ÍRÁN

Poutavé, místy drsné a syrové vyprávění – k hrobkám světců, k nimž míří nekonečná procesí, do hlučných průvodů kajícných věřících i na soukromé duchovní rituály, kam obvykle může pouze pravověrný muslim.

Břetislav Tureček je novinář a fotograf, který působil pět let jako zpravodaj Českého rozhlasu na Blízkém východě. Jednou z jeho nejoblíbenějších blízkovýchodních zemí je Írán, o kterém píše ve svých knihách. Ta poslední – Labyrintem Íránu – vyšla letos a popisuje světlé i stinné stránky života v zemi, která i na začátku 21. století vyvolává v mnoha Evropanech pocit neznáma a obav. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví Břetislav Tureček o probíhajícím postním měsíci ramadánu, kuriózní příhodě, kdy trávil noc na muslimském hřbitově, vysvětluje systém íránské zdvořilosti a že v Evropě slavné íránské filmy zajímají v Íránu jen intelektuály. A varuje před pohybem v pohraničních oblastech.

„…a ejhle, na nebesích, jaký div: sám Mesiáš se pustil do tance, když verše Hafézovy Venuše zazpívala…“, tyto verše o sobě neváhal napsat Haféz, perský básník, o němž německý filozof Nietsche prohlásil: „Krčma, kterou jsi postavil, je větší než kterýkoliv jiný dům. Nikdo není schopen pít víno, které si připravil.“

PhDr. Zuzana Kříhová je íránistka se specializací na perský jazyk a literaturu. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví o íránských ženách i mužích, o hidžábu uctívaném i zatracovaném, o nemravně oděných chodkyních, perském smyslu pro humor i o iránském „přeháfezování“.

Jaký byl Írán na konci 60. let? Malý obrázek si můžete udělat z fotografií Mirky Baštové. Ze stovek starých diáků jsem připravil devatenáct, které mapují cestu přes Teherán, Isfahán, Ahvaz, Susy, Hamadán a Qom. Mešity a náměstí nesly šáhovo jméno (dnes jsou přejmenovány po imámu Chomejním), intelektuální kruhy podléhaly marxistické ideologii a opoziční spisovatelé emigrovali do Moskvy. A západní archeologové postupně představovali světu poničené perské památky.

V blízkosti Šírázu leží tři významné starověké lokality – Pasargadae (Pasargády), Persepolis a Naghsh-e Rostam (Nakš-e Rostam). Protože mezi nimi neexistuje žádná veřejná doprava, je komplikované navštívit je v rámci jednodenního výletu. Nejdražší variantou je pronajmutí taxíku na celý den, protože šírázští taxikáři, vědomi si blízkosti starověkých památek, nastavují laťku vyjednávání na íránské poměry odporně vysoko.

…a ejhle, na nebesích, jaký div: sám Mesiáš se pustil do tance, když verše Hafézovy Venuše zazpívala… Čítával jsem tyto verše a více a více jsem toužil zatoulat se ke kořenům básníka, kterého od 15. století miluje snad každý Peršan. Básníka, o němž německý filozof Nietsche prohlásil: „Krčma, kterou jsi postavil, je větší než kterýkoliv jiný dům.“ Krčma? Ale o té až později…

Turečtí celníci mě zamkli do slabě osvětlené místnosti plné lidí tlačících se u východu na druhé straně. Na stěně fotografie imáma Chomejního, všude kolem ženy v černých čádorech. Plné dvě hodiny jsem strávil na tomto nevlídném místě, než se otevřely dveře a sloužící íránský důstojník mi podal ruku a řekl větu, kterou jsem od tohoto okamžiku slyšel nejčastěji – Welcome to Iran.

Zikkuraty. Tyčily se z rovinaté mezopotamské krajiny jako posvátné hory k nebi. Zikkuraty stály v Uru, Eridu, Nippuru, Aššuru a dalších mezopotámských městech. Ale také v Elamu, říši, která po stovky let soupeřila se sumerskou. Elam ležel dále na východ směrem do dnešního Íránu a jeho hlavním městem byly Susy.

Sultaníje – hrobka sultána Öldžejtüa – osmiúhelníkové mauzoleum s osmi minarety a kupolí vysokou 49 metrů. Jakoby ji stvořil Brunelleschi, tvůrce kupole florentského dómu, jenže ten postavil své obdivované dílo o stovku let později. Možná se chodil učit do íránských stepí.