Netuším, zda lze Pointe du Raz (v bretonštině nazývaný Beg ar Raz) navštívit v nějakém „příhodném“ počasí či roční době. Jaro či léto? Tady prostě vanou větry celoročně. S neutuchající silou se opírají o skály a návštěvníkům hrozí sražením tam dolů, do propasti pod nimi. Toto není pohostinné místo, ale jeho nebezpečnost bych neměl přehánět, alespoň o nějakých úrazech a pádech jsem se nikde nedočetl a neslyšel. Rozhodně jsem ale uprostřed léta nezažil zářící a spalující slunce a mírumilovné, lahodné vlnky jemně olizující pobřeží. Naopak. Sem padal déšť, tam vichr sílil a zase se tišil, atmosféru doplňoval žebrající křik racků, létajících nad vlnami až k nedalekému majáku tyčícímu se na lidem nepřístupné skále v moři. Jejich drzost je pověstná, lidských houfů se vůbec nebojí a dobře tuší, že jim nějaká ta darovaná drobnost může zpestřit jídelníček.

I toto nevlídné místo uprostřed zvířených větrů je překvapivě barevné. Moře se z temně modré, vypovídající o dálkách a hlubinách, mění v azurovou a modrozelenou pěnících vln s jejich bělostnými hřebeny. A na skalách kvete vřes a roste vlahý mech, jaká vegetační plodnost v tomto drsném prostředí, skoro bych to nazval pravou bretaňskou džunglí. Všude kolem ostrůvky, skaliska, výběžky, mysy, zálivy, propasti, zřícené balvany. Přes ně lze po úzké cestičce, sem tam s lanem přichyceným ke skalám, dojít až na konec a zblízka se oddávat pohledu na hru sil, kterou zde moře a vítr předvádějí. Jak ohlušující příboj. Dovedu si představit, že v tomto děs nahánějícím hukotu by si vlny surově pohrály s bárkou rybářů, foukalo to tam opravdu rabiátsky a tak jsem mátožnýma nohama vrávorajícíma ve větru – v němž se naopak racci plavně nesou – vydal zpět.

Bohužel, Pointe du Raz je také oblíbeným výletním cílem. A tomu odpovídal i příjezd a odjezd. Fronta aut, předražené parkoviště, turistické centrum, za které by se nemuseli stydět ani uprostřed Prahy, tedy prodejny všech možných nesmyslů a kýčů, oblečení, restaurace. Abychom ale jenom nekřivdili, také lze z knih, průvodců či starých pohlednic lépe poznat život v těchto krajích v minulosti, místní lidi, jejich kroje a život. Kdo nechce platit nejméně dvě stě korun parkovného, může zapakovat vůz někde v nejbližší vesničce a necelý kilometr dojít pěšky. Má to ale háček. Vesnička bývá auty ucpaná a nalézt místo není jednoduché a zabere dost času, a onen necelý kilometr vede po jediné přístupové cestě, tedy silnici mezi ostatními auty. Všude kolem je vřes, kleč, nic příjemného na prodírání, zvláště v letním vybavení, tedy sandálech a kraťasech.

Jeden maják je i na pobřeží. Je to uzavřený prostor, pravděpodobně vojenského charakteru, přístup je rozhodně odepřen. Před ním stojí památník obětem moře, na němž topící se námořník vztahuje ruce k Panně Marii. Tady, v drsných bretaňských vodách, se za staletí mořského rybolovu a obchodu počet obětí jistě navýšil do čísel nesrovnatelných s jinými, bezpečnějšími kraji a vodami. A ještě hůře a nebezpečněji bývalo jistě v dobách, kdy na skálách a ostrůvcích v moři, tam, kam přes déšť a zpěněný obzor není vidět, nestál maják Ar Men a ještě další na ostrově Ile de Sein. Mořská skaliska v království racků dále od pobřeží, jsou smutně proslavená z dob, kdy majáky ještě nechránily námořníky. Ztroskotaných vraků je prý v těchto vodách dodnes dost a dost.

Vypadá osaměle, tenhle Pointe du Raz (přes ty lidské davy). Vypadá pohádkově, tedy jako z pohádky z konce světa. Konec světa, konec života. Pointe du Raz. Ukrutné a přece romantické místo. Místo v baladické Bretani, kterou milovali a malovali třeba Jan Zrzavý či Otakar Lebeda.

Další články z Bretaně:
Bretaň: pobřeží v Cancale pro ústřice zrozené
Bretaň, malebným krajem Zrzavého a Gauguina