Erzurum nabízí turistům památky ze seldžuckého období, kdy bylo až do mongolského vpádu bohatým městem. Velká mešita (Ulu Camii) z 12. století byla bohužel zavřená a nebylo v našich časových možnostech čekat, až se dostaví imám (prý svým vzhledem připomínající člena Al-Kaidy, ale veskrze dobrosrdečný člověk) a otevře mešitu. Nedaleko stojící Medresa dvou minaretů (Cifte Minareli Medrese) byla obalena lešením a probíhala zde rekonstrukce. Třetí zastávkou byly Tři hrobky (Üc Kümbetler), tvarem připomínající nomádské stany. Místní správce byl natolik hodný, že nás pustil i do jedné z hrobek, což se často nestává. Cestou zpět, kolem typických osmanských domů, podobných těm, které jsme viděli v Amasyi, jsme se seznámili s jedním domorodcem, který nás pozval na prohlídku jeho obydlí. Malý domeček – vstupní místnost, ložnice, temná kuchyně, sprcha a skladiště. Erzurum je nejlepší navštívit během krátkého léta nebo v zimě, nedaleko města je totiž oblíbené lyžařské středisko Palandöken, v roce 2011 se zde dokonce konala zimní Univerziáda.

Z Erzurumu vyrážíme na východ, směrem k bývalému arménskému městu Ani. Ale nikoli bez zastávek, tou první jsou ruiny jednoho ze seldžuckých hradů. Hrad ale nikoho nezajímá. Mnohem zajímavější a živější je tržiště s místními obyvateli. Jsou přívětiví a rádi se nechávají fotit. S oblibou pózují, nastrkují své děti dopředu a dokonce nemáme potíže ani s focením žen. S podobným přístupem jsem se ještě nikde nesetkal. Z plánované 5 minutové zastávky je hned 30 minut.


Ruiny Ani

Ruiny Ani – někdejšího hlavního města bagratovské dynastie – se rozprostírají na planině, kterou odděluje od Arménie rokle vyhloubená řekou Arpa Cayi. Donedávna bylo pro vstup do Ani vyžadováno speciální povolení, na které se čekalo asi měsíc, a navíc měli návštěvníci přísně zakázáno cokoli fotografovat. Dnes je naštěstí situace jiná a nic z toho už neplatí. Nejprve nás ohromily hradby z 10. století, viditelné ze vzdálenosti několika kilometrů a ozdobené nesčetnými věžemi. Po stezce jsme se nejdříve dostali ke kostelu Spasitele, který byl v roce 1957 zasažen bleskem a nyní z něj stojí pouze polovina. Co nezničil člověk, tak dokonal Bůh. O několik set metrů dále stojí Gruzínský kostel nazývaný také kostel sv. Jiří Iluminátora, který je nejlépe dochovanou památkou v Ani. Kostel je zvenčí vyzdoben překrásnými zvířecími reliéfy a zevnitř neméně krásnými freskami ze starého zákona, ale také ze života bohatého kupce, který výstavbu kostela financoval. Největší stavbou v Ani je impozantní katedrála, postavená na přelomu 10. a 11. století. Katedrála ale již není katedrálou, jmenuje se Fethiye Camii neboli Vítězná mešita. Asi 200 metrů od katedrály stojí Menücehir Camii, nejstarší seldžucká mešita v Anatolii. Přilehlý minaret je přístupný veřejnosti a nahoru se lze dostat po točitém schodišti. Je odsud úchvatný výhled do Arménie, nedaleký kostel Panen (na dně kaňonu) a ruiny dvoupatrového mostu přes pohraniční řeku. Prohlídka Ani vám snadno zabere celý den.

Nad městem Dogubayazit se tyčí symbol východního Turecka Ararat (5137 metrů) – nejvyšší turecká hora. Majestátný se svým zasněženým vrškem a netečně shlížející na nás, lidské mravence. Nejvyhledávanější památkou v Dogubayazit je zpola rozbořený Ishak Pasha, palác pocházející ze 17. století, který z výšky 2000 metrů stráží město a okolí. Palác je skutečným klenotem zasazeným do místní nehostinné krajiny. Na místě stála pevnost již od pradávna – nejdříve urartská, seldžucká i osmanská. Tyto pevnosti strážily obchodní Hedvábnou stezku. Palác samotný se stavěl od roku 1685 plných 99 let. Od roku 1877 byl využíván tureckou armádou jako kasárna, konečný úpadek místa znamenal následný pobyt ruské armády. Do paláce se vstupuje impozantní bránou vedoucí na první nádvoří, sem mohli obyčejní lidé. Druhé nádvoří už bylo určeno jen sultánovi a jeho nejbližším. Mezi nejzajímavější části paláce patří harém, mešita a kuchyně. Z harému se naskýtá překrásný výhled do okolí.


Ararat

Směrem k iránským hranicím najdete Noemovu archu. Návštěvníky po drkotavé jízdě prašnou stoupající silnicí přivítá polorozpadlé informační středisko věnující se „výzkumu“ Noemovy archy. O vše se stará starší pán, který očividně arše natolik propadl, že se mu to projevilo na rozumu. Nebudu ale soudit, nakolik je archa pravá, to nechám na každém z vás. Z dálky připomíná zkamenělou loď a v informačním středisku jsou nákresy výzkumu a různé další studie. Podle nich by se mělo jednat o zkamenělé dřevo, ze kterého byla archa postavena. Nedaleko prý byly nalezeny také kotevní kameny lodě. O arše se zmiňují „Biblické archeologické noviny“, jejichž červnové vydání měli k dispozici v informačním středisku – v češtině samozřejmě. Mně osobně se místo moc líbilo svou mystičností.
Iránskou hranici už z dálky zvěstovala fronta kamionů čekajících na odbavení. Z naší strany byla neprodyšně uzavřená turecká brána, která se jen občas pootevřela, aby vpustila čekající kamion. Na druhé straně na kopci vlála iránská vlajka.


Západ slunce nad jezerem Van

Největší turecké jezero Van uchvátí návštěvníka svou blankytně modrou vodou a také koncentrací památek v jeho blízkosti. Tak např. Ahlat s neuvěřitelným seldžuckým hřbitovem z 12. století. Hroby stojí v otevřené krajině a jsou úchvatným památníkem na dávnou dobu. Některé jsou očištěné, další leží v rozvalinách a porostlé lišejníkem. A to je jen malá ochutnávka toho, co zde na turisty čeká.
Urartský hrad Cavustepe, postavený mezi lety 764 – 735 př. n. l. králem Sardurim II., patří svými rozměry 430×70 metrů, mezi nejimpozantnější místní stavby. Stál na kopci obehnán mohutnými neprostupnými hradbami. Podobně jako v Chattušaš zde býval použit na základy staveb kámen a vrch tvořily nepálené cihly. Nejzajímavější postavou je zde správce – člověk, který na hradě prováděl archeologické výzkumy a umí číst a psát urartským klínovým písmem. Nyní kráčí v jeho stopách syn, který byl přítomen během naší návštěvy. Zapáleně nás provedl celým komplexem – palácem, skladištěm s mohutnými džbány zakopanými v zemi, cisternami na dešťovou vodu – a na závěr u chrámu přečetl nápisy v urarštině. Toto klínové písmo se čte po slabikách a nemá oddělená slova. Připomínalo mi to scénu z některého dílu o Indiana Jonesovi.

Další hrad – Van Kalesi – se tyčí nad městem Van na Vanské skále, úzkém skalním výběžku s délkou více než 1500 a šířkou 100 metrů. Urartové použili tento skalní útvar jako základnu pro svoji pevnost, na vrcholku lze tedy najít rozvaliny již z urartského období. Je pravda, že se člověk docela zapotí, než vystoupá na nejvyšší vrcholek skály, zvláště, narazí-li občas na falešnou stezku, kde se musí prašnou a klouzající cestou vracet. Ale stojí to za to. Na jednu stranu je kouzelný výhled na jezero Van, které skutečně připomíná moře. Na stranu druhou jsou pastviny s urartskými rozvalinami a dále město Van – jak moderní, tak staré. Ve starém městě ještě v roce 1915 žili lidé. Poté bylo zničeno a zachovalo se pouze několik památek.


Arménský kostel na ostrově Akdamar

Odpoledne následovala taková třešnička na dortu – ostrov Akdamar a arménská bazilika. Ke kostelu Svatého kříže z 10. století se vystoupá od přístaviště krátkou stezkou. Kostel je překrásnou ukázkou arménské architektury a předčí stavby v Ani. Založil ho arménský král Gagik, neboli Jiří, který vládl království Vaspurakan. Dominantou kostela je 20 metrů vysoký dóm. Za zmínku stojí také reliéfy na venkovních stěnách kostela. Fresky v interiéru jsou bohužel značně poškozené. Člověk si také musí dávat pozor, kde šlape – okolí kostela je jeden velký hřbitov. Ještě nesmím zapomenout – na ostrově rostou mandlovníky a je zde neuvěřitelný západ slunce

1. díl – Východní Turecko aneb Putování Anatolií a divokým Kurdistánem (1)
3. díl – Diyarbakir, Nemrut Dagi, Harran, Urfa aneb Putování Anatolií a divokým Kurdistánem (3)

www.ancientanatolia.com
www.ararat-trek.com
www.allaboutturkey.com