Vykopávky Ešmunu jsou bohy zapomenutým místem (dnes se mu říká Bustan el-Sheikh). Dojeli jsme k malinkému parkovišti, kde v budce posedával hlídač. Ale peníze nevybíral, ani za parkovné, ani za vstup. Sliboval, že až přijedeme příště, že již budou v areálu provedeny nejnutnější úpravy, ale nám vůbec nevadilo, že to mezi tisíce let starými kameny trochu vypadá, jakoby je právě archeologové objevili, naopak, mělo to své kouzlo, navíc jsme byli v areálu úplně sami. Pan hlídač byl ještě tak laskav, že nám ochotně zapůjčil houbičku, abychom si obrali oblečení plné malinkých kuliček bodláků, které jsme „sesbírali“ prolézáním zarostlých rozvalin.

Kdo byl onen Ešmun? V brožurce libanonského ministerstva turismu se dočtete legendu o mladém muži z Bejrútu, který miloval lov. Jednoho dne ho spatřila Aštarté, bohyně spojovaná ve fénickém světě s lovem, sexualitou, plodností a válkou, a okamžitě se do přitažlivého mladíka zamilovala. Ešmun se marně snažil vyhýbat jejímu dotírání a nakonec dal přednost znetvoření svého těla před láskou Aštarté. Na následky mrzačení zemřel, ale ani po smrti bohyni neunikl. Ta svého milovaného oživila a proměnila v boha, který byl uctíván jako bůh léčitelství a znovuzrození. Právě zde byla nalezena zlatá destička s nejstarším vyobrazením motivu hada omotaného kolem hole, který je dodnes symbolem všech lékařů a farmaceutů.


Staré reliéfy na kamenech


Mozaika čtyř ročních období


Uprostřed trůn bohyně Aštarté


Echmoun

Chrám byl založen na začátku 5. století př. n. l. sidonským králem Ešmunazarem II. Jeho sarkofág byl objeven v polovině 19. století a vytesaný nápis ve fénickém písmu varuje kohokoli, kdo by rušil králův věčný odpočinek: „Kdokoli jste, král nebo člověk, neotvírejte sarkofág a nic v něm nehledejte…kdo odstraní víko sarkofágu, kdo mne vynese ze sarkofágu, bude žít s mrtvými, nebude pohřben v hrobě a nebude mít syna ani potomstvo…“ Nádherný sarkofág, který si můžete prohlédnout v pařížském Louvru, je zdrojem informací o perské achaimenovské vládě nad Sidonem, uctívání Aštarté i výstavbě chrámu zasvěceného Ešmunovi. „Já, Ešmunazar, král Sidonských, syn krále Tabnita, vnuk Ešmunazara, krále Sidonských, a mé matky Amo'Aštarté (kněžky bohyně Aštarté) královny a dcery krále Ešmunazara, krále Sidonských…Byli jsme to My, kdo vystavěl chrámy bohů, chrám pro Aštarté v Sidonu a My jsme ji pozdvihli na majestátní nebe a My jsme vystavěli chrám Ešmunovi, svatému princi…“ Dozvídáme se také, že sidonští panovníci vyslali flotilu, která sloužila mocnému perskému králi v boji proti nezdolným Řekům.

Chrám byl zničen zemětřesením v polovině 4. století před. n. l. a již nikdy nebyl obnoven. Místo přesto zůstalo významným poutním místem až do příchodu křesťanů, kteří pohanský kult zakázali. A tak v areálu probíhala čilá výstavba i po zřícení chrámu, především po příchodu Římanů, kteří vystavěli kolonádu, nimfeum, podlahy vyzdobili mozaikami (zachovala se mozaika představující čtyři roční období), zpevnili silnice. Z byzantské doby pocházejí základy kostela. Nejstarší části areálu jsou z 6. století před n. l., tedy ještě před výstavbou Ešmunova chrámu, Sidon a okolí byly tehdy pod vlivem babylonských králů. Nejznámějším artefaktem je trůn bohyně Aštarté, který po stranách zdobily dvě sfingy, dnes zůstala již jen jedna.

V pozdějších staletích byl chrám využíván jako zdroj kamene, za vlády Fakhr ad-Dína II. postavili z masivních bloků i most přes řeku Awali. Kolem roku 1900 místo objevili hledači pokladů, seriózní archeologický výzkum ale prováděl až Francouz Maurice Dunand od roku 1963. O dvanáct let později jeho práci přerušila občanská válka. Dunand prokázal, že místo bylo osídleno od 7. stol. před n. l. až do 8. stol. n. l. Mnohé z asi dvou tisíc artefaktů, které Dunand objevil, jsou v Národním muzeu v Bejrútu, např. známý „Ešmunův oltář“, na němž stojí v horní řadě bohové s hrajícím Apollónem uprostřed a v dolní řadě tanečníci a hudebníci. Stovky artefaktů ale byly ve zmatcích po občanské válce ukradeny ze skladišť.


Řeka Awali

Nedaleká řeka Awali byla na rozdíl od vykopávek zaplněna lidmi a zábavou. Uprostřed mělké vody stály židle, pódium a dokonce i vodní dýmky, bavily se zde celé rodiny, ba celé okolí se sešlo v horkém letním dni k osvěžujícímu proudu. Chlapci a muži obvykle do půl těla, ženy ani ve vodě neodkládaly své oblečení přesně v duchu muslimské víry. Ve starověkých helénských časech se 48 kilometrů dlouhé řece protékající jižním Libanonem říkávalo Asklépiova řeka a citrusovým hájům obklopujícím Ešmunův chrám Asklépiovy háje.

Adresy, které se mohou hodit:
www.lebanon-tourism.gov.lb
www.lebanoneguide.com

Další články z Libanonu:
Salam alejkum Sidon, Salam alejkum Libanon