Kateřina Karásková o svém putování hned v úvodu píše: „…existují překvapující alternativy k našemu zajetému životnímu stylu…“ Trošku jsem se tedy obával, abych nelistoval naivním hledáním ve stylu „ušlechtilého divocha“, což už jsme v Evropě měli před staletími. Kdysi jsem se zájmem přečetl knihu Riane Eislerové Číše a meč, agrese a láska, podávající obraz civilizace prvních zemědělců na území Evropy a Anatolie, která žila v rovném partnerském soužití mezi mužem a ženou, ale toto harmonické líčení civilizace dávnověku (kterou zničilo nelítostné mužské násilnické vnímání světa, jak jinak…) mi připadalo jen další variantou romantického snění o ušlechtilých divoších či divoškách.

Mé obavy se rychle rozplynuly, cestování s Kateřinou po Mexiku, Indonésii, Indii a Číně je zábavné i poučné, přestože autorka neskrývá, že by ráda objevila onen ideální matriarchát, který se vyznačoval rovností všech lidí (či lépe ženskou nadvládou), láskou, vazbou k přírodě, zkráceně – lepší společnost. Zároveň ovšem podává realistický pohled na společnosti, které navštívila, a bere s humorem i to, když její „feministické srdéčko“ nenachází matriarchát právě nejideálnějšího typu nebo ho nachází ve stadiu posledních dnů. Nejednou si uvědomuje – zvláště v Číně – že kmen, který navštívila, je v současnosti už jakýmsi turistickým koridorem, jakousi až lokální sinizovanou kolonií. Nic pro romantika, který hledá starý matriarchát. Přesto dokáže – společně s partnerem Simonem, který je spoluautorem knihy – nacházet střípky dávné slávy, které mnohde už oživují jen turismus a umělci. A poznává, že pod tučnou mediální slávou oněch matriarchátů platí, že ženy nejen pracují více než muži, ale navíc mají za vše plnou odpovědnost. Zatímco muži nenesou odpovědnost žádnou a popíjejí – každý večer – cervezu za cervezou, na které jim peníze předají, kdo jiný… jejich ženy.

Už po několika stránkách pro mne přestalo být zásadní, zda společnost, kterou autoři popisují, žije v matriarchálním či jiném uspořádání. A bavil jsem se jejich textem. Nikoli, žádné království sexy Amazonek a ideální svět pod vedením žen Kateřina a Simon neobjevili. Přesto v oněch krajích mnohdy mají ženy převahu: „Obézní, majestátní ženské svištěly kolem na motorových vozících a udržovaly si přehled o svých mužských poddaných. Přesně takhle jsem si matriarchát představovala!“ A jaký je opravdu strašlivý trest pro ženu v takové společnosti majestátních žen? „ostatní ženské ji zdrbnou na trhu“. Nechybí ani popis řádné hospodské rvačky: „Přítomní muži si přesunují židle ke zdi, aby ženám nepřekáželi, a lhostejně zápasu přihlížejí“. Ano, rvačka divoženek v matriarchálním uspořádání nechává muže chladnými.
A co se ještě dočtete? „V regionu Tehuantepec se ženy zdají míti více energie a rychlejší inteligenci než jejich manželé. Muži se povalují ve stínu, líně pospávají, drbou anebo porovnávají přednosti svých ptáků, zatímco jejich ženy tvrdě pracují.“

Autorka odstartovala svůj projekt před 10 lety hledáním výrazu „matriarchát“ v googlu a… ten se zeptal: did you mean patriarchy? Nedivím se, že ji to naštvalo. A vida… v současnosti – jak jsem ihned prozkoumal – už je situace podstatně jiná, jako první se mi objevil výraz ve Wikipedii, pod ním článek 6 Modern Societies Where Woman Literally Rule a jako třetí The Myth of Matriarchal Prehistory.

Kateřina Karásková zavádí své čtenáře postupně do čtyř zapadlých koutů planety:

  • mezi tzv. Tehuány, proslulé ženy z Tehuantepecké šíje na horkém jihu Mexika
  • na středozápad Sumatry, kde ženy islámského národa Minangkabau vlastní domy, do nichž si přivádějí své manžely
  • do Himálají na jihozápad Číny k jezeru Lugu, jehož břehy obývají Mosuové, mezi nimiž by mělo dodnes existovat tzv. navštěvující manželství
  • na severovýchod indického subkontinentu do státu Méghálaja za kmenem Khásí, kde rodinnou kasu drží žena a nejmladší dcera dědí dům

Autoři strávili na každém ze zmíněných koutů světa dva až tři měsíce a zaznamenávali příběhy lidí, jejich životní postoje a představy. Před čtenáři rozprostírají až neuvěřitelná společenství, v nichž např. vyráží milion čínských turistů ročně za poznáním volné lásky či jsou v machistickém Mexiku tolerováni homosexuální transvestité. Autoři navíc celé vyprávění vkusně oživují vlastními kresbami.

Na závěr bych rád Kateřině oplatil její slova, že kniha jistě pobaví i ty nejzatvrzelejší mužské šovinisty. Já si naopak nejsem jist, že pobaví nejzatvrzelejší feministky. Protože matriarchální společnosti, které čtenářům představuje, mají do ideálu daleko. A už vůbec si nejsem jist, že vyhovují právě ženám.

Kateřina Karásková, Simon Bird: Kde ženy vládnou
Vydalo nakladatelství Agentura Krigl, Praha; 2016, 392 stran
Více na www.katerinakaraskova.cz