Nikdy jste neměl – např. v teenagerském věku – romantické představy o Orientu a netoužil poznat ty tajuplné kraje zahalených žen, statečných bojovníků, v těch časech téměř neznámého náboženství, starodávných památek. Vždyť v těch krajích se rozvíjely nejstarší civilizace.
Rozhodně měl. Přispěly k nim jednak Mayovky, které se týkaly Indiánů, ale i blízkovýchodního islámského světa, zároveň jsem měl zalíbení v Číně i Japonsku, ve feudálních říších Dálného východu, a v neposlední řadě mě ovlivnil film mého mládí Indiana Jones. Onu romantickou klukovskou zálibu v poznávání naprosto odlišných civilizací a kultur jsem měl vždycky. Ale když jsem byl na hranici dospívání kolem 18 let, v té době u nás probíhala Sametová revoluce, uvědomoval jsem si stále silněji, že pro mne jako člověka, je tou nejdůležitější politickou hodnotou svoboda. A není nutné příliš studovat historii, aby člověk pochopil, že k ideálu svobodné společnosti, to znamená politické a individuální svobody jednotlivce, dospěla jako první a v nejvyšší míře právě západní společnost. Domnívám se, že mnohé civilizace jsou v některých ohledech lepší než naše západní, např. čínská svým důrazem na moudrost, na rodinné hodnoty, podobně pohostinnost islámského světa, která je radostnější než naše chladnost. Ale pokud jde o politický rozměr, právě západní společnost nejvíce oceňuje hodnotu svobody jednotlivce.

Postupem času Orient dorazil do Evropy. Jak se stavíte ke stavbě mešit v ČR?
My bychom měli především vycházet z principu náboženské svobody. A tudíž, pokud nějaká skupina českých občanů nebo cizinců legálně žijících na území ČR, si chce za své prostředky pořídit nemovitost a z ní udělat mešitu, modlitebnu či kulturní centrum, je to jejich právo. S tím, že pro ně platí ty samé zákony, jako pro ostatní občany. Tedy mešita ano, pokud v ní není hlásáno něco proti české ústavě, českým zákonům či Listině základních práv a svobod. Například obhajoba zločinu či výzvy k zabíjení jinověrců. Pokud by ovšem nějaké nahrávky prokázaly, že součástí kázání v mešitě je šíření nenávisti a úsilí o pošlapávání práv občanů, tak by ona instituce měla být zavřena stejně jako jakákoli jiná instituce, ve které se hlásá nenávist nebo se požaduje omezení práv skupiny občanů. Úplně stejný univerzální přístup vůči všem na území České republiky.
Trochu jiná situace by nastala, kdyby tato mešita byla financovaná ze zahraničí, ať již z vládních nebo soukromých zdrojů. Toto financování není problémem tehdy, když v zemích, odkud finance pocházejí, existuje náboženská svoboda a tolerance pro modlitebny jiného náboženství, než je většinové. Jinými slovy, pokud američtí mormoni chtějí přispět na mormonskou modlitebnu u nás, žádný problém, vždyť v USA je svoboda náboženství pro všechny. Když švédští luteráni chtějí financovat luteránský kostel v ČR, opět není žádný problém. Komplikace bych ale viděl, kdyby stavby mešit u nás financovala Saúdská Arábie, jejíž zákony jsou extrémně netolerantní k veřejnému vyznávání jakéhokoli jiného náboženství než je wahhábistický směr islámu. Takže bych rozlišoval mezi penězi cizích států, a ty by směly přispívat pouze, když tolerují na svém území náboženskou svobodu pro jinověrce, a mezi tím, že čeští muslimové nebo cizinci legálně zde žijící, si postaví mešitu, což považuji za jejich právo v rámci náboženské svobody.
Filozoficky platí, že na svobodu mají právo všichni ti, kteří dopřávají svobodu druhým a pokud je někdo netolerantní a nechce tu svobodu druhým dopřát, nemá absolutně právo na šíření svých netolerantních názorů. U nás zatím neprobíhá diskuse, kde jsou hranice náboženské svobody. Zdá se mi, čistě filozoficky, že se náboženské svobody může pro sebe dovolávat jenom někdo, kdo je ochoten náboženskou svobodu nabídnout jiným. Stejně tak by se měl práva na jiné svobody dovolávat jen ten, kdo je nechce brát jiným. Pokud je někdo v menšině a dožaduje se svobody projevu pro sebe, musí tuto svobodu prosazovat pro druhé i v okamžiku, kdy se jeho názor stane většinovým. Ale kdybych chtěl, jak to udělali nacisté a komunisté, v momentu, kdy se dostanu k moci, zakázat svobodný projev, v té chvíli nemám právo na svobodu projevu.

Zmínil jste, že se Vám na orientálních společnostech leccos líbí, důraz na moudrost či rodinu. Souhlasil byste se vstupem islámských bank na náš trh? V Německu již působí. Otevřel byste prostor pro islámské bankovnictví i u nás, zvláště v situaci, kdy nepochybně mnozí spoluobčané mají pocit, že praxe bank u nás je spíše lichvou?
To je problematika, o které jsem něco četl, ale nikoli dostatečně, a nemám tedy názor silně podpořený. Každopádně se domnívám, že v bankovním systému je dobré vítat šíři nabídek a služeb. Pokud si současné banky strhávají úroky a poplatky příliš vysoké, jen uvítám takové, které jsou vůči zákazníkům vstřícnější. Nebyl bych proti vstupu islámského bankovnictví na náš trh, pokud ty služby budou jen bankovní a finanční a nebudou žádné indicie, že se jedná o praní peněz či získávání prostředků na podporu nějakých teroristických skupin. Jinak nevidím důvod zakazovat jakékoli bance z jakékoli části světa vstup na náš trh. Nemám na mysli jen islámský svět, vím o případu banky v Macau, která byla zdrojem pro financování severokorejského režimu. Pokud je tedy nějaká banka, státní či soukromá, takto napojena na režim, který je totalitní a agresivní vůči okolí, sankce proti té bance by byly na místě.

V posledních letech narůstá v Evropě tlak k zákazu zahalování žen, tedy burek a nikábů. Jedním z argumentů je, že nevychází z Koránu a jedná se pouze o symbol mužské nadřazenosti. Jak Vy vnímáte tento prvek, se kterým se v Evropě ve vzrůstající míře setkáváte?
Náboženská svoboda k veřejnému prostoru patří. Tendence zakazovat na veřejnosti nebo v zaměstnání náboženské symboly, ať jsou to řetízky s křížkem, jarmulky nebo šátky přes vlasy, považuji za nesprávné a přímo útočící na náboženskou svobodu. Osobně si myslím, že šátky muslimských žen a dívek jsou vkusné a elegantní. Něco jiného ovšem je zahalení celé postavy včetně obličeje ve veřejném prostoru. V našem civilizačním okruhu je kontakt lidí úzce spojený s tím, že si vidíme do obličeje. Kdo si zahaluje obličej? Buď ten, kdo chystá něco nekalého nebo ten, který má naopak něčemu nekalému zamezit nebo je to fraška. Maškarní plesy, to je ta fraška, obličeje si zahalují zločinci a na druhé straně příslušníci speciálních komand, kteří proti nim bojují a to z důvodu bezpečnosti své a svých blízkých. Pokud nějaká žena projde na ulici zahalená, je to v naprostém pořádku, ale když vchází do kontaktu s jinými lidmi, je učitelkou, řídí auto, domnívám se, že by měla mít odhalený obličej, což je podstatné pro elementární důvěru. Navíc pro jakýkoli průkaz by fotografie zahalené osoby nedávala sebemenší smysl. Stát legitimně trvá na tom, že existuje nějaké minimální ošacení, které je po občanech vyžadováno – nemůžeme na veřejnosti chodit úplně nazí, někde se vyžadují jenom plavky, někdy je naopak vhodné větší zahalení, například v kostele. A můžeme očekávat i to, že stát stanoví nejen minimální oblečení, ale i opak, tedy to, co bychom již neměli na veřejnosti mít. A to je zahalený obličej. Cokoli mimo zahaleného obličeje je plným právem lidí.
Mimochodem, nedávno jsem byl krátce v Jordánsku a potěšilo mě, když jsem viděl ženy policistky řídit dopravu. Měly šátek jako součást uniformy, což je v naprostém pořádku, obličej ale měly odhalený a kompetentně řídily provoz. Zahalení obličeje tedy není něco, co by islám jasně vyžadoval, přestože chápu, že některé části islámského světa takové zahalení preferují.

Charif Bahbouh, který řídí nakladatelství Dar ibn Rushd, mi v rozhovoru říkal: „hledejme to, co nás spojuje.“ Hledáme více my tady na Západě, nebo ti tam na Východě, komu se to hledání více daří?
Která z obou stran vychází té druhé více vstříc, těžko říct. Základním pravidlem slušnosti je, že pokud přijedu na návštěvu, nebo za účelem usazení se, do nějaké odlišné společnosti s rozdílnými kulturními normami, nepožaduji já, aby ona společnost změnila své normy a přizpůsobovala se mně, ale naopak já musím respektovat její normy a chci-li se tam usadit, přijmout je dokonce za své. V současnosti je především z ekonomických důvodů výrazně větší imigrace do západní civilizace než opačně. Přesto tisíce lidí ze Západu žijí v islámských zemích, ať již kvůli byznysu nebo jako diplomaté, a ani je nenapadne, např. ženu, nosit minisukni a mít odhalená ramena v tak konzervativní společnosti jako je například saúdská. Z druhé strany by islámské ženy, které chtějí žít v západní společnosti a chtějí si zachovat svou islámskou identitu, na což mají plné právo, ve veřejném styku jako minimum měly akceptovat to, aby jim ostatní viděli do obličeje.

Na jednom antikapitalistickém webu jsem se dočetl, že máte za cíl nehostinnou atomizovanou společnost ovládanou sociálním darwinismem, plnou xenofobie a strachu před vlastním sousedem, vlastním stářím, před cizí kulturou. Zkrátím to: Máte strach z cizích kultur?
Právě naopak. Je to spíše rovnostářská egalitářská mentalita, která chce mít uniformní společnost, chce, aby všichni byli stejní, vypadali stejně, byli stejně bohatí, měli stejné příležitosti v životě. Domnívám se, že takováto rovnostářská komunistická společnost by byla strašně šedivá a chudá. Čím je společnost rozmanitější, tím bývá bohatší. Já tedy vítám rozmanitost, a to jak kulturní, tak rasovou či jakoukoli jinou. To, na čem by se lidé měli shodnout, je politické minimum v podobě rovných lidských práv a svobod všech. Pokud budeme respektovat právo na život, svobodu a legitimně nabitý majetek, tak ve všech ostatních věcech ať se lidé liší, jak chtějí. Takže je to právě naopak – já vítám společenskou rozmanitost na rozdíl od egalitářů.

V centru současného umění DOX v Praze proběhla na jaře výstava Middle East Europe, která prezentovala díla evropských, palestinských i izraelských umělců reagujících na blízkovýchodní konflikt. Jedno z „uměleckých“ děl představovalo nacistické předválečné karikatury Židů a dávalo je do roviny s dnešními karikaturami islámu a muslimů, např. s oním známým obrázkem proroka s bombou na hlavě. Máte i Vy pocit, že lze současnou evropskou „vlnu“ karikatur islámu srovnávat s útoky na Židy za nacismu?
Ta analogie je naprosto chorá. Z mnoha důvodů. Především, ty nacistické karikatury v sobě obsahovaly genocidní náboj, byla to snaha o dehumanizaci části společnosti, popření jejich lidského statusu, prokázat, že to nejsou plně lidé a tedy si s nimi můžeme dělat cokoli. Na druhé straně, já si nejsem vědom toho, že by ony karikatury ponižovaly a dehumanizovaly muslimy jako celek. Když se podíváte na zmíněnou karikaturu Muhammada s bombou místo turbanu, to v podstatě není karikatura islámu, to je karikatura islamistických teroristů, těch lidí, kteří se domnívají, že je správné páchat atentáty proti nevinným. Ta karikatura je vlastně výzvou, vás muslimů je miliarda, vy musíte očistit své náboženství od fanatiků, kteří ho zneužívají. Muslimové tvrdí, že islám je náboženstvím míru a jsou silné pasáže Koránu, které to potvrzují, ale jsou i takové, které jsou s tím v rozporu. Je odpovědností muslimů interpretovat islám tak, aby všichni věřili, že je to náboženství míru. Ta karikatura ukazuje, že se islámu zmocnili teroristé, kteří páchají atentáty, dokonce sebevražedné, jak proti nemuslimům, tak mezi sebou, sunnité proti šíitům a naopak. Je na muslimech se od nich distancovat a odsoudit jako neislámské.

Má dnes nějaký význam trestat popírání holocaustu? Kromě toho, že nám např. muslimové ukazují, že nemáme svobodu slova, jak tvrdíme, přístup k holocaustu bránil i například vydání knihy Edgara Hilsenratha v Německu.
V některých evropských zemích, v Německu, Rakousku, kriminalizují projevy, které popírají holocaust. Já se nedomnívám, že takové zákony jsou rozumné a správné. Popírání jakéhokoli historického faktu by nemělo být proti zákonu. Nedělám si žádné iluze, je zřejmé, že naprostá většina lidí, kteří popírají holocaust, tak činí z hanebných důvodů, ale přesto, když chce někdo tvrdit, že Napoleon neexistoval, mohu si o něm myslet, že je blázen, ale za samotné popírání tohoto historického faktu by nikdo neměl jít do vězení. Na druhou stranu, já nejsem absolutista pokud jde o svobodu projevu a slova, a domnívám se, že některé projevy by měly být zakázané a kriminalizované. A to ty, které buď obhajují, nebo navádějí k masivnímu porušování práv ostatních. Když někdo řekne, že holocaust nebyl, nechme ho být, ale když jiný tvrdí, holocaust byl a bylo to dobré a pojďme to zopakovat a dokončit, za tento projev by měl jít do vězení. To by měla být i odpověď lidem jako je íránský prezident Ahmadínežád, že netrestáme lidi za popírání holocaustu, ale za to, že obhajují zločiny proti jiným lidským bytostem, případně navádějí k tomu, aby ty zločiny byly spáchány.

Evropská unie nedávno dostala Nobelovu cenu míru, domníváte se, že Evropa dostatečně brání svobodu slova, co třeba Salmana Rushdieho, nedávno se z Íránu opět ozvaly hlasy nabízející miliony dolarů za jeho zavraždění?
Prvotní reakce na fatwu proti Rushdiemu v roce 1989 byla překvapení, úlek, zhrození, jak je toto možné. Ale co jsem viděl a dodnes vidím jako hrozivý trend, byla tendence některých západních liberálů, že si za to může sám, neměl provokovat. Víme, v jakém světě žijeme, víme, že když někdo napíše něco o islámu, tak se mu to může stát. A to je strašné. Místo toho, aby lidé trvali na svobodě slova a na tom, že když někdo vyjádří nějaký názor, který sám o sobě nepožaduje žádné zabíjení lidí, tak elementární, co musíme uznat, je právo na svobodu slova. Ten člověk má být chráněn. A ti, kdo volají po jeho hlavě, ti mají být ostrakizováni, odsouzeni a potrestáni.
V Dánském království existuje zákon zakazující a trestající projev, který přisuzuje nějaké negativní vlastnosti jakkoli definované skupině osob. Můžete říci něco negativního o jednotlivci, ale nikoli o skupině osob. Takže když novinář Lars Hedegaard v projevu zmínil, že v islámských rodinách dochází v mnohem větší míře ke znásilnění dívek ze strany mužských příbuzných než v neislámských rodinách, je souzen, protože řekl něco negativního o celé skupině osob. Já neumím posoudit, zda je toto tvrzení statisticky pravdivé či nepravdivé, ale dostáváme se do situace, že člověk může být i za pravdivý výrok potrestán. Tento ústup od svobody slova je nedůstojný a hanebný, a nezbývá než doufat, že se ono kyvadlo zase zvrátí ve prospěch lpění na svobodě slova.

Izrael je označován svými nepřáteli za umělý výtvor. Poradí mi bývalý poradce premiéra pro zahraniční otázky, který stát na světě nevznikl uměle?
Kdybychom probírali jeden za druhým a měli na to týden, možná bychom k nějakému výsledku dospěli. První mě napadá Japonsko, dlouhodobě izolovaný ostrovní stát. Drtivá většina států je v podstatě utvořena lidským jednáním, lidskou aktivitou násilnou či nenásilnou, a v tomto smyslu státy v současných hranicích nám nespadly z nebe. Proto je tato námitka proti státu Izrael naprosto absurdní, je to ta samá námitka, jakou bychom mohli uplatnit proti České republice či bývalému Československu a jeho sousedům. Izrael je navíc úspěšným státem s fungující pluralitní společností, který se nejen ubránil nepřátelům, ale vytvořil společnost produktivní a prosperující. Fascinuje mě, že se zpochybňuje právo na existenci té země, která je úspěšná, názorově různorodá a pluralitní, kde existuje názorový disent, politická opozice a naopak se nezpochybňuje existence diktatur, které netolerují opozici a odlišné názory, a navíc nejsou natolik produktivní. Je to pokrytectví a důkaz toho, že přístup některých lidí k realitám světa není fér.

Letěl jste do Izraele s El Al? Mně kdysi rozbili členové její ochranky fotoaparát, jak důkladně ho kontrolovali. Bylo to na Kypru a moji kyperští levicoví známí, kteří nenávidí USA (protože jim kdysi nepomohly) a volí komunisty, z toho měli celkem radost, že budu nadávat na Izraelce. Mimochodem, El Al několik tisíc za opravu fotoaparátu zaplatily. Proč ta přehnaná kontrola? Přece jen, není na světě příliš bílých Středoevropanů pašujících bomby do letadel. Jeden můj kamarád – napůl Čech, napůl Izraelec – říkal, to se ti ochranka pomstila za nějaký pogrom v Praze v 15. století. Neslušelo by Izraelcům, teď myslím ty, se kterými se jako turista setkám před vstupem do letadla nebo před vstupem na izraelské území, trochu více ohleduplnosti k turistům? Nenaštve to lidi vůči Izraeli?
Může. Vzhledem k realitě ty extrémně přísné kontroly před vstupem do letadla chápu, rozumím snaze kontrolovat o něco více, než to dělají jiné aerolinky. Izraelská letadla, a tedy i lidé cestující do Izraele, jsou vystaveni mnohem větší pravděpodobnosti pokusu o nějaký teroristický útok, než ostatní. Přesto, i ve mně byl malý resentiment, když jsem se jednou vracel z Izraele a zažil až příliš důkladnou kontrolu při opouštění země. Při jedné oficiální návštěvě zažila něco podobného skupina našich senátorů, tentokrát nikoli na letišti, ale při vstupu do jedné izraelské vládní budovy. Ochranka s jejich osobními věcmi nakládala hodně necitlivě a v jednom případě snad došlo také k poškození fotoaparátu. Každopádně to chování bylo hodně arogantní a nechybělo mnoho, aby senátoři naštvaně odešli. Možná by bylo dobré říci, že ne Izraelci, ale tito lidé odpovědní za bezpečnost, tedy většinou mladí kluci, kteří provádějí kontroly nejen na letištích, by se měli chovat k cizincům o něco ohleduplněji. Státu Izrael by to určitě pomohlo, co se týká jeho reputace ve světě.

Vy jste katolík, desatero je pro Vás životním základem, je Vám bližší ortodoxní Jeruzalém nebo moderní velkoměsto Tel Aviv?
Tel Aviv je normální moderní západní město, kdybych nevěděl, že jsem v Izraeli, mohl bych si myslet, že jsem se ocitl na pobřeží jižní Kalifornie nebo Francie. Není až tak zvláštní. Jeruzalém je unikátní, na celém světě jen jeden. To kouzlo unikátního a zároveň tajemného – mě více přitahuje Jeruzalém než Tel Aviv.

Našel jste někdy čas přečíst si izraelské spisovatele (Amos Oz, David Grossman, Avraham Jehošua) nebo třeba perskou a arabskou literaturu? Nedávno vyšla slavná kniha Jakobijánův dům, popisující současnou egyptskou společnost. Nebo čínské autory, zmínil jste zálibu ve staré čínské historii.
Tyto izraelské autory jsem nečetl, znám knihy humoristy Ephraima Kishona. Z arabských autorů jsem četl ve sbornících texty středověkého myslitele Ibn Chaldúna. Pokud jde o čínské či japonské autory, jsem na tom ještě hůře.

Jako katolík – vydáváte se někdy s rodinou na poutní cestu?
Žádné dlouhé cesty na známá poutní místa v zahraničí jsme neabsolvovali, ale od té doby, kdy děti vyrostly tak, že vnímají okolí, se každoročně účastníme Svatováclavské pouti do Staré Boleslavi 28. září.

Do řady arabských zemí je dnes cestování méně bezpečné než v nedávné minulosti. Bude lépe či hůře?
Jak kde. V arabských zemích, které jsou nominálně republikami, nás pravděpodobně čeká období nestability, na jejímž konci… nedokáži odhadnout, co bude. Může to být vláda nové pevné sekulární ruky, islamistický režim i obstojná demokracie, ale ať to bude cokoli, očekávám před tím období nestability, turbulence, což je pro turisty nebezpečné. Země, které zažily jakési arabské jaro a pády režimu, to byly všechno nominální republiky z moci diktátorů. Tunisko, Libye, Egypt, dnes Sýrie, částečně Jemen, všechno republiky. Na druhou stranu vidíme i něco jiného – tradiční umírněné monarchie, kde monarcha není extrémně nepřátelský vůči Západu a vnímá ho spíše spojenecky, tedy Maroko a Jordánsko, u těchto režimů vidíme mnohem větší stabilitu a režim není tolik represivní, jako u oněch prezidentů diktátorů. V těchto zemích jsem optimističtější ve vývoji k jakési konstituční monarchii. Trošku to připomíná Rakousko-Uhersko za Františka Josefa I. Ten nastoupil na trůn v roce 1848 jako 18letý mladíček v době, kdy probíhala revoluce, kterou on, či spíše jeho generálové potlačili celkem krvavě. Nastalo represivní období Bachova absolutismu, které trvalo dalších deset let, ale po roce 1959 se prosazovalo něco, co bychom mohli nazvat konstituční monarchií, panovník měl stále významné slovo, ale existoval volený parlament, docela výrazná svoboda tisku. Pro arabský svět je zřejmě nejprozíravější ona konstituční monarchie a postupný nárůst občanských svobod, ale při zachování stability. Panovníci se těší všeobecné úctě, někteří monarchové dokonce odvozují svůj původ od proroka Muhammada, zvláště Hášimovci v Jordánsku. Abych to řekl v položertu, neměli bychom exportovat demokracii, ale exportovat konstituční monarchii.

Ono období absolutismu, které zmiňujete, může znamenat další nárůst emigrantů z islámského světa. Vy jste kdysi řekl, že lidé nejsou majetkem státu, musí mít právo emigrovat.
Je rozdíl mezi právem emigrovat a právem imigrovat. Právo emigrovat považuji za zásadní lidské právo, když chcete opustit svoji zemi a žít někde jinde, kde vás přijmou, vaše vlast by vám v tom neměla bránit, to znamená skutečně, že nejste majetkem státu. Takové právo považuji za absolutní. Na druhou stranu právo imigrovat nepovažuji za absolutní, a to v tom smyslu, že přicházím mezi jiné lidi, do jiné společnosti a toto právo by mělo být podmíněno jejich souhlasem, tedy postojem občanů, kteří již mají práva v dané zemi. V tomto smyslu musí být právo imigrovat vždy podmíněné souhlasem těch ostatních, zda mě přijmou mezi sebe. Co se týká České republiky, rozhodně bychom neměli být naprostými izolacionisty, tedy totálně uzavření před cizinci, což si myslím, že by bylo nejen nesprávné, ale vlastně nemožné. Na druhou stranu si nemyslím, že naše imigrační politika by měla být naprosto liberální, to znamená, že kdokoli, kdo by chtěl u nás žít a pracovat, by mohl, že by neexistovala žádná omezení. Stanovení množství legálních imigrantů, které ročně přijmeme a umožníme jim žít mezi námi, by mělo být širokým politickým konsensem nás občanů České republiky. Pokud cizincům dáme povolení k pobytu, pokud nebudou porušovat zákony a ve stanovené době legálního pobytu se naučí jazyk, měli by občanství dostávat vlastně automaticky. Žádné další podmínky by již neměly existovat.

Roman Joch (1971)
Publicista, politický komentátor a překladatel. Vystudoval medicínu na 1. lékařské fakultě UK v Praze. V Občanském institutu působí od roku 1991, v roce 2003 se stal jeho výkonným ředitelem. Hlavními oblastmi jeho specializace jsou politická filozofie, především liberálně-konzervativní myšlení, mezinárodní vztahy, především obranné a bezpečnostní otázky a americká politika. Je autorem řady monografií, odborných studií a článků. Od srpna 2010 do října 2012 vykonával funkci poradce premiéra v oblasti zahraniční politiky a lidských práv.