Stěžejním tématem celé antologie je postavení ženy ve společnosti, věnuje se mu hned několik autorek i autorů. První autorkou zabývající se tímto tématem je Hudá al-´Attás (هدى العطاس), která si téma postavení žen, konkrétně v jemenském románu, zvolila už do své magisterské práce, kterou obhájila na univerzitě v San´á. Sama se také účastnila řady kongresů týkajících se literatury, žurnalistiky a právě i ženských práv. Překladatelka Táňa Habermannová, která se specializuje výhradně na jemenskou ženskou literaturu, si pro knihu Moderní jemenské povídky zvolila příběh s názvem Hrbolky (نتوءات ). Ten pochází z povídkového souboru Posedlost duše a těla a Hudá al-´Attás v něm vypráví o děvčátku, které je nuceno stydět se za fakt, že roste v ženu. Příběh má velmi podmanivý smutný nádech dosud „svobodného dítěte“, které se nedobrovolně musí podřídit své nové roli a odejít ze světla do skrytu jen proto, že roste. Celkový dojem z povídky je umocněn i dobře stylisticky zvládnutým překladem.

Postavením žen se zabývá i autor Muḥammad al-Garbí ´Umrán (محمد الغربي عمران ) ve své povídce Dívka ze San´á´ (صنعائية ). Dílo je vzato z povídkového souboru Obřízka Bilqís a jeho hlavní hrdinkou je dívka, která dychtí po svobodě těla i myšlení. Neví, proč by v sobě měla skrývat ženu, a utíká vždy alespoň na chvíli pryč od rodiny – zhluboka se nadechnout odpírané svobody a sebeuvědomění. Povídku, ve které dívka revoltuje proti mužům i samotnému Bohu, přeložila Dana Horká.

„Jednoho dne odpoledne jsem cítila radostné očekávání. Zaslechla jsem zvuk auta. Dnešní večer mám trávit s přáteli. Všechno se doma změnilo a vztahy už nejsou jako dřív. Zhasla jsem světlo, dívala se přes záclonu ven a chtělo se mi svléknout se a být nahá. Svlékla jsem si halenku, ponožky, podprsenku a kalhotky. Začala jsem si prohlížet své tělo před zrcadlem, i ta místa, která jsem nemohla vidět často. Rozplakala jsem se, ani nevím proč. Umyla jsem si obličej a pak jsem si oblékla chlapecké šaty. Nevěděla jsem, komu patří. Třásla jsem se a cítila slast, jako bych měla blízko k smrti. Je možné, že to je vrchol? Ne, nejsem úchylná, ale žiju výjimečně ve výjimečné společnosti. Umyla jsem se a ležela v posteli s představou, že někdo je vedle mě.“

Ženskou nezávislostí a hrdostí se naopak ve svém díle zabývá spisovatelka Mahásin al-Hawátí (محاسن الحواتي ). Pochází ze Súdánu, na univerzitě v San´á´ však vystudovala genderová studia. V antologii jemenských povídek nám vypráví příběh o úspěšné rybářce, který se klene přes krásně poeticky vylíčený úvod, jež pojednává o lásce ženy k moři. To jako by se stalo jediným jejím věrným snoubencem, kterého se nikdy nevzdá. V překladu významného arabisty Jiřího Fleissiga před námi vystupuje žena s veškerou svou hrdostí, silou a nezávislostí, která nedá všanc své děti a svou svobodu. Která je „královnou moře“, a tudíž se nechce stát další manželkou vězněnou za zdmi mužova domu. Miluje moře – jako svého živitele a zároveň jako obraz svobody a nezávislosti.

„Nevzdám se své lásky a vášně. Ten, kdo se jí vzdá, nikdy už vášeň nepozná.“

S tématem postavení žen úzce souvisí i význam rodiny a také snad všudypřítomná nešťastná láska, která záhy otevírá oči všem zaslepeným. Takový příběh se vypráví v povídce Volba (اختيار ) autorky Samá ´Alí ´Abdulkarím as-Sabáhí (سماء علي عبد الكريم الصباحي ). Ta studovala na katedře žurnalistiky a sdělovacích prostředků, poté pracovala jako redaktorka v novinách vydávaných Národním výborem pro záležitosti žen. Hlavní hrdinka se dvakrát ocitá ve stavu těžké volby, jednou jde proti své rodině, podruhé, již poučena, uvažuje rozumně a zůstává tam, kde cítí opravdovou trvalou lásku, nikoliv chvilkový chtíč a faleš. S ústředním tématem této povídky souvisí i určitý motiv prolínající se celou antologií. Tím je jakási nestálost mužů a jejich neutuchající hlad po nových předmětech touhy. V kontrastu s tímto stereotypem pak zůstává rodina jakožto spolehlivý přístav bezedné nejupřímnější lásky a podpory.

Obdobné téma nastiňuje i název povídky Sladký odchod (الرحيل العذب ) z pera jemenské spisovatelky Žillanár ´Abdulláh (جلنار عبد الله ), dnes žijící v Americe. V překladu Ondřeje Somolíka se zde dočítáme o ženě, které za svou lásku a obětavost zůstanou nakonec jen oči pro pláč. Zase se tedy vracíme k opakovanému motivu, ve kterém ženy prahnou po citech, kdežto muži po těle.

„Až jednou přišel den, kdy jsem ze Sámirova objetí pocítila dosud nepoznané odcizení. Celá jsem se z toho roztřásla. Do ucha mi pošeptal větu, kterou často opakoval: „Majso, jsi čistá a já jsem hříšník! Víš to?“ Nic jsem neříkala a jen se na něho dívala. Chtěla jsem, aby nepřestával a držel mě, jinak by se mi dozajista podlomila kolena. Přiváděl mě do tranzu. Pak pokračoval: „Určitě ti schází matka, bratři a otec.“ Na chvíli mě ovládla radost. Pak jsem pocítila úzkost.“

O ženě utrápené, ale stále závislé na svém manipulativním muži píše Lárá Nažíb ad-Darrásí (لارا نجيب الضراسي ) v povídce nazvané Vzbouření v nouzi (حالة تمرد طارئة ) a přeložené Václavou Tlili. Píše zde o ženě, která se nedokáže vymanit z trýznivého věznění svým manželem. V myšlenkách už se jí hromadí vzdor, ale její slova nakonec vždycky skanou jako med…


Někde v Jemenu, kresba Filip Trnka

Další povídky už opouštějí stěžejní témata lásky a závislosti. Řada z nich se vydává vstříc smrti a vidině osvobození v jejím náručí. Mezi ty patří i povídka Žert (مزحة ), kterou napsala známá autorka Nádija al-Kawkabání (نادية الكوكباني ) a v naší antologii přeložila opět Táňa Habermannová. Ve svém díle píše o muži, který je natolik zdeptaný životem se svou věčně nespokojenou manželkou a nenasytnými dětmi, že se pokusí předstírat smrt, což se mu nakonec stane osudným. Poprvé za celou knihu povídek se tu vzácně setkáváme s postavou výjimečně citlivého a ženě vlastně podřazeného muže.

S povídkou o smrti s názvem A umřel s úsměvem (و مات مبتسما ) se představuje i další autorka Nasím Muhammad as-Surhí (نسيم محمد الصرحي ). V překladu René Kopeckého ukazuje smrt jako absolutní vymanění ze všech bolestí a smutků a také jako neočekávaný dar přítomnosti všech nejbližších.

S konečným přízrakem smrti souvisí i jakýsi tematický předvoj v podobě sociální vyděděnosti. Povídky této antologie v sobě sdružují i témata chudobných nebo nějak fyzicky či psychicky postižených lidí, kteří se zničehožnic ocitnou na pokraji společnosti. Většinou pak dochází k tomu, že mezi vším tím smutkem a odmítáním najdou své spřízněné duše, které se potýkají s naprosto stejnými problémy, a proto je pro ně mnohem jednodušší vydat se společnou cestou. Takovým příběhem nás provází jemenský spisovatel a politik Muḥammad al-Garbí ´Umrán ve své povídce s názvem San´á´ (صنعاء ) v překladu Charifa Bahbouha, zakladatele nakladatelství Dar Ibn Rushd, díky kterému máme možnost si tuto antologii jemenských povídek vůbec přečíst. Odvíjí se zde vyprávění o dívce a chlapci, kteří v nehostinném šeru hřbitova zažívají svůj příběh důvěry a čisté lásky.

O tom, jak následky psychického i fyzického týrání mohou stát za lidskou vyděděností, je i další povídka s názvem Odehrává se v mých snech (يحدث في أحلامي ) autorky Mahá Náží Saláh (مها ناجي صلاح ) a v překladu Terezy Sváškové. Poukazuje na to, že přátelství povětšinou vzniká na základech jisté podobnosti charakterů a osudů. A také na to, jak silně ovlivňuje ztráta milované osoby naše vlastní životy, které mnohdy může dohnat až na okraj společnosti. S tématem vyděděnosti úzce souvisí i zděděná fyzická krása, která mnohdy není v lidském životě výhrou, ale spíše prokletím. Své o tom ví hlavní hrdinka povídky Krásná horalka (و كانت جميلة ) z pera Muhammada ´Abdulwalího (محمد عبد الولي ) a v překladu arabistky Jany Břeské. Muhammad ´Abdulwalí působil jako diplomat jemenské ambasády v Moskvě. Díky svým aktivitám se však často dostával do sporu s vládnoucím jemenským režimem, byl dvakrát vězněn a roku 1973 přišel o život při letecké havárii, která nebyla zcela náhodnou. Příběh o krásné horalce právem vystupuje do popředí celé jemenské antologie. Je totiž opravdu podmanivou mozaikou živoucího obrazu přírody a nenasytného toku času. Je brilantně podaným vyprávěním plným moudrých filosofických myšlenek. Je životopisnou povídkou ženy, která se v očích běžných smrtelníků stává nedostižnou modlou. A stejně tak je pro ni samotnou nedostižná i láska, pro kterou je zřejmě příliš krásná, aniž by si ji mohla ve vší upřímnosti zasloužit. Snad možná jedině od člověka, jež své srdce zapomněl uprostřed stránek svých knih, a ke kterému si vždy ráda chodí pro pár moudrých slov.

„Žádná kniha neříká pravdu celou. V každé knize je jí kousek, a proto je čtu všechny, abych ji našel.“

„Pravda je mrtvá. Ale nenašel se nikdo, kdo by ji pohřbil, a tak se vzduchem rozšířil její hnilobný zápach a lidé uvěřili, že je pravda obklopuje.“

Obdobné téma nese i povídka autorky píšící pod pseudonymem F. Ahmad (ف. أحمد ), jejíž jméno ani další podrobnosti o jejím životě nám nejsou bohužel známy. Je ale vůbec první jemenskou autorkou, která vydala svou povídku – a tou je ta s názvem Zlá jsi, společnosti (ظالم يا مجتمع ). Vypráví zde o jakémsi cyklu zakázaných lásek, které další ženu z generace doženou na dno společnosti. Klade důraz na to, že cena za krásu a lásku je značná. Jediným východiskem z „dědičného prokletí“ se pak jeví smrt.

V knize Moderní jemenské povídky se objevují ještě další příběhy, jež jsou do konečné mozaiky poskládány na základě svých společných silnějších či slabších motivů. Všechny nutí českého čtenáře k zamyšlení a všechny voní po qátu – rostlině, která navozuje halucinační stavy, a jíž je věnovaná celá jedna povídka v tentokrát i mém překladu. Jmenuje se, jak je nasnadě, Přeludy po qátu (سراب القات ) a napsala ji Ramzíja al-´Irjání (رمزية الارياني ). Tato povídka se odehrává ve tmě, která je stejně záludná jako tyčinky qátu. Je cestou za nočním dobrodružstvím, které končí vystřízlivěním.

Možná že i pro řadu českých čtenářů bude kniha Moderní jemenské povídky vystřízlivěním z představ o arabské literatuře. A já spolu se všemi překladateli, kteří se na sepsání této antologie podíleli, doufám, že svět jemenské, a třeba právě celkově arabské literatury, se bude naší společnosti stále více otevírat. Zatím můžeme společně klepat na bránu země jordánské, jejíž povídková tvorba se brzy stane námětem další souborné antologie povídek z nakladatelství Dar Ibn Rushd.

Moderní jemenské povídky
Přel. kolektiv autorů, Dar Ibn Rushd, 2015, 158 s.

Mgr. Jarmila Flaková (*1985),
vystudovala bakalářský obor Blízkovýchodní studia a poté navazující magisterský obor Kulturní antropologie Předního východu na Filozofické fakultě v Plzni. Věnuje se psaní knižních recenzí a dalších literárních článků. Své texty publikovala na řadě portálů, jako např.: Opus arabicum, iLiteratura, Vaseliteratura, E-kultura či StudentPoint, kde rovněž působila jako editorka literární sekce. Úzce spolupracuje s nakladatelstvím Dar Ibn Rushd, pro které přeložila povídku z knihy Moderní jemenské povídky. Píše poezii a prózu, některé její básně vyšly v brněnském časopise Host. V Plzni mívá svá autorská čtení poezie. Je spoluorganizátorkou plzeňského Festivalu arabské kultury a redaktorkou Arabfestových listů. Je velkou obdivovatelkou spisovatele Franze Kafky.