IRÁK

Asi 50 kilometrů severně od Mosulu se v horském masívu nad křesťanským městem Alqosh schovává klášter Rabban Hormizd. Zdánlivě přilepený na skalním srázu v nadmořské výšce 800 metrů, barevně nerozlišitelný a téměř neviditelný, pokud o něm nevíte. Klášter založený pravděpodobně v 7. století mnichem Hormizdem se stal prominentním místem Asyrské církve Východu a Chaldejské katolické církve.

Citadela je prvním symbolem Erbílu, to nemůže být jinak. Ovšem Erbíl má ještě jeden, méně známý. Někde jsem četl, že místní označují své město jako „Qala u Minara“, což znamená „citadely a minaretu“. Minaret má dvě jména: Choli a Sultan Muzzafar. Choli je kurdsky „neobyvatelný“. Lidé v jeho okolí původně nežili, protože to bylo považováno za příliš daleko od města, to druhé je jméno panovníka, který ho poručil postavit.

Vodopád Geli Ali Beg je jedním z nejatraktiv­nějších a nejnavštěvova­nějších přírodních turistických míst v iráckém Kurdistánu. Je sice nejvyšším vodopádem regionu, ovšem jeho výška je pouze asi 12 metrů. Co ho činí mimořádným, je Natur Kneipp Anlage. Tedy zařízení na knajpování. Lidé nechávají boty na parkovišti v autě, v areálu vodopádu se chodí bosky a ve vodě.

Akre se rozrostlo do novověkého města, ovšem jeho historické jádro přilepené na úbočí hor, je snad nejhezčí v iráckém Kurdistánu. Je proslulé novoročním festivalem Newroz, lidé v tradičním oblečení s pochodněmi v rukách šlapou k ruinám na vrcholu hory, aby zapálili velký oheň a přivítali kurdský Nový rok. Historie místní velké mešity – považované za nejstarší v Kurdistánu – sahá až do první poloviny 7. století.

Láliš v severním Iráku je nejuctívanější poutní místo jezídů, zde se nachází hrobka jejich náboženského vůdce Adího ibn Musáfir. Právě jeho hrob je ústředním láskyplným místem všech poutníků. A přístupný je i těm, kteří nevyznávají jejich víru. Do Láliše přijíždějí celé rodiny několika generací, ve svatyni se to hemží životem.

Citadela stojící na tellu uprostřed Erbílu je kulturně i vizuálně jednou z nejzajímavějších památek Blízkého východu. Běžně se udává, že je zřejmě nejstarším nepřetržitě obývaným lidským osídlením. Tisíce let a po dlouhé generace zde lidé stavěli z hliněných cihel domy, které ničily věk i války. Na restaurátorských pracích v citadele se podílejí i čeští odborníci.

O citadele stojící na pahorku v Erbílu se běžně píše, že je zřejmě nejstarším nepřetržitě obývaným lidským osídlením. Jeho historie sahá šest až sedm tisíc let zpět. Oválná vyvýšenina má rozměry přibližně 430×340 metrů a je vysoká asi 32 metrů. Starobylé sídlo v srdci Erbílu je od roku 2014 na seznamu světového dědictví UNESCO.

Mgr. Lukáš Synek, PhD. – biolog, cestovatel a fotograf, je autorem knihy „Hedvábnou stezkou po stopách dávných karavan“, kterou napsal na základě půlroční expedice po legendární obchodní trase. Lukáš rád jezdí do „zemí, kam se nejezdí“. Jednou z nich je irácký Kurdistán, kam po jedné průzkumné výpravě podruhé dokonce vedl první český zájezd po pádu režimu Saddáma Husajna. V rozhovoru pro www.cestomila.cz Lukáš Synek cestu do severního kurdského Iráku doporučuje, ale upozorňuje, že Kurdistán ještě není na turistický ruch připraven. Vypráví, že arbílská citadela sice prochází rekonstrukcí a je nyní nepřístupná, ale když se znáte s místním imámem, zakázané brány se otevírají. A když stopnete v autě bratrance kurdského prezidenta, průjezd na checkpoitech je hned snazší.

Jaký byl irácký Kurdistán v roce 1966? Malý obrázek si můžete udělat ze starých fotografií Mirky Baštové. Cesty z Bagdádu do severovýchodních regionů Iráku byly bezpečnější než dnes, sem tam auto, velbloudí karavany nomádů, vesničky čítající nějakou tu chaloupku s početnými rodinami, zahalené ženy, muži v tradičních úborech i zvědavé děti, které se rády fotily.

Jaký byl Irák v roce 1966? Malý obrázek si můžete udělat z fotografií Mirky Baštové. Bylo osm let po svržení monarchie hášimovských panovníků, kteří se považovali za potomky proroka Muhammada. V 60. letech vládla armáda, jejíž představitelé navázali bližší vztahy se SSSR. Saddám Husajn ještě nebyl u moci a šíitské svatyně ve městech Karbalá a Nadžaf byly obleženy věřícími.