Na svých cestách si vždy vozíte kytaru. Jakou odezvu mívá Vaše hraní mezi domorodci, zvláště když nejste žádný začátečník? Přidávali se, bylo nějaké jamování třeba na pláži?
V některých zemích může člověk hrát úplně podprůměrně, aby byl za virtuosa. V zapadlých koutech Indie budí kytara rozruch jen tím, že ji místní vidí. Protože ji nikdy nedrželi v ruce, má každý hned tendenci zkoušet hrát. Stačí, aby člověk zahrál na pláži akord, a jsou z toho paf. To, že je kytara takovým magnetem, to pro mne bývá zároveň problémové, kolikrát se potřebuji někam zašít, pracovat a něco vymýšlet, což prostě nejde. Jakmile si sednu s kytarou do klidu pod strom, za chvíli je tam dvacet čumilů. Indií jsme dokonce cestovali s kapelou, měli jsme tři akustické kytary a jamovali na ulicích. Prostě jsme si sedli někde na ulici, začali hrát naše wohnoutí písničky a za chvíli se vždycky srotil dav od malých dětí po starce.

A nějaká bližší jamovací vzpomínka?
Z Venezuely. Z každé země si obvykle vozím nějaký nástroj, většinou kytaru. Jednu jsem si koupil i ve Venezuele a hrál jsem na pláži a najednou se objevila černoška, sedla si a začala se mnou zpívat, ale tak nádherně, to jsem dlouho neslyšel. Jamovali jsme celý večer a popíjeli rum. A lidi si chodili pro podpisy. Já nejdříve netušil, co se to děje, a pak jsem se dozvěděl, že ona vyhrála venezuelskou superstar. Mimochodem, z Venezuely jsem si přivezl čtystrunný národní nástroj – cuatro. Koupil jsem si dva kusy, jeden drahý a jeden víceméně jako suvenýr. A on ten suvenýrový hraje lépe než ten drahý originál.

Vzpomenete si někde třeba ve východní Asii, kam jezdíváte, na nějaký koncert místních kapel?
V centrální Barmě ve městě Mandalay, bylo to hodně zvláštní. Zabloudil jsem na koncert jakési rockové kapely, v parku bylo podium, kolem lidi, srandovní ale bylo, že ti kluci hráli jakýsi pseudo-rock a jednu písničku pořád dokola, snad dvacetkrát. Vždy byla krátká pauza, nějak se zdlouhavě radili a zase začali hrát. Vůbec jsem nepochopil, co to je, zda je to vlastně koncert. Bylo to dost absurdní, Barma je sevřená, co se týká názorů, projíždíte tam tou chudobou a najednou narazíte na rockovou kapelu s elektrickými kytarami. Snad jsem si dokonce přivezl nějaké jejich CD.


Indie

Jezdíte často do celé východní Asie, ale na svých stránkách píšete, že jste ateista a tamní duchovno Vám nic neříká, že jste spíše pozorovatel. Že s lokálama jíte na ulici, povídáte si, jezdíte v autobusech, ale modlit se a meditovat, to ne. Ale – jezdíte většinou právě do východní Asie, prodchnuté duchovním životem, co Vás tam táhne?
Já to říkám proto, abych se nemusel v debatách pouštět do složitějšího vysvětlování (smích), úplný ateista nejsem. Ale k těmto věcem mám odstup a snažím se na ně dívat střízlivě, protože ty země, ty hrozně svádí k tomu jim… propadnout. Mě láká ta atmosféra, když někam člověk přijede, je tam krásný chrám, vonné tyčinky, věřící se modlí, asi sám těm věcem neuvěřím, ale baví mě v tom být a být toho součástí. Baví mě na ta místa chodit, vyšplhat k nějakým místům, kde jsou chrámy a nějaký sádhu, tam si sednout a nasávat tu atmosféru, která by bez toho duchovna nebyla taková.

Indie bývala Mekkou hudebníků. Platí to i dnes? Vy jste byl v Indii několikrát, ale – „do Indie už nechci, páč už jsem asi starej a ten hluk a hustota obyvatelstva mi už nesvědčí“, napsal jste.
Ostatní země v regionu se mění, ale Indie zůstává svou. Stále je tou Mekkou, stále tam jezdí hipíci, stále tam jezdí lidi relaxovat. Beatles jezdili do města Rishikesh pod Himálajem, kousek odtamtud jsme také byli. Jestli jsem někde psal, že jsem na to starej, tak to jsem myslel spíš jako fór, opravil bych se – jsem na to možná ještě mladej. Spíš je mi líto obětovat čas a peníze, raději bych poznal i další země. Samozřejmě se do Indie zase jednou vrátím, ale už teď v zimě chci trochu „objevit“ Afriku. Brácha je takový indofil, že ho není možné dostat kamkoli jinam, jezdí tam pravidelně a podobně jako spousta jiných se tam našel. Má tam vše, co potřebuje, vyjede na dva měsíce a po těch dvou měsících přijede zpět úplně vyčištěný, aby tady ve stresu civilizace přežil další rok.

Rád spíte pod širákem, troufl jste si to i v džungli. Jaké to je, když kolem žije noční džungle? Psal jste, že jste byl vystrašený z přehršle zvuků, při nichž není vidět na krok.
Celé to moje cestování vzniklo z čundrování, po Čechách jezdíme už dvacet let, každý rok vyrážíme jednou dvakrát a spíme většinou všude pod širákem, takže spaní v lese pro mne není žádná novinka. V našem lese, když máte velkou smůlu, vás může maximálně kousnout zmije nebo potkáte kance, jasně, ještě klíšťata, ale v té džungli jsou nebezpečí všude, přestože domorodci člověka uklidňují. Prostě v džungli člověk cítí větší nebezpečí, než ho skutečně obklopuje. Jednou jsme byli v džungli asi tři dny od civilizace a průvodce nám vykládal o šamanovi, který tam žije, nevím, zda to byl mýtus, nebo ne, ale při jídle mu odhazoval dary, aby nás nechal v míru. Já to bral s takovou rezervou, ale v noci jsem si na to vzpomněl, začalo mi to vrtat hlavou a navíc se všude ozývalo bubnování, vůbec jsem netušil, odkud to přichází, už jsem si představoval, že tam chodí ten šaman a bubnuje. A ráno jsem zjistil, že to jsou bambusové háje, když zafoukal vítr, ty kmínky o sebe bubnovaly. V džungli je riziko reálné, ale zvířata jsou tam extrémně plachá, obecně mám větší obavy třeba na Slovensku, když spíme někde, kde jsou medvědi, to si říkám, že ten medvěd, to je větší pravděpodobnost, že by se přišel podívat na spící wohnouty.


Indie

Cestujete bez chytrých průvodců jako Lonely Planet?
Ne, využívám je. Přestože Milena Holcová nazývá knižní průvodce, tuším, Bible sráčů. Je fakt, že člověk s tou Biblí sráčů jezdí na stejná místa jako tisíce ostatních, na druhou stranu, když tam jezdí všichni, tak tam je asi něco zajímavého a člověk to chce vidět. Díky těm průvodcům se člověk dozví i kompletní informace o zemi, její historii, kulturu, zvyky. A je nepochybně příjemné, když vás někde vyplivne autobus a máte v knize mapičku.

Karel Čapek kdysi napsal, že „vzdálené země je třeba projíst a propít“. Vím, že nezůstáváte v tomto směru nijak pozadu… v Číně jste jedl i psa.
Byl to takový smradlavý nádražní bufet, ale měl jsem strašný hlad. Když jsem zjistil, že je to pes, tak se mi nadzvedl žaludek, ale podruhé bych s tím asi neměl žádný problém. Nejdříve jsem myslel, že je to nějaké sele, ale pak mě to napadlo a šel jsem se podívat dozadu. Měli tam kádě a v nich to bylo vidět… hlavy zvlášť, ocasy zvlášť. Nejhorší k jídlu byly býčí oči, to bylo ve Venezuele. Nechutnalo to nejhůř, kdybych nevěděl, že se jedná o oko, možná bych to dokázal i vychutnat. Chlap měl na tržišti kýbl očí, a ty oči jsou docela velké, já tam nejdříve jen tak postával. On to oko vždy nejdříve rozřízl, vymačkal do skleničky, rozbil na to syrové vejce, vše zamíchal a prodával. Bylo mi z toho docela zle, ale říkal jsem si, že příležitost to ochutnat už jinde mít nebudu. A tak jsem se zařadil do fronty a šoupl to do sebe jako ostatní. Ochutnal jsem škorpiony i tarantuli. Chutnala jako spálená brambora, horší je, že ji nemůžete pozřít najednou, nejdříve jsem okousal nohy, které měly ještě ty chlupy, které v puse lechtaly. A pak jsem strčil do pusy břicho, rozkousl ho a to, co jsem si představoval, že se stane, to se přesně stalo, do pusy mi vyteklo něco mezi rozteklým bramborem a sýrem, taková divná hmota. Bál jsem se jen, abych se neotrávil, nevěděl jsem totiž, jak je to s jedovými žlázami, ale trhovkyně, přestože neuměla anglicky, pochopila můj dotaz a ukazovala mi, že je vyřezává. Takže pavouk byl připravený ke konzumaci. Jediné, do čeho jsem nešel, byl netopýr – kvůli vzteklině. Bylo to také na ulici, grilovali je, ale uvnitř se to zdálo napůl syrové. Mně nevadí dát cokoli do pusy, to překousnu, na nemoci ale dávám pozor.

Patříte k cestovatelům, kteří se nebojí nepohodlí, zažil jste mnohé dramatické přesuny v autobusech, ve vlacích.
Kdybych to spočítal, byly by to fakt mraky kilometrů, těch nejméně desetihodinových přesunů bylo spousta, jak dlouho trval ten nejdelší, si ale nepamatuji. Zážitkem je cestovat v Indii vlakem, oddělil jsem se jednou od party a cestoval sám. Jel jsem přes noc nejhorším dobytčákem v úplně natřískaném vlaku. Aby mě nikdo ve spánku neokradl, omotal jsem si batoh kolem těla provazem a tak jsem docela nepohodlně usnul na zemi. Nejextrémnější vlaky s lidmi na střechách jsou v Bangladéši, to přijede hromada lidí a někde pod nimi je vlak, právě takovým vlakem se chceme projet. Už na podzim jsme chtěli do Bangladéše vyrazit, ale odsunuli jsme to na další rok.
V Barmě jsem jednou vyrazil v autobuse do hor a nejen, že to byl dlouhý mnohahodinový přesun, ale než byl autobus připraven k jízdě… Nejdříve přišel mnich, na palubku poskládal banány a další ovoce, zapálil vonné tyčinky a asi 20 minut se modlil, celá ta ceremonie zabrala určitě hodinu. Pak se nahrnuli lidi dovnitř, naskládali tam motorky, dokonce motor auta, ten starý autobus byl úplně napráskaný, že mě to vytláčelo z okénka. A když jsme konečně vyjeli, každou hodinu jsme zastavovali a všichni se vyhrnuli ven, aby se zase pomodlili za šťastnou cestu. Takže přesun, který bychom zvládli za tři hodiny, jsme díky těmto procesům jeli snad deset hodin.


Barma

Vy jste dělal v Barmě rikšáče…
Jen jsem to zkoušel, vezl mě takový střízlík a mě začalo být trapné, že tak dře a veze toho velkého Evropana. Bylo mi ho líto, přestože jsem si uvědomoval, že mu dávám práci, a nabídl jsem mu, že si to vyměníme. On se dobře zasmál, já se smál také, ale jen do chvíle, než jsem začal šlapat. Chovalo se to úplně jinak, než jsem očekával. Najednou se mi v tom provozu nějak ohnula řídítka a táhlo mě to přímo do přeplněné křižovatky, kde to mastily náklaďáky a auta. To se přestal smát i on, spíše řval, úplně se mi to vymklo z rukou, ani nechápu, proč jsem hned nezastavil. Najednou jsem byl uprostřed křižovatky, ale místní řidiči jsou na proplétající rikšáky zvyklí, takže se trochu zatroubilo, nic víc. Řídit v tom provozu, to je vážně zážitek, Evropan stěží chápe ten jejich systém, pokud nějaký existuje.

V Kambodži jste narazil na letadlo, které se zřítilo před pěti lety, tehdy v něm zemřeli tři čeští studenti.
Chodili jsme po pláži a říkali jsme si, co to je za letadlo, bylo vidět, že je nějak poslepované. Až mi domorodci říkali, že je to právě to zřícené letadlo, že ho koupili Rusové a udělali v něm restauraci. To letadlo letělo z Angkoru k moři a někde zahučelo v džungli. Rusko pro mne zůstává zemí paradoxů. Přestože mám v sobě osminu ruské krve, nikdy jsem v Rusku nebyl, možná se někdy někam na Ural vydám. V té Kambodži mají Rusové žaludek opravdu snad na všechno. Ta pláž, to je ruská smetánka, údajně ruská mafie, která si tam pěstuje svůj byznys s drogami a prostitucí včetně dětské. Kambodžané mi vyprávěli i o střílení, dokonce také mně to nabízeli někde v Phnompenhu, shooting, shooting, já naprosto netušil, o co jde, pak mi vysvětlili, že když zaplatím velké peníze, vyberu si nějakou zbraň, samopal, kulomet a vyberu si zvíře, které chci rozstřílet a střílím. Údajně – berte to tak, že mi to někdo z místních vyprávěl – že si ti Rusové někdy zaplatí nějakou chudou rodinu, která jim na tyto zábavy dá i dítě. Obětují jedno dítě, aby rodinu vytáhli z chudoby.


Laos

Nějaké zajímavé setkání se zvířaty? Hadi, opice?
V Asii těch zvířat moc nevidíte, vzpomínám, že na Srí Lance jsem vyfotil leoparda sedícího na kameni, v tomto směru byla objevnější Venezuela s krokodýly a anakondami. V Indii jsem navštívil krysí chrám v Dešknoku a přestože se tam člověk prodírá bos mezi tou spoustou krys, neměl jsem z toho tak divný pocit, jako mezi opicemi, přivyklými na člověka zaútočit a ukrást cokoli máte volně. Na některých poutních místech je jich jako much. U jednoho chrámu půjčovali pod schody klacky, kterými ty opice po cestě nahoru preventivně mydlíte, nebo dáte pár rupií čekajícímu klukovi a ten jde před vámi a řeže do těch opic, aby si nic nedovolily. Opice jsou překvapivě rychlé, jednou mi jeden opičák rozepnul tašku, už to mají naučené, a vytáhl nějaký igelit a hned byl pryč, naštěstí v něm nebylo nic důležitého. Viděl jsem, jak Japoncům opice ukradla termosku a za pár vteřin se jich několik seběhlo nahoře na stromě a zkoumaly to. K nám se automaticky přifařil jeden kluk, šel s námi nahoru, klackem mydlil do opic a pak chtěl peníze. Do toho je člověk v Indii vždy nekompromisně vržen, že mu někdo podstrčí služby, které nežádá, a pak ho odírají o peníze. Oni spoléhají, že jim to nakonec stejně dáte, protože chcete vypadnout a navíc je to člověku blbé se dohadovat většinou o drobné.

Váránasí, jak jste se tam cítil na ghátech?
Indie je nám s bráchou blízká, takže i ve Váránasí jsem se cítil v pohodě, oni jsou tam na turisty zvyklí. Byl jsem tam sám a tak mě upozorňovali, kam nemám chodit, že se nemám nikde toulat pozdě večer, ale nedodržoval jsem to, Váránasí mi připadalo jako přátelské město. Rušné centrum je hodně hektické, bylo děsné vedro a bordel. Zajímavé je chodit podél Gangy, kde jsou gháty, za východu slunce je to strašný úlet s ranními očistnými koupelemi. Gháty je přísně zakázané fotit, na to stále upozorňují, tam jsem se neodvážil vytáhnout foťák. Jen tak jsem chodil mezi hranicemi, na nichž na dosah ruky hoří lidi. Přilepil se na mě kluk, že mně ukáže nějaké zajímavé místo a prý, že prachy chtít nebude. Tak jsme si plácli a zavedl mě do domu, kde čekaly vdovy na svou smrt. Některé staré měly snad lepru, nebo byly jinak postižené, ale byla tam i odhadem pětadvacetiletá holka, které umřel manžel, a ona v tom domě musela čekat, až umře a spálí ji na hranici. Byla tam divná atmosféra, necítil jsem se nijak dobře, všechno očouzené, všude temno. A jedna bába na mě udělala nějaké klikyháky a to mi jako požehnala a já že bych jí měl tedy zaplatit za dřevo, které je docela drahé. Vyšla na mě s takovou cifrou, že to byl pro mě rozpočet na několik dní a já sebou neměl platební kartu, abych si později vybral. Ten tlak na mě byl tak silný a ta atmosféra místa tak ponurá, že jsem vyměkl a dal jsem jí svůj dvoudenní rozpočet. Je fakt, že kdybych tam nějaké rupie nenechal, cítil bych se hodně blbě.

A kde jste se cítil v cizině jako vetřelec, kde jste měl pocit, že tady opravdu nejste vítán?
Napadá mě, že když jsme projížděli marockým venkovem, tam jsme rozhodně necítili přátelství jako v jiných zemích. Na ulici jen zahalené ženy, muži s plnovousy, jiné to samozřejmě bylo v Marakéši, kde jsou na cizince zvyklí. A také na hranicích Venezuely a Kolumbie, kde jsme strávili dva dny a cítili se také podivně, navíc nás ještě okradli. Když jsem šel ve městě po ulici, vnímal jsem, jak jsem středem pozornosti, jak se na mě všichni dívají, nebylo to příjemné.


Maroko

V posledních letech narůstá v Evropě tlak k zákazu zahalování žen. Jedním z argumentů je, že nevychází z Koránu a jedná se pouze o symbol mužské nadřazenosti. Jakou máte radu pro ty, kteří se s tímto zahalením ve vzrůstající míře setkávají a jak Vy vnímáte tento prvek, s nímž se jistě též ve vzrůstající míře setkáváte? Jste pro zákaz burek a nikábů v Evropě?
Především je mi hrozně líto, že svět dospěl až k té vzájemné nenávisti, čímž se nám zavírá cesta do spousty zemí. Samozřejmě se dá riskovat a jet i do Afghánistánu, ale neměl bych tam dobrý pocit. Já bych burky nezakazoval, je to každého osobní věc, jak chodí oblečený. Jak se o tom stále píše, Evropan nebo Američan má automaticky k těmto lidem nedůvěru a nějakým způsobem z nich i strach. Na druhé straně v Afghánistánu asi také nechodíme v kraťasech, to je pravda, se zlou bychom se potázali, ale my jsme civilizace, která dává důraz na toleranci, a nemyslím, že bychom si měli brát vzor od těch, kteří svobodu omezují zákazy.

V posledních letech cestujete i s malým dítětem, poprvé když byl dceři sotva rok, máte nějakou radu pro ty rodiče, kteří by rádi s malým dítětem vyrazili do ciziny?
Když jsem jezdil sám, koupil jsem si letenku, vzal peníze a všechno řešil na místě. Tak mě to i baví. Naopak s dítětem, to musíte mít perfektně organizované. Nesmíte nic podcenit. S roční dcerou bylo prvních 14 dní náročných, ona ještě ani nechodila. Ovšem místo jsme pečlivě vybírali a žili jsme u Britky, která je zdravotní sestra a měla perfektně vyšůrované podlahy, čistší, než máme doma. V některých zemích, jako je např. Indie, jsou krásná a čistší místa, kam se dá jet s dítětem, ale když se něco stane a musíte vyhledávat nějakou pomoc, to je průšvih. Já měl na Srí Lance dopředu zjištěné, jaké jsou tam nemocnice, v jakém jsou stavu, totéž rok na to v Thajsku. Malé dítě se navíc nesmí očkovat proti exotickým nemocem. Všichni si klepali na hlavu, když jsme s dcerou odlétali, ale zdaleka jsme tam nebyli jediní s malým dítětem, potkával jsem tam rodiny ještě s menšími dětmi. Samozřejmě jsem hodně dbal na hygienu, vezl jsem nejen kočárek, ale především plný batoh hygienických věcí. Takže dcera byla v té zemi naprosto v čistotě stejně jako u nás. Na druhou stranu, podruhé bych to neudělal, protože s tím ročním dítětem to není dovolená, kde si odpočinete, je to na prvním místě odpovědnost. Od dvou let, to už je v pohodě, to si člověk s tím dítětem užije, to už doporučuji.

Vracíte se rád domů?
Odkudkoli se vracím, vždy zjišťuji, že bych jinde nechtěl žít. Jdu hned do lesa a toho vlhkého lesa se nadýchám, to se nedá s ničím srovnat. A jsem naprosto ujetý na jižní Čechy, to je pro mne naprostá idyla.

Titulní foto Petr Nejedlý, ilustrační foto Honza Homola

Jan Homola (1976)
Vystudoval školu designu v oboru loutka, ale jako loutkař se nikdy neživil. Jeho kytary jsou páteří kapely Wohnout, v níž hraje mj. se svým bratrem Matějem. Zároveň je vášnivým cestovatelem, své zážitky z jihovýchodní Asie, Jižní Ameriky a dalších koutů světa přibližuje na svých stránkách www.honzahomola.cz.