MYANMAR

Zapomenutá vesnice státu Chin, 8hodinová cesta džípem, oběd v chatrči se slepicemi, starý horský kmen s dětskými tvářemi i potetovanými ženami, úchvatný výhled do Myanmaru, Bangladéše a na indické hory. Taková je Mount Victoria. Krásná i drsná a také živá a nepředvídatelná.

Nepřístupná a pod vládou despotických vraždících generálů – tak jsme znali po celá desetiletí turisticky nejméně dotčenou zemi jihovýchodní Asie – Myanmar. Časy se ale mění a dnešní Myanmar už není tolik tajemný a neznámý. Naopak, Myanmar zaplavují turisté z celého světa a z kdysi nedostupné země se stala lákavá turistická destinace. Nakladatelství Rough Guides vydalo v únoru svého prvního průvodce Myanmarem a trvalo jen několik měsíců, než ho nakladatelství JOTA přeložilo a vydalo v češtině.

Necelých sedmdesát kilometrů východně od Mandalaje na hranici Šanských hor leží městečko zvané Pyin Oo Lwin. Nadmořská výška 1100 metrů má nemalý vliv na jeho příjemné klima. To si v koloniálních dobách užívaly i britské jednotky a tradiční koloniální stavby a věž s hodinami anglického stylu dodnes napovídají silné britské dědictví. A jaký byl náš den v Pyin Oo Lwin – orchidejový park, bambusová buš, motorkářská jízda s místnímu kluky, vodopády s duhovou clonou a melounová sladká tečka na konec.

Už jste někdy jeli rychlostí kroku nad propastí barmského kaňonu? Gokteik patří k nejproslulejším železničním viaduktům světa. Co dříve sledovat? Výhled do rokle strašně hluboko dole, nebo nejisté pomalé popojíždění strojvedoucího? Necelý kilometr musí každému připadat jako věčnost. Úzké koleje jako z párátek vržou pod tíhou mašinky, ta se sune pomalu a opatrně, takže máme dostatek času si přes sto let staré dílo užít.

Hsipaw nemá architektonické památky jako Bagan ani plovoucí vesničky jako Inle, ale nadchne svým přirozeným charakterem a svěžestí horských vesniček. Asi proto tady baťůžkáři nakonec zůstanou déle než původně plánovali.

Z rozpálené Mandalaje je lepší co nejrychleji utéct, nebo se tam upečete. Zastavujeme taxík a s řidičem se domlouváme, že nás za 25 000 čatů vezme na celodenní výlet směr Inwa a Amarapura. Cestou, jak jinak, staví v několika manufakturách. Je smutné, jak rychle jsme my Evropané zapomněli na starou jednoduchou práci, vždyť vidíme jen hotový kus a doba nám zaslepila oči. Za tím jedním kusem dřevěné misky na ovoce nebo ubrusem stojí práce šikovného člověka a určitá dávka jeho času. Kolik práce je potřeba například na obyčejnou špulku nitě…

Nahlédněme pod prašnou clonu mandalajských bran a nechme se okouzlit čarovnou krásou teakového kláštera, královského paláce i panoramatického výhledu na největší řeku země Iravadi. Pročtěme si největší knihu světa a smočme mlsné jazýčky do třtinové šťávy, v níž snad – uprostřed prachových částeček vířících stojící vzduch – najdeme i schovanou mandalajskou esenci bytí.

Lodě plné turistů a rybáři pádlující nohou a natahující ruku pro dýško za cvaknutí foťákem. Kdepak. Inle může vypadat i jinak: jeskyně se psím doprovodem, fotbalový zápas, výroba cukrové třtiny a sklenka palmového vína s místními. Přijměte pozvání na výpravu za pravým srdcem jezera schovaným pod turistickou slupkou.

40 km² a 2230 malých, velkých, baňatých i hranatých templů. Vyprahlá prašná půda, sběrači mincí a masa turistů cvakajících foťákem při západu slunce. Tak to je Bagan z prospektů cestovních kanceláří. A co takhle časem dýchající malinké charismatické pagody z okrově zbarvených cihel, kaktusové hradby, pastevci v klapajících dřevácích a hadí překvapení v e-biku? I takový je Bagan, starobylé duchovní centrum Myanmaru.

Sabe Amthor Soe, ředitelka Burma Center Prague, vypráví v rozhovoru pro www.cestomila.cz o politickém vývoji v Barmě, setkání s disidentkou Aun Schan Su Ťij a projektu o zodpovědném cestování do Barmy. Vysvětluje také současné problémy mezi muslimy a buddhisty v Barmě i postavení barmských uprchlíků v ČR.

Je to dlouhotrvající a vyčerpávající práce vykonávaná obvykle ženami. Typickým obrázkem, spojeným s barmským venkovem, jsou dlouhé řady žen sehnutých nad zatopenými rýžovými poli. Přesazování rýže, jež hraje tak důležitou úlohu v životě země, je tématem mnoha písní a tanců.

Barmanista PhDr. Jan Bečka, CSc., filolog a historik, je vědeckým pracovníkem Orientálního ústavu AV ČR v.v.i. V letech 1996 až 2000 působil jako první velvyslanec České republiky v Thajsku (akreditovaný současně v Kambodži, Laosu a Barmě/Myanmě). V roce 2007 vydal v NLN knihu Dějiny Barmy, která je výsledkem jeho téměř půlstoleté orientalistické specializace. V rozhovoru pro www.cestomila.cz odpovídá na otázky týkající se historických událostí i současných problémů Barmy.

„Máte možnost navštívit jen tu pozlacenou část Barmy, kterou vám chce vojenský režim ukázat“ říká ředitelka Burma Center Prague Sabe Amthor Soe v rozhovoru pro www.cestomila.cz. Vypráví o turistice v Barmě, barmském venkovu, starém královském městě Pugan, o pomoci pronásledovaným barmským menšinám a násilí vládnoucí vojenské junty.

Barma se svou svébytnou kulturou, úchvatnými památkami a panenskou přírodou zůstává dosud nedotčená negativními aspekty masové turistiky a prodchnutá duchovnem. Barmánci jsou neuvěřitelně přátelští a pohostinní. Kdo někdy navštívil Barmu, bude ji už vždy nosit ve svém srdci. Zároveň však v Barmě panuje jedna z nejkrutějších diktatur na světě. Vojenská junta ovládá zemi s neskrývaným terorem a brutalitou.