články - ČESKO

Auto necháváme na parkovišti pod Bukovcem a vyrážíme směr osada Jizerka a tradiční cestou dále na Smrk, nejvyšší horu Jizerských hor (na české straně). Počasí napovídá, že jsme si na výlet opět nevybrali ten nejsprávnější den. Doufáme, že se mlha rozptýlí a Jizerky ze Smrku uvidíme. Nerozptýlila. A tak jsme se místo výhledy bavili historkami o proslulém pytlákovi Hennrichovi, kancléři prezidenta Masaryka Šámalovi i německém romantickém básníkovi Körnerovi. Se všemi se na Smrku a pod Smrkem setkáte.

Vyšebrodský klášter se v loňském roce „hodil do gala“ na 1. zemskou příhraniční výstavu jižní Čechy – Horní Rakousko. Díky výstavě byly vytvořeny podmínky pro bezpečné vystavení proslulého Závišova kříže, který je stavěn na roveň korunovačních klenotů a v němž je dle legend uschován i úlomek z kříže, na kterém byl ukřižován Ježíš Kristus. Během mé loňské návštěvy – ještě před výstavou – byl Závišův kříž uschován v trezoru a při prohlídkách se ukazovala pouze obyčejná maketa. Nuže, vzhůru opět do Vyššího Brodu za křížem zvaným Závišův.

Mlha se jen pomalu rozestupovala a před Sněžnými jámami (Śnieżne Kotły) jsem si připadal jako v dramatické scéně z pohádek bratří Grimmů. Jako nedostupný pohádkový hrad se v mlze náhle zjevila bouda na polské straně. A pod ní divoká alpská skála – jaké kamenné drama – žulové stěny padají střemhlav dolů. Zřejmě nikde jinde v Krkonoších tak dramatickou přírodní scenérii nespatříte (určitě ne na turistických trasách), nikde pod vámi nejsou kolmé stěny hluboké až 250 metrů. A na dně tohoto skalního amfiteátru se třpytí ledovcová jezírka Śnieżne Stawki.

Zbraslavská kronika vypráví, že když roku Páně 1317 nesvornosti v království Českém propukly a „král Jan ještě od Rýna se nebyl vrátil“, královna Eliška „vzavši s sebou tři své dítky, Markétu, Jitku a prvorozence Vávlava, v průvodu Viléma Zajíce dne 20. června na hrad Loket se odebrala a tam tři měsíce zůstávala.“ Majestátní hrad Loket se těšil velké oblibě českých králů i královen. Není divu, málokterý hrad v České republice má tak působivou polohu a na málokterý jsou tak okouzlující výhledy z několika stran. Vždyť Loket se tyčí na výrazném skalnatém ostrohu, kolem něhož se ze tří stran otáčí meandr řeky Ohře.

Postávám před branou, za níž stoupá schodiště k Radium Paláci, symbolu jáchymovského lázeňství, který byl otevřen již v roce 1912. Na obou sloupcích vedle brány stojí sochy – vlevo žena s nádobou a vpravo muž s trojúhelníkovým předmětem symbolizujícím záření. Těžištěm jáchymovské lázeňské léčby jsou radonové koupele. Prameny radonové vody se nacházejí v hloubce přibližně 500 metrů pod zemí v dole Svornost, který byl založen již v roce 1518. Jáchymov ale nejsou jen léčebné procedury, v okolí lázeňského města se nabízí množství výletů a túr všech obtížností, značená stezka vede i na rozhlednu na Klínovci, nejvyšším vrcholu Krušných hor.

Už před více než dvěma stovkami let se Svatošské skály v romantickém údolí řeky Ohře staly jedním z nejoblíbenějších výletních míst karlovarských lázeňských hostů. Bizarní skaliska nad peřejnatou řekou obdivoval Johann Wolfgang Goethe se svými společníky, Sigmundu Freudovi se zjevovaly ve snech, Theodor Körner sepisoval svatošské pověsti a Heinrich Marschner využil místního lidového vyprávění ve své vrcholné opeře Hans Heiling. Vítejte ve Svatošských skalách, nazývaných na základě prastarých pověstí zkamenělým svatebním průvodem.

Vřídlo vydá za minutu průměrně 2000 litrů minerální vody a stříká až do výšky 12 metrů. Johann Wolfgang Goethe, který byl ve městě Karlově jako doma, popíjel jeho léčivou vodu o páté ranní, kdy ve vodách Vřídla sublimují specifické plyny kladně ovlivňující lidský organismus. Přijměte pozvání k vyprávění o světoznámém karlovarském prameni, exkurzi do přístupného podzemí Vřídla, kamenných růžích i na ochutnávku vřídelní kávy. Je karlovarská, takže kromě vřídelní vody v ní ucítíte i kapku Becherovky.

„Brána do srdce Šumavy“ se říká Prachaticím… a skutečně, vyhlíží-li člověk z rozhledny na Libínu daleko před sebe na šumavské hvozdy a pod sebe na Prachatice, je město Zlaté solné stezky skutečnou bránou do pohraničních lesů a hor. Prachatice bývaly bohatým městem, v němž končila jedna z větví tzv. Zlaté solné stezky. Historické jádro Prachatic je renesančním příběhem tohoto bohatství, který se dochoval až do 21. století.

V lese u obce Písty nedaleko Nymburka se skrývá nejkrásnější a nejzachovalejší duna v České republice. Písečný přesyp, který vznikal na konci poslední doby ledové ve svrchním pleistocénu před přibližně 11 tisíci lety, má rozlohu téměř 3,7 hektaru a je vysoký až 10 metrů. Většina duny je zarostlá lesem, ale odkryté pleistocenní váté písky o rozloze 0,5 hektaru nabízejí podívanou na dunu a pískomilnou flóru podobnou přímořským dunám ve Francii, Nizozemsku nebo v Pobaltí.

Cyklistická Labská stezka nabízí 1270 kilometrů putování podél největší české řeky z Krkonoš až do Hamburku a k Severnímu moři. Vzhledem k minimálnímu převýšení je Labská stezka odpočinkovou jízdou vhodnou i pro seniory. A plnou gurmánských zážitků. Pojďte jeden z nich ochutnat v následujících řádcích na trase z Velkých Žernosek do Ústí nad Labem tzv. Bránou Čech (Porta Bohemica). Kaňonovité údolí Labe miloval i Karel May a není divu, kromě okouzlující přírody nabízí báječná vína v žernoseckém vinařství i kulinářské zážitky v ústecké vyhlídkové restauraci Větruše.

Asi čtyři kilometry před tím, než vody Labe dosáhnou Poděbrad, vlévá se do naší největší řeky Cidlina. Soutok dvou řek spjatých s českou historií je okouzlujícím místem setkání lidí, na březích vyrostly bufet i restaurace, u vody se rozložily dřevěné stolky a lavice a servíruje se pivo i grilovaný pstruh. Přímo pod poděbradským zámkem kotví loď Král Jiří, která výletníky doveze během hodinové plavby k soutoku a zpět do Poděbrad.

Klokany rudé jsme v jejich výběhu nezastihli, ale nebylo proč litovat. Přes okna australské farmy jsme si užívali výhled vskutku originální – na trojici klokanů spokojeně baštících v obývacím pokoji, v takovém, v jakém v minulosti bydlívali australští farmáři. Po jednom z nich je tzv. Australská farma i pojmenována – jmenoval se Joseph Polack a jak již jméno napovídá, byl českého původu.

Podíváme-li se na výrazný obdélný půdorys centra Domažlic z leteckého pohledu, nelze si nevšimnout, že se téměř nezměnil od založení města ve středověku. Už na nejstarším známém vyobrazení Domažlic z roku 1592, které je vystaveno ve sbírkách Muzea Chodska v Chodském hradu, dominují historickému jádru široké ulicové náměstí, Chodský hrad, věž děkanského kostela Panny Marie, Dolní brána a augustiniánský klášter. Dnešnímu centru Domažlic chybí ve srovnání se středověkem jen hradby.

Celá desetiletí byl Čerchov uzavřeným hraničním pásmem, kam nevedly turistické stezky. Až pád komunistického režimu otevřel čerchovské hřbety lepším časům a v posledních letech je novoroční výstup na Čerchov populární akcí v kraji Chodů. Na vrcholu Čerchova (s výškou 1042 metrů nad mořem nejvyšší bod Českého lesa) se i letos 1. ledna sešli lidé ze širokého okolí a mj. starostové chodských Domažlic a bavorského Waldmünchenu.

Přijďte popřát na Štědrý den zvířatům do pražské zoo. Bude pro ně přichystaná nadílka v podobě vánočních komentovaných krmení, která jistě potěší je i vás. A pokud byste chtěli zvířatům nejen popřát, ale přinést jim i nadílku v podobě něčeho na zub, zvířata ocení tvrdé pečivo, nejrůznější zeleninu a ovoce, oříšky, rozinky nebo piškoty. Zvířata ovšem nekrmte sami, abyste jim místo svátečního přilepšení nezpůsobili zdravotní obtíže. Jídlo předejte zaměstnancům zoo u hlavního vchodu.

Zlatý žebřík v modrém štítu, takovým erbem se pyšnili páni z Choustníka díky jednomu ze svých předků jménem Jindřich, který žil v dobách, kdy hrad Choustník ještě nestrážil jihovýchodní Táborsko. A nebyl to samozřejmě žebřík ledajaký. Byl symbolem statečnosti, vždyť Jindřich byl prvním, kdo přelezl hradby Milána během dobývání v roce 1158, v němž se vyznamenali ozbrojenci českého knížete Vladislava II.

Kilometr jižním směrem od zámku v Bečově nad Teplou stojí na kopci pozůstatky šibenice, k nimž vede naučná stezka Šibeniční vrch. První informační zastávka je jen pár desítek kroků od vstupu do areálu bečovského zámku. Stezka se věnuje hrdelním soudům, tortuře, šibeničním průvodům, dozvíte se, co se dělo, když se katovi poprava nevydařila i jak bylo nakládáno s těly popravených. Úděsnou minulost má Šibeniční vrch dávno za sebou, dnes je údajně oblíbeným dostaveníčkem mladých.

Čedičový kužel Ronova nabízí z výšky 552 metrů překrásné výhledy do dalekého okolí. Severozápadním směrem vystupuje z roviny kopec Ralsko, v dálce v oparu se ztrácí Ještěd. Jihozápadním směrem se tyčí pouze čtyři kilometry vzdálený Vlhošť a mnohem dále lze rozeznat zdi hradu Bezděz. Kuželovitý suk Ronova je potomkem sopečné činnosti, která v tomto kraji skončila dávno před zrodem lidského rodu, potomkem ztraceného vulkánu, odstraněného erozí trvající miliony let.

Výdechy sirovodíku a oxidu uhličitého pod hladinou malých tůněk, všude kolem rašelinné smrčiny. Tato lokalita severně od Mariánských Lázní se jmenuje Smraďoch, ale lidé se nemají čeho obávat, plyny jsou těžší než vzduch, drží se dole u země, nedýchatelné prostředí zabíjí pouze hmyz, drobné savce nebo ptáky, dostanou-li se do blízkosti výdechů. I nepatrné množství sirovodíku je zdaleka cítit, jméno Smraďoch je pro lokalitu naprosto odůvodněné.

„Slatiny… táhly se od západu na východ jako obrovská poušť, sem a tam křížily jejich povrch cesty… jak daleko se takto prostírají… byl to tichý, opuštěný kraj, pustý a neobdělávaný lidskýma rukama… rozpadávající se balvany ležely na vrcholu pahorku jako obr sám, mohutná odpočívající postava, vrhající stín na okolní vřes a chumáče drsné trávy… kameny jako oltáře… očekávaje oběť…na vysokých skalách žily divoké ovce, havrani a luňáci, byl to domov pro vše, co bylo osamělé.“