IRÁK

Citadela stojící na tellu uprostřed Erbílu je kulturně i vizuálně jednou z nejzajímavějších památek Blízkého východu. Běžně se udává, že je zřejmě nejstarším nepřetržitě obývaným lidským osídlením. Tisíce let a po dlouhé generace zde lidé stavěli z hliněných cihel domy, které ničily věk i války. Na restaurátorských pracích v citadele se podílejí i čeští odborníci.

O citadele stojící na pahorku v Erbílu se běžně píše, že je zřejmě nejstarším nepřetržitě obývaným lidským osídlením. Jeho historie sahá šest až sedm tisíc let zpět. Oválná vyvýšenina má rozměry přibližně 430×340 metrů a je vysoká asi 32 metrů. Starobylé sídlo v srdci Erbílu je od roku 2014 na seznamu světového dědictví UNESCO.

Mgr. Lukáš Synek, PhD. – biolog, cestovatel a fotograf, je autorem knihy „Hedvábnou stezkou po stopách dávných karavan“, kterou napsal na základě půlroční expedice po legendární obchodní trase. Lukáš rád jezdí do „zemí, kam se nejezdí“. Jednou z nich je irácký Kurdistán, kam po jedné průzkumné výpravě podruhé dokonce vedl první český zájezd po pádu režimu Saddáma Husajna. V rozhovoru pro www.cestomila.cz Lukáš Synek cestu do severního kurdského Iráku doporučuje, ale upozorňuje, že Kurdistán ještě není na turistický ruch připraven. Vypráví, že arbílská citadela sice prochází rekonstrukcí a je nyní nepřístupná, ale když se znáte s místním imámem, zakázané brány se otevírají. A když stopnete v autě bratrance kurdského prezidenta, průjezd na checkpoitech je hned snazší.

Jaký byl irácký Kurdistán v roce 1966? Malý obrázek si můžete udělat ze starých fotografií Mirky Baštové. Cesty z Bagdádu do severovýchodních regionů Iráku byly bezpečnější než dnes, sem tam auto, velbloudí karavany nomádů, vesničky čítající nějakou tu chaloupku s početnými rodinami, zahalené ženy, muži v tradičních úborech i zvědavé děti, které se rády fotily.

Jaký byl Irák v roce 1966? Malý obrázek si můžete udělat z fotografií Mirky Baštové. Bylo osm let po svržení monarchie hášimovských panovníků, kteří se považovali za potomky proroka Muhammada. V 60. letech vládla armáda, jejíž představitelé navázali bližší vztahy se SSSR. Saddám Husajn ještě nebyl u moci a šíitské svatyně ve městech Karbalá a Nadžaf byly obleženy věřícími.