Cestou z Yaoundé mě překvapilo placení mýtného na několika hlavních trasách. Červeně natřené barely najednou rozdělily silnici na dva pruhy, na krajnici stála malá místnůstka pro výběrčího a policistu. Přes cestu tradiční prkno s hřebíky, někde závora. Ihned po zastavení se na nás dříve, než úředník vybírající peníze, vrhly děti prodávající různé pochutiny od ananasů až po upečeného dikobraza nebo tlusté housenky na špejli. O občerstvení tedy bylo postaráno. A pivo? Můj řidič vždy věděl, kde zastavit.


Kmen Bamoun se pyšní sultánskou dynastií ze 14. století

Ve Foumbanu, pět hodin jízdy od Yaoundé, žije kmen Bamoun. Je slavný díky své vládnoucí dynastii – současný sultán je již devatenáctým od roku 1394. Jmenuje se El Hadj Ibrahim Mbombo Njoya. Než byl zvolen (platí zde docela praktické pravidlo, že trůn obvykle nedědí nejstarší syn, neboť prý nebývá tím nejchytřejším a nejschopnějším), vystudoval ve Francii a vystřídal několik funkcí ve službách státu, mj. jako ministr sportu a velvyslanec v Egyptě. Hlavní atrakcí Foumbanu je sultánův palác, dokončený v roce 1917 a okopírovaný podle koloniálního sídla tehdejšího německého guvernéra ve městě Buea. Za nevysoký poplatek je možné navštívit ve druhém patře paláce muzeum plné památek na historii dynastie Bamoun – masek všech tvarů a barev, hudebních nástrojů, slavnostních šatů, trůnů dekorovaných korálky a mořskými mušlemi, šperků i zbraní. Nechybějí sloní kly, leopardí kůže, nádherné vyřezávané dýmky, keramika. Bohužel průvodce, který patřil k sultánově rozvětvené rodině, striktně trval na zákazu fotografování a k podplácení modré krve jsem neměl chuť. Že subsaharská Afrika nebyla v minulosti oázou klidu a míru dokládají válečné trofeje vyvolávající mrazení v zádech – lebky zabitých nepřátel, z nichž sultán pil víno a desítky čelistí, podle kterých se mrtví protivníci počítali. Pomalovaný černý bojovník ozdobený lidskými čelistmi musel vypadat opravdu hrozivě, zvláště měřil-li přes dva a půl metru jako sultán Mbouombouo, vládnoucí dlouhých 57 let na přelomu 18. a 19. století.


Mešita ve Foumbanu

Dodnes se vyprávějí legendy o tomto neporazitelném válečníkovi, který rozšířil hranice říše jako nikdo před ním. Kolují o něm neuvěřitelné historky. Měl prý osm set žen a pod chodidly mezi patou a prsty mu mohly běhat slepice. Tato úsměvná „skutečnost“ je namalována i na jednom z obrazů v muzeu umění a tradic na konci Rue des Artisans a Mbouombouo na něm vedle ustrašených, do pasu se klonících žen a nevelkých stavení, vypadá opravdu impozantně. V muzeu, jehož kolekci sesbíral za svého života zdejší boháč Mosé Yéyap, žijící na začátku minulého století, je ke zhlédnutí válečný buben vysoký jako dospělý člověk, ale také úchvatná kolekce sultánských dýmek. Některé jsou dlouhé kolem dvou metrů – prý z bezpečnostních důvodů. Sluha zapalující ve dvoumetrové vzdálenosti od panovníka byl rozhodně méně nebezpečný a zřejmě se ani nehodilo, aby byl k jeho výsosti blíže. Tyto výjevy jsou zachyceny na krásných dřevěných reliéfech na zdech i na slavnostním dřevěném stole.

Nejslavnějším sultánem dynastie Bamoun je ale Ibrahim Njoya, sedmnáctý v pořadí, vládnoucí na začátku 20. století. Nastoupil na trůn v 19 letech a proslavil se mj. výrokem: „Nechci, aby se můj lid spokojil s pitím palmového vína. Naučím ho pracovat.“ Obávajíce se pod vlivem Evropanů o budoucnost a kulturu svého národa, vymyslel se svými poradci nové písmo. Jmenuje se Shu-mon a má téměř 500 znaků. Bylo mnohokráte zdokonalováno a definitivní verze pochází z roku 1918. Učebnice a historické knihy sepsané v tomto písmu jsou taktéž k vidění v sultánově paláci. Ve Foumbanu samozřejmě kolují i legendy, jak byl Njoya k vytvoření písma inspirován snem. Zjevil se mu muž a nařídil mu nakreslit ruku, poté kresbu umýt a vodu vypít. Nicméně je jednoznačné, že nadaný a schopný vládce systematicky měnil svou zaostalou zemi. Njoya také sepsal historii zákonů a obyčejů kmene Bamoun a jeho sousedů – kopie knihy o 1100 stranách je v muzeu v Oxfordu. Vyslal také expedici, jejímž úkolem bylo prozkoumat většinu území kmene a vytvořit spolehlivé mapy jeho království. Njoya měnil i legislativu. Především snížil počet přestupků, za které se obvykle uděloval nejvyšší trest. Od té doby již nebyli lidé popravováni např. za snědení královské kozy, získávání vína z královských palem či cestu mimo království bez povolení. Francouzi, kteří převzali společně s Angličany Kamerun po 1. světové válce od Němců, poslali Ibrahima Njoyu do vyhnanství a zavřeli školy, kde vyučovali Shu-mon. Pro francouzskou administrativu byl Njoya tyran vlastnící obyvatelstvo své říše včetně veškerého majetku. Njoya zemřel jako ponížený a zlomený člověk v roce 1933. Poslední německý guvernér v Kamerunu nicméně Njoyu hodnotil pozitivně: „Byl nejschopnějším a nejinteligentnějším vládcem v Kamerunu. Svému kraji přinesl prosperitu v obchodu i v zemědělství“.


Ibrahim Njoya, sedmnáctý sultán v pořadí

Njoya také konvertoval k islámu. Křesťanství i islám jsou ale v této části světa silně ovlivněny animismem. Zdejší lidé stále věří na nejrůznější duchy žijící v jezerech, horách či pralesích. Vliv šamanů je velký. Šaman poradí nejen s nemocí, ale i s rodinným problémem či předpoví budoucnost. Dokonce i někteří bílí Evropané pracující v Kamerunu (žije zde především několik tisíc Francouzů) občas zajdou pro radu k šamanovi. Jak jsem se sám přesvědčil, nešlo jen o záležitosti zdravotní, ale například i o nevěru a rozvod.


Foumban s mešitou a saharský vítr harmattan, viditelnost byla mizivá

Islám hraje důležitou roli i v moderních kamerunských dějinách. Prvním prezidentem země po dosažení nezávislosti v roce 1960 se stal horlivý muslim Ahmadou Ahidjo. Podobně jako v jiných afrických zemích byl odchod evropských kolonizátorů začátkem mocenského soupeření. Jen stovku kilometrů na jih od Foumbanu, v Bafoussamu, bylo centrum povstání kmene Bamiléké, které vládním silám pomáhaly potlačit oddíly francouzské cizinecké legie včetně letectva. Důsledkem tisíců mrtvých a osmi měsíců bojů byl zákaz cest do této oblasti bez zvláštního povolení, který platil až do roku 1975. Ahidjo přes počáteční excesy dokázal udržet kmenovou rivalitu v přijatelné míře a sjednotil zemi, která do roku 1972 byla rozdělena na Severní (původně britský) a Jižní (francouzský) Kamerun. V roce 1982 předal Ahidjo moc svému nástupci, Paulu Biyovi, který je v prezidentském úřadě dodnes. Biya vládne tvrdou rukou, ale nedopouští se tyranských vražedných krutostí známých z jiných afrických zemí a díky tomu má Kamerun jednu z nejstabilnějších vlád v Africe.


Sultán kouřil dýmky až metrové délky aby sluha dodržoval při zapalování bezpečnou vzdálenost

Nejenže má Foumban díky své nadmořské výšce kolem 1000 metrů příjemné klima, ale pro obchod je prý jedním z nejideálnějších míst střední Afriky. Na rue des Artisan stojí jeden krámek vedle druhého, konkurence jako hrom a ceny tudíž nízké, nizoučké. A majitel musí prodat. Neprodá, neposedí večer v neútulném baru se skupinkou přátel a obchodníků se sklenicí piva. Jak nezábavný večer by ho čekal – bez piva, přátel a diskusí na téma o kolik obral hloupého turistu. Jak fascinujícím způsobem se opakuje vždy stejný monolog, kterým vítají bělocha bloudícího jejich krajem – vy jste můj přítel, jedině vám udělám speciální bezkonkurenční cenu. A pak – přítel, nepřítel – berouc mě kolem ramenou, přemrštil zboží desetinásobnou částkou, než za jakou byl později ochoten ho prodat. Chtěl-li o pár chvilek později posedět s přáteli a nadávat na téma o kolik ho obral ten zatracený turista a jak levně mu musel prodat, aby si mohl vypít pár skleniček lahodného moku. A nakonec jsme se ještě sešli v baru u jediného stolu a vyříkali si své, neboť jeho ruce byly příliš často na mém těle a dokonce mně bránily v odchodu, když jsem mu řekl, že můžu koupit o dům dál. Přestože i tam budu přítelem, kterému nabídnou bezkonkurenční ce­nu.

Kolik má sultán manželek jsem se nedozvěděl, ale kdysi jich mohl mít několik desítek i stovek. Dnes by měl být jako muslim omezen na čtyři, ale i tak se může počet dětí vyšplhat do mnoha desítek. Potkat tedy v nevelkém Foumbanu člena panovníkovy rodiny není nic neobvyklého. Mně se před palácem představil jeden ze sultánových synů, jehož pracovní náplní byla výroba a prodej tradičních hudebních nástrojů. Nějakou distribuční pobočku má dokonce v Amsterodamu. Zahrál mi na krásnou starou bambusovou harfu a nabídl k prodeji. Čekal jsem sumu převysokou – kupoval jsem nakonec v sultánově paláci od sultánova syna. Navíc ve střední Africe se o cenách smlouvá. Na rozdíl od severoafrických Arabů či obchodníka na Rue des Artisan se však smlouvání v podání prince nezměnilo ve snahu co nejvíce okrást cizince neznalého místních poměrů. Za hudební nástroj, o němž pravdivě – čemuž jsem zprvu příliš nevěřil – prohlásil, že ho jinde neseženu, si řekl něco přes dvě stě korun. No, nekupte to, za tu cenu…