Doprava Madridem je v pohodě, cesta z letiště jednoduchá, hned u východu vidíme značku metra, pár jezdících schodů a jsme u vchodu. Obsluha automatu na jízdenky rychlá, kdo nevládne španělsky (doporučuji se základům naučit), přepne na angličtinu. Zvolí se nejprve místo odjezdu, poté stanice výstupu a automat oznámí cenu. Z letiště i na letiště je příplatek 3 eura, celkem 5 eur na osobu, jinak stojí cesta i s více přestupy a přes celý Madrid cca 2 eura. Mapka a další podrobnosti o madridském metru na www.metromadrid.es.

První jsem v Madridu po výstupu z metra uviděl světoznámé náměstí Puerta del Sol a ulice Calle Mayor a Calle de Alcalá. Z oné Brány slunce, snad kdysi středu světa, vedou na opačné strany. Nejkrásnější ulice světa, do této kategorie zařadil Calle de Alcalá Karel Čapek. Mě tolik neokouzlila. Ani Puerta del Sol, čítával jsem otřepanou frázi, že právě toto náměstí vystihuje nejlépe otevřený, kosmopolitní Madrid. Otevřený a kosmopolitní v tomto případě znamená restaurace, bary, cukrárny, prodejny fotbalových dresů, více i méně hloupých suvenýrů, herny, sázení, diskotéky a sem tam žebráci. To samé je v centru snad každého velkoměsta. A spousta lidí, s blížícím se večerem bylo centrum Madridu plnější a plnější. To popisoval už Karel Čapek, že „přijde večer a celý Madrid, pokud má nohy, se prochází, tlačí a vlní od Calle Mayor po Calle de Alcalá…“ Karel Čapek vybízel: „povšimněte si, jak tu lidé nosí hlavu: je to na půl grandeza a na půl paličatost.“ Bary v okolí Puerta del Sol byly ten večer jistě ještě plnější než v jiné poklidnější dny, to úterý se totiž hrála fotbalová Liga mistrů, znáte to, když nemůžete barem ani procházet… Zjednoduším to, centrum Madridu, to je stará habsburská metropole, strašně okořeněná konzumem 21. století.


Populární bronzové sochy románových postav Dona Quijota a Sancho Panzy

Přijet do Madridu z Extremadury, to je pecka do hlavy. Z malých zapadlých historických městeček – pamatujících slávu conquistadorů – do rušného velkoměsta 21. století, kde se „paří“ celou noc. Na Plaza de España na konci či začátku ulice Gran Vía se scházejí místní i cizinci a ošahávají populární bronzové sochy románových postav Dona Quijota a Sancho Panzy. Nad nimi sedí kamenný autor Miguel de Cervantes. Bohužel, nad Cervantesem se tyčí dvě výškové budovy z poloviny minulého století. Když padla tma, povečeřeli jsme tapas na Gran Vía, což se asi musí. Proti Extremaduře je vše dražší, včetně tapas, navíc porce jsou menší. A obsluha, jak už to bývá v ulicích plných turistů – jako je Gran Vía – méně pozorná a příjemná. Ale takový je jednoduše Madrid, metropole, která přeje připraveným a zkušenějším. Pak si i Madrid dokážete užít, přestože mu chybí poetické kouzlo například Cáceresu nebo Prahy. Gran Vía, to není jen ulice, ale dlouhá řada restaurací s tapas, barů, divadel, tančíren, diskoték, prostě ulice, kde to v noci žije. Fakt naplno.

Nedaleko Plaza de España stojí na kopci egyptský chrám Debod. Templo de Debod je přístupný zdarma, jen jsme chvíli čekali, než nás pustili dovnitř, prostory nejsou nafukovací. Nejlépe si ale užijete egyptský chrám zvenku, zvláště při západu slunce to je takové krátké posezení ve starém Orientu. A jak se dostal chrám do Madridu? Vody Vysoké Asuánské přehrady zaplavily kdysi údolí Nilu se spoustou archeologických nalezišť a památek. Známé chrámy v Abu Simbelu, Philae atd., byly rozřezány a přesunuty výše. V roce 1968 daroval Egypt chrám Debod z 2. století př. n. l. Španělsku jako poděkování za pomoc při záchraně právě chrámu v Abu Simbelu. Španělé Debod umístili do parku del Oeste, přibližně pouze půl kilometru severně od Královského paláce. Cesta chrámu z Egypta do Španělska trvala dlouhé roky, rozebrán byl v roce 1961 a rozřezané kvádry byly převezeny na ostrov Elephantine, kde zůstaly až do roku 1970, kdy putovaly do přístavu v Alexandrii a odtud do Valencie. Dále už po silnici do Madridu. Chrám Debod rozkázal postavit kušitský král Adikhalamani z Meroe (dnešní Súdán) jako svatyni bohu Amonovi, později ho rozšířili králové ptolemaiovské dynastie.


Madridské domy

Náměstí Plaza Mayor, možná nejpůvabnější v Madridu, je pod lešením, v těchto měsících se tam pracuje a opravuje ostošest. První myšlenka byla… to je vážně to slavné madridské náměstí? Kolem dokola habsburské domy s podloubím a balkonky, náměstí je vlastně jakýmsi amfiteátrem, v němž se konávaly důležité veřejné akce, ale také inkviziční výslechy a popravy, býčí zápasy, korunovační ceremonie, vše mohla vrchnost sledovat ze všech stran. Uprostřed náměstí je jezdecká socha Filipa III., kolem se poflakují prodejci všech možných nesmyslů, blikajících, poletujících, hopsajících. Před budovami zahrádky restaurací, nepochybně předražených. Po dlažbě náměstí kráčela španělská historie, ale charisma toto místo ztratilo. Snad je to tím lešením leckde kolem, ale spíše tím konzumním ruchem. Před dvěma týdny jsem byl na Plaza Mayor v Trujillu, to je jiný svět.

Nebudu popisovat dějiny Madridu, to by bylo na více článků. Omezím se na původ jména města. Už v roce 852 emír z Córdoby Muhammad I. nechal vybudovat pevnost, které se říkalo Madžrít (poslední ruiny hradeb z 9. století jsou jižně od královského paláce), což přibližně znamená „zdroj vody“. Právě odtud prý pochází dnešní jméno města. Proč zdroj vody? Pevnost střežila řeku Manzanares, zeměpisně snad bezvýznamnou, ale řeku, kterou maloval Francisco Goya. Na těch malbách jsou tradičně oblečení Madrileños a tančí a piknikují. Řeka pramení v Sierra de Guadarrama kus za Segovií.


Palacio Real

Vstupné do královského paláce stojí 10 €, ale je zahrnuto v Madrid Card. Nejprve nás šipky směrovaly do královské zbrojnice, že je královská a že Španěly nebyly ledajakým královstvím, je zjevné na první pohled. Zbroj habsburských panovníků, např. císaře Maxmiliána I. Habsburského, kterému říkávali „El último caballero“ tedy „poslední rytíř“. Vytvořil ji známý zbrojíř Lorenz Helmschmied z německého Augsburgu, z jedné z nejproslulejších dílen své doby. Uprostřed přepychových brnění se vyjímá římská zbroj Filipa II. (daroval mu ji Guidobaldo II. della Rovere, vévoda z Urbina), která napovídá, že se i nejmocnější španělští panovníci obraceli k antické římské říši jako ke svým kořenům. Palácem se prochází buď samostatně, nebo se skupinou dle zvoleného jazyka, na 23 krásných sálů je přístupných veřejnosti a pokud jdete samostatně, dostanete leták se stručným popisem nebo audio. Bohužel, v paláci je zakázáno fotografovat.

Goya… Za Goyou do Prada, jsou tam desítky jeho obrazů. Karel Čapek o něm ve svém Výletu do Španěl napsal: „Nebylo před ním a není po něm malíře, který by tak široce, tak prudkým a hrubým rozmachem popadl svou dobu a nakreslil její líc a rub; Goya není realismus, Goya je útok; Goya je revoluce; Goya je pamfletista násobený Balzacem.“ Museo del Prado nepochybně patří mezi nejdůležitější světová muzea, otevřeno bylo již v roce 1819. Nejen Goya, také Velasquez, El Greco, Zurbarán, Murillo, není vhodnějšího místa pro setkání se španělským uměním.

Poslední hodiny před odletem a kam vlastně v Madridu… Plaza de Toros de las Ventas, proslulá madridská aréna. Nikdy jsem nebyl na býčích zápasech, přestože jsem již v několika arénách stál, například v Arles. Býčí zápasy jsou kontroverzní záležitost, nemýlím-li se, mívali je v oblibě Ernest Hemingway i Francisco Goya. A Karel Čapek kdysi napsal: „Lidi, nemohu si pomoci, něco na tom je; něco velikého a krásného“.