Od začátku června do poloviny září jezdí každý den z Reykjavíku do Landmannalaugaru, který je výchozím místem treku Laugavegur, speciální autobusy, které si poradí i s jízdou po štěrku, sopečném prachu a nezastaví je ani nějaký ten brod. Jedna cesta ale stojí více než tisícovku a tak jsme to zkusili stopem. Volba byla jednoduchá a rychlá, nápad to ale nebyl dobrý. Jakmile jsme se dostali na předměstí Reykjavíku na výpadovku, zatáhlo se, začalo pršet a nikde na světě si řidiči zmoklé turisty s obrovskými batohy do auta nenacpou. Dostali jsme se nejprve alespoň do Selfossu, kde je první z „lososích“ řek, desítky a desítky jich tečou z ledovců dolů k moři. Přespali jsme blízko benzínky ve stanu, že ráno bude lepší večera, ale nebylo, chytit nějaký odvoz směr Landmannalaugar bylo beznadějné. A tak jsme nakonec neušetřili, protože jsme zastavili právě ten autobus, kterému jsme se kvůli vysoké ceně chtěli vyhnout. Silnice brzy zmizela a na drsném terénu dostával autobus řádně zabrat, není divu, že je cesta tak drahá. Jelo se dvacet třicet kilometrů za hodinu, párkrát dokonce přes potok. V letních měsících a za hezkého počasí se podle vyprávění mnohých kamarádů stopuje na Islandu bez problémů, tentokrát jsme snahou o stopování zbytečně ztratili jeden den.

. . . .
Laugavegur trail

Před startem čtyřdenního treku Laugavegur jsme si přečetli, co nás na túře čeká: dlouhé stoupání do 1000 metrů nad mořem, nejméně jeden ze čtyř dnů v dešti, skalnatý a kluzký povrch, brodění ledovcovými řekami, za špatného počasí minimální viditelnost. A sopky, které neuvidíme, neboť se schovávají buď v mracích, nebo pod ledovci. Ale ceduli s nápisem Hekla vidíme před námi zřetelně. I její dílo navršené za mnohá tisíciletí, kolem nás je černočerná sopečná krajina. Hekla byla pro lidi již před staletími symbolem hrůz přírodních i pekelných. Heklu jako symbol severu, zimy a pekel, použil anglický básník a malíř William Blake ve své básni To Winter (překlad Jaroslav Vrchlický):
Na štítech trůní hor, tu darmo křičí,
v dál plavec. Ubohý, jenž s bouří v boji,
než usměje se nebe zas a netvor
ve slujích zmizí, pod Heklou jež zejí.
Bouřící Hekla nemohla chybět ani v prvním moderním atlase vlámského kartografa Abrahama Ortelia nazvaném Theatrum Orbis Terrarum vydaném v Antverpách v roce 1570. Na mapě Islandu je u vybuchující Hekly nápis v latině: „Zvracejíc kameny za strašlivého řevu, odsouzena k věčným bouřím a sněhu.“ Jeden z irských mnichů popsal Heklu ve 12. století jako věčné vězení pro Jidáše, největšího ze zrádců.

Landmannalaugar – konečná autobusu v nadmořské výšce asi 600 metrů. Je zde tábořiště, parkoviště, chatky. V létě bývá přeplněno, Islanďané sem jezdí i na krátké jednodenní túry, nyní v září je spíše poloprázdno. Nikdo v Landmannalaugaru nevynechá termální koupel. Spojují se zde dva potoky, jeden s ledovou severskou vodou a druhý vytvořený horkými prameny. Přírodní lázeň v malé laguně pod stěnou vystavěnou lávovými proudy je dokonalým odreagováním za nevydařený první den.


Přírodní lázeň v malé laguně pod stěnou vytvořenou lávovými proudy

Na trase více než 50 kilometrů dlouhého treku jsou čtyři místa (Landmannalaugar, Hrafntinnusker, Alftavatn, Emstrur – na mapách někdy jako Botnar), kde se dá přenocovat v chatkách. Není to žádný luxus, dvoulůžkové pokoje rozhodně nečekejte, jedná se o tradiční ubytovny s palandami, budete spát s dvaceti lidmi v jedné místnosti. Spaní v chatě vyjde nejméně na sedm set korun (5000 ISK), levnější je přespání ve vlastním stanu na tábořišti (1000 ISK). Pokud se zhorší počasí, dá se v chatě usušit, umýt se v teple, zajít na toaletu. Kempovat mimo chaty je přísně zakázáno. Mapu doporučuji z edice Sérkort, k dostání je i ve specializovaných obchodech u nás (Landmannalaugar, Þórsmörk, Fjallabak – 1:100 000).

Ráno vyrážíme mezi barevné ryolitové kopce Duhových hor. Všechny odstíny modré, zelené, okrové, načervenalé až fialové, sopečná činnost vytvořila divukrásné skály. Hory nejsou jen duhové, ale též kouřící. Kamkoli se rozhlédneme, z útrob země vychází horký kouř. Krajina rozhodně není jednotvárná, překonáváme lávová pole, hřebenovky po oblých homolích, hned vedle se táhnou menší sněhová pole a bublají horké prameny. Vodopády, potoky, kolem pasoucí se ovce. Počasí nám ale příliš nepřeje, to ještě netušíme, že bude zítra hůř. Celý trek není fyzicky nijak náročný, zvládne ho každý, kdo unese alespoň 15 kg na zádech přibližně 15 km denně. Jenže druhý den jakoby se z nebe provalilo všechno vodstvo, stačilo vylézt na hřbet a člověk si připadal, jako kdyby mu stříkali hadicí přímo do obličeje. Z druhého dne nemáme jedinou fotku, fotili bychom jen těžké mraky, vítr a tmu.

.
Laugavegur trail

Třetí den vyrážíme od jezera Alftavatn, pomalu se přibližujeme ke splazům ledovce Mýrdarsjökull, pod nímž dřímá jedna z nejnebezpeč­nějších sopek ostrova – Katla. Kaldera Katly má rozměry 9×14 km a je vyplněna až 700 metrů vysokou vrstvou ledu. Erupce Katly je na Islandu očekávána již od výbuchu nedaleké sopky Eyjafjallajökull v roce 2010, v historii bylo totiž vypozorováno, že výbuch vulkánu Eyjafjallajökull probudí Katlu. Je zataženo a šance, že bychom viděli ledovec proti modré obloze je naprosto nulová. Vynahradí nám to divoká krása rokle řeky Markarfljót za chatou Emstrur. Na cestě nám pomáhají lana a můstky nad valícími se vodami. Končíme v Þórsmörku, odkud jezdí autobusy zpět do Reykjavíku. Mimochodem, máte-li fyzickou kondici na rozdávání, 14. července se na trase treku Laugavegur koná 55 km dlouhý ultramaratón.

Adresy, které se mohou hodit:
www.icelandontrack.is
www.nat.is
www.landmannalaugar.info
www.re.is
www.marathon.is/ultramarathon

Vyprávěl Pavel Krejza