Terasy na střechách, šašlik a pivo

V Uzbekistánu se turismus teprve rozvíjí, až od roku 2019 mohou občané ČR cestovat do Uzbekistánu bez víz. Chiva je turistů téměř prosta, opravdu to tam není „jako na Václaváku“. Uzbecká pohostinnost je prý proslulá. První dny v Chivě jsem z ní byl poněkud v rozpacích. Chci koupit vodu, často neumějí ani odpovědět na pozdrav, koukají, řeknou cenu, neodpoví na děkuji a adiós (ne, španělsky tu vážně nemluvím). Až na výjimky se ani moc neusmívají, sem tam některý z taxikářů zareaguje (zvláště ze starších) na Praga. Ale při slovech „uzbecká pohostinnost je proslulá“, očekává člověk něco malého navíc k normálu. A to se nekoná. A nemyslím, že je to jazykovou bariérou, ostatně, přestože nehovořím plynně rusky, pár základních vět hodit umím. O cizince, kterých přece jen není tolik, nikdo příliš zájem nejeví, pokud to není obchodník s čímkoli, co se prodává turistům.

Večer v restauraci v centru Chivy nedaleko nedokončeného minaretu Kalta Minor. Ochutnávka jedné z místních specialit – polévky šurpa. Vydatná, vlastně silný hovězí vývar (ale vaří se i z jiných druhů masa). Paní příjemná usměvavá, ovšem jídelní lístek se nevede. U stolu přeříká, co má dobrého, cenami se nezdržuje, tak se jednou dvakrát zeptáme. Účet vypadá tak, že na kalkulačce ukáže pouze konečné číslo. Tím není jen čistý součet položek, ale ještě 15 procent navíc za obsluhu, která je tak již započítána v ceně. Tato praxe zjevně platí v celém Uzbekistánu a ve všech restauracích, nikde se nám nestalo, že by těch 15 procent chybělo, takže další dýško se již nedává. Co si člověk v Uzbekistánu oblíbí (pokud není vegetarián) je šašlik. Naložené grilované maso napíchnuté na kovových jehlách, obvykle dvě jehly po 20 až 25 000, tj. 300 až 400 gramů masa maximálně za stovku v českých. Vypadá to všude stejně, přes talíř dvě jehly s masem, vedle hromada cibule. Vše, někde se zeptají, zda si dáte chléb jako přílohu, jinde se nezeptají, jí se maso a cibule a je to moc chutné. V Chivě leckde mají (nejen k šašliku) i čepovaný Sarbast, což je asi nejrozšířenější pivo v zemi, vyrábí ho v Taškentu společnost UzCarlsberg, jméno napovídá, který pivovar v tom má prsty.


Jedna z hotelových teras


Mešita Ak neboli Bílá mešita


Jedna ze zapadlých uliček starého města


Medresa chána Mohammeda Rahima II.

Starodávná Chiva

Udává se, že Chiva byla založena v 5. století př. n. l. Ovšem v lidových pověstech prý sahá stavba města až do dob Noema, jehož syn vykopal studnu poblíž budoucího města a založil tak Chivu. To jsou ovšem pohádky. V regionu kolem delty Amudarji, na dnešním území Uzbekistánu, Turkmenistánu i Kazachstánu se rozkládala říše Chórezm, v níž lidé perského původu hovořili jedním ze starých íránských jazyků. Nejstarší známou dynastií byli Afrígovci. Někdy do 5. století př. n. l. byla Chórezm součástí Achajmenovské říše, vedla tudy Hedvábná stezka, která v dávných dobách spojovala východ a západ. Arabové dobyli Chivu v roce 712, bývala jedním z nejvýznamnějších měst tehdejší doby. Zpustošila ji mongolská armáda, později byla součástí mocné říše, kterou vytvořil dobyvatel Timur. To už bylo v časech, kdy převažovalo turkicko-mongolské obyvatelstvo.

Tzv. Chivský chanát se rodil na začátku 16. století, ovšem tento název se ujal až mnohem později v Rusku a v západní Evropě, místní obyvatelé nadále používali termín Chórezm. Region tehdy ovládly uzbecké kmeny sultána Ilbarse. Po většinu 16. století byl původním hlavním městem Urgenč (dříve Gurganj) v dnešním Turkmenistánu. V roce 1598 se řeka Amudarja vzdálila od Urgenče do jiného koryta a hlavní město bylo přeneseno do Chivy. Amudarja se vlévala do Aralského moře, zásobovala obyvatele vodou a zároveň zajišťovala vodní cestu do Evropy. V průběhu staletí řeka několikrát změnila svůj tok. Časy to ovšem rozhodně nebyly mírové, válka vždy byla někde za rohem, několikrát Chivský chanát válčil i s Bucharským emirátem. Od roku 1804 dokázal chán Muhammad Rahim I. a jeho nástupci vytvořit diplomatickými, vojenskými i zemědělskými (výrazné rozšíření zavlažovacích systémů) úspěchy silný centralizovaný státní útvar.

Chanát byl v roce 1873 dobyt ruským generálem Konstantinem von Kaufman. Jméno zní německy, jeho rodina pocházela z Holštýnska, ovšem ve službách carských působila už snad sto let. Chanát se stal ruským protektorátem a později po revoluci v Rusku byl začleněn do Sovětského svazu, Chiva stala hlavním městem Chórezmské lidové sovětské republiky.


Mešita Ak a medresa Alla Kuli chána


Vstup do mešity Juma a prodej jednoho z tradičních místních suvenýrů – čepice čugirma


Výhled na jednu z bran Ičan Kala z minaretu Islam Khodja


Procházka po hradbách

Obchod s otroky

Chiva působí pokojným dojmem, ovšem někdy od 17. století se stala centrem obchodu s otroky v regionu. Zotročeny byly desítky tisíc Peršanů, tisíce Rusů. Mnozí se jistě podíleli na stavitelském rozvoji Ičan Kala. Útoky místních nájezdníků na obchodní karavany, nedaleké i daleké usedlosti, únosy lidí do otroctví, tehdy to byla běžná praxe. Zajatci byli vláčeni s provazy kolem krku pouští na bazar s otroky v Chivě, který byl údajně největší ve Střední Asii a nacházel se v Palvánské bráně na východě Ičan Kala.

Z více zdrojů jsou známy případy v utajení do Chivy proniknuvších Evropanů, kteří popisovali zdejší praktiky. Jedním z nejznámějších byl Ármin Vámbéry, uherský orientalista, znalec turkických jazyků, člen Maďarské akademie věd a špion, který několikrát konvertoval z židovství k islámu, a naopak, a procestoval Střední Asii převlečený za derviše. Své zkušenosti sepsal v díle Cesty po Střední Asii (1864).

Zkušenosti s otroky v Chivě měl i Nikolaj Muravjev, kterého ruské úřady pověřily, aby přesvědčil chivského chána k podepsání deklarace o míru a přátelství. Zároveň měl tento špion pátrat po osudech mnoha ruských občanů, kteří se ocitli mezi místními otroky. „Za mladého Rusa se platí padesát až osmdesát tillů, perští otroci jsou mnohem levnější. Těch druhých může být v Chivě 30 tisíc, ale ruských není víc než tři sta. Peršané přicházejí na trh po pěti, deseti, ale i třiceti. Jejich věznitelé se o ně na cestě nestarají, a když se vyčerpají, nechají je bez výčitek zemřít ve stepi. Po příjezdu do Chivy se s nimi majitel usadí na trhu a obklopí ho kupci. Někdy byli uprchlí otroci přibíjeni za ucho k palvánské bráně jako veřejný trest.“ (Journey to Khiva through the Turkoman Country, 1871.) Nikolaj Muravjev byl prozrazen, ale chán ho zřejmě z obav z vojenské odvety nenařídil zabít. Od ruského špiona mj. dostal i sadu skleniček na brandy a údajně si zoufal, že na takový dar je pozdě, neboť se kvůli své víře již zřekl alkoholu, kterého si v minulosti užíval.

Na propouštění ruských otroků měli zájem i Britové, obávali se totiž, že by to mohlo vyvolat ruskou invazi. Úspěšný byl např. v Indii narozený důstojník britské armády Richmond Shakespear. Přesvědčil chána, aby zarazil praxi chytání a prodeje ruských otroků v Chivě a dokonce do Orenburgu odvedl na čtyři stovky propuštěných ruských otroků včetně žen a dětí. Po tomto diplomatickém úspěchu ho přijal car Mikuláš I.

Ičan Kala je dobře zachované vnitřní město, představující svědectví o ztracených civilizacích Chórézmu. Autenticitu si staré město zachovalo i díky použití tradičních materiálů a stavebních technik během restaurátorských prací. A těch nebylo málo.

Chiva – staré město Ičan Kala, v hradbách sevřená perla Střední Asie (1. díl)