Den 8: Erbíl – brána citadely se otevřela

V 9 ráno první telefonát, zavolejte pánovi xy, druhý telefonát, přijďte, zavolejte, až budete u hlavní brány. U hlavní brány nefungovalo volání, pomohl místní pán, znal jméno, za kterým jdu, nadiktoval jsem číslo, zavolal, běžte nahoru. V citadele jsem byl očekáván. Je zřejmé, že je před nimi ještě hodně práce, ale pokud se vše povede jako např. ve starém městě v Al Ula v Saúdské Arábii, bude to atraktivní místo.

Restaurátorské práce na minaretu velké mešity v citadele provedla společnost "GEMA ART International (stejně jako na Choli minaretu), české jméno je zde i díky nim vážené. A jméno Brno zde také všichni znají, spousta střelných zbraní, které Kurdové na svou ochranu používali byla právě ze Zbrojovky. Mešita rekonstrukcí dále prochází, zabere to čas, alespoň rok bude ještě citadela uzavřená. Hotovo je v Kurdish Textile Museum, rozsáhlá sbírka koberců starých až přes sto let, tradičního kurdského oblečení, ale i šperků. Dokončené je i Erbil Cultural Center, v němž si představíte život kurdské rodiny před x lety.

Strávil jsem v citadele asi hodinu a půl, nějaký čas zabralo posezení u čaje s generálem, který je velitelem ochranných sil citadely (a kdo ví čeho ještě). Společná fotografie, rozloučení. Checkout v hotelu a taxi na letiště.

Taxi na letiště je samozřejmě mnohem levnější než z letiště, jak už to bývá. Recepční z hotelu mi domluvil cenu 12 tisíc, prý levnější. Taxikář ovládal základy angličtiny, takže mi dokázal říci, že minule na druhém check pointu čekal 40 minut. Museli jsme ven, nějaké to prohmatání po bocích v rámci prohlídky, otevřeli celé auto, kolem vojáci se psy. Dojeli jsme k budově s nápisem departure, ale departure to ještě nebyl, každopádně, tady taxi končil. Prošel jsem budovou, kde byl snad jediný pán, zkontroloval pas a boarding pass a byl jsem venku… kde stál letištní taxík a autobus. Řidiče taxi jsem odmítl a nastoupil do autobusu, který nás odvezl k opravdovému departure. Výměna zbylých peněz za dolary, zlodějský kurz, trošku jsme se dohadovali, chtěl jsem více, protože nikde nebyl nápis, kolik je dolarů za 30 tisíc. Dále kontrola pasů a zádrhel, požadují papírový boarding pass, nestačí mít ho v mobilu. Takže kousek zpět k odbavení (měl jsem ho online a bez nutnosti odbavit zavazadlo), paní mi vystavila boarding pass a podruhé na kontrolu. Baťůžek prošel dvěma kontrolami, mimochodem, nikomu nevadila půllitrovka vody, kterou musíme u nás vyhazovat.


Jedna ze starých fotografií citadely


Restaurátorské práce na minaretu velké mešity v citadele provedli Češi


Kurdish Textile Museum v citadele


Erbil Cultural Center v citadele


Erbil Cultural Center v citadele

Den 7: Erbíl – otevře se brána citadely?

Poslední den v Erbílu před zítřejším odpoledním odletem. Uličkou sem, uličkou tam, vlézt do bazaru – bazarri qaysari – a jeho bludiště uliček přímo pod citadelou v centru, ještě vnímat atmosféru starobylého města. Všude je tentokrát zjevně více policie (i dopravní) a vojáků. Citadela je pro veřejnost uzavřená, zatím nezodpovězenou otázkou zůstává, zda se její brána pro mne neotevře „neoficiálně“. Jeden kontakt na důležitou osobu, druhý, třetí, dneska jsem „so busy“, ještě jednou se omlouvám. Nakonec – zítřek dopoledne slíbený je.


.

.
.
.

Den 6: Hamilton Road, vodopády a kaňony

Hamilton Road – silnice postavená v letech 1928 až 1932 a pojmenovaná po svém staviteli, všechny inženýrské práce vedl Novozélanďan v britských službách Archibald Milne Hamilton. Stavělo se od vesnice Shaqlawa (v současnosti jedno z největších měst na trase), kde Hamiltonovi lidé rozbili první tábor, přes pohoří Zagros do města Haji Omeran na hranici mezi iráckým Kurdistánem a Íránem. Krásou regionu jsou kaňony a vodopády.

Vodopád Geli Ali Beg je nejzábavnějším místem na Hamilton Road. Na parkovišti sundat boty, do areálu se jde naboso, stejně jako ve svatyni Láliš. Přesněji, nemusíte sundávat boty, klidně běžte dovnitř v botách, ale budou během pár sekund mokré. Platí se drobné vstupné, sejdete tři schody a jste ve vodě. Vodopád nepatří k nejmohutnějším a nejvyšším na světě, neohromí, ale jeho vody se rozlévají do areálu a chodíte ve vodě. Vzpomněl jsem si na Natur Kneipp Anlage. Tedy zařízení na knajpování. Německy mluvící vědí, že výraz „Kneipe“ znamená hospoda a český slangový výraz knajpa je známý i těm, kteří německý jazyk neovládají. A znamená totéž – hospoda, spíše horšího charakteru. Ovšem knajpování nepochází z výrazu Kneipe a není chozením po hospodách. Všimněte si těch dvou „p“ – chození v potoce nebo ranní horské rose má jméno po páterovi Sebastianovi Kneippovi (1821–1897), jednom ze zakladatelů přírodní léčby vodou. A u vodopádu Geli Ali Beg je to příjemné chození vodou, navíc, jsou tu stánky, posadíte se na židli, dáte si třeba čaj, něco malého k zakousnutí (na vyvýšeném místě je restaurace, tam voda nedosáhne), můžete nakupovat suvenýry, vše s nohama ve vodě. A najednou si to čvachtá vodou parta hus, jde si zaplavat, což je ovšem lidem zakázáno. Je tu půjčovna člunů, můžete pod vodopád dopádlovat. Většina návštěvníků areálu byli Iráčané z jižní arabské části země, kteří na sever do kurdských hor vyrážejí z pouštních oblastí za osvěžením. Pár kroků od vodopádu si lze projít již nepoužívaný poslední krátký úsek původní silnice vytesaný ve skále, je to přes řeku ze současné silnice, bohužel, plné odpadků. Mimochodem, vyobrazení vodopádu je na pětitisícové bankovce.


V areálu vodopádu Geli Ali Beg


Vodopád Geli Ali Beg

Rawanduz je 10 kilometrů dlouhý kaňon, na jehož útesech stojí stejnojmenné město a dole protéká hadovitě se klikatící řeka. Geli Ali Beg není jediným vodopádem, asi 7 kilometrů blíže k městu padá ze skal Bekhal. Úplně odlišný, po něm se nahoru po kamenech smí a odvážlivci to zkoušejí. A samozřejmě nechybějí prodavači a obchůdky všeho možného. Z jednoho vyhlídkového místa dolů, který zdobil památník A. M. Hamiltona, jsme zkoušeli sejít dolů, ale nedalo se. Což neznamená, že není možné udělat si pár hodin túru kaňonem.

Všude vlají vlajky Kurdistánu. Horní červený pruh vyjadřuje krev, kterou Kurdové prolili za svou zemi, prostřední bílý, že jsou mírumilovným národem, dolní zelený přírodu Kurdistánu, která je sice koncem září po létě vyprahlá, ale na jaře se vše zelenou doslova rozsvítí. I to je důvod, proč jsou březen, duben a květen nejlepší měsíce na návštěvu iráckého Kurdistánu. A uprostřed vlajky přes tři pruhy žlutí slunce s 21 paprsky, 21. března slaví Kurdové Nový rok tancem u velkých ohňů pod širým nebem a poté trvá svátek 10 dní.

V iráckém Kurdistánu se blíží volby, konají se přibližně za měsíc. A jakou mají volební kampaň. Žlutočervené vlaječky Kurdské demokratické strany Iráku (Partiya Demokrata Kurdistanê) nad hlavami, všude podél silnic stojany s kandidujícími do parlamentu obvykle v životní velikosti. Jedete autem kilometr a vedle v pruhu oddělujícím silnice jeden stojan za druhým, obvykle ještě dole zatížený kameny či pytlem, aby ho vítr snadno neshodil. Projíždíte pod mostem a na něm desítky portrétů a jmen. Ve druhém velkém městě Sulajmáníja, tři hodiny jízdy na jihovýchod od Erbílu, má naopak velký vliv Vlastenecká unie Kurdistánu (Yakêtî Nîştimanî Kurdistan), jejíž barvou je zelená. Litr benzínu stojí v iráckém Kurdistánu asi jeden dolar. Toho nejkvalitnějšího. Přibližně polovinu stojí nejlevnější. A na něj se stojí fronty, a pořádné, desítky a desítky aut v řadě.


Kaňon Rawanduz, pomník A. M. Hamiltona


Památník hrdinství kurdských pešmergů – kurdská vlajka nad zničeným tankem Saddáma Husajna

Den 5: Láliš

Láliš v severním Iráku je nejuctívanější poutní místo jezídů, zde se nachází hrobka jejich náboženského vůdce Adího ibn Musáfir. Právě jeho hrob je ústředním láskyplným místem všech poutníků. A přístupný je i těm, kteří nevyznávají jejich víru. Do Láliše přijíždějí celé rodiny několika generací, ve svatyni se to hemží životem.

Na určité zvyklosti je nutné dávat pozor. Všude se chodí naboso, nejen jako v mešitách, kde se zouvá před vstupem dovnitř, ale v celém areálu. Takže boty nechat na parkovišti v autě (a kraťasy a minisukně raději rovnou doma v ČR, to se opravdu v Iráku příliš nehodí). Při vstupu do hlavní svatyně a všude uvnitř je nutné překročit práh, nevstoupit na něj. A když tam položíte třeba tisícovku (jistě, v místních dinárech) nikdo se neurazí. Fotografování obvykle nikomu nevadí, pokud fotíte více lidí a pokud nebudete ženám strkat fotoaparát do obličeje, což je pravidlo platné všude v regionu. Procházet areálem lze téměř bez omezení, třeba až nahoru ke stromu plodnosti, kde ženy zavěšují různé šátky apod. a je zřejmé, co si přejí.


Chvilka čekání na silnici


Vstup do svatyně, nešlapat na práh


Hrobka šejka Adího


Ve svatyni


Rabban Hormizd Monastery

Do Láliše je to z Erbílu asi 120 km, necelé dvě hodiny jízdy a přes dva check pointy. Mimochodem, na internetu, např. na české Wikipedii, je informace, že se Láliš nachází v guvernorátu Ninive, což již není provincie iráckého Kurdistánu. Byl jsem v Iráku ubezpečen, že je to nesmysl. Pokud by to platilo, neměl bych tam vízum, které platí právě pouze do Kurdistánu. Přijíždí se z jihu, cestou možná budete čekat až stádo ovcí laskavě přejde silničku. Láliš leží uprostřed kopců v nadmořské výšce asi 850 metrů, působivý kraj, přestože kousek pod ním se projíždí kolem menšího ropného pole. Není to tak dávno, co se tímto regionem a historií jezídů opět přehnala válečná vichřice a dokonce snahy o vyvražďování. Islámský stát v roce 2014 útočil i na nedaleké město Ain Sifni (Shekhan), přes které se do Láliše jede. Bylo děsivě obvyklé, že členové ISIL jezídské muže vraždili a jejich ženy unášeli jako sexuální otrokyně.

Z Láliše je to přes 40 km k Rabban Hormizd Monastery, doslova přilepeném na skalním srázu v nadmořské výšce 815 metrů. Kdo si přeje, může parkovat dole u brány, a vyšlapat serpentiny do prudkého kopce pěšky, kdo si přeje, vyjede až nahoru ke schodům do monastýru. Ve 14 hodin končila polední přestávka pro návštěvníky, brána se sice otevřela (přesněji, otevřel ji strážící voják), ale klášter jako by dále spal, dalo se areálem volně procházet, vnitřní prostory zůstávaly uzavřené a skryté.

Cestou zpět ještě odbočka k jednomu z nejstarších existujících křesťanských klášterů a nejstaršímu syrskému ortodoxnímu klášteru na světě. Mor Mattai založil v roce 363 poustevník prchající s dalšími mnichy před pronásledováním. Opět monastýr přilepený na skalní stěně, nahoru vede kroutící se silnice. Podívali jsme se na hrobku zakladatele kláštera, posadili jsme se v kostele a poslouchali modlitbu v aramejštině, jazyce, kterým mluvil Ježíš. A nedaleko vesnice Bardarash jsme projížděli kolem pahorku, který bývá označován jako Tel Gomel, právě z něj prchal perský velkokrál Dareios III. Právě tady se pravděpodobně odehrála jedna z nejslavnějších bitev historie (u Gaugamél), v níž Alexander Veliký rozmetal perskou říši.

Den 4: Akre

Seděl jsem nedávno na kobercích v nejstarší mešitě světa. Jmenuje se Quba a stojí na okraji Medíny u Al Hijra Road, původně byla totiž postavena asi čtyři kilometry od Medíny ve vesnici Quba. Podle písemných pramenů položil její základní kameny prorok Mohamed hned po odchodu z Mekky. Koránské texty vyprávějí, že se prorok v této mešitě modlil, jezdíval tam na koni v doprovodu Abú Bakra (jeho budoucí nástupce), a nabádal ostatní, aby tak činili též. Jistě, nevypadá jako v časech proroka islámu. Dokonce zdaleka nevypadá ani jako před sto lety.

Podobné je to s velkou mešitou v Akre. Poslední rekonstrukce proběhla v 60. letech minulého století a nepochybně je naprosto odlišná od původní, která stála na tomto místě, a byla založena zřejmě v roce 642 během éry druhého chalífy Umara ibn al-Chattáb a šíření islámu v iráckém Kurdistánu. Navíc má mešita v Akre úžasnou polohu pod horami a samozřejmě nahoru se musí, to je must see.


Mešita v Akre, nejprve ale nahoru na skály (vpravo)


Výhled seshora na mešitu

Ve včerejších stopách, nejprve z hotelu taxi na autobusový terminál, tam už vím, kam se obrátit. Očekával jsem, že se s pány zasmějeme mému včerejšímu brzkému návratu díky policejním předpisům, ale byla tam jiná parta. Byla mi nabídnuta VIP jízda, což znamenalo jet sám, ale zaplatit za čtyři. Namítl jsem, že počkáme na někoho dalšího. Po dvaceti minutách mne to přestalo bavit a jelo se, jak říkali, VIP. Čtyřicet tisíc dinárů. Na terminálu byl kluk, který to organizoval a domluvil se anglicky. Ovšem řidič nikoli, neovládal ani základní „prstoklad“.

Na rozdíl od včerejška šlo vše hladce, check pointy byly dva, jeden jsem už znal, další byl před Akre. Policista (voják?) si prohlédl pas, latince nerozuměl, takže se zeptal, jestli jsem Španěl, odpověď řidiče Čekoslovakia se mu líbila, opravdu to tady zabírá. Řidič mne dovezl do old town (ze současného Akre je to do starého města asi 6 kilometrů) a nastala obtížná domluva, kdy pro mne má přijet. Nakonec to vyřešil telefonátem známému, který se se mnou anglicky domluvil a poté řidiči tlumočil. A čekal přesně, jak měl, zpět to bylo opět VIP za čtyřicet tisíc.

Téměř poledne, předpověď počasí udávala téměř čtyřicet stupňů, ovšem na slunci jich bylo nepočítaně. Dokud jsou síly, nahoru na horu, na níž se nad Akre slaví kurdský Nový rok (21. března). Nakoukl jsem do budovy, která je na mapě označena jako Akre Ancient Castle, před ní seděl policista, ale prý můžu dále, je znát, že rekonstrukce bude ještě dlouhá. Odtud k mešitě Tolita, naproti které je cesta doleva, to je ta správná. Stoupá se ke katedrále Mariam al Adra, jejíž existence je doložena v rukopise z roku 1695, nepředstavujte si opravdovou katedrálu, je to malý kostel, kolem polorozbořené zdi. Za kostelem začínají schody, které vedou až nahoru, nelze zabloudit. Někde jsem četl, že se na skále usadili vojáci a přístup je zapovězen, nikdo tam ale nebyl. Překvapí, že hora je nahoře plochá, někdo by řekl, že tam nic není, někdo jiný, že jsou tam pozůstatky zdí, místností, schodů, sklepů apod.

Zpět dolů, posedět na kobercích staré mešity, dát si čaj s místními. Ve starém městě je několik restaurací s terasou, nepochybně je na výběr, kde se najíst. Horší je to s ubytováním, podle informací z internetu tam žádné není a i v moderním Akre je hotelů minimum, to vše se mohlo v poslední době změnit.

Akre a region kolem má i evropskou minulost, evropští dobyvatelé v historii nechyběli, a bylo jich dost. Ostatně, jako všude v Iráku. Alexander Veliký někde nepříliš daleko svedl rozhodující bitvu s mnohem početnější armádou Dareia III., v níž triumfoval díky geniálním vojenským schopnostem a léčce, do které se nechal perský velkokrál chytit. Bitva je historicky docela přesně vykreslena i ve známém filmu Alexander Veliký režiséra Olivera Stonea z roku 2004. Ve 2. století došly do Akre legie císaře Trajána, za jehož vlády dosáhla římská říše největšího rozmachu.


Pohled nahoru z malého náměstí s čajovnou


Čaj už se připravuje

Den 3: Akre poprvé neúspěšně, no Akre, řekl policista

Akre se rozrostlo do novověkého města, ovšem jeho old town, historické jádro posazené na úbočí hor, je jedním z nejhezčích a nejzajímavějších v iráckém Kurdistánu. Je proslulé i novoročním festivalem Newroz, kdy lidé v tradičním oblečení s pochodněmi v rukách šlapou k ruinám na vrcholu hory, aby zapálili velký oheň a přivítali kurdský Nový rok. Historie místní velké mešity sahá až do 7. století, je považována za nejstarší v Kurdistánu.

Do Akre to není z Erbílu daleko, nějakých sto kilometrů. Cestování v různých krajích mne naučilo, že pas mám nechávat v hotelu, nejlépe v trezoru, je-li k dispozici. Na cestách je málo horších věcí než váš pas v rukách opilého policisty uprostřed savany v Kamerunu, který tvrdí, že jste překročili povolenou rychlost, což poznal okem. A očekává tučný úplatek. Takže mívám u sebe obvykle kopii pasu. Bez pasu jsem přejel množství policejních check pointů v mnoha zemích Blízkého východu i Střední Asie, obvykle policista nakoukl do auta, viděl bílou tvář(e), pozdravil a jelo se dál. Neplatí to vždy, neplatilo to do Akre.

Brzké vstávání, ať je člověk co nejdříve v Akre, však se musím ještě odpoledne/večer vrátit zpět do Erbílu. A kdo ví, v kolik jede zpět poslední sdílené taxi. Nejprve z hotelu taxi na autobusový terminál, není problém, taxíků jezdí po Erbílu spousta, dlouho se nečeká. Vždy je lépe zeptat se dopředu na cenu, na kratší vzdálenosti platím 3000 dinárů, na delší kolem pěti kilometrů 5000. Nijak překvapující je, že většina taxikářů neumí anglicky, což znamená, že nedokáží říci anglicky ani základní číslovky. A obvykle nerozumí ani výrazu bus terminal. Ale ukázal jsem na mapě a jelo se. Na terminálu je spousta taxíků, které slouží k odvozu, až se naplní. Cena do Akre je 10 tisíc za osobu, do vozu se vejdou čtyři. Oslovil mne chlapík (anglicky), že když zaplatíme každý za dvě osoby, můžeme jet ihned a nečekat, až se vůz naplní, což je vždy nejistý čas. OK, jeli jsme. Ještě se mne zeptal, jestli mám pas, odpověď zněla, že kopii pasu i víza.

V klidu a míru jsme ujeli asi polovinu cesty, první policejní check point. A občas se stane něco, co se člověku ještě nikdy nestalo. Chtěli pas. Co je to za papíry? Pán v okýnku koukal na kopii pasu snad pár minut, anglicky mluvící spolucestující mu vysvětlil, že jedu z Erbílu na jednodenní výlet do Akre, a najednou se mne zeptal, jak se jmenuju a z jaké jsem země, přestože to měl na papíru před sebou. Ne, bez pasu dále ne. Nuže, předal jsem řidiči jeho dvacku, přešel na druhou stranu dálnice a stopoval. Do Akre zase zítra a s pasem, zřejmě přes stejného policistu, jako dnes.

Bez zájmu přejely desítky aut, až konečně zastavil taxík, který mě dopravil na severní kraj Erbílu do křesťanské čtvrti Ankawa, podíval jsem se na jeden kostel Saint George, který patří Chaldejské katolické církvi. Kostel sv. Jiří byl pravděpodobně postaven v roce 816, ale jeho části mohou pocházet dokonce ze čtvrtého století. Patronem kostela je místní svatý Jiří, člen sásánovské královské rodiny, který se nechal pokřtít, za což ho král nechal popravit. Kostel vypadá příliš moderně, je zřejmé, že byl v nedávné době mnohokrát přestavován, pouze na jedné stěně jsou zřejmě dávné náhrobky a texty.

Co s uvolněným odpolednem a večerem v Erbílu. Zatoulat se znovu a znovu do místních uliček, dát si třeba čaj s místními. Vidím docela zaplněnou čajovnu, stolky a židle na chodníku (na chodníku to žije, všechno se dává ven na chodník), pánové posedávají a pijí čaj z tradičních malých skleniček, z jakých bychom u nás pili většího panáka. Poseděl jsem s nimi, jeden, hovořil anglicky, učil děti ve škole. Obvykle zde udávám na otázku odkud jsem Čekoslovakia, protože na Czech Republic lidé příliš nereagují. Jméno Čekoslovakia má navíc v Kurdistánu dobrou pověst, je to pozitivní informace. Čaj stojí v takové zapadákové čajovničce 250 dinárů (asi 4 Kč), což je nejnižší bankovka, se kterou jsem se setkal. A poté uprostřed bazaru kebab, hned na stole přistane polévka, cibule, papričky, voda, jakýsi jogurt na zalití. Bylo zábavné, jak v maličkém podniku vše řídí starší pán, mladí se otáčejí, stačí aby něco spadlo na zem, už to šéf vidí a upozorňuje. Jen jeden se neotáčí, ten se modlil u stěně přímo před mým stolem. Ta stěna byla směrem k Mekce, to se rozumí. Dlabu si to polévku, metr přede mnou padá kluk na kolena a vykonává v jídelně náboženskou povinnost, protože mu pracovní povinnost nedovolí zajít do mešity.

A najednou mi domluvený průvodce, který mě měl vzít na dva dny do hor, mj. do nejposvátnější svatyně jezídů, napíše, že mu zemřel strýc a musí odvolat domluvené. Nabídl kolegu, prý spolu dlouhodobě pracují, uvidíme, domlouváme se, to snad vyjde.


Společnost u čaje


Řeznictví na chodníku


Seženete téměř všechno, ulice s prodejem slepic


Skvělý je výběr oliv

Den 2: Erbíl, nejen po stopách českých restaurátorů

Citadela je prvním symbolem Erbílu, to nemůže být jinak. Ovšem Erbíl má ještě jeden, méně známý. Někde jsem četl, že místní označují své město jako „Qala u Minara“, což znamená „citadely a minaretu“. Minaret má dvě jména: Choli a Sultan Muzzafar. Choli je kurdsky „neobyvatelný“. Lidé tam původně nežili, protože to bylo považováno za příliš daleko od města, to druhé je jméno panovníka, který ho poručil postavit.

Asi málokdo nezná film Království nebeské. V něm je mj. vyprávěn příběh bitvy u Hattínu, v níž pýcha a hloupost vládce Jeruzalémského království Guye de Lusignan znamenaly drtivé vítězství sultána Saladina (který byl Kurd). Jedním z vojevůdců muslimské armády, možná tím nejdůležitějším, byl jeho švagr Muzaffar ad-Din Gökböri. Právě za vlády tohoto emíra byl postaven minaret, který je v současnosti označován za nejstarší dochovaný v Erbílu. V začátcích vlády Muzaffara ad-Din Gökböri žili lidé pouze v citadele, právě on v době prosperity, kdy se zvyšoval počet obyvatel města, ho nechal rozšířit mimo slavný pahorek.

Od rampy do citadely je to k minaretu asi 1,5 kilometru. Problémem je, že všude kolem je zídka a plot, odtud se k minaretu nikdo nedostane. Choli minaret leží v parku známém jako Minaret park. Na mapě to vypadá, že by se dovnitř mělo vstoupit i v jeho těsném okolí, ale ty cestičky vedou pouze k zavřeným vratům. Takže z ulice Barzani Nemir do ulice Halabja, obcházet park, dokud nenarazíte po stovkách metrů na vchod. Na lavičce tam posedává pán, mávli jsme na sebe rukou, a parkem zpět několik stovek metrů k minaretu. Ovšem nedotknete se ho, dovnitř nemůžete, kolem je plot, u něj značně nedochovaná cedule i s anglickým textem. Což je škoda, protože tento minaret má naprosto unikátní zvláštnost – dvě točitá schodiště, která se otáčejí kolem sebe až nahoru do válce. Dá se vstoupit dveřmi z východu i ze západu. Pokud někdo vstoupí východními a jiný západními dveřmi, nepotkají se, dokud nedosáhnou hořejšku minaretu. Minaret byl původně 36 metrů vysoký, ale nyní má pouhých 22 metrů, byl postaven v letech 1190–1232. Restaurátorské práce na minaretu provedla společnost GEMA ART International (sídlí v Praze), jejíž specializací jsou restaurátorské, konzervátorské a kompletní stavební práce na památkově chráněných objektech v ČR i v zahraničí. Její odborníci pracovali i na projektu záchrany velké mešity v erbílské citadele, která je vzhledem k dočasnému uzavření celé citadely pro mne nepřístupná.


Choli minaret

Byly dvě hodiny odpoledne a Minaret park byl téměř prázdný, ovšem až se večer ochladí, umím si ho představit jako ideální místo pro piknik a rodinnou zábavu. A v těchto krajích jsou pikniky oblíbené. Téměř z každého místa parku je vidět alespoň špička věže Erbil 1 Tower, což je 180 m vysoký víceúčelový mrakodrap, nejvyšší budova města i Kurdistánu. Má téměř 50 pater a čtyři stovky bytů, kancelářské podlaží atd. Hned přes ulici je další rozsáhlý park – Shanidar (v češtině Šánidar). Je pojmenován po archeologické lokalitě v pohoří Zagros, kde na přelomu 50. a 60. let minulého století objevila americká expedice nejstarší kostru neandertálce na území Iráku starou až 80 000 let. A park také u vchodu „střeží“ postavy neandrtálců.

Ovšem nejzábavnější je procházka uličkami v centru. Najednou vejdete do ulice, v níž jsou po obou stranách stolky a stánky s mobily a vším příslušenstvím, co k nim patří. Jeden vedle druhého, třetí, padesátý… A kus dále ulice řezníků, krámky s ovčími hlavami apod., prostřídané kebabárnami, kus dále ulice s nábytkem, z malého i většího obchodu se na chodník vytahají postele, skříně, cokoli. Mezitím leckde posedávají pánové s čajem v drobné skleničce.


Minaret park – Erbil 1 Tower, lanovka, zmenšenina citadely


Jalil Khaya, zřejmě největší mešita v Erbílu

Den 1: První kroky (kilometry) Erbílem

O pahorku s citadelou v Erbílu se běžně píše, že je zřejmě nejstarším nepřetržitě obývaným lidským osídlením. Oválná vyvýšenina má rozměry přibližně 430×340 metrů a je vysoká asi 32 metrů. Její historie sahá šest až sedm tisíc let zpět do časů, kdy lidstvo vynalezlo kolo. Starobylé sídlo v srdci Erbílu je od roku 2014 na seznamu světového dědictví UNESCO.

Praha – Vídeň – Erbíl, ráno z Prahy, odpoledne v 15 hodin v Erbílu (místní čas – plus 1 hodina). Let s Austrian Airlines z Vídně trval asi 3,5 hodiny. Na letišti nejprve výměna nějakých dolarů, aby se člověk ve městě nepohyboval bez místních dinárů. Poté taxi z letiště do hotelu MyHotel Erbil. První taxikářská nabídka 40 dolarů, slevili na 27, ale když jsem chtěl platit v dinárech, v přepočtu to bylo za 30. Níž nezájem, přestože jsem nejprve odešel, nikdo mně nižší nabídku neudělal.

Z hotelu je to k citadele asi 800 metrů stále rovně po Doctors Street. A je to skutečně doktorská ulice. Optika vedle optiky, lékárna vedle lékárny, prodejny zdravotnických potřeb, zubaři, různé laboratoře atd. Nápisy v arabském písmu i latinkou v angličtině (pharmacy), kdo by ani tak nerozuměl, např. obrázek zubu pochopí.

Kolem čtvrté odpolední už slunce padalo, z jedné strany byly zdi citadely krásně nasvícené. V současnosti prý žije v citadele pouze jedna rodina, což je opatření kurdských úředníků, aby byl zachován její statut „nepřetržitě osídlená“. Podobně jako stovky dalších lidí jsem vyšlápl po krátké rampě nahoru ke vchodu, kde seděli dva vojáci u nápisu, že citadela je pro veřejnost uzavřená, protože se rekonstruuje hlavní ulice. Informace, se kterou člověk měsíce dopředu nepočítá a která by si zasloužila i naštvanou reakci. Zatím nezodpovězenou otázkou je, zda práce budou pokračovat ještě za týden, kdy budu z Erbílu odlétat. Hradby nejsou příliš staré, pocházejí z 19. století a dodávají citadele vzhled impozantní pevnosti. Uvnitř jedna mešita a bludiště úzkých orientálních uliček. Vše se dlouhodobě rekonstruuje.

Centrum kolem citadely je přecpané lidmi, všude nějaké stolky a stánky se zbožím, obchody, fontány, lze posedět u vodní dýmky, čaje. Starší pánové si sednou ke stolku kavárny, dají si vodu, nebo čaj, nepochybně u jediného nápoje a povídání vydrží dlouho. Ženy chodí s pokrývkou hlavy, přestože mnohé mají vlasy částečně odkryté. Sem tam polehávají psi. Kolem půl sedmé večer je již téměř tma. Citadelu jsem celou obešel, odhadem 1,5 kilometru. Mimochodem, jiného turistu s foťákem jsem nepotkal.

Den 0: Plány a myšlenky před cestou

Zelená, bílá, červená a žlutá, tyto barvy tvoří kurdskou vlajku, první tři na pozadí a žluté sluníčko uprostřed, symbol Kurdů. Vzhůru do Erbílu, což je podle UNESCO nejstarší nepřetržitě obydlené město na světě, už asi 7000 let.

Vízum do iráckého Kurdistánu zařízeno během několika minut online na visit.gov.krd. Cena asi 1700 Kč.
Letenky dalších několik minut, Austrian Airlines s přestupem ve Vídni přibližně za 11 500 Kč. Z Prahy v 7:30, v Erbilu v 15 hodin tamního času. Arabsky Arbíl, česky se používá i přepis Irbíl. Hotel v Erbílu přes booking.

Na stránkách MZV je informace: „V případě cesty do regionu pod správou Kurdské regionální vlády (Dohúk, Erbíl, Sulajmánija) je možno v současné době pro držitele českých cestovních dokladů krátkodobě vycestovat do KRI bez vstupního víza. Následně, po příletu/příjezdu se obdrží krátkodobé vstupní povolení k pobytu v KRI za poplatek cca 70,– USD. Platnost tohoto vstupního povolení je omezena na dobu 30 dnů (bez možnosti vstupu do dalších iráckých provincií).“

Nuže, nikoli Bagdád, Karbalá, Nadžaf, Babylon. V plánu Erbíl, nejvýznamnější poutní místo jezídů Láliš, Akre, kaňon Rawandiz, vesnice Amádíja (Amedi) blízko turecké hranice a kurdsko-turecká hranice, to není nejbezpečnější region.

Bezpečnost, důležité téma v Iráku. Erbíl zasáhla naposledy série útoků balistických střel z Íránu letos v lednu (asi po dvou letech), čtyři mrtví civilisté. Íránsko-irácká hranice přes některé uzavřené dohody je stále zdrojem napětí. Ostatně, na špatném místě ve špatnou chvíli lze být kdykoli a kdekoli. Blízko irácko-íránské hranice jsem byl už před více než dvaceti lety. Zikkurat Chogha Zanbil je jediným za hranicemi Iráku, navíc jediným bezpečně přístupným. Do Iráku je to kolem 50 kilometrů.

Kriminalita vůči turistům je v iráckém Kurdistánu nulová, udává se, že za řadu let nebyl napaden žádný turista. Lze jednoduše dokázat, že pro turistu je Erbíl mnohem bezpečnější než jakékoli srovnatelně velké město v tzv. západní Evropě. Místní jsou vůči cizincům vřelí a přátelští, možnost, že člověka okradou, je minimální, rozhodně mnohem nižší než např. v Bruselu, žádné gangy, žádná drogová kriminalita.

Emailem jsem komunikoval s Generálním konzulátem ČR v Erbílu, bylo mi sděleno, že již nejsou vyžadována opatření v souvislosti s covidem-19, doporučeno nevydávat se na sever regionu a do oblasti Amádíje (což nedodržím). A byl jsem upozorněn, že v běžném obchodním styku jsou platební karty přijímány zcela výjimečně, doporučuje se hotovost v USD. Což se potvrdilo již při výběru hotelu, v němž karty nepřijímají (u hotelu se 4 hvězdičkami by to člověk neočekával) a platba až na místě v hotovosti. Kurz iráckého dináru IQD k dolaru – 1000 IQD = 0,7 USD (cca 17 Kč).

Kdysi jsem si o iráckém Kurdistánu povídal s Lukášem Synkem, to je více než deset let zpět.