V současnosti prý žije v citadele pouze jedna rodina, což je opatření úředníků, aby byl zachován její statut „nepřetržitě osídlená“. Stovky lidí vyšlápnou po krátké rampě (pokud není závora již dole pod ní) nahoru ke vchodu, kde ovšem sedí vojáci vedle cedule, že citadela je pro veřejnost kvůli rekonstrukci uzavřená. A nepochybně ještě dlouho uzavřená zůstane. Centrum kolem citadely je přecpané lidmi, všude obchůdky, čajovna, stolky a stánky se zbožím, fontány, lze posedět u vodní dýmky, čaje. Starší pánové si sednou v kavárně ke stolku, dají si vodu, nebo čaj, nepochybně u jediného nápoje a povídání vydrží dlouho.

Citadelu lze obejít, odhadem 1,5 kilometru po kruhové Qalat Street, která se točí pod hradbami (qalat znamená pevnost). Obvod citadely ovšem není souvislou hradební zdí, tvoří ho fasády přibližně stovky domů. Nejsou příliš staré, ovšem dodávají citadele vzhled impozantní pevnosti. Vše se dlouhodobě rekonstruuje. Nejstarší dochovaný dům, který lze bezpečně datovat pomocí nápisu, byl postaven v roce 1893, jsou to tedy domy z časů končící Osmanské říše. Oválná vyvýšenina má rozměry přibližně 430×340 metrů a je vysoká asi 32 metrů. Starobylé sídlo v srdci Erbílu je od roku 2014 na seznamu světového dědictví UNESCO.


Citadela nepochybně představuje symbolickou dominantu města, k níž mají místní obyvatelé silný pocit sounáležitosti


Citadela v zapadajícím slunci


Rozšiřující se ulice mezi jižní a severní bránou


Minaret mešity v citadele

Citadela nepochybně představuje symbolickou dominantu města, k níž mají místní obyvatelé silný pocit sounáležitosti. Cílem je její opětovné začlenění do života města, pokud se to vydaří, stane se opět autentickým a živým prvkem, ústředním historickým a kulturním bodem Erbílu. Odpovědným orgánem za rekonstrukci je High Commission for the Erbil Citadel Revitalization ve spolupráci s UNESCO. Vláda údajně plánuje, že po rekonstrukci bude v citadele žít asi 50 rodin, rozsáhlé prostory budou kulturní a veřejné.

20. století se podepsalo na mnoha urbanistických změnách v citadele, klesal počet obyvatel i domů, především majetnější obyvatelé se stěhovali do modernějších částí rozrůstajícího se města. Mizelo bludiště uliček o šířce metr až dva a půl s rozpadajícími se domy. Např. v roce 1960 bylo zbořeno přes 60 budov, aby mohla vzniknout širší ulice spojující jižní bránu se severní, právě zde probíhají v současnosti intenzivní práce. Ještě v roce 1984 žilo v citadele přes 4000 lidí, poslední rodiny byly vystěhovány v rámci připravovaného projektu rekonstrukce v roce 2007.

Na internetu jsem objevil stránky https://www.iraqikurdistanguide.com/ a místního průvodce – pan Haval Qaraman. Člověka napadne, že by mohl mít důležité kontakty a že by se s jeho radou a pomocí možná dala brána citadely „otevřít“. Už jsme se pár dní znali z komunikace přes WhatsApp a výletu do svatyně Láliš v severním Iráku, což je nejuctívanější poutní místo jezídů, tam se nachází hrobka jejich náboženského vůdce Adího ibn Musáfir (právě jeho hrob je ústředním láskyplným místem všech poutníků). Pan Haval dal vědět „good friends“, jak říkal, předal mi jejich telefonní čísla, dva telefonáty a vzhůru do citadely, byl jsem očekáván. Na první pohled bylo zřejmé, že je před nimi ještě hodně práce, ale pokud se vše povede jako např. ve starém městě v Al Ula v Saúdské Arábii, bude to atraktivní a místními obyvateli vyhledávané místo.

Většina obyvatel Erbílu slyší především na Czechoslovakia. Přestože taková země již neexistuje, pro ně je to srozumitelná a pozitivní informace (na Czechia příliš nereagují). A asi každý v Erbílu ví, že restaurátorské práce v citadele včetně minaretu velké mešity provedla společnost GEMA ART International, české jméno je zde i díky jejím odborníkům vážené. A jméno Brno zde také všichni znají, spousta střelných zbraní, které Kurdové na svou ochranu používali, byla právě ze Zbrojovky.


Jedna ze starých fotografií citadely


Sto let staré koberce v Kurdish Textile Museum


Kurdish Textile Museum


Erbil Cultural Center

Na stránkách GEMA ART International se dočteme: „Minaret s barevným dekorativním vnějším pláštěm je výraznou dominantou mešity a je předmětem probíhajících restaurátorských prací. Vlivem klimatických faktorů, nevhodných oprav a úprav byl tento minaret vážně poškozen. Nejviditelnější částí probíhajících prací na minaretu je postupná rekonstrukce a restaurování silně poškozeného barevného dekorativního vnějšího pláště. Nejpoškozenější vršek a základna minaretu byly v minulosti pokryty betonovou stěrkou, která musela být citlivě vybourána, aby byly odhaleny zbytky poškozených prvků původní výzdoby.“ Ovšem rekonstrukce GEMA ART International v citadele není omezena „pouze“ na minaret: „Historický dům Yaqub Agha se proměnil v Citadel Interpretation Centre, které nabízí veřejnosti nejen příjemná místa k posezení, ale především rozsáhlou multimediální expozici poskytující základní informace o této významné historické lokalitě.“

Není známo, kdy byla v citadele postavena první mešita, písemné doklady dokazují existenci velké mešity až ve 13. století. Mešita rekonstrukcí dále prochází, zabere to čas, alespoň rok bude ještě citadela uzavřená. Hotovo je v Kurdish Textile Museum, rozsáhlá sbírka koberců starých až přes sto let, tradičního kurdského oblečení, ale i šperků. Dokončené je i Erbil Cultural Center, v němž si představíte život kurdské rodiny před x lety.

Pod domy na citadele je přibližně třicet metrů archeologických pramenů sahajících do dávných počátků urbanizace v Mezopotámii. Až do 5. tisíciletí před naším letopočtem. Nejstarší písemné důkazy o osídlení v místě citadely se datují kolem roku 2000 př. n. l. a pocházejí z fragmentů klínových tabulek objevených v ruinách starobylého města Ebla a napsaných v sumerštině a eblajštině. Na archeologickém nalezišti Ebla v dnešní severozápadní Sýrii jich bylo nalezeno na 17 tisíc. Z nich je na dvou uvedeno jméno Irbílum, které je dáváno do souvislosti se současným Erbílem. Přečíst je dokázal italský asyriolog Giovanni Pettinato, specialista na eblaitské písmo. Jedno z nejstarších syrských městských království Ebla se rozkládalo na tellu Mardikh asi 55 km jihozápadně od Aleppa a přibližně 800 km od Erbílu.

Irbílum, Urbílum, Urbel, Arbail, Arbira, Arbela, pod řadou jmen znali v průběhu věků obyvatelé současnou erbilskou citadelu. Jedné z nejslavnějších bitev historie, známe ji jako bitvu u Gaugamél, v níž Alexander Veliký pokořil armádu perské říše, se prý říká i bitva u Arbely. Pravděpodobně se odehrála nedaleko vesnice Bardarash (asi 80 km od Erbílu, odbočka u města Ruvia u silnice do Duhoku) u pahorku, který bývá označován jako Tel Gomel, právě z něj prchal perský velkokrál Dareios III.