Butrint leží na malém poloostrově vystupujícím do vod lagunového Butrintského jezera, které je spojeno s mořskou úžinou oddělující břehy Albánie a řecký ostrov Korfu. Z jihoalbánského přístavu Sarandë je to do Butrintu asi půl hodiny jízdy po slušné silnici, taxi stojí kolem 10 eur (problematičtější může být návrat pozdě odpoledne). Památky v Butrintu jsou otevřené po celý rok a vstupné je pro cizince 700 leků. Na seznam světového dědictví UNESCO byl Butrint zařazen v roce 1992 (kromě Butrintu jsou na seznamu města Berat a Gjirokastra) a během politické a ekonomické krize v devadesátých letech byl též zařazen na seznam ohroženého dědictví kvůli nedostatečné ochraně, krádežím a rabování.

Ruiny starověkého Butrintu byly odkrývány od roku 1928, kdy sem přijel italský archeolog Luigi Maria Ugolini. Itálie pod fašistickou Mussoliniho vládou měla zájem o objevení římských památek a prokázání římského vlivu v této oblasti, na kterou si zase jednou činila nárok (světoznámý albánský spisovatel Ismail Kadaré se s italsko-albánskými vztahy vypořádal v knize Generál mrtvé armády, více o Kadarém v článku Hornatá cesta do Gjirokastry).


Tak vypadal Butrint v římských dobách. Publikaci obrázku z oficiálních stránek www.butrint.org laskavě povolil ředitel NP Butrint Raimond Kola.

Ugolini, který bojoval a byl zraněn v alpských bojích během první světové války, si nejprve vybral pro své vykopávky kopec známý jako Phoenice a teprve po dvou letech se přesunul do Butrintu. Dávno tomu, co tudy prošel anglický plukovník William Martin Leake, který byl vyslán na dvůr Ali Paši Tepelenského, kdysi zbojníka, později v osmanských službách. Právě osmanská armáda potřebovala Leakovy dělostřelecké zkušenosti. A Leake zanechal popis, jak v jeho době vypadal Butrint. Mnoho toho nebylo, ale Ugolini věděl, kde kopat. A kopal až do roku 1936, než byl odvolán. Hasan Ceka, kterého v Albánii nazývají otcem albánské archeologie a který byl albánským zástupcem na vykopávkách, vzpomíná, že Ugolini vždy po ránu postavil dělníky do pozoru a museli pozdravit fašistickým pozdravem před nástupem do práce ve výkopech. Ugolini byl sice „vyslancem“ Mussoliniho, ale především schopným archeologem – v Butrintu odkryl divadlo, lázně, baptisterium, byzantskou katedrálu, nymfaneum, hradby, brány. Ovšem vyprávění Vergilia, že zakladatel Říma připlul i do Butrintu, zůstává dodnes básnickou fikcí. Ugolini zemřel na malárii v roce 1936 (nedožil se tedy italské invaze do Albánie), jeho dílo a význam připomíná pomník, který v Butrintu stojí.


Butrint – bazilika


Butrint


Butrint


Butrint – benátská pevnost

Archeologický areál v Butrintu popisuje dějiny regionu přibližně od 4. století př. n. l. Dávno před příchodem Římanů zde stála proslavená svatyně boha lékařského umění Asklépia. Od poloviny 2. století př. n. l. obsazovali jih Albánie Římané, kteří zde budovali silnice, nejznámější z nich – Via Egnatia – vedla z Dyrrachia (dnešní Durrësi) až do Byzantia (dnešní Istanbul), další z Dyrrachia podél pobřeží na jih do Butrintu. Římané stavěli i divadla, kromě butrintského se zachovala ještě v Durrësi a v Apollonii. Divadlo v Butrintu je asi 200 metrů za vchodem do archeologického areálu. Orchestra je zakrytá prkny a plechem, protože je zaplavená spodní vodou, ze scaenae frons zůstaly jen nevysoké zdi s oblouky, přesto jsou báječnou kulisou pro divadelní představení. Od roku 2000 se zde koná mezinárodní divadelní festival, na němž již vystupovaly desítky souborů nejen z Albánie, ale také např. z USA, Španělska, Řecka, Turecka a dokonce členové Divadla v Dlouhé, kteří zde hráli Senekovu Faidru. Když Ugoliniho lidé na začátku vykopávek odkryli antické divadlo, nalezli neobvykle velké množství soch, což podporuje teorii, že butrintské divadlo bylo zničeno silným zemětřesením ve čtvrtém století.

Od třetího století význam Butrintu upadal, části města zničila zemětřesení, ale přesto se dále rozvíjelo, o čemž svědčí palác Tří mušlí, ke kterému stezka od divadla pokračuje. Původně měšťanský dům byl na počátku 5. století honosně přestavěn na rozlehlý palác. Stezka dále vede k baptisteriu, nymfaneu a bazilice. Od pátého století vzkvétalo v oblasti Butrintu křesťanství. Butrint byl dokonce sídlem biskupa a začátkem 6. století zde byla postavena velká bazilika a baptisterium, které je dle albánských pramenů druhé největší na území bývalé Východořímské říše hned po baptisteriu v istanbulském chrámu Hagia Sofia. Baptisterium bylo postaveno na základech římských lázní a jeho podlahu tvoří nádherná mozaika. Podrobný popis i fotografie mozaiky – alegorické zobrazení spasení, křtu, života, ráje, eucharistie – najdete na oficiálních stránkách www.butrint.org. Butrint měl již od helénských časů mohutné hradby s řadou bran, které byly v průběhu staletí zdokonalovány.

Po pádu římské moci patřil Butrint krátce prvnímu bulharskému království, v 9. století se stal součástí Byzantské říše. Útočníci i vládci se střídali – Normané, Anjouovci, Benátčané, Osmané. Benátčané koupili Korfu a Butrint od Anjouovců v roce 1386 a nejviditelnější památkou na benátské panství je trojúhelníková pevnost postavená na konci 15. století na břehu kanálu Vivari.

Podrobné informace v angličtině na www.butrint.org