Celá desetiletí putovali indiáni přes pouště, kde se živili šťávou z kaktusů, přes nebezpečné pralesy a zdivočelé řeky, mezi smrt rozsévajícími hady a kolem sopek chrlících oheň. „Až konečně jednoho dne dorazili znavení a vyčerpaní poutníci do rozlehlého údolí, stísněného hřbety mohutných horských velikánů. Uprostřed údolí se jako vzácný drahokam leskla hladina velkého jezera. Opeřený had se prudce vznesl nad jezero a náhle zmizel pod jeho hladinou… se hladina rozestoupila a Quetzalcóatl, opět v lidské podobě, vyšel na břeh – „Jsme na místě“, povídá svým lidem. „Tady je váš nový domov.“ (Děti Opeřeného hada – Oldřich Kašpar).

Tolik aztécká legenda. Aztékové se zde usadili kolem roku 1325 a pojmenovali své město Tenochtitlán. Byly to starověké Benátky, město se rozkládalo na ostrovech a ty spojovaly vyvýšené cesty. Aztékové byli úspěšnými zemědělci a značná část mělkého bažinatého jezera Texcoco se brzy stala velkou plovoucí zahradou (chinampas), kde se sklízelo několikrát ročně. Plovoucí zahrady byly chráněny od brakických vod jezera hrází, sůl se naopak zpracovávala v solivarech.


Smog je jedním z největších trápení metropole

Co zbylo z nejkrásnějšího místa mezi mohutnými horskými velikány dnes? City leží ve vysoké nadmořské výšce, není to sice tolik jako bolívijský La Paz, ale málokde žijí desítky miliónů lidí ve výšce 2400 metrů. Dívám se z vyhlídky Torre Latinoamericana, jedné z moderních věží mexického hlavního města, a vedle mě několik domorodců projevuje nadšení při pohledu dolů na svůj domov. Moc je nechápu, smog, který je jedním z největších trápení současné metropole, nedovoluje pohled dále než na několik set metrů, Zócalo se již začíná ztrácet v oparu a dohlédnout k horám?… A fotit? To nemá vůbec význam. Reklamní slogany, že je za dobré viditelnosti vidět i sopka Popocatepetl, pokládám za urážku návštěvníků, možná, jednou za několik let na několik minut. Sotva tuším, jak se ta betonová džungle roztahuje dále a dále, a prožívá všechny nemoci metropole nového věku. Jak v místech, kde bývávalo jezero, které zasypali dobyvatelé a kde aztéčtí kněží trhali srdce z žijících těl, dnes tančí pro turisty indiánští tanečníci. Rozhodně tam ale nepředvádějí tance svých dávných předků kvůli lásce k tradicím, vydělávají si na živobytí, není divu, mexické City je žebráky přeplněno, a kdyby měl turista každého obdarovat, asi by jel během jediného dne zpět domů zcela ožebračen. V tom horku by si člověk rád dal chladivé pivo a podíval se chvilku na aztécké taneční kreace, ale na veřejnosti se zde nesmí pít a dostat se ze spárů policisty nemusí být jednoduché, kdo ví, kolik úplatků by to stálo, lépe neriskovat, pokud nechceme platit nejdražší pivo v životě.

Tenochtitlán byl ve své době jedním z největších měst světa. Mexico City jím je také, vždyť se počet jeho obyvatel odhaduje na 25 miliónů. Zároveň má řadu nelichotivých až děsivých přívlastků – město vražd, město únosů, město zločinu a bezpráví. Setkal jsem se s názory, že v mexickém hlavním městě je stejně bezpečně jako v Praze, jen člověk nesmí vstupovat do slumů a některých čtvrtí, po setmění mávat na taxikáře, nerozjíždět to v pochybných barech a putykách, a hlavně nesmí být příliš nápadný – tedy mít fotoaparát a bílý obličej. Nějak v těch slovech vnímám silný rozpor, v Praze bude přece jen podstatně bezpečněji. Každopádně to bude nějak tak, že by člověk neměl místa zvýšeného rizika vyhledávat.


V Mexiku se často stávkuje, důvod pro stávky není třeba dlouho hledat

Mexico City je sice hlučné a dusivé, na druhé straně se lze díky jeho muzeím a nedalekým pyramidám ponořit do historie země, mezi Aztéky a další indiánské civilizace. Antropologické muzeum (ano, antropologické, nikoli archeologické) nabízí jednu z nejcennějších indiánských sbírek z předkolumbovských časů. Jedno patro je věnováno archeologii a starým kulturám, druhé etnografickému bohatství Mexičanů. Mexico City si oblíbili Kerouac, Ginsberg, Burroughs, Corso, pro beatnickou generaci se stalo poutním místem. Však i hrdinové Kerouacovy nejslavnější knihy Na cestě dorazili po 3000 kilometrech putování do Mexiko City: „Pak už jsme vtrhli do hřmotícího města a najednou tu byly přecpané kavárničky a divadla a spousty světel. Kameloti na nás halekali. Mechanici se loudali kolem, bosí, s francouzskými klíči a hadry v rukou. Šílení bosí indiánští šoféři to stříhali kolem, objížděli nás ze všech stran, troubili a dělali na ulici neuvěřitelnej brajgl. Byl tu fantastickej randál. Mexická auta nemají tlumiče výfuku. Klaksony troubí vesele a bez přestání. „Žžžjova!“ zavýskl Dean: „Teď mě sledujte!“ Vystřelil do nejhustšího provozu a začal hrát tu hru s ostatníma. Byla to dokonalá indiánská jízda.“ Burroughs jednoduše vysvětlil, proč je Mexico City tolik populární, když popsal jeho nevěstince, hospody, zápasy býků i kohoutů a spoustu dalších báječných zábav. Navíc se tam dalo přežít za dva dolary na den. Ale to bylo krátce po konci světové války.

Zócalo je centrem City. Jednu stranu tohoto centrálního náměstí tvoří Palacio Nacional, úřad vlády, který stojí na místě rezidence posledního aztéckého panovníka. Podél schodiště poprvé vidíme proslulé muralos Diega Rivery zobrazující výjevy ze slavných dějin země včetně starých indiánských civilizací a mexické revoluce (mimochodem, můžete navštívit i muzeum Trotského, který po emigraci z Ruska byl Riverovým hostem a přátelský a ideový vztah rozdělil až Trotského poměr s Riverovou ženou Frídou). Vedle paláce se k nebi tyčí katedrála a za ní Templo Mayor, základy aztécké pyramidy, které byly objeveny až v roce 1978. Elektrikáři tehdy náhodou v hloubce dvou metrů narazili na mohutný kamenný disk z konce 15. století, na němž byla znázorněna bohyně Coyolxauhqui. Aby mohli archeologové prozkoumat místo, kde se tyčila aztécká pyramida, bylo srovnáno se zemí 13 budov z 19. a 20. století. Tisíce artefaktů nalezených v základech starých pyramid jsou dnes v muzeu Templo Mayor.


Xochimilco

Na jih od metropole jsme vyjeli do Xochimilca – desítky kilometrů kanálů a plovoucích zahrad jako v dobách Aztéků. Reklamní přirovnání k Benátkám jsou nesmyslná, ale slogany přitahují. Na umělých ostrůvcích zvaných chinampas zde roste kukuřice, chilli, rajčata. Najali jsme si loďku, nějaký ten muzikant zabrnkal a zapěl tklivou píseň, dali jsme si cervezu (prodávají je tu v třetinkových lahvičkách) a z očekávané nudné projížďky byla zábavně strávená hodinka včetně dohadování o cenách sombrera s obchodníky na lodi.


Teotihuacán

Asi 50 kilometrů od hlavního města leží archeologický areál Teotihuacán. Přibližně každou čtvrthodinku tam jezdí autobusy z Terminal del Norte (stanice metra Autobuses del Norte). Nedoporučuji vyrazit v neděli, neboť Mexičané mají vstup zdarma a nejen památky, ale i silnice k nim vedoucí mohou být přecpané a prohlídka gigantických pyramid se může proměnit v půldenní stání v mexické zácpě. Procházíme se po Cestě mrtvých, vedle níž se tyčí do výšky 63 metrů Pyramida slunce, jejíž jedna strana čtvercové základny měří 225 metrů. Tam nahoře býval v minulosti posvátný chrám, takže pyramida byla ještě vyšší. Na konci Cesty mrtvých stojí o něco nižší Pyramida měsíce, ale cesta je lemována řadou nízkých hlavně čtyřstupňových pyramid s plošinami nahoře. Prohlížíme si okouzlující basreliéfy, některé dokonce barevné, plné symbolů, geometrických vzorů a obrazců. Prvním, kdo začal kopat v troskách Teotihuacánu, byl v roce 1617 Carlos de Siguenza y Góngora, mexický literát a historik. Od té doby zde méně či více systematicky probíhají archeologické vykopávky, ale přesto zůstává nerozluštěna nejpodstatnější hádanka tohoto města obklopeného horami – kdo ho postavil. Aztékové sem přišli až na přelomu 13. a 14. století a v té době byl Teotihuacán, který v dobách největšího rozmachu měl prý na čtvrt miliónu obyvatel, dávno opuštěn. Po Aztécích přišel Cortés a to je již dobře známý příběh.

Nuže, jak charakterizovat hlavní město Mexica? Chaotické a řvoucí, ale takové obří metropole bývají. Nejlepší radou je spolu s Kerouakovými hrdiny propadnout tomuto bláznivému městu: „To bylo obrovské, poslední, divoce a dětsky vodvázané felážské město, jaké jsme věděli, že najdem na konci své cesty. Dean přes ně kráčel s rukama bezvládně spuštěnýma podél těla, s pusou otevřenou, s hořícíma očima…“ Pro nás ale bylo City nikoli koncem naší cesty, ale předkrmem před putováním po stopách starých indiánských civilizací.

Mexiko má ještě jednu tvář – býčí zápasy, které pevně zakořenily v mexické kultuře. Právě v metropoli stojí největší aréna na světě – Plaza México. Od roku 1946 zde své vášně při soubojích toreadorů a býků prožívá přes 40 tisíc diváků. Mimochodem, nepoužívejte v Mexiku poangličtělý výraz „toreador“, pokud nechcete v očích Mexičanů hrát roli hloupého gringa. Tady vystupují matadoři. A vedle matadorů se postaví býkům v aréně i peóni, pikadoři a banderillerové.

A rada na závěr: Mexičané nemluví anglicky. Chcete-li své putování Mexikem prožít po mexicku, naučte se alespoň základům španělštiny. Zabere to několik měsíců a teprve se španělštinou se stanete alespoň malými Mexičany v téhle vodvázané a felážské zemi.

Ukázky z knih:
Jack Kerouac – Na cestě (překlad Jiří Josek)
Oldřich Kašpar – Děti opeřeného hada