Když projíždíte městem Alqosh, je nápadné, že člověk nevidí žádné minarety. Většina místních obyvatel jsou křesťanští Asyřané hovořící jazykem, jehož kořenem je starověká aramejština, jazyk Nového zákona, jazyk, kterým mluvil Ježíš Kristus. V Alqoshi žijí i jezídové, jejich nejuctívanější poutní místo Láliš je vzdálené pouze 40 kilometrů.

Region zažil v minulých staletích spoustu otřesů. Přehnali se tudy Mongolové, Timur Lenk, vojenské oddíly Osmanů, Kurdů, válčilo se a drancovalo. Nejděsivější hrozba se ovšem před městem Alqosh objevila nedávno, v moderní době. Když teroristé tzv. Islámského státu obsadili v roce 2014 Mosul, ničili starověké památky i křesťanské svatyně, vše, co neodpovídalo jejich extrémnímu pojetí islámu. Desetitisíce křesťanů uprchly do křesťanských měst blíže k horám. Jednotky ISIS až do Alqoshe nepostoupily, ale přiblížily se na pár desítek kilometrů. Co by v případě obsazení Alqoshe následovalo, by bylo vyvražďování a zotročování, děsivé obrazy genocidy.


.
.

Na východním okraji Alqoshe, který má asi 5000 tisíc obyvatel, stojí novodobý klášter Panny Marie Semenné (ochránkyně úrody), odkud je již vidět skalní stěna s monastýrem Rabban Hormizd. Nekonečné ohrožení, kterému čelily generace mnichů, přesvědčilo chaldejského patriarchu Josepha VI. Auda, aby nechal postavil nový klášter Panny Marie Semenné u bran Alqoshe, dokončen byl v roce 1858. Vlastní jednu z nejvýznamnějších chaldejských knihoven, sestavenou mj. z rukopisů, které byly zachráněny z kláštera Rabban Hormizd.

Kdo si přeje protáhnout nohy, může po dojezdu ke klášteru Rabban Hormizd parkovat dole u brány, a vyšlapat serpentiny do prudkého kopce pěšky, ostatní vyjedou až nahoru ke schodům do monastýru. Ve 14 hodin končila polední přestávka pro návštěvníky, brána se sice otevřela (přesněji, otevřel ji strážící voják), ale klášter jako by dále spal, areálem se dalo volně procházet, ovšem vnitřní prostory zůstávaly uzavřené a skryté. Jeskyně vytesané do skal jsou rozesety po celé hoře kolem kláštera, je jich na čtyři desítky, mnohé obtížně dostupné, některé jsou naopak součástí kláštera.


.
.

Klášter Rabban Hormizd byl založen v 7. století během muslimské vojenské expanze a šíření islámu v regionu. Ovšem francouzský dominikán Jean-Maurice Fiey (1914–1995) ve svém díle Assyrie Chrétienne naznačuje, že by klášter mohl být ještě staršího data, neboť ho vysvětil Tumarsa (Tomarsa, Tamuza), patriarcha (catholicus) Církve Východu, který žil ve 4. století. Což by znamenalo, že klášter Rabban Hormizd existoval stovky let před příchodem mnicha, jehož jméno nese. Významným zdrojem vědomostí o životě Rabbana Hormizda je publikace The histories of rabban Hôrmîzd the Persian and rabban Bar-ʻIdtâ. Sepsal ji na základě studia starších syrských textů anglický orientalista Ernest Alfred Thompson Wallis Budge (1857–1934). V ní udává: „Mar catholicus, patriarcha Východu, Tumarsa Druhý, se doslechl, že klášter Rabbana Hormizda na hoře Edhrai byl dokončen, a radoval se…“ Ovšem Tumarsa II. v seznamu patriarchů Církve Východu nefiguruje, je tedy nejasné, zda žil. Wallis Budge navštívil klášter v roce 1890 a popsal ho slovy: „Klášter Rabban Hormizd byl postaven v polovině pohoří, které na severu uzavírá mosulskou nížinu, stojí v jakémsi amfiteátru, ke kterému vede úzkou soutěskou cesta z kamene, tuto cestu dláždily generace mnichů. V kopcích kolem kláštera jsou řady jeskyní vytesaných v pevné skále, v nichž žili a umírali přísní asketové předchozích generací.“

Rabban Hormizd byl pravděpodobně perského původu. „Rabban“ je aramejské slovo pro učitele. Narodil se na přelomu 6. a 7. století v Beth Lapat (Gundišápúr v dnešním Chúzistánu) ve šlechtické rodině a po dosažení dospělosti se rozhodl stát mnichem. Přes 30 let žil v klášteře Církve Východu Bar Idta, poté odešel k hoře Edrai, kde žil jako poustevník strohým životem v izolaci v síti jeskyní hluboko v horách. Postupem času se k němu přidávali další mniši, získával všeobecnou známost, když vítal poutníky, hledající zázračné uzdravení. Údajně zemřel v požehnaném věku 90 let asi 25 let po založení kláštera a byl v něm pohřben. Díky jeho postavení a proslulosti se stal klášter významným místem Církve Východu a přes mnohé válečné časy znovu a znovu vzkvétal po dlouhá staletí. Až v 18. století kvůli moru a útokům Kurdů, které zahubily tisíce a tisíce křesťanů, byl klášter opuštěn, později na začátku 19. století opět obnoven. Mnoho knih bylo během staletí zničeno, mniši přesto pokračovali v opisování rukopisů a udrželi významnou knihovnu. Podle Wallise Budgeho byl počet mnichů v roce 1820 asi padesát, v roce 1890 pouze deset.