Když se řekne Kongo, jaká tři slova Vám přijdou na mysl, a proč? Kdybych měl odpovědět já – neprostupné pralesy, války a znásilnění, Mobutu. Já ale v Kongu nestrávil 16 měsíců a tak Vaše slova budou nepochybně jiná.
První, co mne napadá, je foufou, což byla moje nejobvyklejší konžská strava. Je to takový bílý knedlík bez chuti připravovaný z mouky a vody. Vařila nám to naše usměvavá místní kuchařka Chantal, kterou jsem měla moc ráda. Druhou vzpomínkou na Kongo jsou cesty. Možná by bylo lepší říci necesty, neboť jsou ve velmi špatném stavu a pouze centra největších měst mají vyasfaltované některé hlavní ulice. Na první pohled jsou to cesty pro tank a jinou vojenskou techniku, ze začátku jsem nechápala, jak jimi naši řidiči dokáží projet. A také ty neprostupné pralesy a zeleň. Kongo je trošku jiné, než jak si představujeme Afriku, je velmi zelené, protože období dešťů trvá tři čtvrtiny roku.

„To je Kongo“ říkají prý Afričané tomu, co je plné chaosu a násilí. Kongo je divočina, banditi, znásilnění. Válka sice skončila, ale ozbrojené gangy se nepochybně mohou neočekávaně vynořit a zabíjet. Jak funguje Vaše ochrana, tedy bílých pracovníků humanitárních organizací?
Místní lidé nás vnímají spíše pozitivně a tak to riziko není přímé. Přesto mají všechny organizace včetně těch neziskových přísná bezpečnostní pravidla. Mezi ně patří i to, že po setmění kolem šesté hodiny večer jsme se nesměli pohybovat venku pěšky, jedině autem. Rebelské skupiny stále představují nebezpečí, jsou stěží monitorovatelné a nikdo nikdy nemůže zaručit, kde se právě nacházejí a zda se někde neobjeví.
Jinak byl konžský život jednodušší, než jsem čekala, když jsem tam poprvé přiletěla. Běloch ve městě není vyloženě v ohrožení a tak jsem až na pár specifik žila normálním životem, to znamená z domova do práce a naopak, nakoupit na trhu, jen po té šesté se již nesmí téměř nic. Horší to bylo před volbami, to jsem sem tam zaslechla střelbu, ve zprávách toho bylo samozřejmě více, takže jsem byla nervóznější. Denně tam máte informace o nějakém přepadení autobusu, vypálených domech či útoku na vesničku. Neslyšela jsem ale o tom, že by takový útok byl namířen proti bělochům. Nám se maximálně jednou za čas ztratil nějaký počítač nebo trochu peněz. Bydleli jsme v Bukavu, docela velkém městě u jezera Kivu na hranicích s Rwandou. A tam se dá žít celkem příjemně. Přesto je Bukavu typické chaotické africké město, naše rezidence je chráněna ostnatými dráty, strážci jsou ovšem neozbrojení. Dá se říci, že když člověk nechce přijít do kontaktu s Afrikou a její realitou, lze se tomu poměrně snadno vyhnout. Venku se pohybuje výhradně autem, zaplatí si kuchařku, uklízečku i někoho, kdo bude chodit nakupovat. I takoví lidé tam pracují a žijí i v Kongu vlastně západním způsobem života. Mně se ale na práci pro Člověka v tísni líbí, že jsme místním lidem opravdu blízko.

Vy se ale pohybujete i v náročném terénu, ve vesnicích, jak jste tam chráněni?
Při práci v terénu s námi nikdy nejsou ozbrojení strážci a skutečně se může stát, že budeme ve špatnou chvíli na špatném místě. Ovšem nikdy se nejezdí do míst, kde jsou právě hlášené útoky rebelských skupin či jiné nepokoje. Před každým odjezdem do terénu se monitoruje místní situace, působí tam např. MONUSCO (stabilizační mise OSN), která má též svůj bezpečnostní aparát a posílají zprávy, kde se co děje či co hrozí. A když nedoporučí pohyb do určité oblasti, cestu zrušíme. Nebo se minimálně odvolá výjezd bělochů a řeší to jen naši místní spolupracovníci.

Doporučila byste dovolenou v Kongu?
Ne. Pro dobrodružnější povahy bych doporučila sousední Rwandu s případnou návštěvou Konga. Výhodou i nevýhodou Konga je, že se dá téměř všechno vyřešit penězi. K tomu ale musíte komunikovat a podstatná je tedy znalost jazyka. V DR Kongo se mluví francouzsky, ale na venkově ani ta francouzština nemusí stačit a je nutné mít místního průvodce a tlumočníka. V zemi je kolem 250 etnických skupin a ve východní části se mluví hlavně svahilsky. V nejvzdálenějších zapadlých vesnicích, kde je nejvíce potřeba humanitární a rozvojová pomoc, ale ani svahilština občas nepomůže.


Na afrických cestách

Jsem v autě na hranicích, čemu by se měl člověk v Kongu vyhnout? Napadá mě – Kongu.
Nedoporučovala bych projíždět Kongem bez místního průvodce. Je to sice zdánlivě levnější, ale vzhledem k míře rizika jen zdánlivě. Ne vždy se vyplatí šetřit. Když si najdete spolehlivé kontakty, např. přes někoho, kdo tam žil a pracoval, může to být dobrodružná dovolená. Ale projíždět Kongem sólo, to ne.

Kritika humanitární pomoci směrem Afrika se soustředí mj. na skutečnost, že všechno za Afričany dělá někdo jiný. Jeden stát postaví železnici, druhý silnici, třetí pivovar nebo nemocnici. A v Kongu nikdo nic neumí a nemusí se to učit. A přitom ta země má vše, včetně obrovského přírodního bohatství. Člověk v tísni pracuje v Kongu více adresně. Dohlíží se na každý věnovaný dolar?
Světová banka a Evropská komise považují stále DR Kongo za oblast pro humanitární pomoc, ČvT se již snaží i o rozvojovou pomoc. Smyslem práce ČvT je zvyšovat kapacitu místních lidí, seznámit je s tím, jak postavit školu nebo rezervoár na vodu a jak to následně využívat a udržovat zvýšit povědomí o prevenci proti nejrozšířenějším nemocem atd. V programech ČvT jde hlavně o přímou pomoc, kterou doprovázíme školeními, není to jenom lití peněz. Je to ale obrovská země a každý region je na tom trochu jinak. My působíme na východě, kde je spíše chaos než řád. A tak dohled nad financemi je nezbytný. Nedávno se ztratily z kasy peníze a pokladní to odůvodnila démonem. Právě najímání místních zaměstnanců je náročný úkol. Je třeba řešit konflikt mezi tím, zda najmout někoho, kdo má již zkušenosti a vidím, že by mi pomohl, ovšem zase je již tak zběhlý, že si najde kličky a je schopen nás obírat, nebo najmout jiného, kdo je spíše nepopsaným listem papíru a je nutné ho zaučit, u něj vím, že budu mít méně práce s kontrolou, ale více práce, kterou budu dělat za něj, protože toho tolik zvláště ze začátku nezvládne. Tohle je boj, v tom je ta práce strašně náročná a někdy se s lidmi pracuje téměř jako s dětmi.
Korupce je tam obrovská a táhne se napříč státem. Humanitární pomoc míří do DR Kongo již spoustu let a oni vidí, že ty peníze jsou na dosah. My máme naplánovaný rozpočet a oni nepřemýšlí tak, abychom za ty peníze zvládli co nejvíc. Může se stát, že když budou stát brambory dolar, oni se domluví a dají nabídku na tři dolary. Celý nákupní řetězec se nakrmí a oni to ani nevnímají jako korupci, protože ty peníze prostě jsou a většina těch programů je nastavena tak, že se mají utratit. Ale nechci to zjednodušovat, protože lidé, kteří přemýšlejí komplexněji a podobně jako my, tam jsou, jen je jich málo. Jsou ale hodně motivovaní situaci změnit a chtěli by s jejich státem něco udělat.

„Tzv. sensibilizační aktivity lze v místním prostředí chápat také jako zvýšení povědomí komunity o tom, že sexuální násilí je zločin a že jeho oběti nemají být komunitou stigmatizovány, ale naopak získat její oporu.“ To jsem si přečetl na stránkách ČvT. Mají místní muži vůbec pocit, že sexuální násilí je zločin?
Určitě mají. Především ve městě již to mají nastavené podobně jako my. Je pro ně sice normální mít několik manželek, ať skrytě nebo veřejně, navíc nevěra je vcelku normální, násilí ale považují rozhodně za špatné.

Ale jak dlouhá je cesta od vnímání, že znásilnění je zločin, k tomu, nestigmatizovat ty ženy?
To je běh na dlouhou trať. To stigma tam pořád je a samozřejmě jeden z hlavních úkolů, na kterých organizace působící v Kongu pracují, je smazat ta stigmata hlavně mezi příbuznými na vesnicích.


Na stavbě školy

A jak se to daří? Stalo se například, že by rodina či manžel, který vyhnal znásilněnou ženu, ji po nějaké osvětě přijal zpět?
O takovém případu jsem neslyšela a nemyslím, že se to děje. Ovšem ani to není cílem těch projektů, protože to není reálné. Pokrok je především v tom, že se naše práce neustále zlepšuje, neboť všichni získávají cenné zkušenosti. ČvT je v Kongu od roku 2008 a jsme mj. schopnější vybrat si místní partnerské společnosti, protože řada těch projektů se děje přes místní neziskové organizace a ty jsou ne vždy čisté. Když se například rozhodneme podporovat sirotčinec nebo práci se znásilněnými ženami, ne vždy ty místní organizace dělají skutečně to, co tvrdí, že dělají. Jsme stále úspěšnější ve výběru správných partnerů a naše pomoc tak dopadá tam, kde je potřeba, to se zlepšuje každým rokem.

V Bunyakiri vytvořily humanitární organizace komunitu žen postižených sexuálním násilím, zajistily i možnosti pro jejich rozvoj, tj. různé dílny, pekárnu, výrobu mýdla, domácí zvířectvo. Jak se tam ty oběti dostanou? Vyhledávají je místní nebo se samy přihlásí?
Buď se o tom ta žena doslechne, třeba od místních dobrovolníků, kteří s námi spolupracují, nebo je to naopak a ti dobrovolníci vědí, že se někde něco stalo, a oběti tam vyhledávají. Jde o mediálně atraktivní téma, a několik místních doktorů mi dokonce přiznalo, že někdy vyplní do papírů, že žena byla znásilněna, protože vědí, že tak bude mít i ona dostupnější zdravotní péči, kterou naléhavě potřebuje. Práce s postiženými ženami ale tvoří jen část naší práce v Kongu. Pracujeme i v oblasti vzdělávání a na projektech ve zdravotnictví. Vzdělávací projekty mám moc ráda, stavíme ve vesnicích nové školy nebo opravujeme poškozené. A nestavíme sami, abychom jen řekli vesničanům, tady ji máte, ale snažíme se je motivovat, aby s námi na stavbě spolupracovali. Rodiče lisují cihly, vozí písek a takoví rodiče pak posílají děti do školy a ne na pole, je vidět, že postupně začínají chápat, jak je vzdělání důležité. Aktivní byli i ředitelé a učitelé škol. Nová škola ovšem neznamená, že je vše perfektní a práce je u konce. Jsou to dlouhodobější projekty, s učiteli nadále spolupracujeme, školíme je, rozdáváme didaktické pomůcky, naši kolegové dělají supervize a hodnotí výuku, neboť venkovští učitelé jsou strašně špatně placení a málo motivovaní.

A zdravotnické programy?
Jsou zaměřené na zlepšování zdravotní péče ve vybraném regionu, od identifikace těch nejpostiženějších, přes distribuci léků až po zaškolování místních zdravotníků. Velký objem peněz jde do nákupu léků, které se distribuují, a je náročné zajistit, aby se používaly opravdu efektivně a nic se neztrácelo. Dodávají se do venkovských středisek, která jsou někde v lepším stavu, někde v horším. V těchto malých zdravotních střediscích nejsou doktoři, pouze vyškolení zdravotníci. Projekty musí být v souladu s vládními programy, musíme komunikovat s úřady, se kterými se nespolupracuje vždy snadno. Na začátku roku vydává OCHA (Úřad OSN pro koordinaci humanitární činnosti) humanitární akční plán, na kterém spolupracuje spousta organizací. Vedle toho vydávají donorské instituce jejich strategické plány a priority. Námi navrhované projekty pak musí být v souladu s těmito prioritami i vládním programem v daném sektoru. ČvT má ale i jiné prostředky z darů soukromých firem i veřejnosti přes např. Klub přátel ČvT. Tyto peníze pomáhají např. projektům, které považujeme za důležité, a nedají se napasovat na žádnou strategii zmíněných institucí. V minulosti jsme např. sváděli vodu do vesnic, kde ženy chodily i deset kilometrů k prameni.


Vyučování

Už se cítíte být „zkušenou Afričankou“. Vyznáte se?
To je hrozně zrádný pocit, mívala jsem ho, ale už jsem se srovnala a mám v sobě potřebnou dávku pokory. Vím, že Kongo je obrovská země a že ho ani po roce a půl tam stráveném dokonale neznám. Občas, právě když jsem si věřila, najednou mi stálo v cestě pořádné překvapení. Nejhůř mi asi bylo, když mě chtěli zatknout na jednom letišti kvůli fotografování.

Vy jste v Kongu fotografovala letiště?
Ale to byla taková obyčejná louka. Letěla jsem s ECHO Flight, to jsou letadla Evropské komise, která rozvážejí humanitární pracovníky a materiál. Jsou to maličká letadla a pěkně to v nich houpe. Co se týká místních leteckých společností, většinou jsou na černé listině a nelétáme s nimi, vycházejí pravidelná doporučení. A na té louce jsme měli mezipřistání u jedné vesnice uprostřed ničeho. V letadle se mnou letěli i zkušení pracovníci jedné italské humanitární organizace a jeden z nich tam fotil. A tak, přestože jsem věděla, že je focení „letišť“ tabu, odvážila jsem se též. A najednou jsem byla bez foťáku, konžský strážce mi ho vytrhl z ruky, a že mě zatýká. Odvedl mě do nějaké budky a pořád omílal, že jsem zatčená, jinak se odmítal se mnou bavit. Trochu mě uklidňovalo, že kolegové šli za mnou, že neuletěli. V té budce byl úředník, já jim říkám „pán s razítkem“, protože ti úředníci, jakmile mají razítko, jsou strašně důležití. V Kongu nefunguje nátlak na důležité úředníky, oni jsou ti, co rozhodují, a chcete-li něco, musíte sklopit hlavu, někdy až podlézat. Potrpí si i na oslovení, člověk aby pomalu říkal Vaše Veličenstvo. Když jde např. ředitel migračního úřadu čekárnou, všichni vstávají, protože právě On dává důležitá razítka. Zachránilo mě, že pilot našeho letadla byl z Keni a mluvil svahilsky. Úředník pomalu roztával, nakonec si ani neřekl o úplatek. A když jsme odcházeli, ještě nás přesvědčoval, abychom pracovali i v jeho regionu. Nečekaných situací může v Kongu nastat nepočítaně. Kvůli focení mě zatýkali i v hlavním městě, nicméně, věděla jsem, že jsem v právu. Bylo to na turistickém místě, pokud se dá v Kinshase mluvit o turistických místech. Pravděpodobně to byli falešní policisté, dávali mi pouta a nenechali mě ani zatelefonovat. Nakonec jsem jim dala deset dolarů a rozcházeli jsme se téměř jako přátelé.

Naučila jste se jezdit po konžských cestách? A přes check-pointy?
Řídila jsem, a nejen ve městech. Konžské cesty, to je škola. Ne všude se lze autem dostat, tak se jezdí i na motorkách. Asi každý, kdo v Kongu pracuje, má trošku povahu dobrodruha, bez ní to nejde ani na silnicích. Check-pointy jsou vysloveně nepříjemná šikana, kromě toho, že někde vybírají silniční daň, postaví si kdekoli skupina vojáků vlastní falešný check-point a šikanují řidiče. A domácí snad ještě více než bělochy. Jsou ozbrojení, často bývají opilí, těžko se s nimi diskutuje. I z tohoto důvodu bych si netroufla po Kongu jezdit sama.


Sopka Nyiragongo

Nyiragongo, jaká je ta sopka (byla zařazena mezi tzv. Decade Volcanoes, nejnebezpečnější vulkány světa)?
Nyiragongo je blízko města Goma, které leží na opačném severním konci jezera Kivu. Naposledy zalila láva Gomu v roce 2002, tehdy byla zničena velká část města. Sopka je hodinu autem od města, pak se vyráží na asi pětihodinový trek nahoru. Do parku se platí vstupné 250 dolarů. Dlouho nebylo vidět nic, jen dým a kouř, až se přijde na okraj kráteru a člověka zaleje horko. Zůstali jsme u kráteru přes noc, je tam pár chatek, dvoudenní výlet je ale dražší. Noc byla nezapomenutelná, nebe bylo rudé, ten výhled do kráteru na lávové jezero je úchvatný. Říkají tomu Ďábelské oko. Ta láva je živá, jakoby dýchala.

Na východě země jsou i národní parky, jaký byl výlet za gorilami?
Já byla v parku Kahuzi-Biega, nedaleko od Bukavu. Výlet za gorilami bych rozhodně doporučovala, stojí to ale 400 dolarů za hodinu. Lidé s dlouhodobým pobytem v Kongu mají 50 procent slevu. Rangeři vzali mačety a zavedli nás na místa, kde obvykle pobývá několik rodin. Gorily jsou naučené na přítomnost člověka, rangeři s nimi pravidelně tráví čas a napodobují jejich hlasy. Dostali jsme roušky na pusu, kvůli přenosu nemocí mezi opicí a člověkem a nesměli jsme se moc hýbat a mluvit. Ale byli jsme jim strašně blízko, dokonce na jeden dva metry. Gorily měly právě bambusové období, to žerou bambus, jindy zase ovoce nebo listy. Ani jsem neměla strach, největší samec nás evidentně ignoroval a baštil bambus. Když jsme vycházeli z pralesa, průvodci ještě zastavili, že gorily někdy přecházejí přes cestu a opravdu, asi dvacetičlenná rodinka se seřadila na straně silnice, velký samec se rozhlédl a dal povel k přechodu, nejdříve šly samice a mláďata, on nakonec.
Nejznámějším parkem je Virunga, která leží na pomezí tří zemí, Rwandy, Ugandy a Konga. Rwanda je určitě turističtější země než DR Kongo, což pro mne bylo vzhledem k nedávné genocidě překvapení. Je to malá zemička, z minulosti se vzpamatovává, turismus roste a bezpečnost s Kongem je nesrovnatelná. V hlavním městě Kigali chodí cizinci bez problémů večer pěšky do barů, potkala jsem i několik pouze dívčích skupinek. Konžané nemají rádi, že Rwanda tu genocidu tak trochu prodává, v Kigali je i muzeum genocidy. Rwandou se dá bez problémů cestovat, na turisty jsou připravení, lze jít na gorily i na sopky. A přejezd konžských hranic, to je proti Rwandě viditelný rozdíl. Velkou roli asi hraje velikost země. Kdo ví, mnozí tvrdí, že ten chaos na východě země je udržován úmyslně, aby se na bohatství země mohli dále obohacovat právě ti, kteří se tam obohacují. Velké kontrakty s Kongem má Čína, jsou tam nadnárodní společnosti, obyčejný Konžan nijak netěží z toho, že země má bohaté přírodní zdroje včetně zlata a diamantů.

A jak se fotí lidé v Kongu?
Jako zaměstnanec humanitární organizace a v jejím tričku se fotí hezky a relativně jednoduše. Turisté to mají náročnější, někdy se lidé bojí fotografování, někdy chtějí peníze, někdy se fotí rádi. Výhodou opět je být ve společnosti někoho místního.

Jaké je koupání v jezeře Kivu? Co bilharzie?
Čekám na testy… ale prostě jsem to nevydržela, nekoupala jsem se denně, ale párkrát ano. Bilharzie se drží hlavně u břehů a tak jsme vyráželi na výlety na kajacích dále na jezero nebo k nějakému ostrovu.

Na nejvíce billboardech v zemi je prý pivo a prezident Kabila…
Pivo určitě, Kabila před volbami. Ty byly v listopadu a my jsme na týden dva opustili zemi, protože scénáře byly nejrůznější, přece jen, je to Kongo, stát se může cokoli. Kdybych měla pravomoc a odpovědnost, rozhodnu se stejně, přestože jsem měla divný pocit, že tam pracujeme, pomáháme, a když se něco stane, utíkáme ze země. Ale nejen cizinci, také řada místních odešla na čas voleb do sousední Rwandy či Ugandy. Nakonec proběhly volby relativně klidně, jsou to druhé volby, po nichž nevypukla válka.

A konžské děti?
Děti jsou nadšené z každé novinky, a když přijede běloch, je to pro ně vždy ohromný zážitek. To víte, že jsem měla chuť je chumlat a mazlit. A jedno dvě si odvézt… Ne, trošku přeháním.

Ing. Daniela Hranaiová (1984),
vystudovala Ekonomickou fakultu Západočeské univerzity v Plzni. Od roku 2010 pracuje ve společnosti Člověk v tísni.