Než se dostaneme k politice, začněme poetičtěji. Nakladatel Charif Bahbouh ve své knize o Sýrii tvrdí, že je zemí básníků. Nizár Kabbání a Adonis jsou z nich asi nejslavnější. Ten první žil dlouho v cizině, v Bejrútu i v Evropě, kde zemřel, ten druhý žije též v Evropě a nyní se jasně postavil na stranu lidového hnutí proti brutálním vládám nejen v Sýrii, ale v celém arabském světě. Vy jste v ČR doma, žijete zde už 23 let – přečtete si spíše poezii Kabbáního a Adonise nebo třeba Seiferta? Nebo kurdskou poezii?
Naposledy jsem četl právě Seiferta, knihy arabských i kurdských básníků jsou tady špatně k sehnání, takže musíte jejich poezii hledat na internetu. Nejznámějším kurdským básníkem je Cigerxwîn (Džagarchuín, 1905–1984), který pocházel z mého rodného města Al-Qamišlí a zemřel v exilu ve Švédsku. Básníkem a spisovatelem je i můj otec. Před dvěma lety, když byl na návštěvě u nás v Čechách, vydali jsme mu najednou pět knih. Přijel, a povídá, že má něco pro své syny. Celých třicet let psal a nikomu to raději neříkal. V Sýrii je kurdská literatura zakázaná, tam ty knihy vydat nemohl. Podařilo se nám dostat nějaké výtisky ilegálně do Sýrie a distribuovali jsme je i zájemcům po Evropě.

Vy máte kořeny ve městě Al-Qamišlí, které leží na severovýchodě Sýrie v blízkosti hranic s Tureckem a Irákem. Je to kurdské město, řekl bych, že tam žijí vedle sebe Asyřané, Kurdové, Turci i Arabové, křesťané, muslimové, jezídové či alevité. V minulosti tam žila i početná židovská komunita, před 80 lety to bylo kolem 3000 lidí. Ale přišla světová válka, arabsko-izraelský konflikt, předpokládám, dnes bude komunita málo početná, pokud vůbec existuje.
Z dětství si pamatuji židovský obchod s kořením, majitelem byl pan Izra a na co jste si vzpomněl, to ve svém obchodě měl, dokázal sehnat cokoli, nejen koření. Doma v Al-Qamišlí jsem byl naposledy v roce 1992 a protože jsem měl tehdy problémy s policií a úřady, raději jsem další cestu neriskoval. Než jsem ve svých 19 letech odjel ze Sýrie, nevěděl jsem, kteří lidé jsou křesťané, jezídové, alevité, mě to nezajímalo, syrská kultura toto dělení nezná. Židé se pravděpodobně všichni, nebo téměř všichni, odstěhovali do Izraele, nejsem si jist, zda nějaké rodiny zůstaly.

Do východní Sýrie mnoho turistů nemíří, většina nejede dále než do Palmyry, přestože blízko iráckých hranic leží Mari, starověké sumerské město, kde byly objeveny tisíce hliněných tabulek s klínovým písmem. Až se budete vracet do Sýrie, pojedete asi nejdříve domů, ale která místa v Sýrii, kromě domova, máte nejvíce v srdci?
Nejdříve by mne to táhlo do míst, která jsou spjata s revolucí, tedy především do města Homs. A také do Daraa, kde byly první demonstrace a kde 15. března 2011 začala syrská revoluce a už nikdo ji nezastaví. Samozřejmě, rád bych domů do Al-Qamišlí, ale v posledním roce jsem si uvědomil, že patřím i do Homsu, Aleppa, a sám jsem překvapen, jak silné pouto mám k těmto arabským městům. Dříve, nemohu to skrývat, tomu tak nebylo, protože kurdský národ byl utlačován, v občankách jsme měli, že jsme Arabové. Režim se snažil rozdělit obyvatele na etnika a paralyzovat je, ale tahle revoluce vše smazala, ta brutalita režimu všechny sjednotila.


Umajjovská mešita ze začátku 8. století v Damašku

Když přiletí návštěvník do Sýrie, nejdříve většinou uvidí Damašek, který je považován za nejstarší hlavní město na světě. Prý se mu říkávalo Dům vláhy či Město vůní a Perla Orientu. Jaký je Damašek dnes ve 21. století?
Já jsem v Damašku nebyl téměř dvacet let, ale mluvil jsem s mnoha Čechy, kteří ho nedávno navštívili a ti především vyprávěli, že místní lidé byli příjemní a pohostinní. A to je pro mne ta nejdůležitější informace. Nikoli to, zda vyrostly mrakodrapy či ne, to je vedlejší, ale že jsou lidé stále přívětiví a pohostinní a že tyto hodnoty z naší společnosti nevymizely. Přes krutost režimu, který zasahuje do všech oblastí života a snaží se sebrat lidem důstojnost.

Když moji známí cestovali před časem východní Sýrií, volali na ně Berno, Berno, což byla jasná narážka na brněnskou Zbrojovku a zbraně dovážené do horkého regionu. Dnes by asi znali spíše fotbalistu Nedvěda.
Za socialistického Československa kvetl obchod se zbraněmi. To, co říkáte o Brně, to platí pro Kurdistán. Puška ze Zbrojovky Brno pomohla Kurdům proti vojákům Saddáma Husajna. Před časem jsem jel do iráckého Kurdistánu s Jiřím Dědečkem a skupinou spisovatelů jako tlumočník. A slyšel jsem totéž, jste Češi? Berno, Berno. Zavedli nás do muzea, kde bylo vystaveno na padesát pušek. Jiří Dědeček se o historii těch pušek zajímal, vyslechl příběhy od mladých i starších lidí a napsal o tom později fejeton, můžete si ho přečíst na jeho webových stránkách. Ta puška má delší hlaveň a byla přesná, a protože bylo nutné šetřit náboji, měla cenu zlata. Když se někdo ženil, nejcennějším věnem byla právě tato puška, to byla čest. Proto jsou Češi v iráckém Kurdistánu vítáni. Bohužel, dnes této náklonnosti nikdo nevyužívá a nikdo nenavazuje na stará partnerství. Ministerstvo zahraničí mlčí a tento obrovský potenciál přehlíží.

Nejen puška, ale také tambur je prý v každé kurdské domácnosti.
Ano, i já na něj hraji, vlastně celá rodina hrajeme, mých pět bratrů se na tambur též naučilo.

Takže si zahrajete na blížící se kurdský Nový rok, který bude příští měsíc? Loni pamatuji oslavy i v Praze, chystáte zase podobné akce?
Právě s ohledem na padlé v Sýrii máme povinnost připomenout tragické osudy našich lidí. Vstup do nového roku tak bude mít tentokráte jinou podobu, bude méně oslav, zpěvu a tanců. Vždyť naši syrští křesťanští spoluobčané neslavili ani Vánoce, právě s ohledem na padlé mučedníky. Když průvody nesly těla padlých na hřbitovy, rozezněly se zvony kostelů, to je krásné na Sýrii, tam je zvyklý muslim žít vedle křesťana, jezída, alevity, nikdy v minulosti s tím nebyly problémy, obzvláště u nás doma v Al-Qamišlí.

Prezident Bašár Asad a jeho rodina jsou alevité, kteří jsou menšinou jak v Sýrii, tak v sousedním Turecku. Neobáváte se, že po pádu režimu by mohlo dojít k odvetným opatřením právě proti alevitům? Vždyť ti představují nejen politické, ale i armádní velení a mají v rukách i obávané tajné služby.
Právě naopak. Ten, kdo ublížil alevitům, je právě Bašár Asad. Jeho otec, přestože je Sýrie oficiálně republika, připravoval svého staršího syna na převzetí vlády, ten se ale za podivných okolností zabil a tak se z Velké Británie vrátil jeho mladší syn Bašár. Jeho první projev byl geniálně napsaný, byl o reformách, nutnosti potírání korupce a Syřané dychtivě očekávaly opravdové změny. Ale za celých 11 let se v praxi nic nezměnilo. Syrská ústava říká, že prezidentem se může člověk stát až po dovršení 40 let, on to změnil během pěti minut, protože byl mladší. Tzv. „Damašské jaro“ na počátku Bašárovy vlády bylo krátké a předáci opozice byli brzy znovu zatýkáni. V Sýrii tedy vládne rodina, nikoli alevité. A proti rodině Asadů je namířena revoluce. Jak jsem řekl, revoluce sjednotila syrský lid, který se odvážil vyjít proti tankům a letadlům. A Bašár Asad prohlásil, že nastal čas zlikvidovat teroristy. On vidí vlastní protestující lid jako teroristy a je připraven zabít i 23 milionů, aby se udržel u moci. Ale v našich myslích a srdcích už režim skončil.


Vodní kola jsou symbolem města Hamá, které je staré asi 7000 let

Platí Vaše slova, že revoluce sjednotila syrský lid a že syrská kultura nezná dělení na muslimy, křesťany, jezídy či alevity, i pro většinové sunnity? A pro Muslimské bratrstvo? Asadův otec kdysi proti němu brutálně zasáhl v Hamá. Tehdy byly během několikadenního bombardování desítky tisíc mrtvých.
I Muslimské bratrstvo je jiné, než bylo před třiceti lety. V tom roce 1982 chtěl režim Hafíze Asada tvrdě potrestat opozici. V Hamá mohlo být několik stovek ozbrojenců s pistolemi či puškami a Háfiz Asad nechal letadly rozbombardovat polovinu města. A historie se opakuje. Při třicátém výročí této málo připomínané tragédie Bašár Asad rozkázal bombardovat Homs a zabil během tří hodin 340 lidí. Aby jim připomenul Hamá. Bez ohledu na náboženství, Syřané vědí, že se je režim snaží rozdělit.

Existuje dnes v Sýrii kromě Muslimského bratrstva opozice, která by mohla převzít moc? Nebo je opozice spíše v zahraničí?
Opozice je režimem systematicky oslabována a potlačována stejně, jako tomu bylo s opozicí v bývalém východním bloku. Veškeré opoziční strany jsou ilegální. Některé loutkové strany byly začleněny do Národního shromáždění, ale žádný vliv neměly, tak to bylo i v Československu. Opravdová opozice neměla šanci na přežití, buď byli její členové zavíráni a zabíjeni, nebo opustili zemi. Revoluci ale vedou mladí lidé a opozice sama přiznala, že právě mladí lidé se ukázali být zralejší a obětavější, že mladí přenesli do Sýrie to, co začalo v Tunisku a Egyptu. Opozice prohlásila, že bude následovat toto mladé hnutí. Ti mladí se dokázali organizovat, jsou fyzicky přítomni v ulicích. Každý pátek mají demonstrace jiné heslo, jednou to bylo „žádáme mezinárodní ochranu civilistů“, jednou „na podporu osvobozenecké syrské armády“ (ta se odštěpila od Asadových vojsk). Revoluce nám ukázala novou tvář syrského lidu, více než 40 let si všichni mysleli, že Syřané se smířili se svým osudem a že budou do nekonečna žít pod vládou jediné rodiny. Revoluce nám denně dává lekce o obětavosti celého národa. Bohužel, v Česku jsou zatím lidé k tomu, co se děje v Sýrii, převážně chladní.

Co drží u moci člověka, který vystudoval ve Velké Británii a povoláním je oční lékař, k tomu, aby držel moc i za cenu tisíců obětí?
On to bere i jako poselství, ale je to šílenství. V Sýrii, kam se otočíte, jsou billboardy Bašára Asada nebo někoho z jeho rodiny. A u nich nápisy, že Asad bude vládnout na věky. Bašárův syn se jmenuje Háfiz, po svém dědovi, takže až by skončil Bašár, Sýrie by opět měla Háfize. Vláda jedné rodiny na věky, principy republiky zmizely v nenávratnu.

Baas byla v Evropě vždy považována za stranu s panarabským, socialistickým a sekulárním charakterem. Ale v syrské ústavě je hned v úvodu, že syrským prezidentem může být jen muslim.
On tím ukazoval, že je muslim. Ale alevité nechodí do mešity. A Asadové jsou sekulární, to není žádné tajemství. Ústavou se ale nikdo nezabýval, místo ústavy režim vytvořil patnáct bezpečnostních složek, které sledovaly občana ve všech životních krocích. Když se např. v kurdské oblasti narodí dítě, nesmí mu rodiče bez povolení dát kurdské jméno. Chce-li si Kurd otevřít obchod, musí to schválit bezpečnostní složky, přijdou za ním, budou chtít úplatky, budou vyhrožovat a chtít informace. Vždy si něco najdou, třeba, že jste něco říkal o straně Baas v kavárně, a chtějí zaplatit.

Z jakých zdrojů doporučujete získávat informace o Sýrii?
Např. přímo od výboru lidských práv OSN, který již vydal zprávu, že padlo přes 7000 lidí a to je měsíc starý údaj.


Krajina nedaleko starověkého města Palmyra

Do ČR jezdí zpívat kurdský zpěvák Sivan Perwer. V Al-Qamišlí zemřel jiný kurdský zpěvák Mohamed Šecho na následky mučení.
Mohamed Šecho bydlel asi sto metrů od našeho domu. Ve vězení byl krutě mučen a krátce po propuštění na následky týrání zemřel. Pro mne byl vzorem a zůstal jím dodnes. Byl to člověk, který odolal všem nabídkám režimu, nutili ho, aby přestal skládat písně, dokonce mu vyhrožovali uřezáním prstů, aby nemohl hrát na tambur. Nakonec pod tím strašným tlakem odešel do iránského Kurdistánu, ale vrátil se a dále skládal nádherné písně. Já ho přirovnávám ke Karlu Krylovi.
Sivan Perwer je mimořádnou osobností. Měl jsem čest se s ním setkat a dokonce si společně zazpívat. Vidím ho jako budoucího prezidenta Kurdistánu, řekl jsem mu, že je stejně cenný jako kurdské hory, že on je takovou horou, která odolává a která přináší radost do každé domácnosti. Jeho nahrávky byly přísně zakázány. V Turecku, když u někoho vojáci našly kazetu Sivana Perwera, bez milosti ho zastřelili. Tak nebezpečný byl pro tehdejší turecký režim. Nebýt takových lidí, nikdy by se Kurdům nedýchalo lépe, dodnes by byli izolováni. A dnes je v Iráku kurdský stát a podle mě zanedlouho bude vyhlášen samostatný Kurdistán. Ke změnám dochází i v Turecku. Já jsem se v Turecku na hranicích setkal loni se svou rodinou, s rodiči a se sourozenci, byl jsem asi kilometr a půl od svého domova, ale vkročit do Sýrie jsem nemohl.

Jaký je vlastně vztah Syřanů a Turků, Sýrie byla po dlouhá staletí pod tureckou nadvládou, v dobách, kdy se Syřané snažili zbavit turecké moci, byli zavíráni i zavražděni mnozí syrští intelektuálové, básníci, spisovatelé.
My rozlišujeme obyčejné lidi od vlád. To je nepochybně správně, nemůžete soudit národ za to, že se jeho vláda kdysi zachovala zle. To je jeden z faktů, který udržuje národy, aby společně žily v harmonii. Není to tedy tak, že by mezi obyčejnými občany byla nevraživost např. mezi Kurdy, Araby či Turky. V Turecku to kdysi bývalo tak, že místní turečtí zastupitelé podporovali turecké spoluobčany proti kurdským. Ale nemělo to úspěch, sousedé spolu nadále čile obchodovali. V minulosti se rozhořel např. problém mezi Háfizem Asadem a tureckou vládou, málem došlo i k válce, ale mezi obyčejnými lidmi žádná nevraživost nebyla. Kurdistán je rozdělen na čtyři části, já mám příbuzné v syrském i tureckém. A když přijedu do tureckého Kurdistánu, nebo íránského, iráckého či syrského, vůbec nevidím rozdíl, připadám si všude doma, protože jsem mezi svými. Tak jsem doma v pěti státech, protože i tady v Česku jsem doma. Osud nám dlouho nepřál, ale leccos se obrátilo k lepšímu. Kurdové, kteří byli vyháněni ze svých domovů, se usazovali i v Istanbulu a tak je dnes téměř polovina obyvatel Istanbulu kurdského původu. A nejbohatší rodiny jsou kurdské.

Pamatuji si nedávné vyprávění známého, který se ve východním Turecku setkal s tureckými vojáky nebo policisty. Z jeho úst padlo slovo Kurd nebo kurdský a odpovědí mu bylo, že tady žádní Kurdové nejsou, tady jsou jen Turci.
Ten člověk může být rád, že mu nerozbili pusu. Ale za poslední roky došlo k velkému posunu a vyslovit slova Kurd, kurdský už není takový hazard. Turecko zjistilo, že se mu to vyplatí, že potřebuje irácký Kurdistán a jeho ropu, aby tam turecké firmy pracovaly a obchodovaly. A vláda Kurdistánu otevřela Turkům dveře a vztahy se lepší. Já jsem přesvědčen o tom, že Kurdové a Turci si uvědomují, že jen spoluprací mohou vyřešit rozpory a že se vše v blízké době vyřeší. Vždyť nedávno tady za mnou byla turecká televize a dělala se mnou rozhovor v kurdštině, to je oficiální kanál, který vysílá kurdsky.

Jaká bude blízká budoucnost Sýrie?
Režim padne, podle našich srdcí už padl, už vidíme novou Sýrii, přestože to ještě bude stát životy a nebude to jednoduché. Syřané ukáží světu, jak je po revoluci možné spolupracovat, že nezáleží na tom, zda je někdo Arab či Kurd, muslim či křesťan, že na prvním místě je příslušnost k Sýrii. Musíme mít úctu k lidem, kteří položili životy, aby nám otevřeli cestu. Je přes 7000 mrtvých, ale až to všechno skončí, obávám se, že se ukáží jiná čísla, strašnější, několikanásobně vyšší, neboť existuje mediální embargo ze strany režimu. Budoucnost Sýrie je každopádně světlá a svobodná.

Titulní fotografii poskytl Rachid Khalil
Fotografie ze Sýrie – Ivana a Antonín Vávrovi / www.stavela.cz

S laskavým svolením Jiřího Dědečka, předsedy Českého centra Mezinárodního PEN klubu, uveřejňuji jeho text „Kurdské knoflíky a české pušky“, který zmínil v rozhovoru pan R. Khalil.

Kurdské knoflíky a české pušky

Před týdnem jsem se vrátil z Kurdistánu. Byl jsem součástí pětičlenné výpravy českých literátů, kteří zemi navštívili na pozvání kurdského Svazu spisovatelů sídlícím ve městě Duhok. Jakožto milovník díla Karla Maye jsem samozřejmě nesl s sebou jisté informace, román nazvaný Divokým Kurdistánem jsem četl kdysi se stejným zaujetím jako Rudého gentlemana. A musím přiznat, že Mayova dokonalá znalost tehdejších reálií a přesná práce s mapou překvapí dodnes, ale stíny postav jako Kara ben Nemsí nebo princezna Marah Durimeh brzy setře kvasící přítomnost…
Duhok je vzdálen asi 150 kilometrů od hlavního města Erbilu a jako každé větší centrum, které jsme na cestách spatřili, se spontánně a bouřlivě rozvíjí. Na první pohled překvapí nečekaně vysoká životní úroveň (průměrný plat v Kurdské federativní republice činí asi 750 dolarů měsíčně!). Druhým překvapením byla pro mne pozornost, kterou kurdská strana naší návštěvě věnovala – setkali jsme se s ministrem kultury panem Falakadinem Kakeiem a se starosty několika významných měst, televizi a rozhlas jsme měli neustále v patách.
Třetím překvapením pak je nepopiratelná sympatie k Česku, respektive Československu. Do dějin kurdských osvobozeneckých bojů se totiž naše země nesmazatelně zapsala zbraní, které Kurdové říkají „Brno 17“ a o níž se vší vážností tvrdí, že jim valnou měrou pomohla zvítězit, poněvadž má mnohem delší dostřel než všechny kalašnikovy, jimiž bývali vybaveni nepřátelé. Je to obstarožně vyhlížející puška s dlouhou hlavní a se zásobníkem na pouhých pět nábojů, po každém výstřelu je třeba zbraň natáhnout. Přesto však nemohu zastřít, že jsem při pohledu na ni cítil cosi jako národní hrdost, pocit, který u nás a v nás pod Klausovým či Paroubkovým vlivem postupně mizí a je nahrazován prázdnotou.
Záviděl jsem Kurdům jejich schopnost dojímat se za zvuků hymny či při pohledu na státní vlajku, o sledování dokumentů z nedávné krvavé historie ani nemluvě. Zatímco pro nás se hrdinství a čest staly prázdnými pojmy a smrt pouhou součástí statistik, pro Kurdy jsou obě kategorie velmi živé a současné.
Kurdský národ, rozkládající se především na území čtyř sousedních států (Irák, Irán, Turecko a Sýrie), odložil pušku „Brno 17“ a touží dát o sobě vědět mimo jiné i skrze literaturu. To bylo cílem i naší návštěvy, to je také důvod, proč dnešní fejeton věnuji svým přátelům Kurdům. Mimochodem lidstvo Kurdům vděčí za víc, než si možná uvědomuje – oni totiž vynalezli knoflíky. A tak tedy bez českých zbraní by se možná lidstvo vybíjelo méně přesně, ale bez Kurdů by mu dodnes padaly kalhoty.

Jiří Dědeček, 30. 04. 2009
www.dedecek.cz

Stránky o Kurdistánu, kurdské kultuře, historii i současnosti:
www.kurdistan.cz
http://kurdove.ecn.cz