Z Chivy do Buchary je to asi 450 kilometrů a šest hodin jízdy. Soukromý řidič, 60 dolarů jeho odměna. Původní myšlenka byla vyzkoušet vlak. Na webových stránkách místních železnic https://railway.uz/en/ jsme dali na rady, že platba přes internet je nejlepším způsobem, jak koupit jízdenky, navíc je vhodné tak učinit pár dní předem, neboť vlaky bývají vyprodané. Zvláště, jedná-li se o Afrasiyab (do Chivy nejezdí), nejrychlejší vlak, který v Uzbekistánu jezdí a dosahuje rychlosti až 230 km/h. Jenže po schválení platby se kolečko na obrazovce notebooku točilo a točilo a nápis v uzbečtině, který oznamoval, že nemáme stránky shazovat, jsme po nějakém čase ignorovali. A zeptali se v ubytování na možnost sehnání řidiče, což šlo až překvapivě rychle.

Řidič vyrazil z Chivy nikoli na Urgenč, ale podél hranic z Turkmenistánem, v jejich blízkosti jsme překročili Amudarju. V okolí mostu cedule se zákazem fotografování, všude vojáci. Poté hodiny a hodiny pouští Kyzylkum, písečné duny porostlé keři. Stovky kilometrů bez osídlení, sem tam nějaká čerpací stanice, mini market s vodou, případně se zmrzlinou. Silnice se táhne neustále rovně, což je záludné, navíc horko, sem tam mrkneme na řidiče, jestli neusíná. Cestu dobře zná, jezdí ji dle vlastních slov často. Kyzylkum znamená v turkických jazycích „rudý písek“ a zabírá asi polovinu Uzbekistánu. Kyzylkum není, na rozdíl např. od pouště Gobi, známým nalezištěm dinosauřích kostí, ovšem v místních sedimentech pozdně křídového souvrství Bissekty byly objeveny i kosti teropodních dinosaurů. Největší z nich byl zřejmě Ulughbegsaurus uzbekistanensis, byl dlouhý až osm metrů (známý Tyrannosaurus rex až 12 metrů). Jeho fosilie byly objeveny již v 80. letech minulého století, ale definitivně popsány až v roce 2021. Dinosaurus nese jméno významného středověkého vědce a panovníka Ulugbega. Byl vnukem dobyvatele Timura a 40let vládl (do roku 1449) ze Samarkandu, který byl jedním z nejvýznamnějších vědeckých center tehdejšího světa.

Po najetí na dálnici pokračujeme desítky kilometrů blízko hranice z Turkmenistánem, kterou tvoří řeka Amudarja. Poté se vzdálí a až před Termizem se stává hraniční řekou Uzbekistánu a Afghánistánu. Její tok ale putuje opačným směrem, než je Buchara, pramení v pohoří Pamír a vzniká soutokem řek Vachš a Pandž na hranici mezi Afghánistánem a Tádžikistánem, dále teče západním směrem do stále se zmenšujícího Aralského jezera, kde její delta postupně mizí. V dávné minulosti se Amudarja jmenovala Oxus (řecky Oxos) a oblast za řekou z arabského pohledu Transoxánie. Islámská umajjovská a abbásovská vojska ji dobývala už od 7. století.


Celá Buchara se fotí u této sochy – Hodža Nasreddin


Třídenní festival Silk and Spices, střed starodávného města je plný lidí, trhů, všude se hraje a tančí


Restaurace v historickém komplexu Lab-i-Hauz v centru staré Buchary


Lab-i-Hauz není „mrtvá“ architektura, uprostřed jezírko s řadou vodotrysků, kolem restaurace

Lidé obývají údolí Buchary snad čtyři tisíciletí. Všude se setkávám s tvrzením, že se Buchaře v nejslavnějších dobách říkávalo Vznešená (Bukhārā-yi sharīf), nuže, snad to bude pravda. Buchara je, podobně jako Chiva, téměř nedotčeným příkladem středověkého středoasijského města. Mezi 9. až 16. stoletím byla významným centrem muslimské teologie, zejména súfismu. Zůstala také „dómem islámu“ („Qubbat ul-Islam“), domovem vlivných postav islámského práva šaría a súfismu. A poutním místem. Kronikář vládce Timura (Tamerlán) Hafizi Abru popisuje Bucharu jako rajskou zahradu.

My jsme poznali Bucharu živou, dokonce hodně živou, neboť se právě od pátku do neděle koná třídenní festival Silk and Spices. Ubytování nedaleko komplexu Lab-i-Hauz v centru starodávného města. Všude plno lidí, trhů, všude hrají a tančí různé skupiny tradiční uzbecké kultury z řady regionů. Restaurace praskají ve švech, všichni se baví, děti, mladí, starší. Sice je plno, ale není turisticky plno, baví se místní. To neznamená, že tomu veselí host unikne, dokonce i autor článku byl členy jedné skupiny vyzván, aby si vyzkoušel tradiční tanec.

Lab-i-Hauz (místně Labihovuz) je velkolepý architektonický soubor, ovšem není to nějaká „mrtvá“ architektura. Uprostřed jezírko s řadou vodotrysků, které společně s dřevěnými velbloudy dotvářejí atmosféru zahradní restaurace podél břehu. V parčíku vedle jezírka jezdecká socha, ovšem není to žádný dobyvatel a vládce, na oslu tam sedí Hodža Nasreddin, o němž jsem slýchával a jeho příběhy četl kdysi v dětském věku. A této soše mohou všechny sochy dobyvatelů a vládců závidět, je totiž u ní stále plno, pokud není horké poledne a přes 40 stupňů. Sem se přicházejí vyfotit domácí i hosté, celá Buchara se fotí u této sochy. Hodža Nasreddin je zjevně populární postavou Uzbekistánu až do dnešních časů. Zda skutečně žil, je vedlejší otázka. Filozof z lidu, který svou moudrostí a chytrostí dokázal napravit mnoho křivd, zesměšnit mnoho arogantních bohatých, kteří se vysmívali chudým, v současnosti folklórní postava a hrdina dávných i méně dávných vyprávění. Snad žil v tureckém Aksehiru, kde zemřel někdy na konci 13. století a kde mu postavili mnoho soch a v červenci pořádají International Nasreddin Hodja Festival. Jenže legendárního mudrce na oslu si přivlastňují i v dalších muslimských krajích včetně Uzbekistánu. Věří, že žil v době dobyvatele Timura, a pocházel právě z Buchary. Říkají mu afandi, což pravděpodobně pochází z tureckého efendi, spojení Hodža efendi je používáno pro muslimské učence a osoby, které mají ve společnosti vážnost a respekt. Všude v Uzbekistánu si můžete koupit jeho keramické figurky (samozřejmě sedí na oslu), prodávají se od 40 tisíc, ale pokud nekupujete např. v muzeu za pevnou cenu, prodavač si řekne klidně trojnásobek, i v Buchaře platí, že bez smlouvání to nepůjde.

Vzpomínám na příběh, v němž hladový chudák nasával nosem voňavé maso. Hamižný obchodník se na něj obořil, aby zaplatil za to, že čuchá vůni jeho pečeně. Chudák se zdráhal, v kapse neměl než pár malých mincí, jenže bohatý obchodník trval na svém. Kde se vzal, zjevil se k jeho smůle Hodža Nasreddin. Nejprve si vyžádal od chudáka jeho poslední drobné a nešťastník mu je odevzdal smířen s nespravedlností. Ovšem Hodža Nasreddin schoval peníze do dlaně a obchodníkovi s nimi zatřásl u ucha. On si čuchl ke tvé pečeni, ty si poslechni cinkot jeho peněz. A za smíchu okolo stojícího davu vrátil chudákovi jeho drobné.

Součástí komplexu Lab-i-Hauz je medresa Nadir Divan-begi, za sochou Hodži Nasreddina se objevuje mezi korunami stromů. Její vstupní portál zdobí dva símurgové, což je mytický pták z historického perského eposu Šáhnáme, autor Firdausí ho popisuje jako krále ptáků. V současnosti je uvnitř restaurace a pořádají se tam různé kulturní vložky pro turisty, takže jsme pouze nakoukli, během festivalu vše vidíme a slyšíme v ulicích. Historie architektonického souboru je úzce spjata se jménem Nadir Divan-begi. Divan-begi je titul, který v Bucharském chanátu označoval místo hned po chánovi. Nadir Divan-begi zastával tuto pozici za vlády Imama Quli-chána (1611–1642). Zřejmě díky zachovalému komplexu přežil Lab-i-Hauz sovětskou vládu. Až do sovětského období existovalo v Buchaře hodně podobných bazénů, které byly nejen zdrojem vody pro obyvatele, ale byly proslulé šířením nemocí, to byl důvod, proč byly zasypány. Jen několik se jich zachovalo, např. před mešitami Bolo Haouz a Chor Minor. Na západní straně komplexu stojí chanaka (anglicky khanqah) Nadira Divan-begiho, kde své učení a víru praktikovali stoupenci súfismu, tedy derviši. A ze severní strany uzavírá Lab-i-Hauz největší medresa v Buchaře Kukeldaš, zároveň nejstarší budova komplexu (1569).


Lab-i-Hauz, medresa Nadir Divan-begi, vstupní portál zdobí dva símurgové


Střed Buchary, to jsou i umělecké nabídky pro turisty, domácí i zahraniční


Památník súfijského světce Bahauddína Nakšbandího, nejvýznamnější poutní místo celé střední Asie


Mauzoleum Bahauddína Nakšbandího nevynechejte

Lab-i Hauz má pravoúhlý obdélníkový tvar o stranách 46×36 metrů a je obklopen zelení krásných starých stromů, mezi nimiž se skrývá restaurace. Večer bylo téměř plno, ale uvolněný stůl se našel. Jehněčí patří k dražším pochutinám, asi 400 gramů masa za 90 tisíc, ale kdo by v Buchaře odolal, proti českým cenám je to paráda. Jehněčí maso je v orientu oblíbené, na rozdíl od našich krajů, ochutnat je téměř povinností. A jako přílohu řecký salát. Lab-i-Hauz lemuje po jižní straně ulice Bahauddína Nakšbandího, která protíná celou Bucharu a vede až k letišti. U porce jehněčího je čas na plánování krátkého výletu za Bucharu, na nejvýznamnější poutní místo celé střední Asie, k hrobce Bahauddína Nakšbandího, zakladatele jednoho ze súfijských řádů, který je rozšířen po celém regionu. Mauzoleum leží asi 15 km severovýchodně od centra Buchary ve vesnici Qasri Orifon (v minulosti Qasri Hinduvan), kde se Bahauddín Nakšbandí narodil. Taxikář si za cestu řekl 10 dolarů, tvrdil, že je to obvyklá cena, nám nevadila, cesta tam, hodinu na místě a cesta zpět.

Nejprve ovšem oholení. Po několika dnech v Uzbekistánu, to si již žádalo oholit tváře. Návštěva mistra lazebníka, či barber shopu, chcete-li. Pan lazebník měl právě volné křeslo, pouze jeden policista zašel, zdálo se, spíše pouze na pokec. Nejprve horkou dečkou nahřáté tváře, aby oholení břitvou šlo lehčeji, nakonec nějaká ta vůně, to nesmí chybět, dokonce i promasírování hlavy. Pohodovka za 60 tisíc v místních sumech. Bylo to rychlejší než třeba kdysi v Guatemale, kde se mým zarostlým tvářím a krku věnoval barber třicet minut, protože neustále zjišťoval, že to ještě není stoprocentně dokonalé, že ještě ze mne není pravý caballero, přestože bez caballa.

Súfijský světec Bahouddin Naqshbandi (přepis v angličtině, někde Muhammad Bahauddin Naqshband, Bahouddin Naqshbandi al-Bukhari nebo Baha' al-Din Naqshband) neocenitelně přispěl k utváření a rozvoji středoasijského myšlení. Encyklopedie Iranica udává, že nejstarší texty řádu Nakšbandí nevysvětlují význam slova nakšbandí ani to, jak ho Bahauddín obdržel. Později se prosadila téměř jednomyslná interpretace znamenající odkaz na otisk (naqš) Božího jména, který je ukryt v srdci. Jméno lze interpretovat jako „rytec (srdce)“, „tvůrce vzorů“, „reformátor vzorů“. Ovšem na informační ceduli v areálu mauzolea se píše, že výraz nakshbandi označoval lidi, kteří vymýšleli vzory pro látky, v tomto oboru budoucí světec jako mladík pracoval. Tamtéž se dočítáme, že je přímým potomkem proroka Muhammada přes Dža'fara as-Sádika (Jaʿfar al-Ṣādiq), který je považován za posledního šestého imáma šíitské tradice a je uznáván sunnity i šíity. Encyklopedie Iranica ovšem udává, že ke zdrojům, které Bahauddínovi připisují proroka jako předka, je třeba přistupovat s rezervou, nejstarší zdroje totiž takový původ nezmiňují.

Bahauddín se narodil v roce 1318 a je znám jako Bahauddín, přestože jeho pravé jméno bylo Muhammad, pravděpodobně po otci a dědovi. Narodil se do rodiny tkalce a již v raném životě vynikal ve tkaní vzorovaných hedvábných látek. Ne nadarmo byl tedy v pozdější době považován za patrona řemeslníků. Vzory látek ale nebyly jeho osudem, tím se stalo vzdělání. Jeho významný učitel Amīr Kolāl ho chválil jako toho, koho Bůh sám upřednostnil před ostatními. Před jménem měl nejprve hodža (učenec), později obdržel čestný titul Bahauddín, což znamená „světlo víry“. Stal se nejvýznamnější postavou jednoho z nejrozšířenějších sunnitských súfijských řádů, který dostal jeho jméno – Nakšbandí. Postupně byl uctíván nejen v Buchaře, ale v celém islámském světě. Základním principem Nakšbandího učení bylo následování příkladu proroka a jeho společníků. Prioritou řádu byla dobrovolná chudoba. Věřili, že člověk se má spokojit s tím, co si vydělal obyčejnou prací. Navenek s lidmi, uvnitř s Bohem – takové bylo motto řádu. Jedním z přikázání bylo „Ať je Alláh ve vaší duši, vaše ruce nechejte pracovat“.

Bahauddín Nakšbandí zemřel v roce 1389 a od té doby navštěvuje jeho hrob mnoho poutníků. Základním prvkem na poutním místě… nerušte. Pozorujte a vnímejte islám ve střední Asii. Poutníci posedávají před mramorovou hrobkou Nakšbandího, modlí se, ženy v pestrobarevných šatech, často s květinovými vzory, většinou na náboženském místě s šátkem přes vlasy. Mimochodem, nás odchytila téměř po hodině jakási paní, že zaplatit vstupné. O nějakém placení na poutním místě jsme neměli tušení, ale co, těch 20 tisíc jsme dali bez reptání.

Buchara: Minaret smrti jako nejkrásnější architektura italské renesance (2. díl)