Starověká Lýkie i se svými obyvateli byla prakticky zničena a rozprášena v 8. století. Na pobřeží, podobně jako na Kypr, se pravidelně hrnuli rabující arabští nájezdníci, nedávno sjednocení pod praporem islámu, zkázu dokonala děsuplná zemětřesení a morové epidemie. Hornatá lýkijská krajina s okouzlujícím pobřežím byla vysídlena, říše Lýkiů přestala existovat. Noví obyvatelé přicházeli pomalu a přicházeli ze západu i z východu, tedy Řekové i Turci (Osmané). Tisíc let zde žili pospolu, dokud válečná vřava po 1. světové válce a následující výměna obyvatel s odsunem osmanských Řeků opět nevylidnila vesnice a města. Řekové tedy odešli a přicházeli další anatolští Turci a osídlili opuštěné domy. Nucený odchod osmanských Řeků do Řecka vykresluje Louis de Bernières v románu Ptáci bez křídel, mj. i v rozhovoru tureckého četaře s řeckými venkovany:
„Kde je Řecko?“
„Za mořem. Není to daleko. Nebojte se, Řekové a Frankové se o vás postarají. Najdou vám nové domovy.“
„Jsou Řekové Osmani jako my?“
„Ne, od nynějška jste Řekové, ne Osmani. Ani my už nejsme Osmani, jsme Turci.“… „A zítra, kdo ví? Třeba budeme zase něco jiného.“


.
.
.

Dnešní Kayaköy, to jsou dlouhodobě chátrající domy, z nichž zůstávají v zalesněných svazích pouze ruiny zdí (v roce 1957 zemětřesení dále poškodilo upadající vyprázdněnou vesnici). Kdo nepřijede v hlavní turistické sezoně, mnoho lidí nepotká. Desítky let do těchto míst nikdo nezavítal, až někdy v osmdesátých letech minulého století objevili Kayaköy turisté. Počet řeckých obyvatel před výměnou je nejistý, odhaduje se asi na tři tisícovky. Bez nich je Kayaköy jedním z nejbolestnějších míst tureckého pobřeží. Svědectví lidských válek a krutostí. Ani dávný řecký název Levissi nezůstal. Ekonomický život i sociální struktura Kayaköy se zhroutily, obchod a podniky přestaly fungovat. Výměnu obyvatel podporoval i jeden z nejznámějších polárníků Fridtjof Nansen (jako první přešel s několika kolegy napříč Grónskem na lyžích a objednal stavbu slavné lodi Fram). Společenstvím národů byl v roce 1921 jmenován Vysokým komisařem pro uprchlíky a pro běžence bez dokumentů vytvořil tzv. Nansenův pas. V roce 1922 obdržel Nobelovu cenu za mír.


.
.
.

Jak šla historie, než vyústila do masové výměny obyvatel… Upadající Osmanská říše vstoupila do první světové války jako spojenec centrálních mocností, což znamenalo katastrofální porážku, vždyť na základě Sèvreské smlouvy ztratila veškerá území s netureckým obyvatelstvem a Řecku připadly mj. poloostrov Gallipoli a Smyrna (dnešní Izmir). Řecké plány ale byly příliš ambiciózní a na dnešním tureckém pobřeží se vylodilo na dvacet tisíc řeckých vojáků. Přes počáteční postup byla řecká armáda 30. srpna 1922 rozdrcena, toto vítězství je v Turecku dodnes oslavováno jako Büyük Taarruz (Velká ofenzíva) a datum je státním svátkem – Den vítězství. Sèvreskou smlouvu, kterou Osmané nikdy neratifikovali a nepřijali, nahradily v polovině roku 1923 dohody z Lausanne, Turkům připadla nejen oblast Malé Asie, ale dokonce i východní Thrákie. Masové stěhování bylo především na řecké straně, z dnešního Turecka odešlo podle odhadů 1,5 milionu obyvatel, v té době trojnásobek počtu obyvatel Athén.

Nejjednodušší cesta do Kayaköy je taxi. S taxikáři se nesmlouvá, pokud udáte jako cíl Kayaköy, cena je 500 tl. Daná, napsaná, ukáží tabulku. Fethiye je taxíků plná, jezdí jich dost, mají většinou svá centra, na řadě míst je označení taxi a knoflík, který se zmáčkne a prý do několika minut taxi dorazí. Anglicky taxikáři obvykle nemluví, maximálně pár základních slov. Další variantou je autobus, zastávky v novodobém Kayaköy nechybějí. Možností je pěší výlet, např. od proslulé pláže Ölüdeniz, je to ovšem téměř pět kilometrů a pravidelně do kopce, převýšení asi 300 metrů. Stezka vede v náročném, někdy dost nepřehledném převážně kamenitém terénu. Nahoře se otevřou výhledy na ostrov Gemiler, úchvatné pobřeží a jeho zátoky.