Inspirací pro tento rozhovor byla kniha „Když němí promluví“. Ty příběhy jsou děsivé, možná by kniha měla být označena hvězdičkou a prodávána nejméně až od 15 let. Do jaké míry má čtenář při četbě těch příběhů vnímat, že toto je minulost Indie? Do jaké míry jsou současné i ve 21. století?
Do určité míry současné nadále jsou, ale musíme si uvědomit, že i Indie se vyvíjí a v indické společnosti dochází k významným změnám. Rozdíly mezi vesnicí a městem se nadále prohlubují a to i s ohledem na nedotýkatelné, takže si dovolím tvrdit, že většina dalitů žijících v indických městech se už s praktikováním nedotýkatelnosti nepotýká v takové míře jako před 50 lety. Na druhé straně na vesnicích k významnému pokroku nedochází, byť v rámci Indie jsou v tomto směru mezi jednotlivými regiony obrovské rozdíly. Podstatné je též, kolik dalitů ve vesnici žije. Tam, kde jich je 60–80 procent, jsou schopni prosadit si alespoň základní práva. Naopak tam, kde jsou dalité v menšině, nebo se z jiných důvodů nemohou realizovat, se stále setkáváme s poměrně otřesnými případy diskriminace – nemohou například nejen používat stejné šálky na čaj a kávu jako výše postavení obyvatelé vesnice, ale musí počítat také s fyzickými útoky na členy komunity, v extrémních případech se znásilňováním i vraždami. Čtenář by si neměl představovat, že se v každé vesnici děje to, co si přečetl v knize, ale tyto případy se stále odehrávají a nejsou ani v současné Indii výjimečné.

Tresty pro „nedotýkatelné“ za porušení kastovních pravidel bývaly více než kruté, spíše bych je nazval nelidskými. Budu citovat z povídky „Stín, který nás pronásleduje“, v níž rodina nedotýkatelných odmítne vykonávat práci, kterou se jejich předci živili po staletí – čištění záchodů: „Ty zvířata z vyšších kast vnikli v noci do domu a… moji matku, starší i mladší sestru – byla taková mlaďounká, bylo jí teprve třináct let – na všech třech se ta zvířata vystřídala. Když se jim v tom bratr snažil zabránit, zabili ho… rozsekali je na kusy a ty rozházeli po poli, které jsme si koupili.“ V posledních měsících se odehrálo v Indii několik případů hromadného znásilnění, nesouvisí to – přestože se o tom nepíše – právě s kastovním pořádkem? Znásilnění ženy mnoha muži býval jeden z praktikovaných trestů pro dalitské ženy (a tuto děsivou praxi známe i z jiných zemí).
Já bych řekl, že v tomto případě nikoli úplně nutně. Bohužel, co se týká znásilnění, nemáme k dispozici detailní statistiky a nejsme schopni rozlišit v nahlášeném počtu případů znásilnění tu kastovní souvislost, či alespoň zdaleka ne vždy. Indové zpravidla argumentují tím, že ke znásilnění dochází nejenom v případech nižších vrstev, ale i vyšších kast. Jestliže se podíváte detailněji na mnohé případy, dozvíte se s velkým překvapením, že původci toho násilí jsou velice často nejbližší příbuzní a sousedé, tedy lidé z nejbližšího okolí obětí, bez ohledu na kastu. Ke znásilnění žen z nejnižších kast dochází velice často, což lze vysvětlit nejenom nízkým postavením těch žen a nemožností se bránit, ale i dalšími důvody. Dalitské ženy figurují v mysli mnoha indických mužů jako jakési představitelky sexuálních vášní. Na rozdíl od žen z vyšších kast mají totiž poměrně velkou volnost a mohou se volněji pohybovat, např. docházejí na pole. A tedy i tvrdě fyzicky pracují. Ti muži si je představují jako sexuálně velice zdatné a vášnivé. Ale nestavme to tak, že díky nízkému postavení ženy z nižší kasty se na ně muži automaticky vrhají, tak to zase není.
Pokud příslušnice nízké kasty poruší nějaká daná pravidla, znásilnění může být jedním z trestů. Těch trestů bývá více, od slovních výpadů až po fyzické násilí, znásilnění, zabití či vypálení domu i vesnice. Takže je to jeden ze způsobů jak příslušníkům nejnižší kasty dát najevo nelibost nad jeho chováním. Důvody podráždění příslušníků vyšších kast mohou být z našeho hlediska poměrně malicherné, případů bylo zaznamenáno nesmírné množství a já pro názornost jeden uvedu. Jde o svatbu a u svateb bývají jasná pravidla, jak by měly probíhat. Díky nízkému postavení nesměli dalité používat různé dopravní prostředky včetně koní. A když nějaká dalitská rodina zbohatla a koně si mohla dovolit půjčit a půjčila si ho, tak museli v případě, že potkali příslušníka vyšší kasty, na znamení pokory z toho koně slézt. Pod rozšiřujícím se vlivem názorů, že jsou si všichni rovni, odmítli dalité během jedné svatby z koně sestoupit a došlo k hromadnému trestu, který skončil až dvaceti mrtvými.

Nedotýkatelní jsou na nejnižším stupni indického kastovního systému, vlastně mimo kasty, a stále účinněji a úspěšněji se tomuto dědictví minulosti brání. Z knihy ale vyplývá, že si sami ve svém společenství vytváří jakýsi systém tříd či kast, a navíc ani v dalistkých rodinách neexistuje pražádná rovnoprávnost mezi mužem a ženou, postavení ženy je silně ponižující…
Je to přesně tak, i mezi dality existují kasty, vlastně každý region Indie má nějaké tři čtyři dominantní dalitské kasty, které poměrně urputně soupeří mezi sebou o pomyslné příčky v hierarchii. A případů, kdy příslušníci dvou dalitských kast sáhli k násilí – které skončilo smrtí – pouze na základě toho, aby si dokázali nadřazenost, těch případů je evidováno značné množství. Proti ostatním vystupují často velice nesmlouvavě. To souvisí také s tím, že spousta dalitů se emancipovala a napodobuje chování vyšších kast, přebírají i některé špatné zvyky hinduistické společnosti, přestože do té doby mezi nimi neměly místo, ať je to věno či velké lpění na kastovních zvycích a rituálech. Je paradoxem, že valná část příslušníků vyšších kast od těchto zvyků upouští a naopak dalité na nich lpí. Dalitských kast je několik stovek a jsou mezi nimi obrovské rozdíly náboženské i společenské, týkají se mj. stolování, jazyka a odívání. Především v oblasti stravování se nic nezměnilo, dodnes do domu dalitů nikdo z vyšší společnosti pozvání na večeři nepřijme. V knize je povídka o učitelce původem z nedotýkatelné kasty, která má na škole kamarády a kolegy z vyšších kast. Zdánlivě je vše v pořádku, až postupně poznává, že vše úplně bez problémů není a nebude. Sice ji zvou na návštěvu do svého domu a ona tam jí cukroví, které pekli, ale když je naopak pozvala k sobě, nikdo nepřišel – u nedotýkatelných nikdo jíst nebude. Tyhle věci jsou na hony vzdálené zabíjení a vykořisťování z minulosti, ale stále zamrzí, stále to dalitům ukazuje, že nejsou ostatním rovni. A jedná se o příběh z města, co se děje na vesnicích, je stále mnohem horší.

K nedotýkatelným patří na 160 milionů Indů. Jak se ale mezi sebou poznají? Pokud je někdo dobře a čistě oblečen a nemluví o svém původu, nikdo přece snadno nepozná, že pochází z takové a takové kasty. Přitom je v knize zmíněn terénní výzkum E. Masilamani-Meyerové, že 99 procent vesnických chrámů v Tamilnádu nedovoluje dalitům vstoupit (v letech 1981–91).
Ta otázka mne fascinovala od počátku mého zájmu o Indii. V publikacích se uvádí, že indická společnost se dělí do kast, které se od sebe liší v mnoha ohledech a obvykle není složité na základě řady rysů poznat, ke které kastě člověk patří. To se do nedávna poměrně standardně uvádělo, nicméně změny, které moderní doba přinesla, tu možnost rozlišit, kdo k jaké kastě patří, velice omezují a domnívám se, že ve městě už to téměř není možné. Já osobně to nepoznám prakticky vůbec a vždy, když jsem se ptal svých indických kolegů nebo kamarádů, jestli poznají, kdo je ten či onen, tak ve městech mi odpovídali, že to nemá cenu zjišťovat, že se to stejně nepozná a naopak na vesnicích všichni svorně tvrdili, že ve většině případů to stále poznají na základě gest, pohybů, řeči či oblečení. Já jsem to párkrát vyzkoušel a ne vždy se trefili, takže se zdá, že i vesnice se již proměňují. V případě onoho průzkumu je odpověď jednoduchá. Každý obyvatel vesnice zná kastu ostatních, neboť vedle nich dlouhou dobu žije. Autorka průzkumu si všude brala místního průvodce, který ji zasvětil do detailů života vesnických komunit.

Gándhí sice prosazoval nenásilí a snažil se jev nedotýkatelnosti mírnit, ale v knize jsou zmíněny jeho výroky, které nahrávají myšlence, že to se změnami v jejich životě zase tak vážně nemyslel. Dokonce na ně nahlížel jako na blízké zvířatům: „Kázal byste slovo boží zvířeti? Někteří nedotýkatelní rozumí méně než zvířata. Myslím tím to, že mezi hodnotami islámu, hinduismu a křesťanství nerozliší lépe než obyčejná kráva.“ Gándhí zároveň kastovní pořádek podporoval výroky jako: „Kdo se narodí jako metař, musí se i živit jako metař.“
Málokdo z většinové hinduistické společnosti udělal pro dality více než Gándhí. Jsem přesvědčen, že to myslel upřímně a usiloval o to, aby nešvar nedotýkatelnosti ze společnosti vymizel. Na druhé straně se ani Gándhímu nepodařilo – jak nasvědčují nejen tyto citáty – vymanit ze stereotypního pohledu právě na nedotýkatelné. A díky některým jeho poměrně konzervativním názorům na kastovní pořádek, který negativně nijak výrazně nevnímal, docházelo k tomu, že některými výroky, činy a gesty si dality a jejich předáky rozhněval. Příkladem je Ambédkar, po určité době to mezi nimi více než jiskřilo.

Jak tedy pomáhal, když nebyl proti kastovnímu pořádku?
Gándhí se nesnažil narušovat instituci kastovního řádu, ale na druhou stranu, pokud byl přesvědčen, že některý aspekt toho řádu je špatný, tak se jeho vliv snažil minimalizovat. Gándhí byl v tomto směru takový idealista, který byl přesvědčen o tom, že Indie může žít šťastně i v rámci zachování kastovního pořádku, který by měl fungovat ku prospěchu všech, neboť je to psáno ve védách.

V jedné básni z knihy se praví:
„Kdyby tahle země moje byla
nahého by mě nenechala
hladového by mě nenechala
bez domova by mě nenechala
neurážela by mě…“
Za britského panování nad Indií – jak alespoň z knihy vyplývá – vstupovali dalité do armády, kde mj. získávali znalost angličtiny a ve vysoké míře také bojkotovali Gándhího hnutí a vyjadřovali podporu Britům, kteří rušili v Indii zavedené tisícileté pořádky. Byli dalité skutečně tolik probritští?
Byli. Oni se domnívali – a nikoli bezdůvodně – že po získání nezávislosti se v Indii dostane k moci majoritní hinduistická společnost, která se o emancipaci nízkých kast nebude nijak výrazně zasazovat. Tušili, že pokud by mohl někdo jejich komunitě pomoci, jsou to spíše Britové než vysoká bráhmanská společnost. Ale tyto probritské názory, o nichž se dočítáme v knihách, to jsou postoje elity, jedinců, kterým se podařilo vystudovat, seznámit se se západní morálkou, s fungováním politických stran atd. Byla to skupinka myslitelů, politických předáků, kteří reprezentovali postoj dalitské komunity, nepředpokládejte, že byste se setkal se skupinou lidí na poli a ti by vám řekli totéž, v té době bylo 80 procent obyčejných lidí negramotných.

Nedotýkatelní vykonávali či vykonávají nejpodřadnější práce, např. čištění toalet, odklízení mrtvých zvířat, zpopelňování mrtvých, zametání, ale také porodní asistence. Je v hinduismu porod považován za něco natolik nečistého, že porodní báby bývaly či jsou z téže rodiny jako metaři a čističi toalet?
Porod je v Indii nečistý, rodička se musí po porodu očišťovat, na druhou stranu bych si netroufl tvrdit, že je natolik nečistý, že porodní bába musí pocházet z kasty dalitů. Já podrobnější odpověď bohužel nemohu dát, především proto, že o té ženské komunitě se neví zdaleka tolik, jako o komunitě mužské. Také proto – a to je jedna z výtek dalitskému hnutí – že je to hnutí převážně mužské, ženy se začaly zapojovat teprve v nedávné době. A pokud se zapojily, soustředily se na jiné, pro ně palčivější problémy. Ze života dalistkých žen toho prostě nevíme tolik jako ze života mužů. To, že některé příslušnice některých dalitských kast pracovaly jako porodní báby, se uvádí, nedovedu ovšem odhadnout, zda je to běžný jev. Zda příslušníci všech, či kterých dalitských kast, mohly tuto práci vykonávat, a hlavně, pro jaké ostatní kasty tuto práci vykonávaly. Nedovedu si představit, že by dalitka přišla do domu bráhmana a asistovala při porodu, to je pravděpodobné u nižších kast. Tento odhad je ale podložen spíše mou intuicí.

Ve kterých částech Indie byla a je nedotýkatelnost nejvíce problémem?
Nedotýkatelnost byla vždy uplatňována mnohem intenzivněji na jihu Indie než na severu. Bengálsko a severozápad jsou nejméně problematické, naopak v jižních státech jako Tamilnádu, Andhrapradesh a Kárnataka, dochází k největším extrémům. Specifickým případem je Kerala, která patřila donedávna ke čtyřem jihoindickým státům, kde byla míra nedotýkatelnosti nejvyšší, ale v poslední době se ji podařilo značně minimalizovat. Důvodů bude několik, např. podpora komunistické strany, která byla u moci a ekonomická prosperita, která souvisí mj. s turistickým ruchem.

V minulosti se nedotýkatelní bránili svému osudu i konverzí ke křesťanství nebo buddhismu, čímž vystupovali z hinduistického kastovního řádu. A pak se i v křesťanských klášterech či osadách objevily kastovní předsudky, přestože v křesťanství jsou si všichni před Bohem rovni. Tím asi konverze ztratila na významu. Dnes volí nedotýkatelní spíše emigraci či odchod do města?
Otázka konverzí v posledních 30–40 letech již zdaleka není aktuální, jako tomu bylo před 150 lety, kdy k nim docházelo masově. Důvodů je několik, především právě to, že ani po konverzi se dalité nezbavili stigmatu nedotýkatelnosti a bylo s nimi nakládáno stejně jako předtím. Navíc jejich postavení zhoršila ekonomická omezení, která souvisí s tím, že indický právní systém nepřiznal těmto konvertitům status dalitů a tudíž přišli o různé státní výhody jako finanční příspěvky a místa na státních školách. K tomu přispíval pocit frustrace, že konverze nic podstatného nezměnila, neboť i v rámci toho náboženství, ke kterému se komunita rozhodla konvertovat, se nezbavila kastovního pořádku, ať v případě křesťanství, buddhismu či islámu. Dalším důvodem, proč ke konverzím nedochází, je cílená snaha státu je co nejvíce potlačit. Zákon, který má zajišťovat svobodu náboženského vyznání, v podstatě znemožňuje konverzi těchto nízkých kast k jinému náboženství. Takže spíše než s konverzí, která se jen tu a tam dodnes děje, se setkáváme s výhružkami nízkých kast, že budou konvertovat, neboť nebyly naplněny některé jejich požadavky. Například koncem 90. let v jedné vesnici v Tamilnádu pohrozili dalité konverzí k islámu neboť úřady přes řadu urgencí neučinily nic pro zlepšení jejich otřesných životních podmínek. A najednou to šlo. Takže to funguje spíše jako nátlak než opravdu realizovaný krok.

Vyšší kasty na potírání nepoddajných dalitů dokonce organizovaly tajná společenství. Ta měla například trestat dality za konverze. Výsledkem byly vypálené kostely, vesnice, upálení lidé, takový indický Ku-klux-klan. V jaké době se to dělo?
Převážně koncem 19. století, kdy byla ta otázka konverzí aktuální a souvisela s dalšími kroky, především s politikou čísel, kdy si političtí předáci začínali uvědomovat, že nezávislost se blíží a nezávislá Indie bude zohledňovat počty příslušníků jednotlivých komunit. Začínaly se provádět censy, v nichž se uváděla příslušnost k jednotlivým kastám i k náboženství a výsledky těchto sčítání začaly mnohé burcovat a docházelo k násilnostem. V posledních 100 letech se to již neděje, přestože je nutné říci, že mnozí příslušníci majoritní společnosti nesou jakékoli početnější konverze velice nelibě. Dotazníky pro sčítání lidu do loňského roku neobsahovaly kolonku kasta, ale právě od posledního sčítání ji opět mají. Důvod je velice prostý – různé formy pomoci se totiž od státu dožadují nejen kasty nejnižší, ale i spousta dalších a v podstatě se dá říci, že více jak polovina společnosti se považuje za znevýhodněnou, a tudíž žádá nějakou formu pomoci od státu. Zdroje ovšem nejsou nevyčerpatelné a tak se úředníci rozhodli zjistit, kolik příslušníků ta či ona kasta opravdu má.

Je možné, že i vysoce postaveným dalitským politikům a úředníkům dnes někdo připomene jejich původ?
Já jsem nikdy nezaznamenal, že by si někdo z významných dalitských politiků na toto stěžoval. Pokud se kdokoli stane poslancem apod., pak si to k němu nikdo nedovolí. Umím si ovšem představit, že společnost bude popisovat přítomnost dalita např. v parlamentu jako ústupek státu, jako výsledek pozitivní diskriminace.

Podle Human Rights Watch se počet lidí zaměstnaných jako manuální uklízeči výkalů pohybuje kolem 1,3 milionu. Většinou se jedná o ženy. Indii stále chybí kanalizace…
Odpověděl jste sám. Ještě koncem minulého století se uvádělo, že většina indických domácností stále nemá záchody. To asi nemá smysl více komentovat, mě v té souvislosti napadá podstatná otázka – kdo bude tuto práci dělat dál. Dalité vykonávají nečisté práce, které nikdo jiný nechce dělat, byli a jsou k tomu nuceni. Díky dosaženému vzdělání a pokračující emancipaci je spousta z nich lépe schopna hájit svá práva a tyto práce ve vzrůstající míře odmítají. Kdo to bude dělat dál je dosud nezodpovězená otázka. Já jsem se snažil odpověď na tuto otázku najít a nikdy nenašel. Pozastavoval jsem se nad případy, že když někdo zemřel, člověk či kráva, vždy to byli dalité, kdo vykonával služby pro zemřelé, kdo odklízel mrtvoly zvířat. Vybavuje se mi případ z Tamilnádu, kde komunita parejárů (dalitů) odmítla tyto práce vykonávat a když zemřel člověk, výše postavení lidé z vesnice po dlouhém vyjednávání umluvili a podplatili jeho blízkého příbuzného, aby se toho ujmul. A když pak zemřel další člověk, šli za ním znovu. Tentokráte se ten člověk vyděsil a odmítl, že už to nikdy dělat nebude, že by se z něj v očích všech stal nedotýkatelný.

V povídkách v knize jsem na odpověď na tuto otázku narazil. Dalitská ústa tam křičí: „uklízejte si sami vaše hovna“.
Ono to tak nakonec asi bude muset být, ale ten přechod je a bude velice bolestivý.

Mají Indové na programu nějaké technické řešení?
Indové jsou si nepochybně vědomi, jaká nebezpečí znamenají do budoucna přelidněnost jejich země a obrovské množství odpadků. Ovšem nijak výrazně se tím nezabývají . Zdá se, že je stále primárně trápí jiné problémy, a kroky, které v tomto směru byly učiněny, jsou naprosto nedostačující. Projekty, které by měly řešit tento problém, by byly nepochybně nesmírně nákladné.

Co vlastně předcházelo vydání knihy, kdy se objevila myšlenka na její vydání?
Důvod, proč jsem se rozhodl (společně s doktorkou Dagmar Markovou) knihu vydat, byl poměrně banální. Dalitská komunita je široká a pestrá, a dovoluji si tvrdit, že i zajímavá. O dalitech se donedávna nijak nemluvilo a v české literatuře nebylo více než pár stereotypně prezentovaných informací, což jsem pociťoval jako velký nedostatek. Chtěl jsem ho odstranit a přinést alespoň částečné zprávy o této komunitě, o jejím životě a vývoji. Druhým důvodem bylo, že mne to skutečně zajímá. Já jsem se k dalitům dostal náhodou díky jazyku. V rámci studií v Indii jsem se domáhal svého profesora četby tamilských textů, které by byly psány v dialektu, a dostali jsme se k literatuře dalitské, značná část dalitských autorů totiž píše v dialektu, který je značně odlišný od standardní mluvy. Ten jazyk mě zaujal a navíc obsah sdělení – ač často smutný – je velice zajímavý a vytváří obrázek dalitské komunity. Tehdy jsem se prostě rozhodl, že se o ní dozvím něco více.
Dalitská literatura je svérázný literární proud. Já bych se nerad pouštěl do debaty, jak moc je to literárně na výši, jedna z největších výtek totiž je, že dalitští autoři píší pořád to samé, krátké povídky nebo autobiografický román, kde líčí pouze to, jak jsou biti, trestáni, znásilňováni. Vytýká se jim, že jazyk je hrubý, vulgární a neumělý, prostý jakýchkoli ozdob, metafor, takže to v podstatě nemá cenu číst a vydávat. Já si troufám tvrdit, že alespoň někteří z těch autorů jsou již literárně na výši, a navíc mám z mnoha dalitských autorů pocit takové pestrosti, že se ocitám uprostřed vřavy dění, to jejich psaní je prostě akční a dynamické, přestože negativního charakteru. Vyšší kasty se do toho poslední dobou možná bojí trochu šáhnout, aby nebyly obviněny z té či oné strany, a jejich literatura je taková malinko šedá. Jestliže je něco pestrého v indické literatuře, je to produkce dalitů, obsahově se mi líbí.

Navštívil jste i spisovatelku Bámu, jejíž knihy jsou překládány do západních jazyků…
Báma je nejznámější představitelkou tamilské dalitské literatury. Navštívil jsem její rodnou vesnici, rodný dům i spisovatelku samotnou. Ten dům obývá její mladší bratr s rodinou, ona tam již nebydlí a působí jako učitelka na základní škole v jedné vesnici nedaleko Kánčípuramu, kde je valná část žáků z dalitských kast. Pro mě to bylo velice motivující, ale to setkání neprobíhalo tak, jak jsem si představoval. Očekával jsem, že bude minimálně potěšena, když přijede někdo z tak malé a vzdálené země jako je Česká republika, někdo, kdo se naučil její jazyk, studuje dalitskou literaturu a chce s ní udělat rozhovor. To se ale vůbec nezdálo, naopak se tomu rozhovoru snažila spíše vyhýbat a nakonec otevřeně řekla, že ji to nijak netěší, že doby, kdy dávala rozhovory s radostí, již má za sebou. Na akademické pracovníky pak hledí spíše s despektem, protože dle jejího pocitu jim nejde o věc samotnou, ale jen o nějaké informace, které by mohli publikovat. Byla tedy spíše odměřená.

Máte v Indii nějaké oblíbené místo, kam se rád vracíte?
Já mám Indii velice rád, byť prvotní romantický pohled na tuto zemi již z velké části vyprchal. Díky tomu, že jsem tamilista, snažím se vždy většinu mého pobytu v Indii strávit v tomto státě, tedy v Tamilnádu. Mým nejoblíbenějším místem je poutní místo Raméšvaram, které se nachází na ostrůvku, který směřuje k ostrovu Šrí Lanka. To místo mi přirostlo k srdci a kdykoli jedu do Indie, tak se tam nemohu na nějaký den či raději týden vypravit.

Mgr. Pavel Hons, Ph.D. (1977)
Vystudoval indologii (indická studia) se specializací tamilština na FF UK. Od roku 2004 do roku 2008 působil jako tajemník Ústavu jižní a centrální Asie na FF UK. Začátkem roku 2008 se stal zaměstnancem Orientálního ústavu AV ČR. Věnuje se především tamilštině a tamilské literatuře, dále pak společnosti jižní Indie. Od roku 2006 vyučuje tamilštinu na FF UK. V letech 2003 a 2011 podnikl studijní cesty do Indie, kde se věnoval badatelské činnosti, ale také získávání zkušeností na místních univerzitách. Od roku 2009 působí jako redaktor časopisu Archív Orientální. Výuka (FF UK): tamilský jazyk, klasické texty, úvod do studia indologie, dalitské hnutí v Indii.

Foto v rozhovoru – archiv Pavla Honse
Fotogalerie – Daniel Linnert