Skutečnost, že opouštím francouzskou část Kamerunu, jsem poznal nejen podle jazyka, ale i podle teplého piva. Jeli jsme hodiny v oblacích prachu pod africkým sluncem, a když jsme zastavili ve vesnici (v níž byla zavedena elektřina), barmanka mě s milým a udiveným úsměvem přesvědčovala, že toto pivo je přece dostatečně studené. Zde v horách je domorodcům na rozdíl od horkého francouzského jihu zima, a proto pivo nechladí. Především večer, kdy teplota prudce klesala, nebylo neobvyklé, že místní vyráželi v teplých čepicích. Alkoholismus je ve střední Africe vážným problémem. Pivo je drahé a tak si Afričané vyrábějí domácí palmové víno a z něj kořalku. Krátce před mým příletem zemřely v Kamerunu desítky lidí na otravu podomácku vyráběným alkoholem. Vyslechl jsem i stížnosti žen na náklonnost mužů k alkoholu. Na otce, kteří své skromné příjmy utápí v hospodách, zatímco ženy pracují na polích a děti umírají na malárii.


Cestou k Ring Road, prašná cesta a stádo zebu

Na Ring Road jsem najel v Jakiri, kde jsem v hospodě (či chatrči se stolky) poprvé ochutnal hovězí s fazolemi. Čekalo mě pak dopoledne nezbytného bloudění, neboť mapy jsou nedokonalé, značení cest vůbec žádné a domluva s domorodci složitá. Několik desítek kilometrů do centra Ring Road do oblasti hory Oku (3000 m) a stejnojmenného jezera, se tak proměnilo v téměř celodenní mučení v prachu a slunci. Již po pár minutách byl červený prach všude kolem mě. Že projíždím pod panoramatem hor, nebylo poznat kvůli saharskému větru pojmenovanému Harmattan, který v období sucha přináší do subsaharské Afriky meningokokové epidemie. Hory byly i nebyly. Můj zrak dolétl nejdále k jejich úpatí, zbytek zůstal schován v mracích jemného saharského písku.


Příjezd do vesničky Elak, běloch je středem pozornosti

Do vesnice Elak, centra regionu, jsem dorazil v době končící třídenní slavnosti uspořádané po úmrtí jednoho významného občana. Kamerun je republikou, ale kmenový systém tu přežívá i ve 21. století. Venkovské oblasti mají dodnes své vládce. U kmene Bamiléké, žijícího především zde v severozápadním Kamerunu, je to fon (je jich asi osmdesát). A moje první kroky v Elaku tedy musely vést k paláci místního fona.

Gerald Durrell popisuje své první setkání s fonem: „Procesí tvořili většinou postarší muži ve splývavých pestrobarevných hábitech. Všichni měli na hlavě bohatě vyšívané pestré čepičky. Ve středu kráčel štíhlý muž s živým, veselým výrazem ve tváři. Ačkoli měl na sobě obyčejný bílý hábit a jeho čepička postrádala jakékoli ozdoby, nesl se tak královsky, že… to musel být bafutský fon.“ (Bafut leží zde na Ring Road a bafutského fona navštívím v příštích dnech.)


Fonova vesnička, vpředu škola

Žádost o audienci byla vyslyšena. Vstupní recepce vybavená jakousi sekretářkou a psacím strojem, do něhož ťukala rychlostí vskutku africkou, byla mojí čekárnou na setkání s nejvýznamnějším mužem regionu. Přijal mě starší muž na dřevěném trůně se lvími hlavami po stranách, nad jeho hlavou visela fotografie prezidenta republiky Biyy, na stěnách uvítací místnosti citáty z bible. Poprvé v životě jsem stál před vládcem sedícím na trůnu. Najednou jsem byl trochu rozklepaný, abych zvládl každou anglickou odpověď (není jednoduché rozumět africké angličtině) a neztropil hloupost ať již pohybem či slovem. Částečnou úlevou byla skutečnost, že mi fon na uvítanou podal ze svého trůnu ruku, i to, že jsem mohl sedět. Návratem do reality byla moje černá společnice, která před fonem padla na kolena s hlavou skloněnou až k zemi, přestože pochází z města Bertoua ve východním Kamerunu vzdáleném téměř pět stovek kilometrů. I nejbližší fonovi poradci s ním mluvili s dlaněmi před ústy sevřenými do jakési ochranné ulity, což popisoval ve své knize před několika desítkami let i Durrell. Mnoho se toho v úctě k fonům nezměnilo. Ale mezi našimi fony byl přesto velký rozdíl. Ten Durrellův pil, ač to byl černý Afričan, jako bílý Dán, ten můj byl příjemný chlapík, který měl pouze typický problém s představou, kde vlastně ta země česká leží. Nakonec se ve své snaze dostal někam na Balkán. Na rozdíl od domácích jsem s fonem mohl hovořit téměř jako rovný s rovným a na závěr návštěvy se s ním dokonce vyfotografovat.

Po krátkém seznamovacím rozhovoru na téma kdo a odkud, jsem se na jeho žádost zapsal do pamětní knihy. Pouze dva záznamy za posledních několik měsíců od pracovníků evropských velvyslanectví mě ubezpečily, že jsem na místě, kam nohy bělocha často nevstupují. A pak se fon rozpovídal, vyprávěl o svém životě, kraji a lidech. Byl pyšný na projekt na záchranu zdejšího pralesa, místní rozhlasovou stanici a dokonce výrobu ručního papíru z kukuřičného listí. Jeho přívětivost rostla minutu od minuty, dovolil mně kempovat u svatého jezera jeho lidu, koupat se (s obavami, aby se mi něco nepřihodilo – zdejší lidé nejen neumějí plavat, ale bojí se různých duchů žijících v hlubinách) a zajistil zkušeného průvodce na cestu pralesem a na vrchol hory Oku. Podle místních zvyků jsem nezapomněl přinést fonovi dárek – omezil jsem se na malou finanční hotovost.


Na slavnosti ve vesnici Elak u kmene Bamiléké

Na závěr mě fon sám provedl svým panstvím. Při chůzi si pomáhal krásně vyřezávanou holí a hovořil o své vesnici v době jeho mládí. Chválil pracovitost zdejších lidí, vždyť ženy obdělávají svá políčka i vysoko v horách. Na závěr mi opět potřásl rukou a naznačil, že bude rád, když se s ním ještě přijdu před odjezdem rozloučit. A pozval mě na taneční slavnost. Ta byla převážně mužskou záležitostí, ženy a děti zůstávaly většinou v roli diváků. Tanečníky byli významní občané v maskách nebo s barevně pomalovanými obličeji i tělem. Slavnosti se zúčastnila celá vesnice s širokým okolím, byl jsem obklopen desítkami zvědavých dětí i dospělých, pozornost mi věnovali i tanečníci se soškami různých bůžků. Tance byly zakončeny střelbou z pušek.


Tanečník se soškou plodnosti, alespoň ji neustále ukazoval mezi nohy

Druhý den ráno jsem se vydal hledat svaté jezero Oku. Jenže už při odjezdu od fonova paláce se ukázalo, jak silně jsou zde tradice zakořeněné. První muž, kterého jsem se zeptal na směr, mi odpověděl – přestože jako všichni ostatní musel vědět o mé včerejší audienci – že bez fonova souhlasu ke břehům jezera nesmím. Nepomohlo ani přesvědčování, že fonovo svolení mám, a tak jsem směr odhadl sám. Zdálo by se, že ve střední Africe nebude tolik cest, aby člověk mohl zabloudit, ale skutečnost se ukázala jiná. A tak jsem bloudil a drkocal na rozbitých cestách a těch pár kilometrů zabralo několik hodin. Cesta byla strašná, ve spoustě děr se džíp nakláněl nalevo i napravo, mnohokrát jsem měl pocit, že právě nyní se převrací, ale v příští vteřině znovu stál na čtyřech kolech. Když už jsem skutečně nevěděl, kudy se vydat dál, a dokonce jsem se kus vracel, volil jsem při dotazu na směr jako cíl raději nějaké místo poblíž Oku, nikoli přímo jezero. Domorodci pak odpovídali výrazně otevřeněji, přesto to vypadalo, že neznají ani nejbližší okolí svých vesnic. Jezero jsem nakonec o kus přejel, protože přes zarostlé a strmé břehy nebylo vidět. Po kratičkém sestupu na dno pradávného kráteru jsem se však ani nevykoupal. Odradila mě spousta řas a obava z bilharzie, nepatrného červa, který zamořil jezera a pomalu tekoucí řeky Afriky a při kontaktu s vodou se dostane do těla a způsobuje těžké choroby močových cest.