Den 10: Pláž Iztuzu

Kdysi se zde plánovala stavba hotelů, ale ochránci přírody boj vyhráli a Iztuzu byla od masového turismu zachráněna. Přesto je v současnosti vyhledávaným turistickým místem. Ovšem s dostatečnou ochranou. Turistická zařízení na obou koncích pláže jsou navržena tak, aby minimalizovala dopad na životní prostředí. Téměř pětikilometrová pláž je lidmi obsazena pouze na obou koncích, ti, kteří urazí kilometr dva, užijí si ji téměř opuštěnou.

V přístavišti v Dalyanu je spousta nabídek na plavbu lodí k pláži. Nejlevnější za 140 tl je plavba tam a zpět. Ráno od 10:30, první možný návrat od 13:00. Lze si pronajmout privátní loď, cena se šplhá do tisíců, lze vyrazit na cca pětihodinový výlet přes různá zajímavá místa, cena se pohybuje ve stovkách tureckých lir. Plavba trvá nejméně 40 minut, spíše až 50. Pohodová, vodních ptáků ovšem moc k vidění není, v dálce volavky. A na pláži racci. Číhají na hostinu, vylíhnuté malé želvičky, ty jim nepochybně chutnají. Želvy se na pláži objevují v noci, to je lidem zapovězená.


Plavba v rákosové deltě řeky Dalyan


Pláž Iztuzu, dělí moře a deltu řeky Dalyan (vpravo)


V 11 dopoledne bez lidí, o několik hodin později plno


Dalyan, mešita v přístavišti

Nejkrásnější výhledy na pláž jsou z výšky stovek metrů na mořem, tam jsem se ale neškrábal. Doporučuji vyrazit co nejdříve dopoledne, postupem dne se části pláže s lehátky a slunečníky plní (cena je za dvě lehátka a slunečník 100 tl).

Den 9: Dalyan, Kaunos

Kaunos byl důležitým námořním přístavem, jehož historie má sahat až do 10. století před naším letopočtem. V současnosti leží jeho ruiny několik kilometrů od pobřeží. Někdy v 15. století byl Kaunos opuštěn, současné vykopávky jsou až nečekaně rozsáhlé.

Cesta z Kaşe do Dalyanu, odkud je to kousek na letiště Dalaman. A na pláž Iztuzu. Nejprve asi dvě a půl hodiny autobusem do Fethiye, odtud hned z autobusového nádraží taxíkem do Dalyanu. Pro dvě osoby 360 tl (bus) a 1450 tl (taxi). Autobusy… Spíše minibusy, společnost Bati Antalya. Jelo se pomalu, v první polovině řidič téměř nepřekročil 60 km/h.

Dalyan je turistické místo, spousta hotelů, restaurací, nabídek na plavby po řece a dalších výletů. Rozkládá se na levém břehu stejnojmenné řeky a nejživěji je v okolí jejích břehů v centru. Na druhé straně řeky jsou starověké památky, ruiny města Kaunos a skalní lýkijské hrobky. Nic víc, tam za řekou je venkov. A přes řeku nevede žádný most, fungují pouze převozníci. Převoz je asi na čtyřech místech, cena… pán na malém člunu, který ručně vesloval na druhou stranu, si řekl o 2×15 tl, chlapík kousek dále s motorovou loďkou hned stovku, prý jsou to jen tři libry. Každopádně, z některých restaurací je parádní výhled nejen na řeku, ale i nahoru na skalní hroby.


Posezení v restauraci u řeky s výhledem na skalní hrobky


Kaunos, jedno z mnoha antických divadel na tureckém pobřeží

Co mě nepřestává udivovat, je zdravotní stav všech koček a psů toulajících se tureckým venkovem a tureckou riviérou. Vždyť čím dále z domova na jih a východ, tím zdecimovanější kočičí a psí populaci jsem byl zvyklý vídat. Lýkijské kočky a psi ale rozhodně nepřipomínají své toulavé a většinou vyzáblé a nemocné kolegyně a kolegy z Řecka či Portugalska. Na druhé straně jsou to ale potomci řeckých psů a koček, kteří zde žili celá tisíciletí. Takže na rozdíl od místních obyvatel je lze považovat trošku za Evropany. A jsou všude, hlavně v restauracích, vstoupíte do recepce hotelu a na válendě neposedávají turisté, ale polehává kočka. Kdo nemá rád kočky a psy tak blízko, není pro něj zdejší kraj ideálním místem na cestování a odpočinek.

Den 8: Kastelorizo

Kastelorizo je nejvýchodnějším obydleným řeckým ostrovem. Davida Gilmoura noc strávená na ostrově inspirovala, složil po ní instrumentální skladbu Castellorizon, která otevírá jeho album On an Island.

V 9 hodin ráno v přístavu v Kaşi, pasová kontrola, nástup na loď společnosti Meis Ferry Lines, v 16 cesta zpět, plavba trvá asi 30 minut, jízdenka stojí 35 eur.

Hlavní město a přístav Kasteloriza – Megisti – je vzdálené od tureckého pobřeží přibližně 7 km. Jak loď vjíždí do přístavu, otevírá se pobřežní půlkruh barevných domků a před nimi restaurace se stolky přímo na mořském břehu. Mnohé zlákají k posezení a brzkému obědu či pozdní snídani. Doporučuji restauraci Athena. Nabízí nejen řeckou kuchyni, ale také podívanou na obří karety (caretta caretta), které obvykle měří nejméně metr a váží přes sto kilo. Žoviální starší pán, který řídí dění v restauraci, sem tam hodí kousek masa do vody, a v nádherně čistém moři jen pár desítek centimetrů od lidí proplují nejen stovky rybiček, ale i dvojice nádherných želv, sem tam vystrčí hlavu nad vodu. Já si objednal pouze frappé, pro mne je tento životabudič jedním ze symbolů Řecka (vedle antiky). Na otázku, kolik frappé stojí, mávl pán rukou a že je to pozornost podniku. Mívají plno, tady se hlavně jí, jedno frappé je dárek. Každopádně, frappé stojí 4 eura, kde jsou ty časy, kdy jsem si ho kdysi dával za euro.


Výhled dolů z Palaiocastra


Kareta v přístavu


Odvážná kočka, karety jsou dravci a maso jim chutná


Vpravo vzadu Palaiocastro

A po frappé vzhůru na kopec, více než dvě stě vertikálních metrů na Palaiocastro. Stará akropole sloužila jako pevnost již ve 4. st. př. n. l. Zachovalá dávná cisterna, spousta ruin starých zdí, několik zavřených kostelíků, dva krocani, kteří „povídáním“ doprovázeli naši návštěvu. A především okouzlující výhledy dolů na moře a přístav, kvůli nim to stojí za vycházku. Když půjdete pěšky a budete mít štěstí, něco pojede, zastaví a sveze nahoru, mně zastavilo první auto, výšlap se konal pouze částečně.

Ostrov je řecký, nedaleko tureckého pobřeží, nechybí tedy vojenská posádka včetně plavidel a bunkrů ve skalách. Což znamená, pozor na fotografování, vojenské objekty jsou tabu. I když vyfotit přístav bez křižníku, který v něm kotví, není jednoduché. Sem tam narazíte na zákaz fotografování, přestože na něj nenarazíte, na vojenskou základnu fotoaparátem neotáčet.

Ještě jedno frappé v přístavu a zpět do Turecka. Vzhledem k odjezdu dvou lodí najednou se pasová kontrola u dvou okének může protáhnout i na 30minut.

Den 7: Kaş

Kaş je atraktivní turistické městečko. Antické divadlo, spousta restaurací podél moře a s mořskou nabídkou, jak jinak, množství lodních výletů na okolní ostrovy včetně Kasteloriza, tam už je Řecko.

Z Gelemiş do Kaş za 1100 tl taxíkem. Příjemná projížďka podél pobřeží, dost zatáček, maličko zpomalený průjezd kolem pláže Kaputaş, na první pohled populární. Od Kaşe vzdálená asi 20 kilometrů, všude podél silnice parkují auta.

V dávných časech byl Kaş členem Lýkijské ligy, jmenoval se tehdy Habesos. V helénistickém období a za římské říše sloužil jako přístav Antiphellus. Nejstarší výskyt tohoto řeckého jména je na nápisu ze 4. století před naším letopočtem. Ulice v Kaş zdobí tradiční domy s arkýři i lýkijské sarkofágy v ulicích. V roce 1923 během výměny obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem řečtí křesťané z regionu zmizeli. Ovšem Řecko není daleko, ostrov Kastelorizo, na který se díváme z balkonu, je vzdálený pouze půlhodinu lodí.

Den 6: Patara

Patara – 18 km písku a panenské přírody. Lidem tato pláž patří jen od osmé ranní do sedmé večerní, přes noc zde želvy kladou vejce. A ty duny!

Z Gelemiş (výslovnost „gelemiš“) je to k pláži téměř tři kilometry. Hotely obvykle mívají vlastní dopravu pro své hosty, což znamená např. v 11 dopoledne tam a v 17 odpoledne zpět. Jezdí i minibusy, podrobnosti jsem nezkoumal, z pláže zpět jen několikrát za odpoledne, např. ve 14:30, poté v 16, v 17. Taxi je předražené, mají fixní cenu 150 tl. Ještě vyšší je cena za cestu k dunám, vyletí na 300 tl, vzdálenost je přibližně shodná, asi tři kilometry, jen po horší silnici. Mimochodem, dvakrát jsem šel z pláže do vesnice, jednou vedle mě zastavilo auto a řidič nabídl svezení, jednou jsem si mávl a zastavilo hned první auto.

Doporučujeme pěšky a okruh. Z Gelemiş vede silnička nahoru vesnicí, poté pokračuje lesíkem. A najednou se objeví duna a moře. Možná nejvyšší duna nad pláží Patara, asi padesát metrů nad hladinou moře. Seběhnout dunu je žhavý zážitek, nohy se boří hluboko do horkého písku, během sekund to neskutečně pálí. Z dun je krásný rozhled doleva, doprava, především doprava, tím směrem se táhne opuštěná pláž kilometry a kilometry. Dva kilometry doleva je zařízená část pláže, restaurace (půl litru vody za čtyřnásobek proti vesnici), slunečníky, lehátka. A hodně lidí.


Kilometry liduprázdné pláže Patara


Na duně asi padesát metrů nad mořem


Starověká Patara – divadlo

Silnice z Gelemiş k pláží Patara vede kolem ruin antického města, které bylo součástí Lýkijské ligy. Mimochodem, v Listech federalistů je několikrát zmíněna jako jeden ze vzorů ústavy USA. Šest nejvýznamnějších měst Xanthos, Patara, Pinara, Olympos, Tlos a Myra mělo při hlasování po 3 hlasech, menší města po dvou nebo po jednom hlase. V Pataře se narodil sv. Mikuláš, který působil v Myře jako biskup a v kostele, který nese jeho jméno, byl pohřben. Na konci bouřlivého 11. století, kdy na byzantskou říši útočily vlny seldžuckých Turků, přepadli Myru italští námořníci z Bari, ostatky sv. Mikuláše vyzvedli ze sarkofágu a odvezli do Bari, kde odpočívají v bazilice sv. Mikuláše dodnes. Sv. Mikuláš je uctíván především v Rusku a jeho kostel v Myře je cílem poutí ruských věřících.

Pataru prý založil Patarus, syn boha Apollóna. A právě jeho kult byl v Pataře rozšířen, přestože místní věštírna nedosahovala významu delfské. Starověcí spisovatelé zmiňují Pataru jako jedno z hlavních měst Lýkie a její primární námořní přístav. Je zmíněna i v Novém zákoně. Nejkrásnější z antických památek je divadlo postavené v 1., nebo 2. st. př. n. l. Vedle stojí restaurovaný (až příliš) bouleuterion, tedy zdejší starověká radnice či sídlo lýkijského parlamentu. Úžasná je přístavní ulice s původní dlažbou, široká snad 12 metrů, lemovaná vztyčenými sloupy, kolem pozůstatky dávných obchodů.

Den 5: Pinara, Patara

Ruiny starověkého města uprostřed přírody, nikde nikdo, divadlo v překvapivě zachovalém stavu, v okolních skalách lýkijské hrobky.

Cesta Fethiye – Patara. V jednom taxikářském officu dohoda o dopravě k pláži Patara. Vesnice se jmenuje Gelemis, odkud je to k pláži přes dva kilometry. Ale… přes antické město Patara a tak si lze prohlédnout zbytky chrámů, divadlo, vítězný oblouk. Co lepšího si cestou k pláži přát.

Taxi do Gelemis je dle tabulek 70 eur. Překvapením bylo, že mně prozradili, že kdybychom jeli na taxametr, bude to o něco méně. A cestu jsem vylepšil asi 5 km dlouhou odbočkou do Pinary a hodinové čekání, což k ceně přidalo několik stovek tureckých lir. Nádherné prostředí, všude kolem hory, středomořská flora, ve skalách lýkijské hrobky, dávno vykradené, někde stojí sarkofág, všude kolem ruiny starověkého města. Stojí za to vyšlápnout několik kroků nahoru, mezi zbytky zdí, sloupů, z výšky je i lepší výhled na divadlo, které má dodnes sedadla. Historie vypráví, že Pinara byla členem Lýkijské ligy, později se vzdala Alexandru Velikému, byla součástí království Pergamon i římským městem. Prosperující Pinara byla zničena zemětřesením v roce 240. V Pinaře se šířil kult lýkijského hrdiny trojské války, jmenoval se Pandarus, údajně z Pinary pocházel. V Homérově Iliadě je zobrazen jako mocný válečník a jeden z hlavních ochránců města.

U vstupu do areálu je parkoviště, vstupné se neplatí, během hodiny jsme potkali jednoho člověka.


Pinara


Pinara, hrobky ve skalách

Gelemis – jsme na vesnici, přestože plné hotelů. Mešita je zde pouze jedna, ale blízko a pořádně hlučná. A očekávám, že již před pátou ranní to z tlampačů na minaretu začne, svolávání k muslimským povinnostem probudí kohouty a dílo zkázy v „klidném“ zákoutí u pláže bude dokonáno. Nuže, špunty do uší nutností, kdo chce spát.

Nejvyhlášenější restaurací v Gelemis je asi St. Nicholas s příjemnou terasou. A je to znát na počtu hostů. Jídlo chutné, k objednanému hlavnímu chodu přinesou i předkrm (pozornost podniku), což není v těchto krajích nezvyklé. Jen je asi vhodné se ujistit, že číšník dobře slyšel objednávku a nepřinesou vám místo casserole lamb např. chicken. Jistě, kuřecí vyjde mnohem levněji, ale nedat si v Turecku jehněčí, to je maličko hřích. A neberte vážně ceny na webových stránkách, jsou staré spoustu let, tehdy měla turecká lira výrazně odlišný kurz.

Den 4: Kayaköy a Ölüdeniz

Opuštěná vesnice kdysi řeckých obyvatel Osmanské říše. Po řecko-turecké válce byli v roce 1923 řečtí křesťané odsunuti v rámci výměny obyvatel. Kayaköy je z Fethiye asi 9 kilometrů a vede odtud stezka vysoko nad mořem ke známé pláži Ölüdeniz.

S taxikáři se nesmlouvá. To zjistíte hned po příletu na letiště Dalaman, kde všechny vítá cedule s cenami. Tohle, že je Orient? Žádný taxikář nelomí rukama, že musí živit x dětí, na vše je tabulka. Fethiye se nijak neliší, pokud udáte jako cíl Kayaköy, cena je 500 tl. Daná, napsaná. Pokud ovšem jezdíte po městě, taxikáři zapnou taxametr, vše má pravidla a dodržují se. Taxíků jezdí po městě dost, mají většinou svá centra, na řadě míst je označení taxi a knoflík, který se zmáčkne a prý do několika minut taxi dorazí. To jsme vyzkoušeli, ale jestli taxikář, který přijel za dvě minuty, byl právě na tento knoflík, nebo jel kolem, kdo ví. Anglicky taxikáři obvykle nemluví, maximálně pár základních slov.

Ölüdeniz vypadá z výšky nádherně, zblízka přeplněně. Kolem laguny jsou dražší plážové resorty, kousek dále volně přístupná pláž Belcekiz, kam chodí turisté i místní. Zajímavé setkání kultur, ženy v plavkách i ženy zahalené od hlavy k patě, také se koupají, někdy použijí kruh do vody, neumějí plavat. Z Ölüdenizu si lze najmout i vodní taxi, menší člun, který doveze na okolní pláže (např. Butterfly Valley) a ostrůvky (Gemiler). Nad hlavami paraglidingová křídla, najednou je jich k vidění i deset, asi dva kilometry od moře je spodní stanice lanovky na téměř dvoutisícovou horu Babadag, z ní se létá. Město Ölüdeniz vyniká pouze turistickým nevkusem, bydlení zde nedoporučujeme, lepší je Fethiye.


Kayaköy


Stezka nad mořem


Ölüdeniz je placená kosa vpředu, vzadu volně přístupná pláž Belcekiz

Stezka z Kayaköy na Ölüdeniz je dobře značená, přesto se pozornost vyplatí, zvláště v případě několika šipek na kamenech. Vede v náročném, někdy dost nepřehledném převážně kamenitém terénu. Nejprve do kopce, nahoře se otevřou výhledy na ostrov Gemiler a úchvatné pobřeží a jeho zátoky. Nezapomenout vodu, případně koupit u vchodu do Kayaköy (platí se vstupné 60 tl). Zpět do Fethiye jezdí od pláže minibusy, 42 tl za osobu, jízda trvá asi 30 minut.

Den 3: Rhodos

Se společností Sky Marine jednodenní výlet na Rhodos. Ráno tam, odpoledne zpět. Plavba trvá něco přes hodinu a půl. Začátkem 16. století byl Řádem johanitů ovládaný Rhodos trnem v oku nejslavnějšího sultána Osmanské říše Sulejmana I., zvaného Nádherný či Zákonodárce. Není divu, že se v té době stal Rhodos nejmocněji opevněnou baštou křesťanského světa. A ta opevnění přežila až do dnešních časů, historické jádro s palácem velmistrů patří mezi nejzachovalejší středověká města Evropy.

Dnešní Rhodos žije z turistického ruchu, na každém kroku restaurace, suvenýry pro dospělé i děti, lehoučké letní šaty pro dámy. Nelze vynechat palác velmistra řádu, vstupné 8 eur, je možné uvnitř chodit individuálně. Nádherná je dlažba po celém starém městě, cyklisté by si užili. Mešity vypadaly zavřené, je jich uvnitř hradeb několik. Ohromující je cesta v příkopu pod zdánlivě nedobytnými hradbami, lze tak obejít téměř celou západní část města a odpočívat na dělových koulích. A atraktivní jsou všechny brány do města.

Během svého dlouhého panování Sulejman I. osobně vedl 13 vojenských tažení, mj. proti Peršanům, Vídni, Bělehradu, Rhodu, do Uher (v bitvě u Moháče padl i český král Ludvík Jagellonský), válčil i v jižní Itálii, dnešní Moldávii a na Korfu. V roce 1522 po půlročním obléhání ostrova Rhodos nabídl bránícím se rytířům Řádu johanitů čestné podmínky, pokud se vzdají – svobodné odplutí z ostrova, a navíc i se zbraněmi a majetkem. Johanité „bloudili světem“ než se v roce 1530 vylodili na Maltě, kterou jim darovali španělský král Karel V. s papežem Klementem VIII. Ze své maltské základny kontrolovali západní Středomoří a byli metlou pro muslimské piráty, kteří hrozili nejen na moři, ale pravidelně přepadávali pobřeží křesťanských zemí (např. v roce 1551 se muslimští piráti vylodili na maltském ostrově Gozo a unesli do otroctví téměř veškeré obyvatelstvo, odhaduje se pět až šest tisíc lidí). Osmanská vláda nad městem a ostrovem trvala až do začátku 20. století.

Nevýhodou výletu je překročení hranic mezi Tureckem a Řeckem, ale vše proběhlo hladce. Požaduje se check-in hodinu předem v přístavu, pasová kontrola, klasická kontrola zavazadel (jako na letišti, v našem případě baťůžek). Nikdo nezdržuje, rychlé nakouknutí do pasu, počítače, razítko a jste za hranicí.

Den 2: Fethiye

Nejprve starověký Telmessus a skalní hrobky z dávných lýkijských časů známé jako Amyntas (asi 400 let před naším letopočtem). Taxikář si s výrazem „rock tombs“ nevěděl rady, opakoval „old town“, až na Amyntas zareagoval. Z hotelu na pláži Calis je to do starého města, nad nímž se ve skalách hrobky nacházejí, asi 7 km, což v turecké měně (TRY nebo tl) vyšlo na 184 (1 euro je asi 28 tureckých lir).

Vstup do areálu 60 tl. Seshora je krásný výhled na město a pobřeží, několik ostrovů, na které si lze koupit i výlet lodí (12 islands), což obsahuje výlet od rána do pozdního odpoledne a spoustu koupání, jsou to ale jen místní ostrůvky, které vidíme z pobřeží. Zajímavější by byl např. Gemiler, pokud vyjde čas.

V přístavu vyzvedáváme v kanceláři Sky Marine jízdenky na zítřejší plavbu na Rhodos. Nepraktické, přestože si zaplatíte cestu předem doma online, je nutné si jízdenky osobně vyzvednout v kanceláři nejpozději hodinu před odjezdem.

Ruiny antického divadla jsou oplocené a nepřístupné, pracuje se na nich. Procházka promenádou podél pobřeží zpět na Çalış Plaji (pláž). Spousta restaurací, vkusně postavené stolky přímo na břehu, trocha stínu díky stříškám nechybí, vůně moře, šum příboje. Ceny rozhodně nejsou nižší než u nás. Cena piva se pohybuje divoce, někde je čepovaný Carlsberg a Efes za 60 až 70 tl, jinde za 120, rozdíly až překvapivé. Cena sea večeře stoupá ke čtyřem stovkám v korunách, podobně i kus pořádného masa.

Çalış Plaji nám dělá radost, z hotelového pokoje ve třetím patře je nejen nádherný výhled, ale pokud je z venku něco slyšet, je to příboj. Je nečekané ticho, přestože Fethiye a Çalış Plaji jsou turistickou destinací, ve druhé polovině září poloprázdnou. Až zapadne horké slunce, bude před spaním na balkóně příjemně.

Místní toulaví psi, kteří občas zavítají i do zahrádek restaurací, jsou klidní a hodní. A především je o ně postaráno, mají řemínek kolem krku, v uchu čip, je zjevné, že jsou vyšetření a sledovaní. Sem tam vidíme dokonce venkovní psí boudy, takže mají i nějaký domov.

Územím, na němž se rozkládala antická Lýkie, prochází značená dálková turistická stezka Likya Yolu. Po ní se nevydáme, měří přes 500 kilometrů a z Fethiye vede značně kopcovitou krajinou až do Antalye.

Den 1: Mezi Tureckem a Řeckem, starověká Lýkie, řecké ostrovy

V 16:25 z Prahy, přestup v Istanbulu na letišti Sabiha Gökçen přibližně 50 km východně od centra města. Sabiha Gökçen je považována za první bojovou pilotku v historii země (ve 23 letech) a byla adoptivním dítětem prvního prezidenta Turecké republiky Mustafy Kemala Atatürka. Noční let na letiště Dalaman, v plánu je taxi do města Fethiye, vzdáleného asi 50 km. Očekávat by nás mělo teplé počasí a hotel s balkonem téměř nad mořem.

„Na Fethiyi, jejím trhu a celé lycké oblasti je skutečně nezvyklé a pozoruhodné to, že tam nejsou vůbec žádní Řekové.“ Touto větou končí Louis de Bernières svůj román Ptáci bez křídel, v němž realisticky vykresluje řecko-turecké soužití v kraji starověkých sarkofágů, skalních hrobů a nádherných pláží.

Pláží? Ölüdeniz, Iztuzu, Butterfly Valley. A Patara! Údaje se různily, ale četl jsem 12, 15 a někde i 18 km písku a panenské přírody. Lidem tato pláž patří jen od osmé ranní do sedmé večerní, přes noc zde želvy kladou vejce. Ideální místo pro procházky – vlny omývají nohy, na druhé straně se vzpínají duny nejjemnějšího písku. Kdysi zde žila starověká Lýkie, i se svými obyvateli byla zničena a rozprášena v 8. století, na pobřeží se pravidelně hrnuli rabující arabští nájezdníci, zkázu dokonala děsuplná zemětřesení a morové epidemie. Hornatá turecká (lýkijská) krajina s okouzlujícím pobřežím ovšem láká dodnes.

Trasa Fethiye, Rhodos, Gemiler, Pinara, Patara, Kaş, Kastelorizo, Dalyan.