Návštěva rodného domu Michaila Bulgakova

Michail Bulgakov se narodil v roce 1891 (pravděpodobně 15. května) v rodině profesora kyjevské teologické akademie a byl nejstarším ze sedmi dětí. Rodinné prostředí bylo intelektuálně založené, otec ovládal řadu jazyků (angličtina, němčina, latina, řečtina, slovanské jazyky) a cenzuroval francouzské, německé a anglické knihy. Matka byla na svou dobu velmi nezávislá a vzdělaná osoba, zajímala se o literaturu, poezii a hudbu. Hrávala prý dětem místo ukolébavky Chopina (vidíme ten klavír a možná i slyšíme pár tónů). Rodina žila bohatým kulturním a společenským životem.

Průvodkyně nás provází dál do domu, pod nohama silně vržou parkety, jak je popsáno v románu Bílá garda, který byl jako jediný za spisovatelova života vydán. V této knize je vlastně popsán celý dům, včetně okna do dvora, jež bylo skutečně v Michailově lékařském pokoji u psacího stolu. Moc pěkná je série kreseb na kachlích, kterou nakreslil sám Bulgakov, a dohromady tvoří povedený a vtipný komiks. Musel to být muž mnoha talentů, a jak se dozvídáme dál, také mnoha rozporů.

Po studiu gymnázia toužilo srdce mladého Michaila Afanasjeviče po dráze umělce a literáta, nakonec však pokračoval v rodinné tradici a přihlásil se na lékařskou fakultu kyjevské univerzity. Během studia (předrevoluční Rusko, rok 1908) se seznámil s o rok mladší gymnazistkou ze Saratova Taťjanou Lappa, která se později (v roce 1913) stala jeho první ženou. Společně s ní odjíždí v roce 1916 do polního lazaretu Červeného kříže. Zuří válka, lékařů je málo a mladý Bulgakov zažívá mnoho vypjatých situací, amputuje končetiny, které mu přidržuje jeho žena, nyní v pozici sestry ošetřovatelky, pomáhá rodit děti, vše v otřesných polních podmínkách. Po čase je přesunut do týlu a Taťjána mu věrně stojí po boku i v době, kdy se od svého dětského pacienta nakazí záškrtem a úporné bolesti zahání morfiem (a také valeriánskými kapkami), na němž se stane na několik let závislý. Taťjána mu pomáhá zbavit se závislosti, píchá mu místo morfia destilovanou vodu a dokonce poslouchá svého muže, který ji přiměje (již podruhé) k potratu. Děti do světa, ve kterém žil, přivést odmítal. Průvodkyně nás vede na kraj Bulgakovovy ložnice a prosí, abychom zůstali stát raději na prahu, neboť dům je ve špatném stavu (peněz na opravu není dost) a mohli bychom se propadnout až k Naděždě Alexandrovně, průvodkyni o patro níže. I to má své kouzlo.


Michail Bulgakov

A pak nás čeká skříň. Ano, otevře se před námi skříň, kde je tajný vchod do komnaty, jakéhosi salonu s oválným stolem naaranžovaným k hostině. Tady naše prohlídka končí, tedy téměř končí. Průvodkyně nás vyzve, abychom se postavili k oknu v rohu místnosti, a zhasne. V té tmě svítí nebe plné hvězd, promítané do imaginárního okna a my slyšíme poslední slova průvodkyně, že každému z nás přece svítí na nebi šťastná hvězda.

Ještě se nám nechce končit a povídáme si o Bulgakovových osudech dál. Ke konci války se nakazí tyfem a jako zázrakem vyvázne před rudou gardou a společně s Tasjou přijíždějí do Moskvy. Ví, že jako bělogvardějský lékař nemá šance na publikování děl u „rudých“, a tak píše dopis Naděždě Krupské, v němž popisuje svou svízelnou situaci. Nemají kde bydlet, nemají prostředky na obživu a je jim přidělen legendární byt na Sadové 10. Zanechává své lékařské praxe a chce se věnovat pouze psaní. V roce 1924 potkává Ljubov Bělozerskou, svou druhou ženu, začíná psát Bílou gardu, která řádně zcenzurována začíná vycházet v časopise Rossija. Následně píše novelu Psí srdce, která je mu však při domovní prohlídce zabavena. To už se proti němu začínají silně bouřit ruští proletářští spisovatelé a tak se snaží psát divadelní hry, které zázračně procházejí, a má tak na chvíli z čeho žít. Byla to však mimořádně svízelná doba, pod neustálým dohledem Svazu proletářských spisovatelů nesměl nic publikovat a sehnat jinou obživu bylo téměř nemožné. V zoufalství píše dopis na nejvyšší místa s prosbou o vycestování ze země: „…Apeluji na humánnost sovětské vlády a žádám, aby mne, spisovatele, který nemůže být užitečný doma, ve své vlasti, velkomyslně propustila na svobodu…“ To je zamítnuto a tak prosí písemně samotného Stalina o pomoc: „…Nabízím SSSR naprosto čestného profesionálního režiséra a autora, který nemá sebemenší úmysl poškozovat zájmy naší země a je ochoten svědomitě nastudovat jakoukoli hru od Shakespeara až po současné autory. Není-li ani toto možné, žádám sovětskou vládu, aby se mnou naložila, jak uzná za vhodné, ale hlavně, aby začala jednat, neboť mne, autora pěti her, známého v SSSR i v zahraničí, v tuto chvíli nečeká nic jiného než bída, žebrota a záhuba…“ (28. 3. 1930).“ Rok předtím se seznámí s Jelenou Šilovskou, manželkou vysokého důstojníka a jejich vztah posléze ukončí manželství s Ljubov Bělozerskou. Michail Bulgakov se žení potřetí a naposledy, nová žena se musí ve svatebním slibu zavázat, že jí literát zemře v náručí a nijak jinak (tak se pak také stane). Začíná psát svou nejslavnější knihu Mistr a Markétka a jak znalci Bulgakovova díla potvrzují, předobrazem Markétky byly všechny tři jeho ženy, jejich obětavost, nezištnost a velká láska. Bulgakov ví, že knihu nevydají a tak ji alespoň na domácích večírcích předčítá přátelům. Neustále text opravuje, přepisuje, koriguje a trvá 12 let, než ji napíše tak, aby s ní byl spokojen. V záhlaví rukopisu má napsáno „Nejdřív dopsat, potom zemřít“. Poslední kapitolu diktuje téměř slepý své ženě a pět dní po dopsání umírá. Píše se rok 1940. Odcházíme z Mistrova domu, cítíme jeho úžasnou energii a ještě dlouho si ji v sobě uchováváme.

Kyjevskopečerská lávra, jízda kyjevským metrem


Jeden z kamenných zbytků jeskynní lavry

Teď už zbývá jen zajít v neděli do kostela a nejlépe do Kyjevskopečerské lávry, což je komplex klášterů a kostelů, založený v letech 1051 mnichem Antonínem (pozdější sv. Antonín Pečerský, nebo sv. Antonín Kyjevský) Zprvu bydleli mniši v jeskyni, později stavěli obytné a hospodářské budovy. Jeskyně dále sloužily jako podzemní pohřebiště. Rozvoj komplexu zastavil mongolsko-tatarský nájezd v roce 1240. Od té doby areál chátral, první zmínky o jeho obnově jsou z počátku 15. století a největší rozkvět zažívá lávra v 17. století, kdy byl jejím správcem kozácký hejtman Ivan Mazepa. V roce 1718 zničil požár takřka všechny dřevěné stavby a byla zahájena rozsáhlá výstavba kostelů a budov. V té podobě je vidíme i dnes – krásně upravené prostředí, pečlivě udržované budovy, kontrastující s bezprostředním okolím polorozbořených ulic a houfy návštěvníků i poutníků. Vřele doporučuji se s fascinující historií Kyjevskopečerské lávry seznámit, je velmi pestrá a vydá na několik stran poutavého čtení. Pravoslavná bohoslužba, které jsme byli přítomni, na mne působila sice silně, nicméně tříhodinová liturgie, obsahující mimo jiné kněze otočené zády k lidu, chvílemi i zcela ukryté před zraky věřících, nebyla tak úplně z tohoto světa. Jako by se zastavil čas. Takže zapalujeme tenké svíčky, snažíme se dostat z tlačenice ven a slyšíme vyzvánět zvony. Na nádvoří stojí obří zvon, na který lidé pokládají ruce, aby vibrace alikvótních tónů povzbudily ducha a léčily tělo. Zkoušíme to také a pak se vydáváme ven a jedeme metrem ke Zlaté bráně.

Ovšem – metro, nesmím zapomenout zmínit jeho obrovské výhody. Jízda je až dojemně levná, při vstupu si koupíte žeton za 2 UAH a můžete za něj urazit libovolnou vzdálenost (a že je Kyjev opravdu dlouhý). Navíc i samotná jízda je zážitkem, metro je sice dost nacpané, ale stanice jsou jaksepatří nazdobené, od křišťálových lustrů a nádherných mozaik po „bolševické“ sochy a obrazy. Dveře vagonu se zavírají pěkně zprudka a sednout si je výhra, ale brzy se orientujete bez problémů. Samozřejmě narazíte na všudypřítomné žebráky a také na potulné umělce.

Zlatá Brána, kyjevská strava


Zlatá brána

Vystupujeme u Zlaté Brány, která jako jediná ze tří městských bran zůstala zachována jako památka na město Jaroslava Moudrého z 11. století. Byla postavena v letech 1017–1024 a má znázorňovat vstup do nebeského Jeruzaléma. Brána je v byzantském stylu a před jednou její stěnou stojí socha Jaroslava Moudrého. Nám se před Zlatými vraty procházel velký stříbrný kocour, tvářil se náramně důležitě, a břicho téměř tahal po zemi, což nám připomnělo, že máme velký hlad. Ukrajinská strava by vydala na samostatný román, protože je prostě jedním slovem výtečná. Naproti Bezarabce, oné tržnici na konci Kresčatiku, se nachází restaurace Ukrajinská strava, což je jakýsi místní fast-food, ale dostanete tam za slušnou cenu vše, na co si jen vzpomenete. Borčš, šašliky, blinčiky, palačinky, vareniky, opečené kousky masa, ryb, brambor, plno omáček, smetanových a nijak nešizených, zmrzlinu, pivo, čaj, kávu.
Je čas odjet. Opustit přívětivý Kyjev, rozloučit se a zalitovat, že nebylo více času. Bylo nám tu dobře, poznali jsme mnoho lidí dobrého srdce a bude se nám po nich stýskat. Víte, že když sedíte s Ukrajinci v „putyce“, nezřídka se stane, že začnou recitovat verše? Třeba Jesenina, no a to vás prostě dostane.

Kyjev aneb Přes Kresčatik do rodného domu Mistra Bulgakova (1)