Grónsko – většině lidí se vybaví nepřístupné polární kraje, což neodpovídá ani názvu…
Já když řeknu „jedu do Grónska“ nebo „pojeďte se mnou, lidi“, tak slyším „tam je zima“, taková je rozšířená představa o Grónsku jako zemi krutých mrazů. Grónsko je obrovské, je to největší ostrov světa a táhne se od jihu na daleký chladný sever tisíce kilometrů a podmínky jsou v jižní a severní nebo v pobřežní a centrální části Grónska značně rozdílné. Samozřejmě, uprostřed Grónska na ledovci je i v létě mínus dvacet, ale na pobřeží je teplo a někdy i tepleji než tady u nás, rostou houby, borůvky, je tam prostě příjemně. Já mám Grónsko prochozené od severu k jihu a od východu na západ a každá část mě něčím přitahuje. Přestože jsem tam byl přibližně třicetkrát, pořád je kam jezdit a co objevovat nového. Vyrážím i v zimě na lyžích, vedu lyžařské turistické výpravy. Vnitrozemí Grónska jsem už dvakrát přešel, jednou ve skupině, podruhé sólově v roce 1996 a příští rok se s kamarádem chystám na svůj poslední přechod v Nansenových stopách. Nejnáročnější je vystoupat na ledovec a na konci z něho zase sestoupit, dále ve vnitrozemí na ledovce jsou pláně, tam jde především o to, překonat ty drsné klimatické podmínky, technicky to ale není náročné na rozdíl od překonávání trhlin na krajích ledovce, který navíc v létě taje a je tam spousta vody, takže najít místo k sestupu je nečekaně těžké. Co mohu dodat – je to nádhera.

Kde je Grónsko nejhezčí? Záliv Disko, opuštěný sever nebo vysoké skalní věže na jihu u Narsarsuaqu? Kde všude provázíte turisty?
Krásné je hornaté východní pobřeží, má takový alpský ráz a je prakticky neobydlené, jen v oblasti kolem Ammassaliku žije asi 3000 obyvatel v několika osadách. Létá se tam z Islandu na malé letiště v Kulusuku. Pro turisty tam mám připravený nádherný okruh horami, tomu regionu se říká grónské Švýcarsko, ty štíty nedaleko moře mají až přes 2000 metrů. Je to ráj pro horolezce, kde je spousta bezejmenných vrcholů. Mám tu trasu rád, přechod trvá 7–8 dní s batohy na zádech, je to náročnější turistika. Ale chodí to i starší ženy, vždy vše společně dopředu probereme a nakonec to zvládnou.
Záliv Disko je velkolepý. Letá se tam z Kodaně přes Kangerlussuaq, což je hlavní grónské letiště. Původně to byla za války americká vojenská základna, stejně jako letiště v Narsarsuaqu. V regionu kolem Kangerlussuaqu připravuji pro turisty jednodenní výlety, někde vybudujeme tábořiště a vyrážíme nalehko, vyvedu lidi na ledovec i do tundry, kde uvidí pižmoně. Má to výhodu, že se lidi nedřou s těžkým batohem a více vnímají přírodu. Poté přeletíme do Ilulissatu v zátoce Disko, což je třetí největší městečko v Grónsku. Nedaleko „teče“ obrovský ledovec až do moře. Sune se do zátoky rychlostí až 30 metrů za den a masy ledu vysoké 50 až 100 metrů se odlamují a řítí do moře. Ta oblast je vyhlášena jako přírodní památka UNESCO. Je tam slušně vybudovaná infrastruktura, hotely, silnice, dělají se projížďky na lodích mezi krami. Tyhle výlety jsou i pro lidi, kteří nejsou schopni urazit dlouhé pochody s plnou polní, ale nevadí jim přespat ve stanu.
V jižní části Grónska žili kdysi Vikingové, Erik Rudý tam první připlul na konci 10. století a dodnes tam uvidíte ruiny starých kostelíků a osídlení. A když pojedete z hlavního města Nuuku na samý jih Grónska (Nuuk má asi 17 tisíc obyvatel, jezdí tam autobusy, jsou tam semafory, paneláky, celkem nic zajímavého), tam je divočina a krásné hory, které se vyrovnají těm patagonským, jako je Fitz Roy.

Co komáři?
Já si jich moc nevšímám. Když jich je příliš, je nejlepší vzít si síťku přes obličej, ty běžně prodávají, něčím se namazat, ale opakuji, mně to problém nedělá. Vzpomínám na jednu túru se skupinou turistů v oblasti Kangerlussuaqu a Sisimiutu a komáři žádní nebo téměř žádní. Skupina odletěla domů a já jsem sám pokračoval do Nuuku a síťku jsem si nevzal. A sesypala se na mě mračna mušek, ne komárů, ale těch drobných mušek a to bylo dost šílené, jak létaly na tvář v takovém množství. Nakonec jsem si sešil z obvazů jakousi síťku, která mně chránila obličej. A když jsem se schoval do stanu, bylo to, jako když prší, jak dorážely na stan.

Kolik jste se naučil inuitských výrazů?
Téměř nic, umím poděkovat. Náš velvyslanec v Dánsku Zdeněk Lyčka se učil a říkal, že to je snad nejtěžší jazyk na světě. Navíc je rozdílný na západním a východním pobřeží, takže se musíte rozhodnout, kde byste se chtěl domluvit. Ale s domluvou není problém, Inuité hodně létají studovat do Dánska, protože Grónsko patří pod Dánsko. Poznal jsem i řadu těch, kteří byli u nás v Praze. Byl jsem v nejsevernější inuitské vesnici Siorapaluku až na samém severu Grónska, dorazil jsem na lyžích a přede mnou – škola, přestože tam žije asi pouhých 70 lidí. Turisté do Siorapaluku také občas dorazí, např. helikoptérou. Tam žijí Inuité ještě trochu postaru, loví tuleně, medvědy, mají povolené kvóty, ale ve městech jsou to úředníci a žijí naprosto rozdílně od svých tradic. V Grónsku je také spousta smíšených manželství. Mám kamaráda, je to dánský pilot, který létá v Air Greenland, poprvé jsem ho viděl, když jsem se vracel ze svého druhého přechodu Grónska, už jsem sestupoval z ledovce, najednou helikoptéra, měl jsem trochu obavy, aby mě nehledali, to bych musel platit za let a záchrannou akci. Ale pilot tam měl turisty a jen pokynul, zda něco nepotřebuji, já dal najevo, že je vše v pořádku a dorazil jsem posledních asi 25 km. Později jsme se několikrát potkali, letěl jsem s ním letadlem, postupně jsme se skamarádili, a jednou mi dal adresu, bydlí v Nuuku, a pozval na návštěvu. On pilotuje kanadská letadla Dash 7 a jeho manželka inuitského původu je také pilotka Dash 8. Je to pěkná štíhlá žena, ale typická inuitská žena je trošku kypřejších tvarů, děti ze smíšených dvojic bývají již trochu štíhlejší. U jiného inuitského známého, tradičního lovce, jsem ochutnal medvědí maso. Je potřeba, aby bylo dobře uvařené, protože medvědi mají spoustu nemocí a parazitů, na kterých se podílí i lidská činnost. Například Golfský proud přináší z jihu ke Špicberkám množství nečistot a ty se potravním řetězcem dostávají až do těl medvědů, kteří jsou nakažení, nemocní a impotentní. A nesmí se jíst medvědí játra, která obsahují příliš velké množství vitamínu A, kdysi se tak otrávili členové nejedné polární expedice, kteří je konzumovali.

V Grónsku na rozdíl od Špicberků medvěda, alespoň na západním pobřeží, asi nepotkáte…
Žijí na východním pobřeží a v severních oblastech, tam loví tuleně, to je jejich hlavní potrava. Na západě či jihozápadě, tam se medvěd objeví jen zřídka. To buď připluje na nějakém ledu, nebo dokonce přejde vnitrozemí. Jedna česká výprava na přechodu Grónskem narazila na ledovci u západního pobřeží na medvěda. Bylo po ránu, balili stany, a najednou vidí, že se blíží medvěd. Snažili se ho zaplašit, ale byl hladový a nedal se odradit, nakonec ho museli zastřelit.

Na Špicberkách je vycpaný medvěd už na letišti. Medvědů je na Špicberkách hodně, někdy se toulají až k hlavnímu městečku Longyearbyen. Na jednom oficiálním špicberském webu jsem našel požadavek, že kdo si chce dnes půjčit na ochranu zbraň, musí mít ze země svého původu zbrojní pas. Znamená to, že se zpřísnily podmínky pro půjčení zbraně?
Jezdím na Špicberky od roku 1995 a byl jsem tam přibližně čtyřicetkrát. Kdysi již na letišti upozorňovali na hrozbu medvědů a nabádali návštěvníky, že by si v případě cesty mimo město měli pořídit zbraň. Bývaly časy, kdy přijela důchodkyně, šla si půjčit pušku, bez váhání jí předložili třeba nějakou mauserovku, předvedli, jak se nabíjí, zapsali si jméno a to bylo vše. Běžně se prodávaly i různé ochranné petardy, které si člověk na noc připevnil na dráty kolem stanu. Ale v posledních letech se to zpřísňuje, už si nelze koupit ani ty petardy, pouze zapůjčit v půjčovnách. Samozřejmě vše stojí peníze a tyto služby jsou tam drahé. Já jsem si zbrojní pas zařídil a mám svůj revolver, protože to půjčování je opravdu drahé, to se v případě opakování vyplatí rovnou zbraň koupit. V současnosti musíte mít dokument, že se zbraní umíte zacházet, tedy nejlépe doklad o zbrojním pase v angličtině, s tím je dobré zajít na úřad guvernéra a s potvrzením do půjčovny, kde vám na základě těch razítek zbraň půjčí.

Vy nosíte revolver Astra 357 Magnum, je to obvyklá zbraň polárníků, nebo spíše nosí nějakou kulovnici?
Ten můj revolver je proti medvědům na hranici použití, lepší by samozřejmě byl nějaký ještě větší kalibr a nebo puška, která se většinou také používá. Pro mě znamená revolver několik výhod. Je menší a lehčí, ta puška už něco váží, je to takový krám navíc. Letos mě společnost Norwegian nepovolila přepravu zbraně v zavazadlovém prostoru a tak jsem cestou na severní pól táhl mauserovku, ta měla snad pět kilo, to je hrůza nosit. Navíc, když spím ve stanu, revolver mám pod hlavou a mohu prakticky hned střílet, naopak puška, ta někde leží, hůře se s ní v případě náhlého napadení ve stanu manipuluje. Výhodou pušky je větší ráže a přesnost na delší vzdálenost. Každopádně bych nedoporučoval chodit na Špicberkách beze zbraně.

Některá území Špicberků je zakázáno navštěvovat, nebo jen v určitém období, kdy tam např. nehnízdí ptáci.
Kolem Longyearbyenu až po oblast Pyramiden lze volně chodit, nemusíte to ani nikde hlásit. Ovšem samozřejmě je lepší kvůli bezpečnosti nahlásit, kdy a kam vyrážíte. Jsou ovšem oblasti, kam musíte mít povolení. To po vás bude guvernér vyžadovat velmi drahé pojištění, aby bylo případně z čeho financovat záchrannou akci, také je nutné mít zbraň, satelitní telefon, nouzový vysílač signálů a další vybavení. Já problémy nemívám, dokonce před dvěma lety mi úředník guvernéra před cestou daleko na sever – to byly velikonoční svátky a pět dní volno, což jsem si neuvědomil – neoficiálně řekl, že můžu jít i bez kartičky, že pro mě platí jiné zákony. Tak jsem napsal alespoň na papír, kam jdu, jaké mám vybavení, kdy se vrátím, a hodil jsem to do schránky. Každopádně je lepší dodržovat místní pravidla, nedělat nic načerno, nechodit nikam načerno, platí to i pro mne, a snažím se, abych měl všechno v pořádku, vždyť tam pravidelně jezdím a vytvářet nějaké problémy je zbytečné.

Medvědy lépe nepotkat, ale lze vidět na Špicberkách např. mrože? Určitě jsou mroží kolonie, ale na nedostupném severu, kam se lze dostat jen lodí za velké peníze…
V létě jsem mrože ještě nezahlédl, ovšem v zimě nejen v moři, ale dokonce i v přístavu v Barentsburgu jsem je viděl povalovat se na ledu. Mimochodem, v moři je mrož nebezpečím i pro medvěda.

Šedesát procent Špicberků je pokryto ledovci, ale jak daleko od hlavního sídla Longyearbyen jsou ty krásné modré stěny spadající do fjordů? Nejblíže je Von Postbreen?
Ten je asi nejblíže a turisty tam v létě vozí agentury na lodích. Na jednu mám úzké kontakty a jdou mi na ruku. Dělám s turisty výpravy i do oblasti Pyramiden, což je opuštěné ruské hornické městečko. Poblíž je již několik let výzkumná stanice Jihočeské univerzity, takže občas zajdu na návštěvu. Nedaleko Pyramiden během krásného treku zblízka sledujeme ty padající kusy ledovce Nordenskjöld, který je pojmenovaný podle švédského polárního badatele. Je ještě trochu severněji od Von Postbreen. V zimě to moc nepadá, ale v létě, když svítí sluníčko a oteplí se, utrhne se nějaká masa ledu každou chvíli, nemusíte nijak dlouho čekat. U něho také zastavují lodě právě na plavbě k Pyramiden, samozřejmě v dostatečné vzdálenosti. Turistům připraví na lodi pohoštění, kus velryby, tuleně či soba, a kouká se na ledovec.

Vy provádíte turisty, samozřejmostí asi je jídlo na noc mimo stan, kolem stanu nějaké dráty s petardami apod. Je na lidech vidět nervozita před spaním?
Asi všichni si před cestou něco přečtou, ale nebývají nijak nervózní, i když někde v hloubce obavy z medvědů mohou mít. Ale já sám jsem potkal na Špicberkách v létě medvědy jen jednou. Byl jsem s kamarádem, i medvědi byli dva, štěstí bylo, že jsme nebyli v té úžlabině, kudy ti medvědi šli. Oni si zapanáčkovali, rozhlédli se, viděli nás a odkráčeli. Medvěda potkáte spíše v zimě, kdy chodí hlouběji na jih, to je třeba dávat větší pozor. Když jsem kdysi viděl medvěda poprvé v takové dlouhé zátoce, byla to medvědice s mládětem, to se mi rozbušilo srdce, ale teď jsem už otrlejší, už mě to tolik nevzrušuje. Medvěd se lidem většinou raději vyhne, blíže půjde mladý nezkušený a navíc hladový kus. Já se snažím, když uvidím medvěda, aby také on viděl mě, abych ho nedostal do úzkých, to je zásada. I ta medvědice s mládětem se bude snažit jít jinudy, má-li prostor, ale v případě překvapení vetřelce napadne. Další zásada je neutíkat, jakmile medvěd pozná, že se člověk bojí, tak ho to vyprovokuje. V létě, když s výpravou spíme ve stanech, tak na jihu kolem Longyearbyenu žádné zábrany na noc nestavíme, nebo někdy jen část z určitého směru pro větší klid. Ale v oblasti Pyramiden, tam už medvědi jsou, tam je větší opatrnost na místě, nemluvě o severu v zimě, to potkáte medvěda téměř stoprocentně. Já při treku nechávám lidem někdy trochu volnost, ale zároveň nechci, aby byla skupina příliš roztrhaná a lidi daleko od sebe, a právě u Pyramiden se stalo, že šel jeden zákazník až příliš vpředu a protože to bylo podél pobřeží, kde medvědi s oblibou chodí, měl jsem trochu strach a vynadal jsem mu. Já už díky zkušenostem vnímám, kde by se medvěd mohl objevit. Vím, že je nebezpečné stanovat na pobřeží, lepší je trochu vystoupat do hor, přestože i tam medvěd občas chodí. Jakmile člověk narazí na stopy, je třeba být mnohem obezřetnější. Medvěd se většinou pohybuje ve svém lovišti kolem vody a v zimě stanovat na ledu, to je pro medvědy jako pozvánka. Když stanuji na severu, dělám si zábrany, spím připravený a protože nespím nijak tvrdě, petarda by mě probudila.

Ledovce na Špicberkách jsou staré kolem 4000 let a nyní ubývají, pozorujete to?
To pozoruji nejen na Špicberkách, ale i v Jižní Americe v Andách. Vyrážel jsem kdysi téměř každoročně na Aconcaguu, byl jsem tam asi devětkrát, a tam dosahoval tehdy ledovec až k základnímu táboru. My jsme procházeli v takových kapucínkách přímo ledovcem, který ale ustoupil asi o kilometr za tu krátkou dobu. Vidím to i v Grónsku a na Špicberkách, že ledovce ustupují, mapy už nesouhlasí. Letos jsem chtěl vyrazit na nejjižnější bod ostrova Západní Špicberk, ale nedalo se tam jít, protože poprvé od té doby, co na Špicberky jezdím, byly všechny fjordy na jihu roztáté. To ovšem neznamená, že takto teplá zima nebyla nikdy v minulosti. Nevím, jak velký vliv má na ústup ledovců člověk, každopádně bychom se měli chovat ekologičtěji, v Evropě zaneřádíme řeky a ty jedy se dostanou až do těchto severních oblastí, kde jsou z toho nemocná nejen zvířata, ale i lidé. Když letíte nad Grónskem nebo nad severní Kanadou a Ruskem a vidíte ty obrovské liduprázdné prostory… to by byla katastrofa, kdyby zmizely.

Ing. Miroslav Jakeš (1951)
Vystudoval ČVUT. V současné době se živí průvodcovskou činností pro svou či jiné agentury. Je jeden z několika průvodců na světě a jediný v České republice, který provádí lyžařské výpravy na Severní pól. 10. května 1993 došel jako první Čech na lyžích na severní pól s mezinárodní výpravou NORTH POLE LIGHT. Na severním pólu byl třináckrát, naposledy v roce 2012. Má za sebou řadu polárních a horských výprav. Světově jedinečný je sólový přechod přes Grónsko z východu na západ, který uskutečnil během září a října 1996 bez jakékoliv cizí pomoci, spojení a utajeně. Věnuje se přednáškové činnosti, především pro školy. Z jeho výprav bylo natočeno několik filmů a příspěvků do televize. Více na jeho stránkách www.miroslav-jakes.cz.

Fotogalerie z Grónska Libor Hnyk – www.hnykovi.ic.cz
Titulní foto poskytl Miroslav Jakeš