Vydavatelství Host charakterizuje Hilsenrathovu knihu: „Edgar Hilsenrath je strhující vypravěč, jehož románová řeč se valí jako proud řeky. Je tomu tak i v Pohádce o poslední myšlence. Prostřednictvím orientálního vypravěče pohádek, který vypráví umírajícímu Arménovi historii jeho rodiny, již nikdy nepoznal, rozvíjí Hilsenrath retrospektivně mnohovrstevný příběh o arménském lidu, o jeho dějinách a tradicích i každodenních zvycích, a také o tom, co vedlo Turky k pokusu o vyhlazení národa, jejž si zvolili za svého vnitřního nepřítele. Zrůdná nenucenost vůdců, s níž odsoudí k smrti milion lidí, praktičnost byrokratů, kteří genocidu zorganizují, a hrůznost mechanismu, který v naší mysli učiní ze souseda, s nímž jsme léta žili v přátelském souladu, bezcenného tvora, jehož je třeba jakýmkoli způsobem zlikvidovat, to jsou jen některé z temných vlastností lidského druhu, jež Pohádka o poslední myšlence vyjevuje a jež jsou noční můrou i dnešní doby.“

Sám Hilsenrath o Pohádce o poslední myšlence říká, že je to jeho nejlepší román a hovoří o ní jako o „čisté poezii plné černého humoru“. Několik let studoval dostupné informace o životě arménských vesnic na začátku 20. století v knihovnách a archívech a za svůj román věnovaný arménskému národu a genocidě Arménů, obdržel arménskou národní cenu za literaturu a čestný doktorát na univerzitě v Jerevanu.

„Wartanova druhá svatba se konala po žních, přesně jako ta první, a ani se od ní moc nelišila. Sedm dní a sedm nocí se slavilo v uličkách Jedi Su. Hudba nebyla jiná než kdysi předtím, a zvuky dechových a strunných nástrojů, rytmické údery a víření bubnů, především však čarovné hlasy cikánských houslí stoupaly vzhůru k oblakům, jež nebyly dešťové… neboť při arménské svatbě pršet nesmí. Jehňata a ovce byly poráženy jako obyčejně, a Hagob se svými pomocníky je zavěšoval nad kouřící rožně. Peklo se a vařilo, a nad malým kostelíkem a plochými střechami visela vůně tisíce a jedné lahůdky. A přece byla tahle svatba jiná než ta první, neboť lidé ve vesnici neměli takový strach z Kurdů. Vesničtí muži byli nyní ozbrojeni. A Kurdové v horách to věděli. Proto nebylo ani tolik přepadení. Přesto Wartan tentokrát trval na tom, aby se stařičkému kurdskému šejchu Sulejmanovi zaplatila daň z nevěsty, jelikož by bylo nerozumné provokovat šejcha a jeho syny a vnuky, jejichž jezdci počtem daleko převyšovali sedláky z Jedi Su.“

Český čtenář zná Edgara Hilsenratha jako autora děsivě groteskního románu Nácek a holič — touto satirou o holocaustu, která je všechno, jen ne politicky korektní, Hilsenrath v Německu naboural zažité poválečné klišé o německo-židovských vztazích a získal pověst kontroverzního autora. Kniha vyšla v Německu až v roce 1977, tj. šest let po vydání v USA. Desítky německých nakladatelství odmítly knihu vydat, protože podobný způsob zobrazení holocaustu byl v tehdejším Německu nepřijatelný. V roce 1989 obdržel Hilsenrath za tento román, v němž je komicky popisován nacismus, významnou cenu Alfreda Döblina.

Hilsenrath se narodil v Lipsku v roce 1926. Jeho válečný a poválečný život stojí za několik vět. V roce 1938, kdy již v Německu nebylo pro Židy bezpečno, odešel s matkou a sourozencem do Siretu v rumunské Bukovině. Tam se mladý Edgar cítil výborně, jaký rozdíl proti nacismem prodchnutým německým školám. I v Bukovině se hovořilo německy a Edgar tam našel spoustu přátel, kteří milovali židovskou, ale také cikánskou hudbu. Přestože cesty byly rozblácené a lidé špinaví, mladému Edgarovi se v Bukovině líbilo. I sem ale dorazila válka a Židé včetně Edgara byli deportováni do tábora v ukrajinském městě Mogilev-Podolski na Dněstru. Tam přežil Hilsenrath až do příchodu Rudé armády a poté se mu podařilo vrátit do Bukoviny. Odtud se přes Bulharsko vydal do Palestiny, ale byl s celou sionistickou skupinou zatčen sovětskými úřady již na bulharském území. Dále mohli pokračovat až po intervenci pozdějšího prvního premiéra Izraele Ben Guriona. V Izraeli žil v kibucu, ale práce na poli a studium hebrejštiny ho nebavily. Všechen čas věnoval psaní – v němčině. S izraelskou mentalitou se dle svých slov nikdy nesžil, dobře se necítil ani v materialisticky založených Spojených státech (i tam psal německy), kam emigroval počátkem padesátých let. Nakonec se vrátil do „svého“ Německa – od roku 1975 žije v Berlíně. Při německé Akademii umění funguje Literární archiv Edgara Hilsenratha čítající na 145 svazků, které na regálech zabírají více než šest metrů.

Müdir ukáže na vězně.
Proč ten muž visí vzhůru nohama?
Protože jste to přikázal, müdire beji, říká šabtí.
…
Šabtí uštědřil vězni lehký štulec, jednou rukou, jelikož v druhé ruce držel hořící pochodeň.
Vězeň se houpal sem a tam, a vypadalo to strašidelně, alespoň müdirovi to tak připadalo, i valímu se to zdálo strašidelné, především proto, že oba, valí i müdir, se už nedívali na vězně či na šabtího, jenž držel v jedné ruce louč, ale na protilehlou stěnu.
Stínohra, poznamenal valí.
Podívejte müdire bejhi. Panáček na holé zdi pohupující se sem a tam.
Turecká stínohra, řekl müdir.
Karagös, řekl valí.
Ano, karagös, klasická turecká stínohra, kterou Evropané vždy obdivovali.
Prastaré umění, povídá valí.
…
To pravé umění. Žádný národ na světě nás ve stínohře nemůže předčit.
Karagös, řekl müdir.
Karagös, řekl valí.

Statisícové smuteční průvody v Jerevanu přicházejí uctít památku obětí genocidy vždy 24. dubna. V tento den v roce 1915 byly stovky arménských intelektuálů, lékařů, právníků, básníků, redaktorů zatčeny a deportovány a zmasakrovány. To byl začátek organizovaných masových pochodů bez jídla, vody a odpočinku, které byly součástí plánu na vyhlazení arménského národa. Umírali na nich především staří lidé, ženy a děti. Další tisíce Arménů bylo upáleno, když je popravčí zavírali v kostelech. V Turecku ale dodnes není genocida genocidou, přestože se již ozývají hlasy, které tuto otázku otevírají. Patří mezi ně i spisovatel Orhan Pamuk, který byl obviněn za urážku turectví. Petr Kučera, překladatel Orhana Pamuka, který učí turecký jazyk a literaturu na FFUK, se domnívá, že po vraždě arménského novináře Dinka se turecká společnost probudila: „Po vraždě Dinka v roce 2007 se stalo něco v Turecku nevídaného – do ulic vyšlo na sto tisíc lidí ze všech vrstev společnosti s plackami na oblečení s nápisem My všichni jsme Arméni. Do té doby byla popírána jakákoli arménská identita i arménský nárok, že dnešní Turecko je i jejich původním územím. Slovo genocida bylo naprosto tabu. Tou vraždou prožila turecká společnost šok, i noviny psaly, že se v Turecku něco změnilo, že se probudila občanská společnost, že lidé nestojí za oficiální ideologií, tvrdící, že problémy s menšinami neexistují. I Dink byl před svou smrtí souzen a strávil rok ve vězení díky paragrafu 301, protože se pokoušel o turecko-arménské smíření a poukazoval na to, že se Arménům opravdu stala v minulosti nějaká příkoří. Nicméně i média, která ho původně obviňovala z šíření nenávisti, po jeho zavraždění změnila tón.“ Pro většinu Turků i jejich politickou reprezentaci ale zůstává genocida negenocidou, vyvražďování Arménů nebylo naplánované, ale výsledkem bojů během arménského povstání a válečného chaosu.

V bývalém Československu vyšla první kniha o genocidě arménského národa již v roce 1923. Jmenuje se Hrůzy východu a autorem je Karel Hansa, orientální cestovatel. V ČR žijí tisíce Arménů, mezi nimi i pan Eduard Sarkisjan, jehož otec mi 90 let starou knihu ochotně zapůjčil. I Karel Hansa píše o deportacích a vraždění, navíc ale také o nuceném přijetí islámu, které mělo mnohým Arménům zachránit život: „Občanstvu dáno tak na vědomí veřejnými vyhláškami, která na místa nejživější, ale ponejvíce na zdi kostelů upevněny. Ve vyhlášce hrozeno každému, kdo nepřestoupí, smrtí a deportací. Do domů a rodin křesťanských vysílány fanatické ženy mohamedánské, které pomocí hrozeb snažily se působiti na ženy křesťanské, aby členové rodiny islám přijali.“

Edgar Hilsenrath – Pohádka o poslední myšlence (Das Marchen vom letzten Gedanken) Vydalo vydavatelství Host, 2004, překlad Renáta Tomanová

Texty kurzívou – ukázky z knihy