Když se řekne Madagaskar, jaká slova Vás napadnou jako
první?
Nenapadají mne slova, ale obrazy. Madagaskar je pestrobarevný a bohatý svět,
který se hůř zpodobňuje slovy než obrazem. A tak se mi v hlavě rychle
promítají hory, moře, zvířata, chudoba, drahokamy, rýže, malomocní,
květy vanilky, děti s nafouklými bříšky, svítící noční moře,
pichlavé a zaprášené keře, zelené lesy, déšť, bláto, pijavice. Ale
hlavně asi lidé.
Lemur je symbolem Madagaskaru, známe ze zoo ty krotké opičky,
které se procházejí i mezi lidmi. Jaký je vztah lidí k lemurům na
Madagaskaru?
Lemur je symbolem Madagaskaru pouze v očích nás Evropanů. Malgaši mají
mnoho různých symbolů pro svou zemi i pro jiné věci a symboliku vnímají
mnohem živěji a hlouběji, než my naše symboly. Přesto lemur mezi nimi
není. Je zajímavé, že třeba v původních legendách, mýtech a
pohádkách se lemuři (až na jednu nebo dvě výjimky) vůbec nevyskytují. To
všelijakých lidožravých monster nebo malgašských hloupých Honzů je tam
spousta; z těch skutečných věcí pak hlavně ptáci, rýže a zebu.
Lemuři stojí dost na okraji života běžného Malgaše. Pominu-li lidi
z měst, kteří již mají k přírodě skoro tak daleko, jako lidé
v Čechách, běžný člověk se s lemury setkává jen občas a náhodně.
A spíš se s nimi mine, než setká. Mnohem důležitější jsou pro něj
věci každodenní potřeby a obživy. Malgaši jsou odpradávna zemědělci,
kteří obdělávají pole a udržují pastviny pro svůj dobytek. V lese
nežijí a nikdy nežili. Je pro ně cizím prostředím, i když jsou v něm
přece jen více doma, než běžný zahraniční návštěvník. Les je pro ně
jen občasným zdrojem čehosi užitečného – dřeva, medu, bylinek a
v časech nouze i masa. Zde přicházejí na pořad lemuři, neboť právě
oni se vedle ptáků, bodlínů a kaloňů stávají nejčastějším doplňkem
lidského jídelníčku.
Nabídli Vám lemura k jídlu?
Lemura mi nikde nenabídli a neochutnal jsem ho ani z vlastní vůle. Viděl
jsem však chundelaté odsouzence na pekáč v malých klíckách
u vesnických chýšek, a viděl jsem i lemura pečeného nad ohněm. Je to
tristní pohled – připomíná rožněné dítě. Nejsem zastáncem
vegetariánských či podobných životních filosofií, neboť se domnívám,
že lidé (v současnosti obzvláště) zaujímají nejrůznější extrémní
postoje a snaží se vzepřít přirozenému řádu věcí. A součástí onoho
řádu je i skutečnost, že člověk je všežravec. Špatný je podle mne
příliš velký výkyv na jakoukoli stranu. Z pragmatického hlediska je
dokonce jedno, zda kvůli utišení hladu připravím o život prase, psa nebo
lemura. Měříme-li „nepatřičnost“ smrti zvířete jeho kvalitami (což
je samo o sobě trochu scestné), pak vězme, že prase je rozhodně velmi
chytrý a citlivý tvor. A přesto je na našem jídelníčku běžný. Výběr
zvířecího druhu určeného k jídlu je čistě kulturní záležitostí.
Občasné pojídání lemurů bylo součástí malgašského světa odedávna.
Nelze tedy mít Madagaskařanům za zlé, že si jimi občas obohatí svůj
jídelníček. Je ovšem třeba jim pečlivě a trpělivě vysvětlovat, že co
bylo bez problémů možné před sto lety, kdy Madagaskar obývalo jeden či
dva miliony lidí, není dlouhodobě možné dnes. Situace u lemurů je navíc
zvláštní v tom, že stále objevujeme nové druhy a o mnohých víme, že
jsou již velmi vzácné (i když mnohem víc než přímá konzumace jim
nesvědčí devastace jejich přirozeného prostředí). Koncem osmdesátých
let, kdy jsem se o Madagaskar začal intenzivněji zajímat, rozeznávala
odborná literatura 24 či 25 druhů lemurů. Dnes po necelých třiceti
letech jich známe již více než stovku. Víme rovněž zhruba
o 15 druzích, které během posledních 2 až 3 tisíc let vyhynuly, mnohdy
za přispění člověka.
Lovení lemurů pro maso je ovšem jen jedním z mnoha jevů, které lemury
ohrožují. Nejvýznamnější je již zmíněné narušení životního
prostředí a dále pak lov kvůli různým starým pověrám a tabu, zabíjení
lemurů jako škůdců na plantážích (např. oříšků kešu) či současná
neutěšená politická situace. Ta způsobila úpadek ekonomiky, pořádku a
práva. Místa, která byla dříve chráněna v rezervacích a národních
parcích, jsou dnes pleněna s tichým souhlasem nebo s aktivní podporou
i nejvyšších oficiálních míst a představitelů státu.
Lovení lemurů pro maso je jedním z mnoha jevů, které lemury
ohrožují
Zažívá tedy Madagaskar vpád bohatých asijských podnikatelů,
kterým současný prezident vychází vstříc?
Současný samozvaný prezident Andry Rajoelina se minimálně nepřímo
podílí na exploataci dříve chráněných míst. Těží se v nich různé
vzácné druhy dřevin (eben, růžové dřevo či palisandr) a vyvážejí se
především do Číny. Nutno však zdůraznit, že se tak děje jen
v některých chráněných územích. Rovněž bych nemluvil přímo o
„vpádu asijských podnikatelů“. Situaci na Madagaskaru silně kritizuje
nejširší světová veřejnost včetně mnoha vrcholných představitelů.
Upozorňují na ni i různé mezinárodní instituce. Obchodníci mají proto
značný problém dřevo z ostrova odvézt. Mnoho dřeva zůstává dlouhé
měsíce a roky ve skladech v přístavištích. Přesto je na některých
místech situace vážná a zoufale se očekává nějaký zlom v politické
sféře, který by navrátil Madagaskar k normálu a ke snahám budovat
odpovědnou společnost, jež se věnuje jak svým občanům, tak ochraně
přírody.
„Uvolnění mravů“ má samozřejmě i další důsledky.
K organizovanému kácení a vývozu dřeva se přidávají i drobné
„nepravosti“. Lidé loví lemury a jiná zvířata, občas někde vykácí
kus lesa, aby si mohli založit nové políčko apod.
Problém je v tom, že současná politická situace má všechny příznaky
patu, a nikdo neví, kudy z ní ven. V dohledné době nelze očekávat
rozumné řešení. Z pohledu nás, cizinců, je devastace přírody velkou
katastrofou, ale je třeba si uvědomit, že politická nestabilita přináší
především ekonomické oslabení již tak chudé země. Běžní lidé se
potýkají s existenčními problémy, čelí krizi. Pohled zevnitř
Madagaskaru je tedy jiný. Jen obtížně můžeme po někom chtít, aby
chránil přírodu, když jen stěží dokáže zajistit nejnutnější
životní potřeby pro sebe a svou rodinu.
Přílet na Madagaskar, to je nejprve setkání s hlavním městem.
Když jste přiletěl poprvé před téměř 20 lety, bylo pro Vás
„zděšením“, napsal jste. Jak se změnilo za 20 let?
Ano, psal jsem o „zděšení“. Bylo mi tehdy 25 let, mnoho ze světa jsem
zatím neviděl a hlavní město Madagaskaru bylo vůči našim městům ve
značném „kontrastu“. Myslím, že podobné pocity musí mít každý
nezkušený člověk, který se poprvé ocitne v některé zemi třetího
světa (jak se spíš dříve říkalo).
Antananarivo se příliš nezměnilo. Stále je to rušné, živelně se
rozvíjející město. Jisté zlepšení bylo možné pozorovat v druhé
polovině prvního desetiletí našeho století. Tehdy se pod taktovkou
prezidenta Marca Ravalomanany začala alespoň trochu rozvíjet infrastruktura.
Vznikly nové komunikace, střed města byl vyčištěn a ubylo žebravých
dětí a bezdomovců. Některé slumy byly zbořeny, i když přinejmenším za
kontroverzních okolností. Vyrostlo také několik supermarketů
euroamerického střihu a kousek od centra obchodní čtvrť s moderními a
luxusními budovami bohatých firem. Také rozdíl v cenách mezi hlavním
městem a zbytkem ostrova se prohloubil.
S nástupem samozvaného prezidenta A. Rajoeliny k moci však vznikla
politická krize těsně následovaná ekonomickými dopady. Rozvoj města, a
ostatně celého státu, se přinejlepším zastavil. Antananarivo tak
v mnohém zůstává podobné tomu městu, jaké jsem poznal před zhruba
20 lety. Myslím ale, že dnes se na něj dívám jinak a díval bych se jinak,
i kdybych do něj přicestoval poprvé. Méně už mi záleží na tom, že
silnice jsou rozbité, domy omšelejší, než je zvykem a v mnoha čtvrtích
potkáte bláto, slepice, odpadky a dobytek. Mám to město rád, stejně jako
celou zemi. Mám v nich přátele a svá oblíbená místa. Záleží mi na
nich. A záleží mi na celé zemi. Chci se tam vracet.
Mnohé z toho, co jsem napsal před dvaceti ale třeba i před deseti lety,
bych nyní napsal jinak. Ale tak už to bývá. Slovy Antoina de
Saint-Exupéryho: „Co je důležité, je očím neviditelné.“
Jak se nejjednodušeji pohybovat po Madagaskaru? Najmout si
průvodce?
To asi záleží na naturelu každého cestovatele. „Začátečník“
určitě zvolí některou z osvědčených metod – najme si auto
s řidičem a průvodcem nebo rovnou využije služeb některé z místních
cestovních kanceláří, které jsou schopné pro něj vytvořit program a
itinerář na míru. Zkušenější či dobrodružnější poutník zvolí
spíš postup po vlastní ose. Spolehne se na místní dopravní prostředky,
které jsou pomalé, nespolehlivé a přeplněné, ale zato v nich lze něco
zažít. Nejobvyklejším z nich je taxi-brousse, což se dá volně přeložit
jako „taxík z buše“. Může to být cokoli na kolech schopného pohybu,
co uveze alespoň několik lidí. Na frekventovaných trasách mezi většími
městy to bývá obvykle dodávka nebo osobní automobil s mnoha sedadly a
velkou zahrádkou na střeše. Na sedadlech i v zahrádce lze přepravovat
cokoli: pneumatiky, ryby, lidi, drůbež, nábytek, části budov, rakve
i s nebožtíky, rostliny, kozy, děti, chobotnice, sudy, motocykly a mnoho
dalších zajímavých věcí. Vše obvykle cestuje v jediném prostoru pěkně
promícháno.
V mírně odlehlejších regionech s horšími cestami se místo dodávek
uplatní spíše nákladní auta. Na jejich korbě lze vozit totéž co ve
výše zmíněných dodávkách a navíc řadu rozměrnějších předmětů.
V ještě odlehlejších krajích pak k dopravě osob i věcí slouží již
opravdu cokoli.
Rozhodně nezanedbatelným způsobem dopravy je i pěší chůze. Mnohde je to
vzhledem k absenci cest nebo jiných dopravních prostředků jediný možný
způsob. Lidé takto běžně podnikají desítky kilometrů dlouhé pochody.
Nepřijde jim nijak divné, že k tetě je nutné jít s kufrem přes les
(který ovšem může mít napříč třeba 50 kilometrů). Pro cizince je to
možná trochu pomalý a namáhavý způsob dopravy, ale umožňuje dokonale
poznat všední život malgašských venkovanů a s mnohými z nich se
i blíže poznat na společné cestě. Zhruba stejně rychlý postup jako
chůze poskytují i sarety. Toto malgašské slovo pochází z francouzského
charrette – kárka, dvoukolák, vozík. Malgašský ekvivalent však
označuje bytelný dvoukolý, výjimečně i čtyřkolý vůz tažený kravami.
Cestování na sarety může být dosti pohodlné a je natolik pomalé, že
opět umožňuje seznámení s krajinou i lidmi, kteří ji obývají.
Na cesty si lze také najmout průvodce a cizinci to občas dělají. Povinný
je průvodce ve všech rezervacích a národních parcích.
V mírně odlehlejších regionech s horšími cestami se místo dodávek
uplatní spíše nákladní auta.
Lamba, tradiční oděv. Ten se již, předpokládám, nosí jen při
slavnostních příležitostech. Doporučte nějaké svátky, oslavy, kdy na
Madagaskar přijet (např. famadihana?).
Kdepak. Lamba je stále běžným oděvem mnoha lidí. Určitě víc na
venkově, ale i ve městech se s ní ještě lze občas setkat. A myslím,
že se z běžného života hned tak nevytratí, protože je moc praktická.
Člověk ji může nosit jen tak kolem pasu, přehozenou přes ramena, a když
je ráno chladno, poslouží dobře i jako přikrývka. Vyrábějí se lamby
tradiční z pravého hedvábí (zvaného malgašsky landy) i z hedvábí
jiných druhů motýlů. Pro tento typ vláken, která jsou na pohled
surovější a hrubší, neexistuje český název. Malgašsky se jim říká
landibe, čili opravdu něco jako velké, silné či hrubé hedvábí.
V moderní době pak ještě přibyly moderní tkaniny – plátno a bavlna,
které se často zpracovávají továrním způsobem a potiskují barvami.
Se svátky je to složitější. Mnohé nemají přesné datum konání, jako
třeba sakalavské morengy. To se jen občas sejde několik vesnic; hodně se
jí, pije, tančí, ale středobodem sešlosti jsou ritualizované zápasy
mladíků. Ani famadihana – rituální exhumace mrtvých – se nekoná
v žádném daném termínu. Ostatně ani nemůže. Je to vlastně rodinná
oslava a datum jejího konání určuje šaman na základě mnoha praktických
i magických okolností. Omezuje se však zhruba na letní měsíce, kdy
panují sucha. V období dešťů je famadihana z hygienických důvodů
zákonem zakázaná.
Kdo má rád „folkloristické“ zážitky, tomu bych doporučil hira gasy.
Jsou to slavnosti, při nichž se představují nebo dokonce soutěží
taneční soubory. Hodně se tančí a zpívá; trochu také hraje divadlo.
Různých slavností, obřadů a rituálů je hodně, mnohé jsou jen
regionální. V každém případě jsou cizinci často dost nesrozumitelné.
Vřele doporučuji si předem o nich něco přečíst, i když na druhou
stranu seriózní informace se shánějí obtížně.
Madagaskar
Je ještě dnes na Madagaskaru populární valiha? Lze někde slyšet
tento tradiční nástroj?
Ano, na valihu se na Madagaskaru stále hraje. Mezi lidmi se s ní člověk ale
nesetká, různí lidoví muzikanti na venkově dávají přednost bubnům a ze
strunných nástrojů pak jakýmsi podomácku vyrobeným kytarám či citerám.
Občas se objeví i nástroj vyrobený z kalebasy (plodu dýně), na níž je
natažená jediná struna. Na tu se pak hraje smyčcem. Valiha se však
pravidelně objevuje mezi nástroji různých profesionálních a
poloprofesionálních hudebních skupin či zpěváků, kteří se věnují jak
tradiční, tak moderní malgašské hudbě. Někteří z těchto interpretů
občas vystupují i v Evropě.
Lemur je symbolem Madagaskaru jen mimo Madagaskar. A baobab?
V Dějinách Madagaskaru píšete, že národním stromem Malgašů je
ravenala.
Ano, národním stromem je ravenala, velmi pěkná rostlina příbuzná
banánovníku. Přiznám se, že nevím, proč právě ona. Každopádně je to
strom, který je všude ve vlhčích oblastech velmi hojný a rychle zarůstá
místa, kde byl vypálen nebo vyklučen les. Velmi často dominuje druhotné
vegetaci, jíž se malgašsky říká savoka.
Ravenale se někdy přezdívá „palma poutníků“. Není to sice palma, ale
poutníkům může být užitečná. Ve svém srdci (to je místo, odkud
vyrůstají nové listy) zadržuje vodu. Ta má sice trochu zvláštní
příchuť, ale je pitná a hlavně čistá, tedy prostá hmyzu a jiných
živočichů, mechanických nečistot i tlejících zbytků rostlin. Je pod
mírným tlakem, takže z vhodně naříznuté nebo nabodnuté base listového
řapíku doslova vytryskne.
Móric Beňovský byl dle některých pramenů zvolen králem
Madagaskaru, jak se k takovému titulu vlastně dostal? Prý nese jedna z ulic
hlavního města Antananarivo jeho jméno? Ale četl jsem, že též prodával
otroky americkým otrokářům, tak to mi nejde úplně dohromady.
Móric Beňovský jako král Madagaskaru to je jeden obrovský omyl, na který
se snažím upozorňovat už léta. Beňovský nikdy králem Madagaskaru nebyl.
Stačí se jen letmo seznámit s dějinami ostrova, aby bylo každému jasné,
že ve své době ani být nemohl. Působil na Madagaskaru v sedmdesátých a
osmdesátých letech 18. století, čili v době, kdy na ostrově existovalo
mnoho větších či menších královstvíček, která mezi sebou neustále
soupeřila a válčila. Z trochu větších státních celků existovalo pouze
sakalavské království na západě a Imerina, pod jejíž nadvládou se
Madagaskar koncem 19. století sjednotil, byla teprve v počátcích –
její území bylo možno stále přejít za den či dva pěšky. Beňovský
založil osadu na severovýchodním pobřeží, kde existovala jen spousta
malých kmenů s množstvím panovníků. Dnes je to území Betsimisaraků,
kteří se jako národ zformovali až v 19. století a vlastně dodnes
zůstávají poněkud heterogenním etnikem (na rozdíl od jiných na
Madagaskaru).
Beňovský byl jen jedním z mnoha podobných dobrodruhů, kteří se v oněch
časech pokoušeli o kolonizaci – ať již s posvěcením hlav některého
z evropských států anebo na pirátský způsob. Myslím, že Beňovského
způsob byl někde na půl cesty mezi oběma jmenovanými. Snažil se získat
podporu nejprve Francie a později i Londýna, Vídně a Spojených států.
Vzhledem k nepříliš obratnému postupu a s ohledem na krutosti, jichž se
na Madagaskaru dopouštěl, však nebyl nikde oslyšen (a to prosím v době,
kdy i jmenované státy oficiálně obchodovaly s otroky a násilím
kolonizovaly jiné země).
Otázkou zůstává, proč se právě Beňovský stal natolik populární a
proč je stále vnímán jako jednoznačně kladná postava. Domnívám se, že
byl zdatný manipulátor a dokázal si udělat skvělou reklamu. Sepsal o svém
působené na Madagaskaru (i jinde) obsáhlý deník, v němž sebe i své
úmysly vykresluje v nejlepších barvách (pochopitelně, málokdo o sobě
píše špatně). Knihy byly čtivé a poutavé, dočkaly se několika
překladů a jsou vydávány dodnes. Na Slovensku, v Polsku a Maďarsku
(všechny tyto státy si na Beňovského „činí nárok“) se k tomu navíc
připojuje silný vlastenecký podtón, který skutečnost ještě dále
zamlžuje a Beňovského glorifikuje. Beňovského dobrodružství byla sepsána
v knize pro děti, vznikl televizní seriál atd. Kolem Beňovského prostě
povstal mýtus, který je dodnes živý a stále přiživován. To ovšem nic
nemění na tom, že je to jen mýtus.
A že se Beňovský honosil titulem mpanjakabe (komoleného u nás na
ampansakabé), který znamená velký vládce? Takových „velkých vládců“
byly tehdy na Madagaskaru stovky. Stačilo vládnout třem chalupám a už byl
člověk velký panovník. Zajímalo by mne, zda tuto skutečnost Beňovský
opravdu nevěděl, když ve svých denících titul stále zdůrazňuje. Spíše
si myslím, že spoléhal na obecnou neznalost malgašských poměrů
v Evropě. Dnes samozřejmě již Beňovského mýtus nikomu a ničemu
neublíží a zůstává jen hezkou pohádkou z dávných časů. Pouze moji
malgašští kamarádi, kteří žijí v Čechách a na Slovensku, se neustále
diví, proč se jich někdo vyptává na člověka, o němž nikdy nic
neslyšeli a naopak o existenci mnohem důležitějších a významnějších
historických postav tito lidé vůbec nevědí.
Mimochodem, Beňovského ulice v Antananarivu skutečně existuje. Její
pojmenování však prosadili Evropané, kteří se rovněž aktivně starají,
aby byla stále označena zdobnými cedulkami – pokud možno ve
slovenštině, maďarštině nebo polštině. Jejich snímek si můžete
prohlédnout i v knize Dějiny Madagaskaru.
Na cestách Madagaskarem
Právě ve Vaší knize Dějiny Madagaskaru jsem se též dočetl,
že nejprve byl na Madagaskaru zrušen vývoz otroků a teprve později jejich
dovoz. Znamená to, že bohatí Malgaši dováželi otroky z afrického
kontinentu, že to zdaleka nebyl jen obchod bělochů a Arabů?
Mezinárodní obchod s otroky měli v rukou převážně běloši a Arabové.
Malgaši byli vždy hlavně koncovými zákazníky. Dokud to bylo možné,
prodávali jako otroky zajatce získané při různých bitvách mezi kmeny.
A naopak kupovali otroky opět buď z řad zajatců jiných malgašských
kmenů, nebo z ciziny, odkud je dováželi především právě běloši a
Arabové. Malgaši v oněch dobách za hranice své země pronikali jen
zřídka. Výjimkou jsou například nájezdy na Komorské ostrovy (rovněž
popisované v Dějinách Madagaskaru).
Vyrůstají na Madagaskaru turistické resorty pro
nejbohatší?
Neřekl bych pro nejbohatší, ale pro bohaté určitě. S výše zmiňovanou
politickou situací sice souvisí i zhoršení služeb a úbytek turistů,
přesto však lze na ostrově najít luxusní resorty. Je jich však naštěstí
málo a jen na několika místech. Pevně doufám, že se tento typ
„cestování“ na Madagaskaru nikdy nerozvine do tak obludných rozměrů
jako v jiných zemích.
V Antananarivu je pirátské muzeum, na ostrůvku sv. Marie
pirátský hřbitov, zdá se, že malgaští podnikatelé dokáží vydělávat
na pirátské minulosti ostrova.
O výdělku lze asi hovořit jen stěží. Antananarivské muzeum neznám, ale
byl jsem na pirátském hřbitově na ostrově sv. Marie. Přestože Nosy Boraha
(jak se ostrov jmenuje malgašsky) je jednou z hlavních turistických
destinací, byl jsem na hřbitově sám a podle vyjádření hlídače jsem byl
ten den prvním návštěvníkem, ačkoli se schylovalo k večeru. Poplatek za
vstup byl symbolický. Spíše bych si tipl, že slouží jako skromný
přivýdělek rodině, která nedaleko hřbitova bydlí v malé rákosové
chaloupce.
Ani „infrastruktura“ nenasvědčovala žádné velké návštěvnosti. Ke
hřbitůvku vede pěšina, která je během přílivu zaplavena vodou. Nikde
není žádná cedule, takže je obtížné hřbitov najít. Většina turistů
přijíždí na sv. Marii za odpočinkem, koupáním a dobrým jídlem večer
v restauraci. Je to právě jedno z oněch míst, kde trochu vzkvétá
pseudokultura přímořských letovisek. Cizinci, kteří touží po poznání,
navštěvují spíš jiné části Madagaskaru.
Madagaskar – baobab
Představte si, že přijedu poprvé na Madagaskar a mám tři týdny
dovolené. Jaký byste doporučil itinerář?
Tři týdny je na Madagaskar málo, ale přesto poskytují prostor pro několik
možností. Klasická je například trasa vedoucí z Antananariva na jih po
silnici RN7 až do Toliary. Cestou lze vidět náhorní pahorkatinu s několika
zajímavými městy (Ambatolampy, Antsirabe, Ambositra, Fianarantsoa, Ihosy) a
samozřejmě několik chráněných území (národní park Ranomafana se
skvěle zachovalým deštným lesem, rezervaci Andringitra s druhým
nejvyšším pohořím ostrova, národní park Isalo s bizarním skalním
městem a méně známou rezervaci Zombitse-Vohibasia). Cestou je „safírové
městečko“ či možnost odbočit do Ankaratry, Ibity či Itrema. Kdo to vše
stihne „před termínem“ má ještě možnost z Toliary pokračovat např.
do rezervace Tsimanampetsotsa s jedinečným trnitým bušem.
Samostatně se dá absolvovat sever ostrova: přístav Diego Suarez, národní
park Montagne d’Ambre, rezervaci Ankarana, popřípadě ještě ostrov Nosy Be
či některé z menších ostrůvků v okolí. Do Diega je vhodné se
z hlavního města přepravit letadlem. Vnitrostátní letecká přeprava je
ostatně velmi hustá a velmi dobrá. S její pomocí lze navštívit i západ
Madagaskaru (město Morondava a v okolí pověstnou alej baobabů, rezervaci
Kirindy a národní park Tsingy de Bemaraha). Ovšem letecká přeprava v tomto
případě není nutná. Do Morondavy se lze dostat i po zemi.
Cestovatelsky náročnější je jih ostrova. Nabízí však jedinečný trnitý
buš, ekosystém, jaký jinde na světě neexistuje. Je to velmi suchá a
řídce osídlená oblast, takže bývá problém s vodou. I zde se dá
cestovat místní dopravou, ale lze jen doporučit vlastní auto (půjčené).
Doporučuji navštívit již zmíněnou rezervaci Tsimanampetsotsa, Cap St.
Marie – nejjižnější výspu Madagaskaru a dále okolí Fort Dauphinu.
Zcela jedinečná je rezervace Andohahela, která na třech svých parcelách
nabízí na malé ploše průřez všemi biotopy od nejsuššího trnitého
buše až po deštný les. Jih ostrova je dobré začít prozkoumávat buď
z Toliary nebo z Fort Dauphinu, kam se člověk může z hlavního města
přemístit opět letadlem.
Co doporučíte přečíst si před cestou na Madagaskar? Dějiny
Madagaskaru, Rohatý král, o cestě na Madagaskar psal i Gerald Durrell
(Aye-aye a já), na internetu jsem našel knihu D. Defoa:
A General History of the Robberies and Murders of the Most Notorious
Pirates (v angl.). Existuje u nás nějaký překlad malgaškých
autorů?
Možná to bude znít podivně, ale to je dost těžká otázka. Před cestou na
Madagaskar si lze přečíst zhruba několik tisíc knih a několik desítek
tisíc článků. Sloveso „lze“ tu má naznačit čistě teoretickou
možnost; v praxi to samozřejmě málokdo stihne. Před lety jsem si začal
budovat databázi literatury o Madagaskaru. Brzy jsem však vzdal snahu
o kompletní bibliografii a zaznamenávám si pouze díla, která vlastním
anebo která jsou opravdu významná a důležitá. Přesto má dnes databáze
už přes 11 000 položek.
Hodně asi záleží na tom, oč se člověk zajímá. Botanik či milovník
rostlin si pochopitelně prostuduje skvělé monografie o palmách, baobabech
či orchidejích. Ten, kdo se zajímá o historii, má k dispozici zase řadu
ucelených děl o různých obdobích a aspektech historie.
Většina literatury je ve francouzštině a angličtině, ale i v češtině
se najde pár docela užitečných knížek
(a také neobyčejně bohatý a seriozní web – http://vesmir.msu.cas.cz/Madagaskar.
Z nedávné doby je obrazově velmi kvalitní publikace:
Beandapa-Kytlová R., a kol., 2007: Madagaskar, laboratoř
bohů. Kartografie, Praha;
a také nejnovější zdařilý cestopis:
Lemberk V., 2011: Madagaskar, osmý světadíl. Akcent,
Praha.
Staršího data jsou některé další cestopisy:
Fiedler A., 1976: Madagaskar, krutý čaroděj. Mladá fronta,
Praha
Hilsenbergr C. T., Bojer V., 1836: Nástin zeměpisný králowstwj
Emerriny u prostřed Madagaskaru ostrowu, za celoročnjho přebytj.
Krok 3: 337–363
Macek J., 2003: Barbar mezi lidmi. BEN – technická
literatura, Praha
Ptáček J., Trávníček J., 1997: Madagaskar. Madagaskar,
Jihlava
Šťovíčková V., 1963: Afrika rok jedna. Nakladatelství
politické literatury, Praha
Nejlepší je opravdu ten nejstarší, z roku 1836. Václav Bojer byl nejen
skvělý botanik, ale i vnímavý pozorovatel. Z jeho textů je patrné, že
se mu na Madagaskaru líbilo a měl ho rád, stejně jako lidi, s nimiž se tu
potkal. Z některých novějších děl bohužel trochu čiší jistá
přezíravost pisatele či neochota nebo neschopnost pochopit úplně jinou
kulturu.
S historií Madagaskaru se lze česky seznámit vlastně jen asi na dvou
místech:
Hošek P., 2011: Dějiny Madagaskaru, NLN, Praha
Raczyński R., 1966: Počátky států na Madagaskaru / Madagaskar od
sjednocení k okupaci / Osídlení Madagaskaru / Madagaskar v období
francouzské okupace.
Hrbek I. a kol.: Dějiny Afriky. Svoboda, Praha: 134–142 /
342–354 / 443–452 / 615–626
Žádný překlad současných či nedávných malgašských autorů do
češtiny neexistuje. Jednak bývají překládána spíše starší díla –
pověsti, báje, legendy, a jednak vlastně přímý překlad z malgaštiny do
češtiny existuje, pokud vím, jen jediný (Hošek P., 2003: Dotek
prolétajícího motýla. DharmaGaia Praha). Představuje českému čtenáři
hainteny, čili starou merinskou poezii.
Příběhy králů Madagaskaru (v originále Tantara ny andriana eto
Madagasikara) je prastarý kompilát dávných příběhů. Zčásti popisuje
skutečné historické postavy a události, zčásti jde o legendy. Vyšel
v mnoha vydáních v malgaštině, francouzštině i angličtině, ovšem jen
nemnoho z překladů je kompletních. Nevím, zda je to pro začátek to
nejlepší čtení. Jde o text nabitý informacemi a jinotaji, psaný
zvláštním jazykem a stylem. Pro toho, kdo nezná podrobně malgašskou
historii a kulturu je to vlastně bezcenný text, v němž se rychle ztratí.
Asi jako kdyby přijel řekněme Japonec do současných Čech a pokoušel se je
poznat pomocí Dalimilovy kroniky. Podobně jako mnoho jiných velmi starých
děl si lze Příběhy králů… (ostatně i Dalimilovu kroniku) přečíst na
internetu (www.archive.org).
Pavel Hošek (1968),
na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze vystudoval
parazitologii a entomologii. Od roku 1993 je redaktorem přírodovědeckého
časopisu Vesmír.
Knižní publikace o Madagaskaru:
Dějiny Madagaskaru (2011, NLN)
Rohatý král (2003, Argo)
Dotek prolétajícího motýla (2003, DharmaGaia)
Zúčastnil se několika přírodovědeckých expedic na Balkán, do
Alžírska, Mexika a především na Madagaskar. Napsal o nich mnoho článků,
připravil scénáře pro dokumentární filmy o madagaskarské přírodě pro
Českou televizi, pořádá a spolupořádá besedy v rozhlase, přednášky a
výstavy. Věnuje se studiu malgaštiny, dějinám Madagaskaru a etnologii jeho
obyvatel. Autor webových stránek Expedice LEMURIA.