nyní po jeho smrti se především mladí Libyjci snaží prosadit přísnější zákony na ochranu přírody. Jsou to velmi mladí lidé, často ve studentském věku, kteří nikdy nebyli v cizině jako já, tahle nová generace se narodila s láskou k přírodě. Ti kluci milují poušť, vždyť jsou např. z Ghadames.

Na Sahaře žili ještě na konci 19. století také lvi, zmínky o tom najdeme např. v knihách evropských cestovatelů. Mají dnešní Libyjci nějaký vztah ke lvům? Vypráví se o lvech např. ve starých legendách? Mimochodem, Jaromír Hajský, jeden z nejvýznamnějších českých překladatelů z arabštiny, kdysi napsal, že Libye je pro nás stále „zemí lvů“. On tím ale myslel zemí pramálo známou.
Ano, ale až na samotném jihu Libye. Na severu se nesetkáte se lvem ani v básních ani ve starých příbězích.


Libyjská poušť

Jaká je noc na Sahaře? Co je krásnější – miliony hvězd na noční obloze nebo ranní duny barevně nasvícené sluncem?
Když se díváte v noci do těch hvězd na černé obloze, vidíte něco, co jste nikdy předtím neviděli. A budete věřit, že to je to nejkrásnější, co lze na poušti zažít. A pak přijde svítání a slunce rozzáří písečné duny a vy změníte názor, najednou budete přesvědčen, že nejkrásnější je východ slunce. A pak přijde západ slunce a bude se to opakovat, budete si najednou myslet, že nejkrásnější je poušť právě teď, když slunce zapadá. A tak to jde dokola. Ale od desáté hodiny do čtvrté odpolední, to vám slunce tak buší do hlavy, to je na poušti zle, to na ní nenajdete nic hezkého.

Leptis Magna, Sabratha, Cyrene – podařilo se uchránit památky?
Pro lepší pochopení začnu Kaddáfím. On se považoval za největšího hrdinu, on vystupoval jako střed libyjské historie. Libye jsem já a já jsem Libye, tak to lze popsat. Kaddáfí se snažil vymazat libyjskou historii. Můj nejmladší bratr, kterému je 29 let, neví nic o libyjské historii. První třída, druhá, třetí, atd., to, co jsme se učili my – libyjskou, arabskou i světovou historii – to oni již neprobírali. Svět začal nástupem Kaddáfího k moci, a co bylo předtím, bylo vymazáno, mladá generace pouze ví, že byl nějaký zlý král, ale neznají ani jeho jméno. Tím se dostávám k památkám – Kaddáfí neměl zájem chránit starověké památky. Když chodíte v Egyptě kolem pyramid a chrámů, všude jsou strážci. Neumějí sice číst a psát, ale jsou to strážci a plní svůj úkol. Leptis Magna jsou kilometry čtvereční památek, a jsou tam jedny vrata a tam sedí jeden dva pánové. V minulosti se z Libye hodně památek pašovalo. Ale k otázce – památky nebyly chráněné, ale neutrpěly, válka je nepoškodila a snad nikdo nic neukradl. V Tripolisu na Zeleném náměstí byla asi do roku 1982 socha Septimia Severa, římského císaře, který se narodil v Leptis Magna. A pak ji dali do sklepa v muzeu a tam začala ve vlhku chátrat. Jak postupně Kaddáfí utužoval režim, on se tak diktátorsky nemohl projevovat hned od začátku, nesnesl, aby v Libyi existoval i jiný hrdina. On je jediný hrdina. Projevuje se to i ve fotbale. Když se hraje utkání, komentátor v české televizi říká – Rosický nahrává Kollerovi atd., v Libyi nikoli, tam hlásí – desítka přihrává devítce. Proč by se měl nějaký hráč stávat hrdinou, proč by měl být známý doma nebo v cizině. Vypadá to neuvěřitelně, ale je to tak. Jasně, že lidé vědí, o koho jde, ale navenek Libye musí mít jen jednoho hrdinu. Až Libyjce přestal fotbal bavit, vytrácelo se vlastenectví. Když začala revoluce, byli jsme ale vlastenečtější více, než jsme sami čekali. Byli jsme hrdí, že držíme v rukách vlajku a jsme Libyjci. Když se dříve někdo Libyjce zeptal odkud je, někdy raději odpovídal, že ze severní Afriky, protože když řekl z Libye, okamžitě byla odpověď – „jo, Kaddáfí“, a to my nesnášíme. Libye je země a je to krásná země, ale Libye není Kaddáfí.


Leptis Magna

Nejednou jsem se setkal s vyprávěním, že lidé v Libyi jsou k cizincům přívětivější a přátelštější než v jiných severoafrických zemích. Slyšel jsem ale také vyprávění, že na venkově házeli puberťáci po cizincích kamení nebo nahnilé ovoce.
Libye je bohatá země, ale Kaddáfí lidem to bohatství nerozdával. Přesto Libyjci nežádají peníze od cizinců, naopak, oni nabízí pohostinnost svým hostům. Tento tradiční zvyk Libyjci udržují dodnes, ale musím přiznat, že se trochu vytrácí, což nás mrzí. Libyjci nejsou radikální, proti Egyptu je u nás málo radikálně smýšlejících lidí, ale může se stát, že někde dají cizincům najevo, že nejsou vítáni, třeba na znamení toho hodí ten kámen, bude to samozřejmě někdo mladý, kdo chce na sebe upoutat pozornost, ale také tím říká, my vás tady nechceme, nefoťte. Libyjci vědí, jak se chovají mnozí turisté třeba v Tunisu, Egyptě. A vyžadují respekt, k zemi, k lidem a ke kultuře. Dám vám příklad – v Libyi žijí cizinky, Italky, Angličanky, nikdo po nich nevyžaduje, aby se zahalovaly. Ale když si během ramadánu ta žena sama vezme alespoň menší šátek přes vlasy, dá tím najevo, že ví, že je ramadán, že respektuje náš svátek a to gesto ji sblíží s místními lidmi. Mimochodem, k Čechům mají Libyjci kladný vztah, pamatují si, že v 80. letech byly české nemocnice nejlepší a čeští doktoři až příliš hodní.


Na Sahaře

Často čítávám, že Libye byla za Kaddáfího téměř rájem na zemi, lidé za nic neplatili, vše potřebné bylo zdarma – dům, elektřina, vzdělání, zdravotnictví.
Ti, co tohle rozšiřují, nevědí, o čem mluví. Ano, školství, zdravotnictví byly zdarma. Ale, co to je – zdarma. To je hlavní město, téměř dva miliony obyvatel a tři hlavní nemocnice, z nichž ani jedna není řádně funkční. Povím vám smutný příběh. Někdy v roce 1987 mi ráno volá bratranec, že dědův stav se zhoršil, že ho musíme odvést do nemocnice. Lékař řekl, že je nutné aby byl hospitalizován, ale že nemají postel, ať prý nějakou seženeme a potom si ho tam nechají. To je to zdarma. Poslední roky ti, kteří na to finančně měli, jezdili i na zubní vyšetření do Tunisu nebo Egypta. Když libyjský lékař dostuduje, doma nenajde práci, odchází do ciziny. V Tripolisu se dělají vtipy na centrální nemocnici, hned přes ulici je totiž největší hřbitov. A tak se vtipkuje, že když tolikrát denně s nějakým nebožtíkem blokují provoz, proč se nepostaví nad ulicí most.
A dům zdarma? V islámském světě, v tom bohatším, se muži žení obvykle velmi brzy, protože jsou finančně zabezpečeni. V Libyi není neobvyklé ženit se ve čtyřiceti, protože mladší muži si to nemohou finančně dovolit. Přitom rodiny nevěst po ženichovi nic více, než zajištění bydlení, nepožadují.
Někteří lidé mi telefonují a nadávají mi do zrádců, že jsme měli v Libyi ráj na zemi. Já říkám ano, Libye je ráj, je to krásná země, ale život tam byl peklo. Vždyť 800 tisíc ze 6–7 milionů Libyjců žije v zahraničí. Mluvíme o věkové kategorii 25–45 let, tedy nejproduktivnějším věku. Jsou to lidé většinou vzdělaní, máme všude po světě tisíce libyjských lékařů. Když se vrátí domů, národ to nepochybně pozvedne. Obnova Libye si vyžádá čas, ale jsem si jist, že ji obnovíme.


Tripolis

Otázka k budoucnosti Libye – často se píše o zemi rozdělené kmeny, jak se podaří sjednotit Libyi? Pamatuji slavnou povídku Ali Mustafy al-Misratiho „Muž, který zemřel dvakrát“. Je o bojovníkovi za svobodu, který šťastnou náhodou přežije vraždění italských fašistů, ale pak je podezříván a nakonec popraven svými krajany, protože se to hodí místnímu vůdci, hrdina povídky by totiž mohl v budoucnosti ohrozit jeho postavení. Jaká je tedy šance Libyjců na celonárodní usmíření?
Je to povídka, takový příběh se může stát kdekoli. S těmi povídačkami o kmenech, které se pobijí mezi sebou, začal Kaddáfí. Víte, král Idris, kterého Kaddáfí svrhl, se nenarodil jako budoucí panovník, on byl králem zvolen. Už ve 40. letech minulého století si Libyjci zvolili krále, to je nejvyšší úroveň demokracie. A zvolily ho kmeny. Kmeny naplňují v Libyi funkci kulturní a sociální, nikoli politickou. Nedávno přinesla Al-Jazeera hloupou reportáž o rozporu mezi dvěma novými představiteli Libye, reportér totiž hledal senzaci. Nakonec se omluvil, ale ta omluva je pak někde drobným písmem, to už zanikne. A přitom ti dva se pohádali v čistě soukromé záležitosti, nešlo o politiku. Oba jsou původem z Tripolisu, nebyl to žádný spor mezi představiteli různých kmenů. Libyjci si přejí bezpečnost ve své zemi, chtějí, aby stát fungoval, a budou za to bojovat.
Kaddafí nevládl Libyi sám, jeho režim mnozí aktivně podporovali. V Československu se v roce 1989 zcela otočil list, ale nechtějte, abychom to udělali stejně. To je rozdíl mezi arabským a českým myšlením. V Česku ještě v roce 2011 těží mnozí staří komunisté z výhod, které měli kdysi, převlékli kabáty a užívají si bohatství a moci. My ten list neotočíme všem. Otočíme ho například vojákům, ti nebudou mít problémy, ti byli donuceni jít na vojnu, bojovat, kdyby odmítli, byli by zastřeleni. Ale Kaddáfího lidí, ti nyní mají finanční prostředky a styky. My jim ty peníze a moc vezmeme. My je ale neodstraníme ze společnosti, protože mají ženy a děti a vytvořili bychom do budoucna nenávist. Dostanou slušný důchod, aby jejich rodiny nestrádaly, ale nedostanou zaměstnání ve státní správě, nebude jim dovoleno podnikat v nejvyšších sférách.

Arabové s oblibou používají přísloví a citáty. Byly Vám nějaké v životě příkladem?
Teď jsou díky revoluci známá slova našeho největšího bojovníka za svobodu: „My se nevzdáváme, my vítězíme nebo umíráme“. Vyslovil je před svou smrtí Omar Mukhtar, který byl vůdcem povstání proti italské okupaci. Když ho Italové zajali, generál Graziani mu nabízel svobodu nebo nižší trest, pokud povstání ukončí, ale Omar Mukhtar to odmítl a byl oběšen. O Muchtarovi byl natočen film Lev pouště, hlavní roli hrál Anthony Quinn.

Na závěr otázka na odlehčení. Letíte nyní do Libye, co Vám rodina uvaří na uvítanou? A je v Libyi běžně k dostání velbloudí maso?
Určitě bude na uvítanou „rushtet burma“, což je důkaz, že libyjský národ je pouštní národ. Tohle jídlo je totiž ze sušeného masa a vždycky se dělá v zimě, protože je hodně pálivé a hřeje. Kdybych přiletěl na jaře nebo v létě, připraví rodina něco jiného. Rushtet burma se připravuje v červené omáčce s nudličkami z mouky. V minulosti, když se zabil velbloud, to byla slavnost. Protože nebyly ledničky a masa bylo 500 kilo, usušilo se na slunci. A poté se ještě smažilo ve vařícím oleji. Nakonec se uložilo do keramické nádoby a tak vydrželo rok dva. Lidé si maso rozdělili nebo darovali, s takovými zásobami cestovaly karavany. Velbloudí maso si samozřejmě můžete dát v restauraci nebo koupit v řeznictví.

Titulní foto Petr Nejedlý,
ilustrační fotografie z Libye Daniel Linnert (www.kolemsveta.com)