Když člověk s otevřeným srdcem – který má o Mexiku průměrné znalosti – sedí v letadle směr Mexiko City, na co se má nejvíce těšit? Čemu propadne? Co si zamiluje?
Propadne nádherné rozmanité přírodě – Mexiko, to je moře, pouště a polopouště, sopky, kaňony, džungle. A také památky, úchvatná kombinace předkolumbovské a španělské kultury. A pak by ho měli nadchnout Mexičané, ale s tím bývá obvykle problém, protože k bližšímu kontaktu je nutné rozumět alespoň trochu španělsky. S angličtinou se v Mexiku domluvíte téměř všude a především se skoro všemi mladými lidmi, ale tím jazykem mluví „mocný severní soused“ a s mocnými sousedy nebývají vztahy vždy nejlepší. Mexičané jsou velmi srdeční, ale k srdci jim s angličtinou nepřirostete. Jinak o Mexičanech platí to, co o Hispáncích obecně, že např. spolehlivost, především časová, není právě na evropské úrovni, přestože jsou profese, u nichž na tu evropskou přesnost narazíte. Tradičně si ale musíte zvyknout, že vše trvá delší dobu, což ovšem někdy bývá i příjemné.

Gringo – proslavený nelichotivý výraz. Zná ho každý, ale kdo je vlastně gringo? Je to hanlivé označení pro norteamericanos? Nebo je rozšířeno na každého bělocha (Španěl ale asi nebude gringo)? Nebo je gringo běloch, jenž do mexické kultury přijde bez znalosti španělštiny a jako slon do porcelánu? Mají sami Mexičané pojem jasně determinován, nebo si gringem nazývá volně kdo chce koho chce?
Každý Mexičan má svou představu gringa. Tento výraz se používal již ve Španělsku v 18. století a to pro cizince, kteří neuměli španělsky, teprve později se to přeneslo do Ameriky. V Mexiku je gringo především Severoameričan. Říká se mu též Americano, což je trochu zvláštní, protože i Mexičané jsou vlastně Americanos. Jakmile začnete mluvit španělsky, budete mít výhodu, přestože i když vaše španělština bude bídná, partneři v hovoru ocení alespoň vaši snahu. Ale významnou roli v pojmu gringo hraje i vizáž a Středoevropan vypadá jako Severoameričan. Právě nedávno mi z Mexika psala jedna naše doktorandka, která si postěžovala, že si ji občas pletou s Američankou a dávají to nepříjemně najevo. Vztah ke gringům je rozporuplný, což má historické pozadí. Silnější sousedé bývají nahlíženi těmi slabšími na jedné straně s obdivem, na straně druhé s jistým odstupem. U Mexika je to znásobeno tím, že v 19. století spolu oba státy vedly dokonce válku, v níž Mexiko přišlo o polovinu svého území, dnešní americký jihozápad. A ještě předtím ztratilo Texas, který Mexičané v koloniální době považovali za jakýsi nárazník mezi svým územím a soupeřícími koloniálními velmocemi. Tyto skutečnosti poznamenaly vzájemné vztahy a ještě za 1. světové války chtělo této situace využít Německo. Přes výrazný odstup k USA si mnozí Mexičané uvědomují, že právě americký kapitál dokázal proměnit bývalou zaostalou španělskou kolonii v relativně moderní stát, vždyť mezi latinskoamerickými zeměmi patří Mexiko k těm nejvyspělejším.


Tradičně si musíte zvyknout, že vše trvá delší dobu, což ovšem někdy bývá i příjemné

Před cestou do Mexika nám v USA mexičtí známí radili: „Ve velkých městech je vysoká kriminalita, držte se na venkově, tam jsou milí lidé a bezpečno.“ A měli jsme ještě další mexické známé a ti také přispěchali s radou: „Buďte raději jen ve velkých městech, všude na venkově je pro cizince nebezpečno.“ A sever Mexika, americko-mexická hranice, Juarez, Nogales, Chihuahua, až nahání hrůzu ta čísla mrtvých.
Venkov – město, obojí je pravda. S tím bezpečím a nebezpečím je to v Mexiku komplikované, ale co není v Mexiku, ostatně jako všude jinde, komplikované. Mexiko má opravdu hroznou pověst, co se týká bezpečnosti. Ovšem podíváte-li se na statistiky, nejnebezpečnější zemí na světě je Honduras – přes 80 vražd na 100 000 obyvatel. Tragicky vysoká jsou čísla i v Salvadoru a Guatemale. A v Mexiku je 18 vražd na 100 000 obyvatel, což je v Latinské Americe celkem nízké číslo. Přitom téměř nemine týden, aby v našich médiích neproběhla zpráva, že v Mexiku je zase 25 či více mrtvých. Pravda, od roku 2006, kdy prezident Calderón zahájil válku proti drogovým kartelům se počet obětí vyšplhal na 60 tisíc. Z tohoto čísla ale tvoří asi 85 procent příslušníci gangů bojujících o drogové cesty do USA. Zbylých 15 procent jsou nešťastníci, kteří byli ve špatný čas na špatném místě. Z toho vyplývá, že je i pro turisty důležité si zjistit, kde je bezpečněji a kam se vydat. Jsou místa, kam by nevyrazili ani sami Mexičané. Před časem, během jednoho mého mexického pobytu, se mi přihlásila jedna studentka a zajímala se o prohlídku archívu. Nechtělo se mi jezdit taxíkem, od svých známých jsem měl trasu vyznačenou na plánu. A tak jsme šli společně a ona najednou říká, že tudy je to kratší. Tu „zkratku“ jsem odmítl, neměl jsem ji doporučenou a zakreslenou. Na první pohled to byla ulice narkomanů, jakési stany sestavené z igelitu, a ona říkala, jé, vždyť já tam minulý týden byla. Ona se tam procházela jako turistka – baťůžek, černé brýle – a měla štěstí. Rozhodně jsou ale lidé, kteří by štěstí neměli, pravděpodobně, kdyby tam chodila vícekrát, dlouho by se ani jí to štěstí nedrželo.

Následující citát mám z jedné Verneovky: „Co plemen se kříží v tom mexickém eldorádu! Jsou zde mesticové, narození z manželství Španěla s Indiánkou; kastisové, narození z mestické ženy a Španěla; dále mulati, narození ze Španělky a černocha; monisque se narodil z mulatky a Španěla; albino ženě monisque a Španělovi, tornatras je z albina a Španělky; tornatrase pochází z albina a Španělky; tinticlaitre se narodil z tornatrase a Španělky; lovo se narodil indiánce a černochovi; caribujo se narodil indiánce a lovovi; grifo černošce a lovovi; chanisa se narodil mestické ženě a indiánovi…“ Skutečně byli/jsou schopni Mexičané takto rozlišovat rasy?
Nejsou. To, co jste přečetl, je reprodukce úředních dokumentů z koloniální doby, kdy existoval systém, který měl na 54 stupňů. A ty stupně skutečně měly svá pojmenování. Španělé původně razili v Americe myšlenku, že během promíchání ras budou děti vychovávány v evropském katolickém duchu. Ale ono to nefungovalo, navíc spousta dětí byla nemanželských, především ti mesticové, kteří v koloniální době skutečně velmi často nepocházeli z manželství. A tak Španělé přešli k politice oddělení. Mexiko se stalo zemí Evropanů a Indiánů, a ti mesticové se pohybovali někde mezi. Dnešní Mexiko je mestický stát, žije jich tam dle statistik na 60 procent, dále na 30 procent Indiánů a asi 10 procent kreolů, potomků Španělů.
Úředně je Mexiko jeden národ a na toto rasové rozdělení se oficiálně nebere zřetel, přesto, máte-li delší dobu kontakty s Mexičany, vycítíte, že stále přetrvává staré přesvědčení: kreol je nejlepší z Mexičanů. To je fakt přesto, že již v 19. století významní představitelé indiánského politického života tvrdili, že není podstatné, jestli jsem Indián, podstatné je, že jsem Mexičan. Čistokrevným Indiánem byl i Benito Juarez, prezident a symbol úspěšné přeměny Indiána v mexického občana, jejíž základ viděl ve vzdělání (sám vystudoval teologii i práva). V části mexické společnosti důležitost barvy kůže ovšem stále převládá. Na druhé straně část současné mexické politické a kulturní elity zdůrazňuje důležitost indiánské komunity pro Mexiko a někteří Mexičané, kteří žádnou indiánskou krev nemají, dokonce přicházejí s tvrzením, že indiánské předky nalezli.


Mexická hudba má dva kořeny, indiánský a španělský

Můžete přesněji vysvětlit výraz „kreol“? V Karibiku se používá pro potomky bělochů a černochů, v Mexiku pro potomky Španělů.
Je to komplikované. Většina lingvistů soudí, že pojmenování kreol pochází z portugalštiny, původně to byl výraz pro sluhu v portugalských rodinách v 15. století. Španělé ho přejali a na americkém kontinentě začali používat pro sluhy z řad Indiánů, tedy pro místní lidi. Později, někdy v 17. století, se používání rozšířilo na všechny, kteří se narodili v Americe, a tedy i na děti Španělů. Nejdříve to mělo pejorativní nádech, v té době se kreol nemohl stát vysokým úředníkem, ta místa obsazovali Španělé, kteří se narodili v Evropě. Kreol mohl být bohatý, vlastnit obrovské pozemky, ale nemohl aspirovat na vysoké postavení v politice či správě. Pejorativní zabarvení se nakonec ztratilo. A ve zmiňované karibské oblasti se pojmenování kreol začalo používat i pro děti otroků, kteří se narodili na karibských ostrovech. Jednoduše – kdo se narodil v Americe, byl kreol.

Četl jsem v knize „Hudba přírodních národů“ (Z. Justoň), že v předkolumbovském Mexiku byly hudba a tanec natolik spojeny, že pro ně např. Mixtékové neměli vlastní termín. Výraz yaa zahrnoval tanec, hudbu, hru. Dnes jsou z mexické hudby nepochybně nejznámější mariachis, mnohem méně se ví o Tambora Oaxaqueña (Oaxaca) či Son Jarocho (Veracruz). Kde lze slyšet tu opravdu mexickou hudbu, tu, kterou si Mexičané zahrají pro sebe a nikoli pro gringy na plážích v Acapulcu či Cancúnu?
Mexická hudba má dva kořeny, indiánský a španělský, ty kultury žijí vedle sebe a ovlivňují se. Symbolem lokální muziky je buben, jehož používání podle některých pramenů Španělé kdysi výslovně zakázali, protože to bubnování nebyla jen hudba a zpěv, ale sloužilo k výchově válečníků. Indiánům se snažili vnutit „ušlechtilejší“ hudební nástroje, např. kytary a housle. V některých komunitách se muzikanti vrací k indiánské tradici, ale my nevíme, jak ti Indiáni v 16. století hráli a tančili, jak ta hudba tehdy zněla. Takže se to dnes „dovymýšlí“, což úspěch této hudby nezmenšuje, úspěšně se prosazuje. Mariachis, to je mexický folklór 19. století, který intenzívně přežívá dodnes. Mariachis jsou někdy považováni za muziku pro turisty, ale ono to tak úplně není. Když vás budou chtít mexičtí kamarádi pozvat na něco opravdu mexického, často vás pozvou na lokální mariachis. Mexičtí hudební odborníci tvrdí, že mariachis byli značně ovlivněni českými muzikanty-vojáky, kteří tam přišli s císařem Maxmiliánem. Toho mexická společnost obecně odmítala, ale česká kutálka, která dobrovolníky doprovázela, a to víme z autentických svědectví, Mexičany nadchla. Maxmiliánovi vojáci přinesli do Mexika též polku, takže na části mexického území polka je, či asi spíš byla, lidovým tancem. Když jsem byl někdy v 90. letech v Monterrey, tak mě pozvali do nějakého vysílání, kde jsme o české polce mluvili, a posluchači volali přímo do rozhlasu, polku tančili již jejich dědečkové a nemá tedy s Evropou nic společného.
Každému turistovi, který si chce poslechnout mariachis, bych doporučil zeptat se, kde najít ty „pravé“. V hotelu samozřejmě hrozí, že ho pošlou na nějaká známá turistická místa. Velká tržiště bývají turistická, ale ta zapadlejší, tam již mohou hrát nějací lokální mariachis. Opět – neopomeňte se zeptat, zda je tam bezpečno. Je nutné si také uvědomit, že ty hodně zprofanované písničky jako La Paloma nebo Cielito lindo – Nebíčko jsou součástí folklóru. Přestože je to tolik známé, dokonce přeložené a zpívané i u nás, je to mexický folklór. Jezdí k nám mexičtí studenti na letní školu a když slyšeli na Karlově mostě Cielito lindo byli úplně nadšení. A to byli dvacetiletí lidé, kteří mají k folklóru rozhodně dále než jejich rodiče.


Mexická fiesta

Indiány decimovaly po příchodu Španělů evropské nemoci. Nedávno jsem ale viděl dokument, jehož tvůrci se snažili prokázat, že k četným úmrtím přispěl i místní virus, jakýsi druh eboly (Španělé neznali příznaky oné nemoci), který se šířil po střídajících se vlnách sucha a prudkých dešťů.
Indiánské nemoci jsou v posledních dvaceti třiceti letech předmětem bádání celého vědního odvětví. Dobové relace ze 16. či 17. století hovoří zpravidla o epidemiích jako o peste (moru) nebo fiebre (horečce). A dnes se vědci snaží z popisů příznaků a průběhu chorob odvodit, jaké nemoci to vlastně byly. Ano, evropské nemoci za sebou zanechaly vskutku strašná čísla mrtvých, ale Španělé rozhodně nepřipluli do Ameriky, aby Indiány vyhlazovali, k tomu neměli důvod, jejich cílem bylo je evangelizovat a využívat místní obyvatelstvo k práci. K čemu by tedy byl mrtvý domorodec. Španělé v koloniích pracovat nehodlali, spoléhali na místní pracovní sílu. Přivezli nevědomky nejen nemoci, ale vědomě také jiný životní styl. Primitivnější kmeny (na rozdíl od Aztéků či Mayů) nevyráběly nad svou spotřebu. Nakonec, vše nutné k životu dávala příroda. A najednou Španělé žádali mnohem vyšší pracovní nasazení, chtěli vyrábět co nejvíce nejen pro vlastní spotřebu, ale i pro obchod a tím rozvraceli původní indiánskou společnost. Ze španělských kronik je patrné, že Indiáni, nezvyklí těžké práci, navíc nedostatečně živení, byli náchylnější k nemocem. Takže drastické vymírání indiánského obyvatelstva způsobila kombinace tohoto, chcete-li kulturního, šoku a nemoci.

V knize O. Kašpara „Děti opeřeného hada“ jsem četl legendu o putování lidu Quetzalcóatla do údolí Ánahuac: „Trvala desetiletí a staletí. Quetzalcóatlův lid se prodíral neprostupnými pralesy, překračoval divoké řeky a na rozžhaveném pouštním písku hasil nesnesitelnou žízeň šťávou z kaktusů.“ Židovské putování je známé z Bible, má toto indiánské dnes nějaké povědomí mezi obyvateli Mexiko City, nebo je to jen jedno z mnoha starých a zapadlých vyprávění, oživené pro turisty?
Je to legenda a zároveň součást oficiální mexické historie. Mexická úřední místa si na historii velmi zakládají již od 19. století. A Indiáni jsou součástí mexické historie. Vždyť i císař Augustín I., kterého po roce zbavili úřadu a nakonec popravili, doslovně požadoval pro novodobé Mexiko hranice aztécké říše. Samozřejmě je posunoval daleko za skutečné hraniční linie. Takže vyprávění o tom, že se po dlouhém putování usadil Quetzalcóatlův lid na místě, kde orel na kaktusu požíral hada, je podstatnou součástí mexického národního mýtu.


DeFe je kulturním, ekonomickým a politickým centrem, ne ovšem místem k životu

Dnešní Mexiko City asi není tím údolím plným životadárné vody, do něhož Quetzalcóatl vedl svůj lid, ani ono „poslední divoké felážské město“ jak ho popisoval Kerouac. Gigantická metropole, smog, zločinnost, vždyť se nedoporučuje ani mávnout na taxíka.
Dnes je to megapolis, kde je podle mnohých demografů nejvíce lidí na světě na jednom místě. Někde se udává 18 milionů, jinde 25 milionů obyvatel. Ciudad México – Mexičané přirozeně nesnášejí anglický překlad Mexico City a zpravidla hovoří o DeFe (z Distrito Federal, tady jim překlad z angličtiny kupodivu nevadí) – přerostlo lidský rozměr. Na jedné straně jsou tam mimořádné akademické instituce a muzea. UNAM je považována za jednu z nejlepších univerzit v Latinské Americe, Museo del Templo Mayor věnované aztécké kultuře je ve všech ohledech mimořádnou institucí. Mimochodem, jeho hlavním tvůrcem je Eduardo Matos Moctezuma, patrně nejvýznamnější mexický archeolog, který tvrdí, že je potomkem slavného aztéckého vládce. A vědeckým zázrakem je Antropologické muzeum. Na druhé straně se v hlavním městě Mexika dá jen těžko žít. Není to je můj názor, sdílí ho řada mexických kolegů, kteří přes velice dobré podmínky v práci prostředí megapole nevydrželi. Než aby trávili tři hodiny denně v zácpách ve vlastním autě, taxíku či veřejných dopravních prostředcích, odešli na univerzity do menších (přesto milionových) měst s nižší prestiží i horšími pracovními podmínkami, ale příjemnějším životem. DeFe je kulturním, ekonomickým a politickým centrem, ne ovšem místem k životu.

Okouzlující kostelík ve vesničce San Juan Chamula bývá pro mnohé cizince putující Mexikem prvním dotykem s indiánskými šamany. Indiáni např. v Chiapasu, předpokládám, jdou se zdravotními problémy dodnes za levným vesnickým šamanem.
Není důvodu, aby nešli, indiánští šamani zvládnou spoustu běžných nemocí. Především proto, že jim lidé věří. Víra je pro výsledek léčby skutečně podstatná. To je velký problém moderní medicíny našeho světa, přijdete k lékaři a ten, místo aby se hleděl na vás, sleduje monitor a něco ťuká do klávesnice. Tato medicína asi vadí všem lidem, nejen vesničanům a Indiánům, i běloši hledají pomoc u šamanů. Pro Indiány je šaman součástí jejich tradice a života, přestože jsou též silně ovlivněni bílou civilizací a v řadě míst najdete bílé lékaře. Ovšem jako turista se můžete setkat i s nejedním „šamanským“ podnikavcem, který nabízí své služby hůře se orientujícím turistům, ale takové potkáte nejen v Mexiku. Vyinkasuje za svoje zaříkávání nějaké dolary, na druhé straně hraje ovšem víra nemocného v lékaře či šamana velkou roli a tak může uzdravit i takovýto falešný šaman, pokud je ta vaše víra v jeho schopnosti skutečně silná.


San Juan Chamula

Jaký byste doporučil itinerář pro člověka, který má měsíc dovolené a letí do Mexika poprvé?
Především měsíc je málo. Všude v Mexiku vás něco upoutá. Krásná je horská příroda státu Michoacán, jezero Patzcuaro, známé údolí motýlů monarchů (přestože je tam, trošku to přeháním, více turistů než motýlů, ale to je vždy riziko turismu). A sopka Paricutín, která se zrodila ve 40. letech minulého století a prvním, kdo ji popsal, byl E. E. Kisch, který pobýval za druhé světové války v Mexiku v exilu. Byl bych obezřetný s koupáním jako u všech jezer v tropech kvůli bilharzióze. Úchvatné jsou předkolumbovské památky na Yucatánu i pouště a polopouště severního Mexika.
Na jedno bych ale důrazně upozornil turisty, kteří touží si něco originálního z Mexika přivézt. Stát dbá přísně na to, aby se nevyváželo nic z tzv. živé i neživé přírody ani kulturní památky. Různí prodejci v turistických oblastech přitom „tajně“ nabízejí turistům úžasné a jedinečné předkolumbovské předměty. V 99 případech ze sta vyrobené nanejvýš před několika dny. Budete-li mít ovšem štěstí či spíš smůlu a najdou-li u vás celníci nebo policie něco opravdu předkolumbovského, stejně jako nějaké rostliny, plazy či ptáky, čekají vás těžké problémy. Nejspíš skončíte, byť třeba jen na pár dní, ve vězení. A pobyt v takové mexické šatlavě bude jistě zkušeností, která vám ten jinak skvělý zážitek z cesty do Mexika pořádně pokazí.

Prof. PhDr. Josef Opatrný, CSc (1945),
Iberoamerikanista, historik. Od roku 1969 pracuje ve Středisku iberoamerických studií FF UK. Zabývá se zejména dějinami Mexika a Kuby v 19. století, formováním moderních národů v Latinské Americe, politikou USA v regionu, obrazem Ameriky v české společnosti a českou emigrací na americký kontinent. V roce 2003 obdržel prestižní španělský Řád Isabely Katolické, španělský král Juan Carlos mu v roce 2008 udělil Orden del Mérito Civil de numero. Je členem-korespondentem Královské hispanoamerické akademie v Cádizu a Mexické národní akademie historie a geografie.
Výběr z knižních publikací:
Benito Juárez (1974)
Poslední indiánské války (1990)
Amerika prezidenta Granta (1994)
Válka Severu proti Jihu (1998)
V nakladatelství Libri vydal v řadě Stručná historie států – Kuba (2002), USA (2003) (spolu s S. Rakovou), Mexiko (2003), Panama (2004).
Velká siouxská válka (2005)
José Antonio Saco y la búsqueda de la idenidad cubana (2010)