Podle těchto řádků by se zdálo, že překročit íránské hranice je sice trochu nepříjemná, ale přece jen bezproblémová záležitost. Získat íránské turistické vízum byla však v roce mé první návštěvy (2001) pro obyčejného, individuálně cestujícího smrtelníka, věc nemožná. Jediným a tradičním řešením bývalo požádat o tranzitní vízum do Pákistánu (samozřejmě s řádným pákistánským vízem v pase). Tranzitní vízum sice platilo pouhých pět dnů, ale v každém větším íránském městě ho bývalo možné prodloužit, někdy se to podařilo i dvakrát. Znamenalo to ovšem přijet do Iránu po zemi. Nejschůdnější možností býval autobus z Istanbulu. Vyrazil jsem do centra turecké metropole s nijak přesnou informací, že v okolí Tulipánové mešity působí několik íránských kanceláří. Vše proběhlo překvapivě nekomplikovaně, Íránce jsem objevil během několika minut, za dalších deset minut jsem měl v ruce jízdenku do Teheránu a spoléhal se na ujištění, že autobus odjíždí ve tři odpoledne právě od kanceláře. Teherán byl v tu chvíli vzdálen přibližně 50 hodin jízdy a celních formalit na hranicích.


Mezi Tureckem a Íránem stála tato pochmurná tmavá místnost s fotografií Chomejního. Lidé se tlačili u východu na druhé straně.

Íránci jsou nejen velmi zvědaví, ale přímo dychtiví dozvědět se něco o životě za jejich hranicemi ve vzdálené a nedostupné Evropě. Po nezbytném Welcome to Iran byly jejich otázky podobné – jak se u nás díváme na Írán a jeho obyvatele, jaký byl socialismus a proč ho Gorbačov prodal Židům, zda jsem byl ve Spojených státech, zda se cítím v Íránu ohrožen, zda se v mé zemi mluví anglicky, či zda je u nás také nezaměstnanost.

V Íránu je jedna túze prapodivná věc

Že chodí Íránky zahalené, je všeobecně známé a je to první věc, které si většina návštěvníků ze Západu všimne. Vzpomněl jsem si při pohledu na Íránky, chodící většinou v černém nádoru, na známého íránského spisovatele Džamalzádeho, který zemřel v exilu v Ženevě v roce 1997. Vtipně popisoval oblečení svých krajanek: „V Íránu je jedna túze prapodivná věc: vůbec tam nevidíte ženy. Na ulici potkáš malá děvčátka, ale žena – žádná. V Evropě si všichni myslí, že každý Peršan má harém, ale to je očividná hloupost. Jednou jsem zpozoroval v uličkách bazaru dlouhou bílou suknici a hned jsem byl pln radosti, že uvidím ženu. Smůla, byl to derviš, žebral za své potulné představení nějaký ten drobák. A tak jsem se rozhodl zeptat přítele, který sám měl několik dětí. Docela zrudl, neschopen řeči a mně bylo jasné, že v této zemi nejenže žena neexistuje, ale ani mluvit se o ní nesmí. Další zvláštností Íránu je, že valná část obyvatel chodí zahalená do jakéhosi černého pytle od hlavy k patě. Tito tvorové nesmějí vstoupit do čajoven a kaváren, při náboženských slavnostech jsou shromážděni na zvláštním místě. Zdá se, že tato stvoření jsou íránští mnichové, všelijak zvláštně oblečení chodí přece mniši i v Evropě. Nutno ovšem dodat, že tito místní mnichové se zde v Íránu netěší žádné úcty a respektu, nazývají je zajífe, což znamená bezvýznamný.“

Zahalená krása

Ale samozřejmě, že ženy v Íránu žijí a že je turista vidí. Já dvě z nich poznal již v autobusu z Istanbulu. Celou cestu Tureckem jsem je vídal s nezakrytými vlasy a v klasickém západním oblečení. Před íránskou hranicí se vše změnilo. Ovšem i v Íránu se časy postupně mění a Íránky odhalují své tváře, často velmi krásné, se vzrůstající odvahou (však proti tomu v posledních letech Ahmadínežádova administrativa nekompromisně zasahuje). Není divu, mezi okolními národy mají Íránky pověst krasavic. Jen se zeptejte Kurdů, Turků, Afghánců. Především mladé Íránky často nenosí čádor, ale jen černý plášť přes kalhoty, což též může upoutat pozornost náboženské policie. Vídával jsem tyto „ochránce zákona“. Jezdili na motorkách, mezi řidítky měli portrét Chomejního a sympaticky opravdu nevypadali. Ale zpět k dívkám a ženám. Zpod šátku jim často (a nezákonně) vykukují vlasy, rády se malují (a umějí to přehnat), dokonce ve výjimečných případech se nebály mne oslovit. V tu chvíli jsem se ale přestal cítit v Íránu bezpečně a rychle jsem znervózněl.
Michal Černý ve své knize „Írán, země, kam se nejezdí“ lituje nemožnosti fotit íránské ženy a dává jasně najevo, že muži v této roli neobstojí: „Záhy jsem zjistil, že muži nejsou příliš zajímavým objektem. Jsou víceméně stejně učesaní, nakrátko ostříhaní, často s knírkem a oblečení v dlouhých tmavých kalhotách a bílé košili. Fotografování se nebrání, spíš jim lichotí a mají snahu se předvádět.“


Na isfahánskou ulici dohlíží imámové, na billboardech i stateční íránští vojáci

Pohoštění za pohoštěním

Pohostinnost zdejších lidí jsem si užíval plnými doušky. Až na taxikáře, číšníky, veksláky a obchodníky vnucující své zboží, se mi nestalo, že by ze mě někdo tahal peníze. Naopak, možnost konverzovat s cizincem, zlepšit si znalost angličtiny a pochlubit se známostí z Evropy, je natolik lákavá, že jsem byl několikrát pozván do čajovny na vodní dýmku či dokonce domů na oběd. V Ahvazu jsem při několikahodinovém čekání na vlak zhlédl v nádražní čekárně společně s desítkami rozvášněných Íránců fotbalový zápas jejich národního týmu s Jižní Koreou a můj soused, když zjistil, že v důsledku dvoudenního svátku a zavřených bank mám již pouze dolary (a těmi v Íránu opravdu nezaplatíte), neváhal koupit mi k obědu sendvič s kolou (samozřejmě místní kolou, pravá coca-cola je v Íránu díky neutuchající propagandě vnímána jako nejhorší symbol amerikanismu a imperialismu). Když jsem v Tabrizu marně sháněl internet (za posledních 8 let se v tomto směru situace v Íránu výrazně zlepšila), všiml si mých rozpaků elegantně oblečený muž, dovedl mě do jakéhosi technického institutu a ještě mě pozval na ovocný džus do svého obchodu. Neznalost angličtiny je pro Íránce velkou překážkou v komunikaci s cizinci. Jak mi vyprávěl jeden student, ve škole se obvykle naučí za rok dvě anglické věty – Where are you from a Welcome to Iran. Tím konverzace s cizincem obvykle končí. Ale odpovídejte na tyto věty padesátkát denně.

Výměna peněz prošla v Íránu neobvyklým vývojem. Koncem devadesátých let byl oficiální kurs 3000 riálů za dolar, ale veksláci měnili v kursu kolem 8000 riálů. V roce 2000 došlo k prazvláštnímu výraznému posunu, kurs v bankách byl stanoven na oněch 8000 riálů a veksláci nabízeli za dolar pouhých 7500. Bylo tedy finančně výhodnější měnit v bance, na druhé straně vzhledem k obludné byrokracii zabírala tato operace neuvěřitelně času a hodinový pobyt před bankovní přepážkou mohl potěšit snad jen díky klimatizaci. Bývalo navíc smutnou praxí, že směnárna byla pouze v hlavních bankách a nebylo výjimkou, že mě v pobočce poslali do centrálního úřadu, který byl samozřejmě na druhém konci města.


Typické isfahánské knihkupectví, převažuje náboženská literatura. Možná se v ní i vysvětluje, proč není Alí v Koránu.

Proč není Alí v Koránu?

Irán se může pochlubit slavnou historií a nejstarší památky se tyčí k nebi přes tři tisíce let. Klíčovou postavou v islámské kapitole íránských dějin je Alí, zeť proroka Muhammada. Po prorokově smrti v roce 632 žádala část muslimů, aby se nástupcem stal člen jeho rodiny a právě Alí byl nejbližším mužským příbuzným Muhammada, který nezanechal žádného mužského potomka. Chalífou byl ale nakonec zvolen Abú Bakr (otec Muhammadovy manželky Aiši) a Alí se dostal na trůn až jako čtvrtý v pořadí v roce 656, kdy byl dosazen vzbouřenci, kteří zavraždili jeho předchůdce Uthmána. Menšina muslimů – Alího následovníků – je od té doby známa jako ší'a což je zkrácená verze arabských slov „strana Alího". Po necelých pěti letech byl zavražděn i Alí a jeho syn Husajn, snažící se dobýt trůn, byl zabit i se svými stoupenci v bitvě u Kerbelá v dnešním Iráku. Pocit mučednictví díky tomuto zmasakrování svých vůdců zůstal v šíitských muslimech dodnes a právě Írán je jednou z mála zemí, kde tvoří šíité většinu obyvatel. V případě lásky a obdivu k Alímu přestávají platit i tradiční muslimská pravidla, vždyť přes zákaz zobrazování obličeje, visí portréty Alího téměř v každém krámku či restauraci. Přímí mužští potomci Alího a Fátimy jsou imámové. Dvanáctý ímám zmizel za nevyjasněných okolností a je očekáván jako mesiáš, jehož návrat přinese spravedlnost a vítězství šíítského islámu (mnozí fanatici mesiáše původně viděli v Chomejním). V Koránu ovšem Alí není nikde přímo pojmenován a šíité obviňují chalífu Uthmána, za jehož vlády byl Korán sepsán, že zmínky o něm a jeho rodu dal z textu vypustit. Autentický Korán zná prý pouze zmizelý imám.


Qom je městem imámů a nejposvátnějším v Íránu. A tato mešita Fatimy, dcery imáma Rézy, je nejposvátnější svatyní v Qomu.

Vyveden z mešity

Ve výroční dny smrti Alího a Husajna se konají průvody, v nichž se muži oblečení v černém bičují důtkami přes záda, aby si způsobili bolest a potrestali se za své předchůdce, kteří neubránili prorokovy potomky před smrtí. V některých případech se jedná o bití pouze symbolické, v jiných vede náboženské zapálení ke krvavým průvodům, při nichž teče skutečná krev. Íránci často podnikají náboženské poutě na svatá místa své historie, Kerbelá pro ně byla v době vlády Saddáma Husajna nepřístupná. To se změnilo po jeho pádu, bohužel se ale poutníci v Kerbelá stávají častými terči nenávistných atentátů. Nejnavštěvova­nějšími svatyněmi v Iránu jsou hrob imáma Rézy v Mašhadu a jeho dcery Fatimy v Qomu. Qom je nejposvátnější město v zemi a mešita s hrobem Fatimy byla dosud pro turisty zapovězená. Mě nikdo ve vstupu na dvůr nebránil a strážci mě požádali o odchod až před blížící se páteční večerní modlitbou, během níž se celé nádvoří mešity pokrylo koberci, a tisíce věřících se společně modlily. Později večer se mně při další návštěvě omluvili, že jsem svou přítomností nesměl rušit sváteční modlitbu. Pokus o vstup dovnitř ke hrobu Fatimy je však nevěřícím zakázán a byl by považován za těžkou urážku islámu podobně jako fotografování. Před mešitou jsem se ale seznámil s afghánským uprchlíkem Husajnem žijícím v Íránu již řadu let a po hodinovém rozhovoru jsem mu s důvěrou vložil do rukou fotoaparát a poslal ho do mešity s řadou východů fotografovat. Po několika minutách se objevil zpátky vykazován dvěma strážci, kterým se jeho činnost evidentně nelíbila. Husajn se mi vyznával ze svého negativního vztahu k jakémukoli náboženství, což je v této oblasti světa jistě neobvyklé.

Isfahán bez tekoucí Záyandé


Most Khaju a vyschlé koryto řeky Zayandé. Pod mostem je několik čajoven a kavárniček.

Osm hodin jízdy autobusem na jih od Teheránu leží nejznámější město Íránu – Isfahán. Za své sídelní místo si ho vybral šáh Abbás Veliký, jehož dynastie Safíjovců je považována za třetí velké období Persie po Achajmenovcích a Sasánovcích. Šáhovi vyslanci začátkem 17. století dorazili i do Prahy na dvůr Rudolfa II. s návrhem na vytvoření aliance a společného postupu proti Osmanům, kteří ohrožovali nejen Persii, ale i západní Evropu. Tyto plány ztroskotaly na komunikaci mezi tolik vzdálenými regiony.
Dominantou Isfahánu je náměstí pojmenované po Imámu Chomejním (před islámskou revolucí neslo šáhovo jméno), jedno z největších na světě, dlouhé 500 metrů. Stojí zde palác Abbáse Velikého, z něhož šáh sledoval svůj oblíbený sport – pólo na koních. Dnes zde již neuvidíte rozvášněné jezdce na koních, večer zde v parku před nádherně nasvícenými mešitami piknikují místní obyvatelé. Kdo ví, jaké verše by velikány perské poezie napadaly v proslavených čajovnách na isfahánských mostech dnes – řeka Záyandé totiž v době mé návštěvy záhadně zmizela ze svého koryta. Slýchal jsem vysvětlení o mnohaletém suchu, které mi někteří lidé vyprávěli, ale také verze o přehradě, kterou dala postavit vláda kvůli energii a ziskům. Byl smutný pohled na staré isfahánské mosty bez tekoucí Záyandé.


V čajovně pod mostem Khaju

Írán se otevírá světu. Vždyť například do šírázské mešity Vakil před několika lety nevpustili ani autora vydavatelství cestovních průvodců Lonely Planet s odůvodněním, že snad – kdyby měl doporučující dopis od prezidenta. Mně ve vstupu do Vakil nikdo nebránil. Tím tajemným klíčem, který cizinci otevřel vrata mešity, bylo zaplacení vstupného ve výši dvou dolarů.