V Casa Elena se starají. Protože byl odjezd na sopku o šesté ranní, již v půl šesté nám majitelé servírovali snídani. Jsme v latinské Americe, stěží předpokládat přesný příjezd, nakonec z toho byla pouze obyčejná čtvrthodinka, vyzvedli nás ve čtvrt. Majitel hotýlku pan Harvey byl překvapen, tipoval dvojnásobné zpoždění. Není divu, že se nějaká ta čtvrthodina nabere, řidič shuttlu má adresy hotelů a penzionů, v nichž má vyzvednout zákazníky, a postupně je všechny objíždí.

Cesta byla delší, než by člověk z letmého pohledu do mapy předpokládal, necelých 50 kilometrů a přibližně 75 minut. Po příjezdu do vesničky San Francisco de Sales je nám přidělen povinný průvodce, přece se jim nebudou cizinci courat po sopkách, to je zakázané, a nejen v Guatemale. Kdo nemá vodu, krámek ve vesnici mají, dokonce i s ledničkou. Na jednom domku nápis hotel, lze se tedy zřejmě i ubytovat. San Francisco de Sales trail je jedním ze tří tras na svazích vulkánu, další jsou La Corona Trail na Cerro Chino a Top Trail. Mapky jsou u vchodu do parku.

Průvodce Roberto hned na úvod sdělil, že se nejde až ke kráteru, ale skončíme 300 metrů pod ním, tam, kam naposledy před čtyřmi lety tekla láva. Tu tentokrát neuvidíme. Viděli jsme, což netušil ani Roberto. Na můj dotaz, proč se nejde až ke kráteru Mackenney, odpověděl, že je aktivní, na mou námitku, že není aktivní, přišla další odpověď, že je aktivní. Alfredo Mackenney, po němž je dnešní aktivní kráter pojmenován, zasvětil svůj život studiu této sopky a údajně na ni vystoupil 1500krát. A už u nás byla parta malých kluků a nabízeli hole, za kolik, nevím, zda prodávali, či za peníze půjčovali, jsem nezjišťoval. Ale všiml jsem si, že někteří turisté jim po návratu hole vraceli, to by asi udělali i v případě, že tu hůl koupili, co s ní později ve městě. Výstup byl jednoduchý, necelé tři kilometry a přibližně čtyři stovky výškových metrů do nadmořské výšky 2300 metrů. Výstup vedl lesem po hodně prašné cestě, nuže doporučení – na sebe staré hadry a dobré staré boty (láva je hodně ostrá a nové boty by mohly utrpět nemilá poškrábání, podobně jako ruce v případě zakopnutí). V této nadmořské výšce nebývá chladno, pokud se Antigua těší teplému počasí, o nějakých 800 metrů výše nebude vánice, stačí tričko (můj případ), jako zálohu mikinu nebo lehkou bundu. Určitě mějte drobné, se stovkou dolarů by mohl být u pokladny problém.


Taxikář s mačetou u boku


Fuego, Acatenango a Agua


Pacaya kvete


Z kráteru stříká láva

Od začátku cesty na nás místní kluci volali – Taxi! Taxi! Ty taxíky byli koně. Myslím, že taxi stálo stovku, v quetzalech. Většina turistů jde nahoru po svých, z naší asi 20členné skupiny nevyužil taxi nikdo. Těch koňských taxíků mi bylo líto, škrábat se po prašné cestě plné kořenů nahoru vícekrát denně, není život koňský v těchto krajích právě idylkou. Výstup zabral asi hodinu, občas se mezi stromy otevřel široký výhled na okolí a především tři další sopky obklopující město Antigua Guatemala – Agua, Fuego a Acatenango. Nahoře šedočerná Pacaya a několik set metrů nad námi dramatický kráter Mackenney. Osobně bych zvolil časově delší výlet, například dále a výše směrem po úbočí sopky, stezka na něm byla viditelná z dálky. Bohužel, byli jsme pod drobnohledem dvou průvodců strážců a organizace turistického výletu to nedovolí. Nuže, alespoň procházka po lávě z roku 2014 a fotografování. Nabízel jsem jednomu taxikáři dvojnásobnou sumu, když mne vyveze nahoru ke kráteru, neuspěl jsem. Mimochodem, až nahoru nás doprovázela dvojice místních psů. Ovšem nakonec byla i láva, které si všiml nejprve Roberto těsně pod kráterem, zezdola docela nenápadná rudá tečka či čárka na svahu. Z kráteru téměř nestále vycházel dým, a sem tam z něj viditelně stříkala láva a padala zpět. Roberto měl pravdu, kráter je aktivní. Kousek od lávového pole stojí dřevěný stánek Lava Store, dovnitř jsem nenakoukl, nabízejí „unique art from lava“, jak říká cedulka. Průvodce nás ještě zavedl k místům, kde stoupá ze země teplo, a dával nám do rukou horké kameny. Každopádně, charakteristický sirný zápach necítíme.

Jak již bylo řečeno v úvodu, Pacaya je nejdostupnější a nejnavštěvovanější z guatemalských sopek. Prvním důvodem je nadmořská výška 2552 metrů, druhým cena. Další guatemalské sopky, na které je možné vystoupit a kam se nejčastěji šlape, jsou výrazně vyšší a výstup je fyzicky mnohem namáhavější, navíc časově delší a přes noc. V okolí Antiguy je trojice sopek Agua, Fuego a Acatenango, dosahují nadmořské výšky 3760, 3763 a 3976 metrů. Nedaleké jezero Atitlán obklopuje též trojka sopek. V současnosti tyto sopky svou aktivitou obyvatelům okolních vesnic tolik nehrozí, San Pedro (3020 m. n. m.) je vyhaslá, Tolimán (3158 m. n. m.) se dlouhodobě neprojevuje a Atitlán 3535 (m. n. m.) naposledy vybuchl v 19. století. Další vulkány, na které se v Guatemale šlape, jsou Santa María (3772 m. n. m.) a dále na západě nejvyšší Tajumulco (4220 m. n. m.). Právě snadná dostupnost výrazně snižuje cenu výletu na Pacayu, lze ho zakoupit u řady agentur za shodnou cenu 15 dolarů, na místě se ještě platí vstupné do parku 50 quetzalů, celkem na osobu tak vychází výlet v přepočtu asi 450 Kč. To je díky velkému počtu návštěvníků výrazně méně, než např. výstup na Acatenango, který stojí 400 až 450 quetzalů a je fyzicky velmi náročný. Agentury nabízejí výstup na Pacayu buď v brzkých hodinách, nebo odpoledne. Lépe časně vstát, odpoledne se zhoršuje viditelnost a kužel sopky může být zahalen v mracích.

Původně jsme měli túru na Acatenango v plánu, protože se v noci z jeho svahu pozoruje aktivita kráteru Fuega a obrázky na internetu naznačují, že to může za příznivých okolností být parádní podívaná. Nejprve se vystoupá do základního tábora na svahu Acatenanga, v noci pozoruje Fuego, nebo spí, ráno je finální výstup na Acatenango a poté návrat dolů do Antiguy. Jenže, musejí nastat ty příznivé okolnosti a podle vyprávění některých turistů nebylo v nocích před naším předpokládaným výstupem vidět nic, či téměř nic, Fuego sem tam vypustilo nějaký dým (to bylo přes celý den), ale láva nestříkala, netekla, navíc se večer zahalila jeho špice do mraků a viditelnost byla mizivá. Takže z dvoudenního výstupu sešlo. Ne vše, co různé agentury naslibují, bude dle očekávání evropských turistů naplněno, s tím je nutné se smířit, slibují jídlo (což může být leccos), slibují stany a spacáky na místě, každopádně výstup je náročný nadmořskou výškou, 3976 metrů nad mořem už každý nemusí snadno zvládat, začíná bolet hlava, nahoře bývá pořádná zima.


Kouřící Fuego je vidět i ze svahů sopky Pacaya


Láva není jen černošedá. Především je ostrá.


V lávě z roku 2014 se objevují květy


Ve vesničce San Francisco de Sales je i hotel

Zdeněk Šmíd ve svém žoviálním vyprávění o Guatemale v knize Jak se mají Mayové aneb Proč bychom se neděsili píše i o výstupu na Pacayu: „Pacaya je nejenom nejnavštěvovanější, ale i nejnebezpečnější sopkou Guatemaly. Ne pro dýmající kráter. Hrozba číhá už v lese. Přepadení, znásilnění a vraždy se tu rozmohly tolik, že vás sem dnes pustí jen s cestovkou zřízenou k ochraně klientů, v doprovodu strážců ozbrojených po zuby. Ale nebuďte smutní: i když vás tu nejspíš neznásilní ani nepodřežou, ještě pořád může Pacaya s vámi vyletět do povětří.“

Ale ne, neberte ta slova příliš vážně, výstup na sopky je jednotlivcům zakázán i v jiných zemích, a to i v regionech, kde by turistům ani pohledem neublížili. Je to prostě kšeft. Když mohu turistu obrat o nějaký ten dolar, proč bych tak neučinil, mohu-li mu výlet na sopku prodat, tak mu ho prodám. Průvodce, myslím, žádnou zbraň neměl, a stejně by neubránil dvacet neozbrojených turistů před přepadením třeba tří domorodců s pistolemi. To by musela nahoru s turisty patrola policistů v plné polní. Pravda, taxikáři měli každý pořádnou mačetu, ale co s takovou mačetou proti střelné zbrani, a těch je mezi lidmi v Guatemale po všech brutálních válkách dost a dost. V současnosti je výstup na Pacayu bezpečný, zvláště, jdete-li ve skupině, vlastně, během cesty nikdy nejste sami, cestou nahoru i dolů potkáváte další skupiny, Pacaya je chvílemi jako na Václaváku, jak se u nás říká. A že by s vámi Pacaya vyletěla do povětří… to je hodně nepravděpodobné, sopka je natolik sledovaná, že v případě nebezpečí by se nejen nekonaly výstupy, ale byla by evakuovaná i vesnice.

Na vstupence je sepsáno, co všechno se v „Parque Nacional Volcan de Pacaya“ nesmí. Například nosit střelnou zbraň, trhat rostliny, dělat si táborák, pít alkoholické nápoje, kouřit, zůstávat mimo stanovenou dobu, kempovat. Mnohé zákazy mi připadají logické, shodují se s těmi v ostatních národních parcích leckde ve světě. A ke kráteru pouze s úředním povolením od parku. Jen jsem si lámal hlavu, co to přesně znamená „extraer piedras y grava“, tedy vlastně extrahovat kameny, zda pod to spadá, že si nesmím vzít kousek lávy na památku domů do daleké země. Vzal jsem si.

Jak často je Pacaya aktivní? Na specializovaných stránkách www.volcanodiscovery.com jsou následující známá data: 1360, 1565, 1623 (?), 1651, 1655, 1664, 1668, 1671, 1674, 1677 (?), 1678, 1690, 1693, 1699, 1717 (?), 1760 (?), 1775, 1805, 1830 (?), 1846, 1885, 1961, 1965, 1970, 1972, 1973, 1976, 1977, 1978, 1980–1998, 1999–2003, 2004–2010, 2012, 2013, 2014. Asi brzy připíší 2018. Aktivita je mírně výbušná a efuzivní, pravidelně pomalu vytéká láva. V roce 1961 se probudil kráter Mackenney (někde píší MacKenney, několik jeho úžasných fotografií lze na internetu najít), v minulosti to byly Pacaya Vieja a Cerro Grande. Dramatický byl rok 2010, nejprve v lednu 2010 tekla láva čtyři kilometry jižním směrem, byla to největší erupce od roku 1961. A v květnu 2010 se sloupec sopečného popela nesl až do vzdálenosti 500 kilometrů, způsobil nejen první uzavření národního parku, ale deset dní bylo uzavřeno i letiště La Aurora. Vulkanický komplex Pacaya není nijak starý, pouze asi 23 tisíc let, a leží těsně za okrajem dávné kaldery, která má mnohem ničivější potenciál. Nebezpečí se tedy skrývá dále severně, je jím jezero Amatitlán, 11 kilometrů dlouhé a 3 kilometry široké, které je pozůstatkem dávného vulkanického výbuchu a zhroucenou kalderou. Tehdy v pleistocénu vyvrhla sopka odhadovaných více než 70 kilometrů krychlových vulkanického materiálu, což je srovnatelné se známým výbuchem Krakatoy v Indonésii (VEI 6). Kaldera je dodnes aktivní a pravděpodobně někdy v daleké v budoucnosti opět vybuchne. Do 20 kilometrů žije v jejím okolí více než milion lidí, současný výzkum se zaměřuje na zhodnocení rizik.

Jak je patrné z facebookového profilu, Pacaya se měsíc po naší návštěvě opět probouzí. Doporučit, či nedoporučit? Jednoduchá rada, pokud jste nikdy nestáli na lávě, pod vrcholovým kuželem sopky, Pacaya je fajn volbou, nenáročnou, pohodovou, nijak drahou. Přece jen, do Héfaistovy dílny se nešlape každý den. Ale v současnosti se ke kráteru nesmí, a pohled do kráteru je prostě pohled do kráteru, takový výšlap na sopku je přece jen fajnovější.

www.volcanpacaya.info/
www.visitguatemala.com/en/places/view/the-pacaya-volcano
www.facebook.com/parquenacionalvolcanpacaya.pacaya/

Předcházející články z putování Guatemalou:
Pohodová koloniální kráska Antigua Guatemala (1. díl)
Pohodová koloniální kráska Antigua Guatemala (2. díl)
Pohodová koloniální kráska Antigua Guatemala (3. díl)

Rozhovory o Guatemale:
Olga Vilímková: Guatemala je nejautentičtější zemí Střední Ameriky
Irena DeLave: Guatemala s láskou a otevřeným srdcem
Milan Jána: Proč Guatemala? Kvůli místním mayským komunitám.